2.8.04
Denní život Římanů
Terciánská seminární práce z dějepisu.
Úvod
Úkolem této seminární práce je porovnat denní život Římanů a nás; zjistit, v čem se liší a v čem se naopak shodují, porovnat věci, které denně používali s těmi, které používáme my, a s těmi, které používali lidé jiných národů ve starověku.
Dům
V Římě se bydlelo v několika typech domů. Boháči, kteří na to měli, bydleli ve vlastních domech, nazývaných domus. Těchto domů bylo v Římě málo, asi 1800. Ostatní Římané bydleli v činžovních domech, kterých bylo přibližně 47 000. Stavitelé tyto domy hnali až do výšky šesti pater. Ještě byl jeden typ domu, a to "městská vila", což byla kombinace domu s hospodářským stavením. Někteří boháči si stavěli letohrádky, aby měli kam jezdit odpočívat.
Domus
Římský dům se podobal původnímu řeckému domu. Všechna okna směřovala do dvora, takže dům byl zvenku naprosto uzavřený. Domy byly omítnuty silnou vrstvou omítky proti vlhku, ale tato omítka nebyla na pohled moc pěkná. Do ulice vedla jen úzká okénka v poschodí, která někdy byla zasklená a většinou sloužila jako větrák. Do domu vedla obvykle dvoukřídlá vrata přímo z ulice nebo ze zahrady. U dveří byl otrok-vrátný. Už tehdy se na dveřích často objevovaly nápisy "Pozor na psa" (Cave canem). Vraty se vstoupilo do předsíně (vestibul). Podlaha ve vestibulu často ukazovala zámožnost pána domu. Bývala zdobena mozaikou. Z vestibulu se vstupovalo do atria. Atrium bylo největší místností v celém domě (původně take jedinou obytnou). Atrium nebylo uprostřed zastřešeno. Byla tam díra, kterou dopadalo do atria světlo a také se tamtudy dostával dovnitř čerstvý vzduch. Pod touto dírou byla na zemi nádrž na vodu, která do ní stékala po střeše. Střechy římských domů byly ponejvíce zkosené. Okolo atria byly umístěny menší místnosti, které sloužily jako ložnice, jídelny, komory, lázně, knihovny atp.
Později byl atriový dům rozšiřován o dvůr obehnaný sloupořadím a osázený květinami (peristylium). V podkroví nad ním mívali místnůstky otroci.
Činžovní domy (insuly)
Činžovní domy byly stavěny na relativně malé ploše (na 200-400 metrech čtverečních). Pro srovnání, domus byl stavěn nejméně na ploše 800 metrů čtverečních. Domy byly stavěny z cihel a kamene, spojovaných maltou z vápence a zeminy sopečného původu. Ta dovolovala hnát činžáky do takové výšky. Do domu se také vcházelo z ulice, ale insuly neměly žádné atrium. Do vyšších pater vedla strmá schodiště z kamene. Insuly, na rozdíl od domů, měly okna do ulice, a to velká, takže v insulách bylo více světla než v domech. Jednotlivá patra měla nízký strop, pouze v přízemí byl někdy až šest metrů vysoký. Proto také řemelsníci nebo obchodníci přepažovali místnost, aby tam mohl být i obchod nebo dílna i byt. Byty v insulách se většinou skládaly jen z ložnice. V insulách však bydleli i zámožnější občané, kteří obývali leckdy i celé patro. Přestože byly byty ubohé, byly drahé. Činže se pohybovala okolo dvou tisíc sesterciů za rok, za což byl na venkově slušný domek.
Porovnání
V Římě tedy panoval podobný nedostatek bytů jako dnes. Insuly se asi hodně podobaly našim starým domům s pavlačemi a venkovním schodištěm. Naopak soukromé domy byly rozlehlejší a honosnější. Na rozdíl od maloasijských domů neměly ploché střechy, takže je nevyužívali k sušení potravin a keramiky, ke spaní ani jinak.
