13.6.04
Vyznání
Byla jsem vychována k neúctě k věcem. Výčitky jistých příbuzných, že si věcí nevážíme a nezacházíme s nimi dostatečně šetrně a s úctou, byly především tátou zesměšňovány a považovány za doklad omezenosti. Přesto mám své věci ráda. Výsledkem je ambivalence. Mám ráda svůj byt a mám to tu ráda hezké a uklizené, ale kouření si neodpustím, takže mám všechno, včetně peřin, uzené. Mám ráda své auto, ale vypadá spíš jako popelník a za celý rok jsem ho neumyla. Mám ráda svůj počítač, ale drobím do klávesnice.
Vlastně k počítači mám ze všech věcí vztah největší. Přes oblíbený Převážně neškodný jsem se dostala k diskuzi o vztahu majitelů ke svým počítačům. To mě přimělo znovu si přečíst, co jsem na podobné téma psala v prosinci a zamyslet se.
Jak to, že já, vzpurný vzteklík, mám k té umělohmotné krabičce takový láskyplný vztah? Jak to, že jí prochází, když mi přejmenovává kontakty na icq. Možná jsem trochu zmoudřela, o čemž ovšem silně pochybuju.
Spíš to vypadá, že k sobě opravdu patříme, že to je můj skutečně osobní počítač. V tom smyslu, že jsem se s ním naučila úplně sama, nikdy mi do něj nikdo nezasahoval, dokonce i nedávnou přeinstalaci operačního systému jsem zvládla z velké části sama. Nemusím ho s nikým sdílet. Nosím si ho všude s sebou, kdykoliv mám možnost ho otevřít, udělat, co potřebuji, zaklapnout a pokračovat. Nejsem náročná, takže technické parametry mě až tolik nezajímají, programy mám, jaké potřebuju. Nemám problém s kompatibilitou, vyjma scanneru, který mám tak starý, že pochybuju, že by ho lépe podporovalo cokoliv jiného. Z hlediska výkonu tedy je vše jasné a pochopitelné. K racionálnímu pohledu patří i cena, která mi přišla ucházející, oprava doposud, naštěstí, nebyla potřeba, takže nevím, jak drahá by byla a zda by racionální rozhodování nějak ovlivnila.
Nejasno mám ale v otázce srdeční, kolem které se všechno točí. Jak to jinak nazvat? To, že mám k věci nějaký vztah, který není racionální. Dřív by mě ani nenapadlo uvažovat nad tím, jak počítač vypadá, tenhle se mi líbí. Chráním ho. Nejen že mu dávám filc na klávesnici, aby se při zaklapnutí nepoškrábal monitor, a koupila jsem mu obal. Já, která se nevzrušuju, že jsem si propálila nový koberec v autě. Loajálně ho ale chráním i před 'ošklivými' lidmi. Např. se mě dotklo, když mě spolužačka požádala, jestli si může vyřídit nějaké maily. Jasně, beze všeho. Vedle sedící jí koukl přes rameno a povídá: "Jé, to je Mac, ty jsou blbý, na těch dělat nemůžu." A ona odvětila: "Já je taky nemám ráda a uvažovala bych o něm jenom proto, že je lehkej, potěžkej." Mlčela jsem, ale žere mě to. Proč si ho půjčujete, když je tak blbý? Proč je vám dobrý, když něco potřebujete, ale zbytečné kecy si neodpustíte?
Spousta majitelů deklaruje sounáležitost s komunitou, hrdost na menšinovost, odlišnost, neuniformnost apod. Nevím, já komunista nejsem :o) Na tom ostatním ale asi něco bude. Jednak to souvisí s rozumovým hlediskem, jednak se mnou samotnou. Rozum mi říká, že moje volba je dobrá, protože se můžu vysmívat všem lesbobijcům, alespoň do té doby, než se najde někdo tak zlolajný, aby se mu vyplatilo zabývat se čtyř, či kolika, procentní menšinou, protože se naučím něco navíc, co každý neumí, a specializace poskytuje v konkurenci výhodu, nehledě na to, že, jak v jedné neveřejné diskuzi trefně poznamenal jeden Američan, na budoucího chlebodárce to dělá lepší dojem, protože mi nic nechybí, není nic, co bych mě omezovalo v mých přáních a požadavcích.
Pokud jde o mě samotnou, je to jako se vším. Nejsem stádní typ. Možná proto, že jsem obyčejná, se chci odlišovat a mám podivné výkyvy z normálu. Proč bych jinak nosila neuniformní sestřih, ačkoliv nejsem punker :o) Nejsem elitář nebo snob, nejsem ráda házena do jednoho pytle s jakýmkoli stádem, byť v pozitivním slova smyslu. Já jsem já a třebaže mně samotné často není jasné, v čem to spočívá, nějak se vymezuju. Tím, jak vypadám, co používám atd. Někdo se hledá identifikací s určitou skupinou. U mě to je negativní verze. Proto i slogan "Think different" nechápu jako patetický imperativ, případně samochválu a hrdopyšství, ale jako prosté oznámení. I do think different, už proto, že mám čas od času snahu myslet a zamýšlet se, což, jak jsem se přesvědčila, samo o sobě není všude a všemi považováno za normální a samozřejmé.
