11.6.04
Vývoj písma
Z původních nástěnných kreseb se ve starověku vyvinuly symbolické obrázky - logogramy. Jejich pomocí bylo možné zapsat zprávy. Později mohly označovat více skutečností, např. dvě nohy mohly znamenat také chůzi - ideografie. Další fází jsou fonogramy, tj. znaky, které už reprezentují jazykovou podobu sdělení. Vznikaly ze symbolů vyjadřujících předměty, pro něž v mluvené řeči existoval jednoslabičný výraz. Jejich skládáním potom vznikala složitější slova, původní význam jednotlivých znaků se zanedbával. Později se ustálil soubor znaků, z nichž každý označoval jednu slabiku (slabičné písmo), přičemž se počet znaků zmenšil na stovky. Hláskové písmo vzniklo z potřeby zapsat cizí slova a jména, pro něž nebyly obrázky. Vzaly se tedy znaky reprezentující slova, jejichž počáteční písmena dala dohromady jméno. Původní význam se opět zanedbal. Tento proces se nazývá akrofónie. Jednotlivé fáze vývoje se různě překrývaly, vedle sebe existovaly např. hieroglyfy s významem celého slova, či jen jediné hlásky, podle potřeby. K odlišení se v textu používalo různých determinativů - abstraktních symbolů, které určily, zda se má znak číst jako hláska, nebo ve svém původním významu.
Sumerské písmo
- používalo determinativy
- zapisovalo se klínem do hliněných destiček
- bylo slabičné
- rozluštitelem Rollinson
Egyptské hieroglyfy
- slovní písmo (každý obrázek představoval jedno slovo)
- zapisovalo se shora dolů
- později i písmo souhláskové a hláskové
- používalo se determinativů
- samohlásky se u starověkých písem nepsaly, když je bylo potřeba použít (pro zápis cizích slov), použilo se znaků pro slabé samohlásky a hrdelní hlásky
- později se vytříbilo asi 500 znaků, z nichž 24 bylo i pro jednotlivé souhlásky
- rozluštitelem Champolion (1882)
- hieratické písmo: obrázkům podobné hieroglyfy se zjednodušovaly
- démotické písmo: již velmi schematické
Chetitské písmo
- jazyk rozluštil v roce 1915 Bedřich Hrozný
- později rozluštěny i hieroglyfy
Kréta
- slabičné lineární písmo A a B (Ventis)
- mínojské hieroglyfy
Semité
- převzali egyptské hieroglyfy
- 1500 ACN protosinajské písmo (souhláskové)
Féničané
- západosemitský národ při pobřeží Středozemního moře
- ve 13. a 14. století ACN pod navládou Egypta
- v 8. století ACN kultura zničena vpádem Asyřanů
- vycházeli jak z písma egytského, tak z protosinajského
- pouze souhlásky
- zprava doleva
- zpočátku neoddělovaná slova, později malými čárkami a tečkami
- v Palestině předchůdcem písma starohebrejského a aramejského
Izraelité
- hebrejské kvadrátní písmo (typický čtvercový prostor pro každý znak)
- vzniklo ze starohebrejského, pocházejícího z babyloského zajetí
. přetrvává orientace zprava doleva
Řecké písmo
- původně z fénického
- orientace zprava doleva (8. století), potom tzv. bustrofedon (zleva doprava, další řádek opačně), od 5. století ACN zleva doprava
- převzato 16 souhlásek, přebytečným znakům přiřazeny samohlásky
- konečné ustálení na 24 znacích
- tvarově odlišitelné monumentální písmo (spojené se zápisem do kamene) a pozdější unciální (spojené s užitím papyru), používané dodnes
Římské písmo
- převzaté od Etrusků, kteří ho převzali od Řeků sídlících na jihu Apeninského poloostrova
- Etruskové převzali (na rozdíl od Řecka, kde převážilo iónské písmo) starší typ hláskového písma, tzv. dórského
- přímo od Řeků převzaty znaky B, D, O, X, které Etruskové vypustili, nebo ztotožnili s jinými znaky (B-P, D-T), pro G i K používali Etruskové C
- roku 312 ACN zavedl Appius Claudius Caecus znak C, který se vyslovoval jako K, a přidáním čárky oddělil znak G, vypustil znak Z
- pro J se používal znak I
- znak V se vyslovoval jako U, nebo podle pozice v textu. Ve středověkých skriptoriech zaveden znak U, v nápisech však vždy zůstalo V
- podle tvaru rozlišení římské kapitály (stejná výška písmen, původně bez mezer, později s tečkami vprostřed řádku mezi slovy), kvadráty (prostorově náročné písmo), pozdější rustiky (štíhlejší písmo), lidové kurzívy (vybíhala nad i pod řádek) a knižního unciálního písma (složené pouze z velkých znaků - majuskul)
