12.7.04
Výlet do Ráje
Kytky oproti mému očekávání ještě nikdo neukradl. Je pravda, že čtvrteční orkán je poněkud pocuchal, takže jsou z nich spíš nevábná, opelichaná, zabahněná košťata.
Udělala jsem si výlet na borůvky. Táta tráví po šesti vynechaných sezónách kulturní týden pod krásným zámkem a nalákal mě na borůvky. Kdysi jsem tam s ním jezdila každý rok. Přes den jsem se buď toulala po městečku a okolí, nebo se účastnila výletů se studenty. Například na kolech, která táta ukořistil při železné sobotě v sousední vesnici. Na Kosti měli sraz veteráni a na cyklovýpravu kolegiálně mávali a troubili. Po večerech byla všelijaká představení a pak mě táta jako primánku bral do hospody, kde se hromadně pilo a pělo. Od ostravaků jsem se naučila Nohavicovy a Vysockeho písničky, aniž bych tušila, kdo to je a že to nejsou lidovky. Obzvlášť ráda jsem měla anaerobní písně, jimiž hlavní tahoun večer prokládal. Tehdy ještě zábavu dirigoval Táborský se Šárkou. Ačkoli byl Břeťa učenlivým žákem, skutečným nástupcem se nikdy nestal, maloměsto a některé malichernosti mají takovou váhu, že nic neobstojí.
Tak jsem se aspoň na den vypravila na borůvky. Za křižovatkou se starou vojenskou cestou rostou ohromné. Čoklíci se borůvčím prodírali jen s největším úsilím. Jeden se neustále vydával na průzkum na vlastní pěst a druhému borůvky natolik zachutnaly, že mi byl stále v patách, takže jsem udělala moc dobře pro jejich zdraví, když jsem je vybavila novými psími známkami, které cinkaly jako zvonky. Sbírali jsme do pusy i do hrnku, poobědvali na terase malebné hospůdky pod vysokými skalami, poleželi v trávě v parku a k večeru zpět ku Praze.
Bylo nádherné horko a pak přišel vichr a déšť. Seděla jsem potmě ve dveřích kůlny, kouřila a koukala skrz ostružinu na blesky, na proudy vody odražené ze střechy tak prudce, že okapy neměly nejmenší šanci a voda pleskala rovnou na okna. Pravá letní průtž mračen. Kam se ale podělo léto poté?
Udělala jsem si výlet na borůvky. Táta tráví po šesti vynechaných sezónách kulturní týden pod krásným zámkem a nalákal mě na borůvky. Kdysi jsem tam s ním jezdila každý rok. Přes den jsem se buď toulala po městečku a okolí, nebo se účastnila výletů se studenty. Například na kolech, která táta ukořistil při železné sobotě v sousední vesnici. Na Kosti měli sraz veteráni a na cyklovýpravu kolegiálně mávali a troubili. Po večerech byla všelijaká představení a pak mě táta jako primánku bral do hospody, kde se hromadně pilo a pělo. Od ostravaků jsem se naučila Nohavicovy a Vysockeho písničky, aniž bych tušila, kdo to je a že to nejsou lidovky. Obzvlášť ráda jsem měla anaerobní písně, jimiž hlavní tahoun večer prokládal. Tehdy ještě zábavu dirigoval Táborský se Šárkou. Ačkoli byl Břeťa učenlivým žákem, skutečným nástupcem se nikdy nestal, maloměsto a některé malichernosti mají takovou váhu, že nic neobstojí.
Tak jsem se aspoň na den vypravila na borůvky. Za křižovatkou se starou vojenskou cestou rostou ohromné. Čoklíci se borůvčím prodírali jen s největším úsilím. Jeden se neustále vydával na průzkum na vlastní pěst a druhému borůvky natolik zachutnaly, že mi byl stále v patách, takže jsem udělala moc dobře pro jejich zdraví, když jsem je vybavila novými psími známkami, které cinkaly jako zvonky. Sbírali jsme do pusy i do hrnku, poobědvali na terase malebné hospůdky pod vysokými skalami, poleželi v trávě v parku a k večeru zpět ku Praze.
Bylo nádherné horko a pak přišel vichr a déšť. Seděla jsem potmě ve dveřích kůlny, kouřila a koukala skrz ostružinu na blesky, na proudy vody odražené ze střechy tak prudce, že okapy neměly nejmenší šanci a voda pleskala rovnou na okna. Pravá letní průtž mračen. Kam se ale podělo léto poté?
