1.7.04
Pohádky z gramofonu
Jako malá jsem je poslouchala pořád a v jednom kuse. Táta instaloval snad do každé místnosti v domě aspoň jednu reprobednu, takže nebyl problém hrát si nebo utírat nádobí a přitom poslouchat pohádky.
Když jsem se nedávno pídila po znělce z Rumcajse, poslechla jsem si tu desku. A znovu mi to naskočilo. Nejen slova, ale i Högerova intonace, přeskakování jehly přes škrábance. A tak je to i s Hurvínkem, kterého rodiče jeden čas stejně jako Karkulína zakazovali, protože jsme po jeho vzoru příliš vyšilovali, Křemílkem a Vochomůrkou, pohádkami, co čte Rotrová, Maxipsem Fíkem, Ferdou Mravencem, Erbenovými pohádkami a spoustou dalších. Jenom pohádku o tom netopýrovi, co četl ukňouraným hlasem herec, co mu nikdy nemůžu přijít na jméno, jsem ráda neměla. To kňourání se mi nelíbilo.
U Rumcajse mě ale zarazilo, jak jsem tomu jako malá mohla vůbec rozumět. Tolik zvláštních a zastaralých slov, zkomolenin a parodování, které dítě nemá šanci odhalit. Máma říkala, že to je tam proto, aby si i rodiče přišli na své. Asi.
Každopádně pohádky z gramofonu se mi zaryly do paměti mnohem víc, než pohádky čtené rodiči, byť také stokrát dokola. Zvláštní je, že to, co četl táta, se víc podobá těm gramofonovým. I přesto, že má máma zvláštní a neobvyklou (někdo by řekl divnou) intonaci a dikci, tudíž by se dalo předpokládat, že bude pro svou odlišnost snadnější k zapamatování. Ne tak pro mě, protože jsem ji beze zbytku převzala.
Když jsem se nedávno pídila po znělce z Rumcajse, poslechla jsem si tu desku. A znovu mi to naskočilo. Nejen slova, ale i Högerova intonace, přeskakování jehly přes škrábance. A tak je to i s Hurvínkem, kterého rodiče jeden čas stejně jako Karkulína zakazovali, protože jsme po jeho vzoru příliš vyšilovali, Křemílkem a Vochomůrkou, pohádkami, co čte Rotrová, Maxipsem Fíkem, Ferdou Mravencem, Erbenovými pohádkami a spoustou dalších. Jenom pohádku o tom netopýrovi, co četl ukňouraným hlasem herec, co mu nikdy nemůžu přijít na jméno, jsem ráda neměla. To kňourání se mi nelíbilo.
U Rumcajse mě ale zarazilo, jak jsem tomu jako malá mohla vůbec rozumět. Tolik zvláštních a zastaralých slov, zkomolenin a parodování, které dítě nemá šanci odhalit. Máma říkala, že to je tam proto, aby si i rodiče přišli na své. Asi.
Každopádně pohádky z gramofonu se mi zaryly do paměti mnohem víc, než pohádky čtené rodiči, byť také stokrát dokola. Zvláštní je, že to, co četl táta, se víc podobá těm gramofonovým. I přesto, že má máma zvláštní a neobvyklou (někdo by řekl divnou) intonaci a dikci, tudíž by se dalo předpokládat, že bude pro svou odlišnost snadnější k zapamatování. Ne tak pro mě, protože jsem ji beze zbytku převzala.