- za Karla Velikého (kolem roku 780 AD) vznikla vlivem ostrovních kultur (Irsko) s jejich polounciálními písmy tzv. karolinská minuskula - písmo zasazené jakoby do čtyř linek, hlavním prvkem půlkruh, v Čechách zejm. v 9. století AD
- karolinská minuskula vytlačena tzv. gotickým písmem (hranatějším, ze severu, od 11. století, v Evropě zejm. ve století 13. a 14., pro horizontální zhuštěnost a proporčnost nutné zavedení tečky nad i)
- v humanismu znovuvzkříšení karolinské minuskule
Sumerské písmo
- používalo determinativy
- zapisovalo se klínem do hliněných destiček
- bylo slabičné
- rozluštitelem Rollinson
Egyptské hieroglyfy
- slovní písmo (každý obrázek představoval jedno slovo)
- zapisovalo se shora dolů
- později i písmo souhláskové a hláskové
- používalo se determinativů
- samohlásky se u starověkých písem nepsaly, když je bylo potřeba použít (pro zápis cizích slov), použilo se znaků pro slabé samohlásky a hrdelní hlásky
- později se vytříbilo asi 500 znaků, z nichž 24 bylo i pro jednotlivé souhlásky
- rozluštitelem Champolion (1882)
- hieratické písmo: obrázkům podobné hieroglyfy se zjednodušovaly
- démotické písmo: již velmi schematické
Chetitské písmo
- jazyk rozluštil v roce 1915 Bedřich Hrozný
- později rozluštěny i hieroglyfy
Kréta
- slabičné lineární písmo A a B (Ventis)
- mínojské hieroglyfy
Semité
- převzali egyptské hieroglyfy
- 1500 ACN protosinajské písmo (souhláskové)
Féničané
- západosemitský národ při pobřeží Středozemního moře
- ve 13. a 14. století ACN pod navládou Egypta
- v 8. století ACN kultura zničena vpádem Asyřanů
- vycházeli jak z písma egytského, tak z protosinajského
- pouze souhlásky
- zprava doleva
- zpočátku neoddělovaná slova, později malými čárkami a tečkami
- v Palestině předchůdcem písma starohebrejského a aramejského
Izraelité
- hebrejské kvadrátní písmo (typický čtvercový prostor pro každý znak)
- vzniklo ze starohebrejského, pocházejícího z babyloského zajetí
. přetrvává orientace zprava doleva
Řecké písmo
- původně z fénického
- orientace zprava doleva (8. století), potom tzv. bustrofedon (zleva doprava, další řádek opačně), od 5. století ACN zleva doprava
- převzato 16 souhlásek, přebytečným znakům přiřazeny samohlásky
- konečné ustálení na 24 znacích
- tvarově odlišitelné monumentální písmo (spojené se zápisem do kamene) a pozdější unciální (spojené s užitím papyru), používané dodnes
Římské písmo
- převzaté od Etrusků, kteří ho převzali od Řeků sídlících na jihu Apeninského poloostrova
- Etruskové převzali (na rozdíl od Řecka, kde převážilo iónské písmo) starší typ hláskového písma, tzv. dórského
- přímo od Řeků převzaty znaky B, D, O, X, které Etruskové vypustili, nebo ztotožnili s jinými znaky (B-P, D-T), pro G i K používali Etruskové C
- roku 312 ACN zavedl Appius Claudius Caecus znak C, který se vyslovoval jako K, a přidáním čárky oddělil znak G, vypustil znak Z
- pro J se používal znak I
- znak V se vyslovoval jako U, nebo podle pozice v textu. Ve středověkých skriptoriech zaveden znak U, v nápisech však vždy zůstalo V
- podle tvaru rozlišení římské kapitály (stejná výška písmen, původně bez mezer, později s tečkami vprostřed řádku mezi slovy), kvadráty (prostorově náročné písmo), pozdější rustiky (štíhlejší písmo), lidové kurzívy (vybíhala nad i pod řádek) a knižního unciálního písma (složené pouze z velkých znaků - majuskul)
- za Karla Velikého (kolem roku 780 AD) vznikla vlivem ostrovních kultur (Irsko) s jejich polounciálními písmy tzv. karolinská minuskula - písmo zasazené jakoby do čtyř linek, hlavním prvkem půlkruh, v Čechách zejm. v 9. století AD
- karolinská minuskula vytlačena tzv. gotickým písmem (hranatějším, ze severu, od 11. století, v Evropě zejm. ve století 13. a 14., pro horizontální zhuštěnost a proporčnost nutné zavedení tečky nad i)
- v humanismu znovuvzkříšení karolinské minuskule