Zařízení domu
Římané, stejně jako Řekové, nepoužívali mnoho nábytku. Hlavním kusem nábytku bylo lehátko, které mělo konstrukci buď ze dřeva, nebo kovovou. Velmi často byla tato konstrukce bohatě zdobena. Uvnitř rámu byly nataženy provazy, kožené popruhy nebo dřevěná prkénka. Na nich ležela matrace vycpyná senem. Na lůžko byly dávány kůže, deky, polštáře a prostěradla. Lehátko bylo celkem lehké, takže se dalo přenášet, ale existovala i zděná a obložená mramorem. Římané na lehátku trávili mnoho času, jedli vleže, psali a četli vleže. Jídlo bylo podáváno na spíše menší stolky, které měly často zděný podstavec a na něm byla dřevěná, kovová, slonovinová, mramorová nebo jiná deska. Boháči vlastnili několik desek a střídali je. Stolky mívaly nejrůznější tvary. Římané měli i všelijaké židle, lavice, stoličky a křesla, ale dávali přednost lehátkům. Při jídle seděly jen ženy a děti. Židle byly s opěradly, bez nich, na třech nohách, na čtyřech nohách...
Protože lehátka byla někdy vysoká, dávaly se k nim stoličky jako schůdek. Římané měli dva typy skříní: truhly na oblečení, látky i peníze a skříně, do nichž se ukládalo všechno ostatní. V místnostech byly výklenky, v nichž byly police, které sloužily jako knihovny. Římané si zdobili domy vázami a jiným nádobím, např. poháry, a dále mozaikami, freskami, sochami, obrazy, bůžky a posmrtnými maskami svých předků.
Kuchyně byly jen malé tmavé místnosti, ve kterých bylo ohniště, někdy i pec na chléb. V ohništi se udržovalo stále žhavo. Protože Římané neznali komíny, kouř odcházel dveřmi nebo okénkem. Stěny kuchyně (culina) byly tudíž černé a mastné od sazí. V kuchyni se používalo podobných předmětů jako dnes, třeba pánví (patina), kotlů (aenum), hrnců (ollae), naběraček, různých mis, talířů, mlýnků a příborů. Nádobí bylo hliněné a kovové (i z drahých kovů). Kuchyň byla umístěna spíš v zadní části domu a v její blízkosti byly spíže. Protože kuchyň musela být napojena na kanalizaci, nacházela se v blízkosti kuchyně i koupelna nebo lázně.
Koupelna (balneum) bývala až do začátku císařství zařízena prostě a byla to jen malá místnost. Vana byla buď pevná (zděná) nebo přenosná (kovová). Záchody (latrinae) byly zděné, kamenné nebo dřevěné sedačky s odpadním otvorem napojeným na kanalizaci.
Ostatní pokoje byly zařízeny různým nábytkem, který určoval, k čemu má ona místnost sloužit.
Porovnání
Nábytku všechny staré národy používaly mnohem méně než my. Nábytek byl také více zdobený. Typy nábytku se nijak podstatně neliší od dnešního nábytku. Rozdíl je v tom, že Řekové, Římané a další více leželi než my, kteří spíše sedíme.
Nádobí se také v podstatě nezměnilo, ale dnes se používají trochu jiné materiály. Většina kotlů byla měděných. Je docela možné, že dost lidí bylo vlastně přiotráveno (či dokonce otráveno) používáním měděného nádobí, na kterém se snadno vytvoří jedovatá měděnka.
Ve výzdobě svých domů se od nás také vlastně nelišili. Ani vybavení koupelen se moc nezměnilo. Dnes však, na rozdíl od Římanů, má každý byt vlastní koupelnu a záchod, zatímco v insulách byl záchod jen v přízemí a často se stávalo, že obyvatelé insul chodili na záchod na ulici, což rozhodně nebylo hygienické.
Vytápění a osvětlení
Protože v Římě bylo počasí většinou velmi teplé, a to i v zimě, nepoužívali ústřední topení, i když ho znali a bylo velmi důmyslně vymyšleno. Fungovalo tak, že pod podlahou a ve zdech byly průduchy, kterými proudil horký vzduch. Ten byl ohříván v odlehlé místnosti. Topilo se dřevem nebo dřevěným uhlím, spotřeba však byla tak veliká, že ani boháči si takto nevytápěli celý dům. Tímto způsobem byly vytápěny jen lázně. Pokud bylo v zimě chladněji, přioblékli se a v noci se více přikryli. K přitápění sloužilo i kuchyňské ohniště nebo krb a přenosné ohřívače.