Vlastně k počítači mám ze všech věcí vztah největší. Přes oblíbený Převážně neškodný jsem se dostala k diskuzi o vztahu majitelů ke svým počítačům. To mě přimělo znovu si přečíst, co jsem na podobné téma psala v prosinci a zamyslet se.
Jak to, že já, vzpurný vzteklík, mám k té umělohmotné krabičce takový láskyplný vztah? Jak to, že jí prochází, když mi přejmenovává kontakty na icq. Možná jsem trochu zmoudřela, o čemž ovšem silně pochybuju.
Spíš to vypadá, že k sobě opravdu patříme, že to je můj skutečně osobní počítač. V tom smyslu, že jsem se s ním naučila úplně sama, nikdy mi do něj nikdo nezasahoval, dokonce i nedávnou přeinstalaci operačního systému jsem zvládla z velké části sama. Nemusím ho s nikým sdílet. Nosím si ho všude s sebou, kdykoliv mám možnost ho otevřít, udělat, co potřebuji, zaklapnout a pokračovat. Nejsem náročná, takže technické parametry mě až tolik nezajímají, programy mám, jaké potřebuju. Nemám problém s kompatibilitou, vyjma scanneru, který mám tak starý, že pochybuju, že by ho lépe podporovalo cokoliv jiného. Z hlediska výkonu tedy je vše jasné a pochopitelné. K racionálnímu pohledu patří i cena, která mi přišla ucházející, oprava doposud, naštěstí, nebyla potřeba, takže nevím, jak drahá by byla a zda by racionální rozhodování nějak ovlivnila.
Nejasno mám ale v otázce srdeční, kolem které se všechno točí. Jak to jinak nazvat? To, že mám k věci nějaký vztah, který není racionální. Dřív by mě ani nenapadlo uvažovat nad tím, jak počítač vypadá, tenhle se mi líbí. Chráním ho. Nejen že mu dávám filc na klávesnici, aby se při zaklapnutí nepoškrábal monitor, a koupila jsem mu obal. Já, která se nevzrušuju, že jsem si propálila nový koberec v autě. Loajálně ho ale chráním i před 'ošklivými' lidmi. Např. se mě dotklo, když mě spolužačka požádala, jestli si může vyřídit nějaké maily. Jasně, beze všeho. Vedle sedící jí koukl přes rameno a povídá: "Jé, to je Mac, ty jsou blbý, na těch dělat nemůžu." A ona odvětila: "Já je taky nemám ráda a uvažovala bych o něm jenom proto, že je lehkej, potěžkej." Mlčela jsem, ale žere mě to. Proč si ho půjčujete, když je tak blbý? Proč je vám dobrý, když něco potřebujete, ale zbytečné kecy si neodpustíte?
Spousta majitelů deklaruje sounáležitost s komunitou, hrdost na menšinovost, odlišnost, neuniformnost apod. Nevím, já komunista nejsem :o) Na tom ostatním ale asi něco bude. Jednak to souvisí s rozumovým hlediskem, jednak se mnou samotnou. Rozum mi říká, že moje volba je dobrá, protože se můžu vysmívat všem lesbobijcům, alespoň do té doby, než se najde někdo tak zlolajný, aby se mu vyplatilo zabývat se čtyř, či kolika, procentní menšinou, protože se naučím něco navíc, co každý neumí, a specializace poskytuje v konkurenci výhodu, nehledě na to, že, jak v jedné neveřejné diskuzi trefně poznamenal jeden Američan, na budoucího chlebodárce to dělá lepší dojem, protože mi nic nechybí, není nic, co bych mě omezovalo v mých přáních a požadavcích.
Pokud jde o mě samotnou, je to jako se vším. Nejsem stádní typ. Možná proto, že jsem obyčejná, se chci odlišovat a mám podivné výkyvy z normálu. Proč bych jinak nosila neuniformní sestřih, ačkoliv nejsem punker :o) Nejsem elitář nebo snob, nejsem ráda házena do jednoho pytle s jakýmkoli stádem, byť v pozitivním slova smyslu. Já jsem já a třebaže mně samotné často není jasné, v čem to spočívá, nějak se vymezuju. Tím, jak vypadám, co používám atd. Někdo se hledá identifikací s určitou skupinou. U mě to je negativní verze. Proto i slogan "Think different" nechápu jako patetický imperativ, případně samochválu a hrdopyšství, ale jako prosté oznámení. I do think different, už proto, že mám čas od času snahu myslet a zamýšlet se, což, jak jsem se přesvědčila, samo o sobě není všude a všemi považováno za normální a samozřejmé.
