Blocek

V pátek k večeru mě přepadla nuda. Skoro celý den jsem prospala a proflákala. Když jsem zalehla k podvečernímu zdřímnutí (nabývám podezření, že jsem spřízněná s Kocourem, který si přece musí zdřímnout, aby byl odpočatý pro spánek), byla jsem povolána ke srazu s Modroočkem, bývalým spolubydlícím a bývalou málem spolubydlící. Již scházení se bylo jako za starých časů, a to jsem měla obavy, že vyrážím z domova příliš pozdě a že to vlastně ani nestojí za to. Moc pěkně jsme si popovídali, zdrblo se kdeco a kdekdo. Jen bylo zvláštní sedět mezi nimi a poslouchat řeči o absolutoriech a titulech, o stáří a rodinném životě.

Přepadla mě z toho po návratu v půli noci nepěkná melancholie a kocovina. Nepřidala mi ani návštěva zvláště vybraného bazénu nazítří. Je sice pěkné poslouchat zasvěceně-spiklenecké drby o hlavě státu a zadních vrátkách, ale dokud dávají do sprchy březový šampón a župany mají pořád ty samé už deset let, pomyslím si o tom své. Navrch huj, vespod fuj.

Vlastně je takové skoro všechno. Všecko se nějak tváří. A tak opět vyhrávám domácí soutež o největšího spáče a největšího ponocného a třebaže v jedenáct padám ospalostí, vydávám se na zásobovací výpravu a posléze čísluju vzorky. Na domácí práce není nikdy pozdě, kupříkladu zrovna teď jsem dopekla rybízový koláč.

S rybízem je potíž. Je zralý, je ho mnoho, je škoda nechat ho kosům, ale nikdo ho nechce. I čoklík bobuložravý nechce už ani jedinou kuličku.