24.6.04
Významné překlady Bible (do latiny i jiných jazyků)
Zhruba v letech 250 až 150 ACN přeložili v Alexandrii židovští učenci hebrejskou bibli do řečtiny. Septuaginta byla rozšířena především u Židů mimo Palestinu a zachovala straší podobu bible. Spolu s řeckým Novým Zákonem představuje řecko-východní znění bible u pravoslavných církví.
V 1. století AD byl židovskými učenci v Palestině upřednostněn tamní ustálený soubor biblických knih v hebrejštině s tzv. židovským nebo jeruzalémským kánonem před řeckým alexandrijským kánonem, který navíc obsahoval deuterokanonické spisy. Židovský kánon převzala v 16. století reformace.
Na Západě se stal základním zněním Vetus Latina, starý latinský překlad pořízený ve 2. až 3. století z řečtiny. Sv. Jeroným přepracoval v letech 383 až 405 latinskou Vetus Latina s přihlédnutím k hebrejskému textu do Vulgáty.
Staletým opisováním textu Vulgáty došlo ke změnám a chybám, které přivedly odborníky k novému studiu Vulgáty, jehož výsledkem bylo tzv. korektorium na okraji textu. Byl to soubor oprav textu z poloviny 13. století. Johann Gutenberg vytiskl poprvé Vulgátu ve dvou dílech v letech 1452 až 1455 a od té doby vycházela další a další vydání. V původních jazycích se začala bible vydávat od počátku novověku, kdy humanističtí učenci začali bibli zkoumat stejně jako jiné památky a hledat staré rukopisy.
Prvním vydáním bible v původních jazycích byla polyglota Komplutská (1514-1517) ve Španělsku. Větší význam pro další vývoj biblických překladů měl řecký Nový Zákon, vydaný Erasmem Rotterdamským roku 1516 v Basileji. Vydání vzbudilo všeobecný zájem a Erasmus Rotterdamský přepracovával text podle dalších rukopisů v nových vydáních, přičemž řecký text překložil do hladké humanistické latiny, odlišné od latiny Vulgáty. Podle Erasmova řecko-latinského textu přeložil roku 1522 Martin Luther Nový Zákon do němčiny a roku 1534 pořídil i nový německý překlad celé bible. Vrcholem studia řeckého textu Nového Zákona byla vydání kalvínského učence Theodora Bezy (+ 1605).
Nové překlady neustále upravovaného textu a nové věroučné výklady osamostatněného protestantismu vedly tridentský koncil roku 1546 k prohlášení Vulgáty, jako starobylé a obecné, za autentické a bludůprosté znění.
Česká bible vznikla ve 14. století na základě Vulgáty a v dalších stoletích se vyvíjela zároveň s ní. Výjimkou byla Kralická bible, která ovšem také vycházela z vývoje českého překladu.
Staroslověnská bible (9. století) - Konstantinův překlad řeckého evangeliáře a Metodějův dopřeklad všech knih bible.
Drážďanská bible (kolem roku 1360) - nejstarší český (a vůbec slovanský) překlad bible.
Boskovická bible (1415-1430) - nový překlad Nového Zákona.
Padeřovská bible (1432-1435) - nový překlad Starého Zákona.
Pražská bible (1488) - nové přepracování staročeského textu, první česká (i slovanská) tištěná bible.
Kralická bible (1579-1594) - Starý i Nový Zákon nově přeložen z původních jazyků.
(Podle Špinara)
V 1. století AD byl židovskými učenci v Palestině upřednostněn tamní ustálený soubor biblických knih v hebrejštině s tzv. židovským nebo jeruzalémským kánonem před řeckým alexandrijským kánonem, který navíc obsahoval deuterokanonické spisy. Židovský kánon převzala v 16. století reformace.
Na Západě se stal základním zněním Vetus Latina, starý latinský překlad pořízený ve 2. až 3. století z řečtiny. Sv. Jeroným přepracoval v letech 383 až 405 latinskou Vetus Latina s přihlédnutím k hebrejskému textu do Vulgáty.
Staletým opisováním textu Vulgáty došlo ke změnám a chybám, které přivedly odborníky k novému studiu Vulgáty, jehož výsledkem bylo tzv. korektorium na okraji textu. Byl to soubor oprav textu z poloviny 13. století. Johann Gutenberg vytiskl poprvé Vulgátu ve dvou dílech v letech 1452 až 1455 a od té doby vycházela další a další vydání. V původních jazycích se začala bible vydávat od počátku novověku, kdy humanističtí učenci začali bibli zkoumat stejně jako jiné památky a hledat staré rukopisy.
Prvním vydáním bible v původních jazycích byla polyglota Komplutská (1514-1517) ve Španělsku. Větší význam pro další vývoj biblických překladů měl řecký Nový Zákon, vydaný Erasmem Rotterdamským roku 1516 v Basileji. Vydání vzbudilo všeobecný zájem a Erasmus Rotterdamský přepracovával text podle dalších rukopisů v nových vydáních, přičemž řecký text překložil do hladké humanistické latiny, odlišné od latiny Vulgáty. Podle Erasmova řecko-latinského textu přeložil roku 1522 Martin Luther Nový Zákon do němčiny a roku 1534 pořídil i nový německý překlad celé bible. Vrcholem studia řeckého textu Nového Zákona byla vydání kalvínského učence Theodora Bezy (+ 1605).
Nové překlady neustále upravovaného textu a nové věroučné výklady osamostatněného protestantismu vedly tridentský koncil roku 1546 k prohlášení Vulgáty, jako starobylé a obecné, za autentické a bludůprosté znění.
Česká bible vznikla ve 14. století na základě Vulgáty a v dalších stoletích se vyvíjela zároveň s ní. Výjimkou byla Kralická bible, která ovšem také vycházela z vývoje českého překladu.
Staroslověnská bible (9. století) - Konstantinův překlad řeckého evangeliáře a Metodějův dopřeklad všech knih bible.
Drážďanská bible (kolem roku 1360) - nejstarší český (a vůbec slovanský) překlad bible.
Boskovická bible (1415-1430) - nový překlad Nového Zákona.
Padeřovská bible (1432-1435) - nový překlad Starého Zákona.
Pražská bible (1488) - nové přepracování staročeského textu, první česká (i slovanská) tištěná bible.
Kralická bible (1579-1594) - Starý i Nový Zákon nově přeložen z původních jazyků.
(Podle Špinara)