Osvětlení byl větší problém než topení. Venku se dalo svítit pochodněmi, doma voskovými svíčkami s papyrovým knotem nebo olejovými kahany. Ty se vyráběly v nejrůznějších tvarech a podobách. Většinou z hlíny, někdy i z drahých kovů. Kahany i svíčky se dávaly do různých stojanů a držáků umístěných buď na zdi nebo u stropu. Tyto držáky (candelabrum - kandelábr) byly bohatě zdobeny a vyráběny z drahých kovů a materiálů. Protože všechna svítidla dost čmoudila, trpělo mnoho Římanů dýchacími a očními záněty.
Porovnání
Ústřední topení v Římě se neliší od vytápění starých hradů. Od dnešního se liší jen tím, že není ohříván vzduch, ale voda. Starověké a středověké osvětlení je to samé. Ovšem mezi dneškem a starověkem je hodně rozdílů. My svítíme elektřinou a svíčkou se svítí jen nouzově, pokud nejde proud. Místo pochodní jsou dnes baterky.
Lázně
Lázně začaly vznikat v 1. století ACN. Jednak byly lázně soukromé, jednak státní-císařské. Soukromé lázně byly vystavěny soukromníky v přízemí insul i v soukromých domech. Byly to převážně malé veřejné lázně. Také vstupné bylo o něco vyšší než v lázních státních. O něco později otevřel M. V. Agrippa první velké veřejné lázně na Martově poli. Kvůli nim musel zajistit nový vodovod, který zajišťoval dostatek vody. Vstup do těchto lázní byl zdarma. V roce 64 otevřel nové lázně Nero, v roce 69 Vespasianus, v roce 75 Titus, Traján otevřel dokonce dvoje a Hadrián otevřel lázně roku 120. Vstupné do těchto lázní bylo čtvrt asu pro muže, půl asu pro ženy a pro děti byl vstup volný. Poozději byly ještě vybudovány Caracallovy a Diokleciánovy, které byly nevětší. Lázně, většinou velmi honosné budovy, stály v sousedství cvičiště. Mimo vlastní bazény, vany a šatny byly v lázních i společenské místnosti. Muži a ženy se měli koupat odděleně, ale společenské místnosti byly společné. V lázních byly, kromě vlastních lázní, poskytovány různé služby, jako holič, masáže apod. Lázně byly otevírány po poledni a zavíralo se před setměním, protože nebylo osvětlení.
Porovnání
Musíme si přiznat, že Římané o mnoho více dbali na čistotu, než se dbalo ve středověku. Úroveň hygieny se jim přiblížila až ve dvacátém století, ale přesto by si mnohé současné bazény a plovárny mohly vzít z římských lázní příklad. To se týká nejen otevírací doby, ale i ochoty zaměstnanců a kvality služeb. Na čistotu se dbalo nejen v Římě, ale i v celém říši.
Oblečení
Římané, podobně jako Řekové, většinou nosili dva druhy oblečení. Úplně původně nosili jen bederní roušku z kůže nebo plátna. Později ji nosili jen dělníci a atleti. Záhy se však jako spodní oděv rozšířila tunika, což byl obdélník sešitý po stranách a byly nechány jen otvory pro ruce a hlavu. Tunika se nosila přepásaná páskem nebo špagátem. Byla podkasaná tak, aby vpředu sahala ke kolenům a vzadu byla delší. Později se nosila i tunika s rukávy. Kdo nosil tuniku pod kolena, byl považován za změkčilce, a kdo kratší, za nemravu. Neujal se asi Césarůb pokus o prodloužení, aby zakrývala kolena. Tunika byla čistě bílá. Jenom senátoři a jezdci na ní měli červený svislý pruh. Senátoři širší, jezdci užší. Přes tuniku se nosila slavnostní tóga. Tu mohl nosit jen římský občan. V době smutku se nosila tmavá tóga. Ženy také nosily tuniku, později delší stolu. Jinak nosily peplos, což byl oblek vcelku podobný tunice. Pokud šly ven, přetáhly si cíp pepla přes hlavu jako závoj. Vojáci nosili krátké tuniky, plášť a zvláštní boty (caliga). Římané nosili doma řemínkové sandály, ven nosili jakési kožené polobotky. Patricijové měli právo nosit červené boty s půlměsíčkem. Stejné černé nosili senátoři. Chudí a otroci nosili dřeváky. Obuv žen byla stejná jako obuv mužů, jejich však byla pestřejší a lehčí. Také se nosily jakési "pohorky". Římané neznali ani punčochy, ani ponožky, obouvali se naboso. Jako kabát používali různé pláště, často s kapucí, které byly jak z vlny, tak z kůže. Oblečení bylo z látek lněných, vlněných, hedvábných, polohedvábných a bavlněných. V Římě chodili muži prostovlasí, jen propuštěným otrokům byla nasazována čepička, většinou vlněná nebo plstěná, zvaná pilleus, která byla symbolem svobody. Na cestování v horku byl slaměný klobouk se širokou krempou, aby dobře chránil před sluncem.
