12.8.04
Úcta ke stáří
Nejsem žádný odrzlý usmrkanec, který by odmlouval na potkání, a s lidmi na ulici se nebavím, protože maminka říkala, že s cizími se bavit nemám, ani si od nich nic nebrat. Přesto jsem dneska jakémusi pánovi na ulici něco řekla.
Byl to takový nechutný pán, kdo nectí šediny, by řekl plesnivý dědek. A ten něco povídal druhému takovému. Stáli jsme na tramvajové zastávce a já bych si jich ani nevšimla, kdyby ten první v jeden okamžik hlasitě nezvolal: "To je ten kapitalismus! Nikoho nepotrestaj." Očividně to řekl tak nahlas, protože chtěl, aby to každý slyšel. Slyšela jsem to i já a k vlastnímu překvapení mu odvětila: "No jo, to za komunismu... Potrestali i toho, kdo nic neproved'." Pán prskal a mlel obehranou písničku o dnešní mládeži a neúctě ke stáří. Nezdržovala jsem se jím dále a jela si po svých.
Přesto jsem o té příhodě musela přemýšlet. Skutečně nectím stáří? A nepokud ne, proč? Že ti, které ctít mám, nevykazují žádné známky moudrosti? Že se chovají jako hovada a s jejich názory a pohledem na svět nemůžu nikdy souhlasit?
Nejspíš je to skutečně tak. Necítím pražádný respekt k někomu, kdo se nestydí na veřejnosti hlásat takové bludy a ještě tím obtěžovat okolí. Kdo si ve své zaslepenosti idealizuje minulost, která pokurvila život kdekomu, a nemá ani tolik studu v tělě, aby mlčel. Chtěla bych ho vidět za toho jeho milovaného komunismu. Tehdy se jistě na veřejnosti neodvážil ani pípnout a dneska má keců plnou hubu.
Padá z toho na mě beznaděj. Tihle by měli být ti moudrými stařešinové, ke kterým se mladší obrací pro radu? Vždyť ti ani za mák nerozumějí, co se kolem nich děje. Příkladem roztomilejšího typu budiž sedmiletý školák, který si v Mekáči poroučí jako štamgast, zatímco děda jen bezradně kouká. Tyhle bychom měli společně zaopatřovat ve stáří, za všecko, co pro nás udělali? Jedinou útěchou mi je ona plesnivost. Zanedlouho zplesniví docela a bude veta po nich i po jejich řečech.
Byl to takový nechutný pán, kdo nectí šediny, by řekl plesnivý dědek. A ten něco povídal druhému takovému. Stáli jsme na tramvajové zastávce a já bych si jich ani nevšimla, kdyby ten první v jeden okamžik hlasitě nezvolal: "To je ten kapitalismus! Nikoho nepotrestaj." Očividně to řekl tak nahlas, protože chtěl, aby to každý slyšel. Slyšela jsem to i já a k vlastnímu překvapení mu odvětila: "No jo, to za komunismu... Potrestali i toho, kdo nic neproved'." Pán prskal a mlel obehranou písničku o dnešní mládeži a neúctě ke stáří. Nezdržovala jsem se jím dále a jela si po svých.
Přesto jsem o té příhodě musela přemýšlet. Skutečně nectím stáří? A nepokud ne, proč? Že ti, které ctít mám, nevykazují žádné známky moudrosti? Že se chovají jako hovada a s jejich názory a pohledem na svět nemůžu nikdy souhlasit?
Nejspíš je to skutečně tak. Necítím pražádný respekt k někomu, kdo se nestydí na veřejnosti hlásat takové bludy a ještě tím obtěžovat okolí. Kdo si ve své zaslepenosti idealizuje minulost, která pokurvila život kdekomu, a nemá ani tolik studu v tělě, aby mlčel. Chtěla bych ho vidět za toho jeho milovaného komunismu. Tehdy se jistě na veřejnosti neodvážil ani pípnout a dneska má keců plnou hubu.
Padá z toho na mě beznaděj. Tihle by měli být ti moudrými stařešinové, ke kterým se mladší obrací pro radu? Vždyť ti ani za mák nerozumějí, co se kolem nich děje. Příkladem roztomilejšího typu budiž sedmiletý školák, který si v Mekáči poroučí jako štamgast, zatímco děda jen bezradně kouká. Tyhle bychom měli společně zaopatřovat ve stáří, za všecko, co pro nás udělali? Jedinou útěchou mi je ona plesnivost. Zanedlouho zplesniví docela a bude veta po nich i po jejich řečech.
