21.7.04
Jsem městský člověk
a vesničanem se nikdy nestanu, ačkoliv mě za něj někteří s oblibou škádlivě označují. Důvody jsou dva. Jednak jsem se narodila v Praze, jednak starobumbrlíci, tedy vesničané-starousedlíci, mezi sebe jen tak někoho nepřijmou.
Narodila jsem se v Praze, i když rodiče zvolili vesnici jako vhodnější pro pěstování dětí. Starobumbrlíky se ale ani po čtvrt století nestali a jak naznačuje jiný příklad z přízně, ani čtyřicet let nestačí. Do obecné školy jsem chodila na vesnici, kozy pásla, hnůj kydala, ale na studia šla do města. Ve městě jsem se naučila městským způsobům, jako třeba telefonovat a jezdit na eskalátorech. Poznala jsem i vymoženosti velkoměsta jako teplou vodu bez nutnosti rozdělávání ohně, ústřední dálkové vytápění, průslyšnost umakartových stěn v jádrech paneláků a mnohé další. Zalíbilo se mi to natolik, že jsem zapomněla na venkovský původ, opustila rozcapené nářečí a stala se Pražačkou. Do města jsem se přestěhovala a v dočasném exilu na něj mnohokrát s nostalgií vzpomínala.
V uplynulých dnech jsem navštívila bábu na skutečném venkově. Aj aj, tam teprve jsem poznala, jak moc jsem se byla odcizila. Přesto jsem nezapomněla úplně, a proto mi všelijaké nedostatečnosti luxusu, pohodlí a bezpracnosti nepřipadají romantické a dobrodružné jako měšťákům nefalšovaným. Zápach jzd nepovažuji za vůni venkova, nýbž za smrad, zarostlé pangejty ne za luční kvítí, ale za plevel, pobořené chalupy ne za malebné, nýbž za vlhké a plesnivé s děravou střechou.
Moje neromantičnost a neskromnost ale neznamená, že bych tam nedovedla žít. Na rozdíl od mnohých svátečních zálesáků umím naštípat dříví a rozdělat oheň, aniž bych si usekla nějakou končetinu a způsobila požár, fyzickou dřinu zvládnu též, ve zvířeně i květeně se vyznám a se starobumbrlíky pohovořit dovedu. Jen mě neláká vrátit se do té lopoty, která předchází normálnímu fungování.
Také jsem si uvědomila, jak relativní jsou vzdálenosti. Kdysi byla cesta k bábě putováním na kraj světa. Něco málo přes sto kilometrů byl podnik na celý den, dnů přípravy nepočínaně. Z vesnice do města to je dodnes lán. Dvanáct kilometrů je pro nemotorizované důchodce nepřekonatelných, autobusy se stávají raritou. Dvanáct kilometrů je pro mě dnes čtvrtina denní trasy. Nic. Kousíček. Jak hrozně velký skok to musel být, když se začalo jezdit vlakem nebo autem a nemuselo se už všude pěšky! Už nejspíš nepředstavitelný.
Narodila jsem se v Praze, i když rodiče zvolili vesnici jako vhodnější pro pěstování dětí. Starobumbrlíky se ale ani po čtvrt století nestali a jak naznačuje jiný příklad z přízně, ani čtyřicet let nestačí. Do obecné školy jsem chodila na vesnici, kozy pásla, hnůj kydala, ale na studia šla do města. Ve městě jsem se naučila městským způsobům, jako třeba telefonovat a jezdit na eskalátorech. Poznala jsem i vymoženosti velkoměsta jako teplou vodu bez nutnosti rozdělávání ohně, ústřední dálkové vytápění, průslyšnost umakartových stěn v jádrech paneláků a mnohé další. Zalíbilo se mi to natolik, že jsem zapomněla na venkovský původ, opustila rozcapené nářečí a stala se Pražačkou. Do města jsem se přestěhovala a v dočasném exilu na něj mnohokrát s nostalgií vzpomínala.
V uplynulých dnech jsem navštívila bábu na skutečném venkově. Aj aj, tam teprve jsem poznala, jak moc jsem se byla odcizila. Přesto jsem nezapomněla úplně, a proto mi všelijaké nedostatečnosti luxusu, pohodlí a bezpracnosti nepřipadají romantické a dobrodružné jako měšťákům nefalšovaným. Zápach jzd nepovažuji za vůni venkova, nýbž za smrad, zarostlé pangejty ne za luční kvítí, ale za plevel, pobořené chalupy ne za malebné, nýbž za vlhké a plesnivé s děravou střechou.
Moje neromantičnost a neskromnost ale neznamená, že bych tam nedovedla žít. Na rozdíl od mnohých svátečních zálesáků umím naštípat dříví a rozdělat oheň, aniž bych si usekla nějakou končetinu a způsobila požár, fyzickou dřinu zvládnu též, ve zvířeně i květeně se vyznám a se starobumbrlíky pohovořit dovedu. Jen mě neláká vrátit se do té lopoty, která předchází normálnímu fungování.
Také jsem si uvědomila, jak relativní jsou vzdálenosti. Kdysi byla cesta k bábě putováním na kraj světa. Něco málo přes sto kilometrů byl podnik na celý den, dnů přípravy nepočínaně. Z vesnice do města to je dodnes lán. Dvanáct kilometrů je pro nemotorizované důchodce nepřekonatelných, autobusy se stávají raritou. Dvanáct kilometrů je pro mě dnes čtvrtina denní trasy. Nic. Kousíček. Jak hrozně velký skok to musel být, když se začalo jezdit vlakem nebo autem a nemuselo se už všude pěšky! Už nejspíš nepředstavitelný.