Porovnání
Oblečení téměř všech starověkých národů se od dnešního velmi liší. Výjimkou jsou snad Galové a Skythové, kteří nosili volné kalhoty, které od nich poměrně pozdě převzali římští vojáci. Řecké a římské oděvy se od sebe moc neliší, obojí jsou většinou pruhy látky, které jsou omotány kolem těla a spojeny různými sponami a jehlicemi. Ani Římané, ani Řekové moc nešili. Často byly používány průsvitné látky, stejně jako v Egyptě a na Krétě. Římané původně chtěli, aby v jejich oblékání byla patrna především prostota a vážnost. Proto nosili jednobarevné a jednoduché oblečení (na rozdíl od Syřanů, Germánů, Peršanů a Kréťanů), ale později se také rozšířily pestré látky, hlavně pod vlivem těchto národů.
Účesy a vousy
Nejdříve se nosily vlasy i vousy dlouhé, ale později se ujaly kratší vlasy, tzv. vojenský účes. Za republiky byly vlasy zčesávány z temena dolů k čelu. Nestříhané vlasy nosily jen děti a lidé ve smutku. Římané nosili hladce oholenou tvář, jen ke konci republiky nosili příslušníci intelektuálních vrstev plnovous. Všeobecně se začal plnovous nosit až od Hadriána a nosil se až do Konstantina Velkého. Péči o vlasy a vousy svěřovali Římané holičům a bradýřům, kteří používali různé nůžky, břitvy, hřeveny, pinzety, kulmy, pomády, mýdla, pudry apod. Břitva mimochodem patřila původně do kosmetické výbavy ženy. Za císařství byl módou bohatý, uměle nakudrnacený účes. Vlasy byly delší než za republiky.
Ženy nosily vlasy dlouhé a učesané do rozličných účesů. Mladé ženy nosily účesy spíše jednodušší. Většinou měly vlasy rozdělené na pěšinku uprostřed hlavy, vlasy byly staženy do copů a zatočeny do drdolu. Ofina se nenosila. Vdané ženy nosily mnohem složitější účesy. Často měly vlasy nakrouceny a spolu s falešnými copy upraveny do vysokých účesů. Účesy si zdobily stužkami, čelenkami, sponami, jehlicemi a jinými šperky. Římanky toužily mít světlé vlasy, a proto si je často dávaly odbarvovat a nechávaly si dělat paruky z vlasů germánských žen. Protože žena by sama na úpravu složitého účesu nestačila, měla mnoho služebnic a otrokyň, které byly vyškoleny v kadeřnictví a kosmetice. Ženy si stejně jako dnes podmalovávaly oči, červenily tváře a rty a barvily si řasy a obočí. Ke kosmetické výbavě žen patřila spousta palet na roztírání líčidel, zrcadel, dóz, hřebenů a lahviček. Šperky se nosily stejně jako dnes.
Porovnání
Nošení vousů u Římanů je stejné jako dnes, ale účesy žen, zvláště ty složitější, se liší. Stejně tak se liší od účesů Kréťanek a Egypťanek, které spíš měly hlavu oholenou dohola a nosily složitě upravené paruky. Nutno přiznat, že výsledek vypadal skoro stejně. Římským účesům se také podobají účesy z osmnáctého století. Na líčení se toho mnoho nezměnilo, ledaže dnes se více používá chemie.
