Blocek

Hooverphonic byli úchvatní. Zbytek už méně. Zapomněla jsem, jaké bahno a davy se na podobných akcích vyskytují. Zřejmě mě atmosféra nepohltila natolik, aby mi to nevadilo. Puberťáci válící se po zemi ve vlastních zvratcích a krky černé od nekonvenčních náhrdelníků už mi nepřijdou cool. Spíš fuj.

Modroočkovy obavy se naplnily beze zbytku. Hysterický záchvat se dostavil po čtvrtém pivu. Marné hodinové čekání na Monkey Business na náladě nepřidalo. Poznala jsem jakéhosi valašského Topola, co se jmenoval Radek, nepsal básně ani nehrál na piano, ale zato chlastal. Na hlavě měl fandovský klobouček a v očích slzy. Že prej to Češi měli vyhrát. Tak jsem mu to odkývala.

Z kotle jsem se prodrala ven a zamířila k domovu. Na druhém pódiu ještě poskakoval nahý černoch, utíral si zadek americkou vlajkou a pak se divil, že mu nechtěla chytit. Skylinů bych se nedočkala, tak jsem se po bahnivé skluzavce svezla k autu a odjela.

Neděli jsem prospala, abych zaspala špatnou náladu. Možná, že jsem byla uhranutá těma zelenýma nenávistnýma očima, které mě večer tak probodávaly. Pro změnu jsem byla ta špatná a zlá, která za všechno může.

Modroočko mě pozval, abych přišla obdivovat jeho nový budoár. Má to tam moc hezké, hlavně výhled. Cpali jsme se ovocnými dorty, poslouchali cinkot tramvají a povídali. Dozvěděla jsem se více, než mi bylo milé. Že jeho milá odmítla pomoct uklízet při stěhování a že ji živil, když byla bez práce. Čiliže když jsem ho zakládala, vydržovala jsem přítelkyni, ani jsem o tom nevěděla. Kdy já budu mít takové štěstí :o) Dále vyplynulo, že přítelkyně je zřejmě ze stejného rodu jako přítel tamější. Anebo alespoň zachází se stejným arzenálem. Snad ještě nikdy jsem Modroočka neviděla tak zdrchaného. Ozývají se mu žaludeční vředy, ač není zima. Hodila jsem ho po cestě k ní a jela domů přemýšlet, jestli mu mám říct, že to je husa, nebo držet jazyk za zuby a neplést se do toho.

Včera jsme šli do kina. Během 250 metrů jsem si stačila odřít nohy tak, že jsem nebyla schopna kroku. A náplast na Jana Husa v centru k nesehnání. Zachránila mě kamarádka, která na večerní směnu vzala náplast z domova. A tak jsme došli až na Smíchov. Tedy spíš dokulhala. Trýznivá cesta.

Jestli věřím na numerologii? To asi ne. Pěkné, že nám vychází osmička. Ale celé to je datem narození, ne? Tak jaképak copak. Jsme z jiného vesmíru, že věříme na přátelství mezi chlapem a ženskou? Asi jo, jsme mimozemští exoti. Důkaz, že to jde. Nebo dva psí čumáky po diamantovém výročí. Benjamin Kuras tvrdí, že Česko je jediná země, kde kdy byl, kde se tak ostentativně nepěstuje manželský sex. Bodejť by jo, když si nejpozději po prvním dítěti začnou říkat táto a mámo. Pak se nemají rodit tvarozi.

Že prej mu zakazuje chodit se mnou do kina a vídat mě smí jednou týdně. Neříkám nic a myslím na ultimáta přítele tamějšího. Kde se bere přesvědčení, že z lásky lze omezovat a vydírat? Je stejné žádat "nepopotahuj, bolí mě z toho uši" a "nebav se s ní, bolí mě z toho srdce"? Existuje situace, v níž by bylo přijatelné požadovat přerušení veškerých styků s nějakou osobou?

Uvědomuje si vůbec, že si pod sebou řeže větev? Nejspíš ne, ale činí se zdatně. Až tak, že se Modroočko před domem nemá k vystoupení a po chvíli prosí, jestli by mohl přespat u mě, že nechce být sám. Dům mé matky má zvláštní sílu. Je malý a obrovský zároveň. Často sloužil jako azyl nejrůznějším známým, kteří se ocitli v nesnázích. I hluk z dálnice smíchaným se slavičím tlukotem má něco do sebe. Obložím Modroočka léčivými čoklíky a on si aspoň na chvíli vydechuje. Držím ho za ruku a naposledy, co jsme se tmou dívali na hada z ráje na skříni, nám připadá jako věčnost. Celou věčnost stál v pět ráno bos v kuchyni. Nemohla spát, tak ho vzbudila.

Než začalo pršet, stihla jsem si spálit záda. Zasadila jsem kytky do koryta před domem. Vypadají jako malé jiřiny, ale zahrádkářští experti jim na cedulce říkají jinak. Bojím se, že je někdo ukradne.