Škola
Základní vzdělání a výchovu dostalo dítě doma od rodičů, případně od chůvy nebo otroka. V sedmi letech začalo chodit do školy nebo do domu docházel soukromý učitel. Ve městech bylo mnoho obecných, ale i soukromých škol. Všichni museli zvládnout čtení, psaní a počítání. Majetnější měli ovládat i gramatiku, rétoriku, geometrii, práva a hudbu. Ve škole se učila latina i řečtina. Stupně školy byly rozděleny asi jako dnes. První stupeň byla elementární škola (ludus litterarius) a vyučoval na něm ludi magister (litterarius). Druhý stupeň byla škola střední ? gramatická ? vedená gramatikem. Třetím stupněm byla výběrová docházka k rétorovi. Do elementární školy chodily děti (i dívky) mezi sedmým a dvanáctým rokem, ke gramatikovi mezi dvanáctým a patnáctým rokem. Jako třídy sloužily prosté místtnosti, kde byla katedra a sedátka pro žáky. Psalo se na dřevěnou tabulku s voskovou vrstvou (tabula cerata) pomocí kostěného nebo kovového rydla. Když už žáci uměli psát, psali na papyrové svitky inkoustem ze sépie nebo sazí, do kterého namáčeli pero z rákosu nebo kovu. Ve školách nebyly lavice, psalo se na kolenou. Protože systém římských číslic byl velmi komplikovaný, počítali na prstech a pomocí abakusu neboli počitadla. Vyučování začínalo za úsvitu a trvalo do odpoledne. Ve škole vládla přísná kázeň, která byla udržována buď odměnami, nebo tresty, a to i tělesnými. Školní rok trval od 23. března do 19. března. Hlavní prázdniny byly od 2. června do 24. sprna a od 17. do 23. prosince.
Porovnání
Římská škola se od dnešní lišila jen málo.
Čas
Římané neměli pořádný kalendář až do roku 46 ACN, kdy César zavedl nový, ve kterém trval rok 365 a čtvrt dne a jednou za tři roky se přidal jeden den navíc v únoru. Tento kalendář platil až do roku 1582, kdy papež Řehoř XIII. zavedl dnešní, gregoriánský kalendář.
Římský rok začínal původně březnem, ale od roku 153 ACN prvním lednem. Měsíce se nedělily na týdny. Každý osmý den se konal trh. Dny velmi dlouho neměly žádná jména, označovaly se čísly. Ve druhém století se přešlo na sedmidenní týden a dny byly pojmenovány:
neděle - dies Solis, den Slunce
pondělí - dies Lunae, den Měsíce
úterý - dies Martis, Martův den
středa - dies Mercurii, Merkurův den
čtvrtek - dies Jovis, Jovův den
pátek - dies Veneris, Venušin den
sobota - dies Saturni, Saturnův den.
Datování dne v měsíci bylo dost komplikované. V každém měsíci se vycházelo ze tří dnů, které byly pevně dány. Byly to Kalendy (první den měsíce), Nony (pátý den měsíce, ale v březnu, květnu, červenci a říjnu sedmý) a Idy (třináctý den měsíce, ale v březnu, květnu, červenci a říjnu patnáctý). V lunárním kalendáři odpovídaly Kalendy novému měsíci, Idy úplňku a Nony devátému dni před úplňkem. Ostatní dny se udávaly tak, že se denní datum určovalo počtem dnů do nejbližšího základního dne. Římané pečlivě odlišovaly dny sváteční (dies festi) a všední (dies profesti). O svátcích se nekonala veřejná jednání a úřední výkony. Svátečními dny byly svátky náboženské a všechny Kalendy a Idy. V březnu se slavila Matronalia, slavnost římských matron. 17. až 23. prosince se slavily Saturnálie, kdy si otroci a páni měnili role a společně hodovali. Dalšími významnými svátky byly císařem pořádané vícedenní hry. Bylo ale mnoho dalších svátků. V době republiky bylo šedesát pět dní her v roce, za Augusta devadesát tři, za Claudia sto padesát devět, ale Marcus Aurelius je snížil na sto třicet pět.
Den začali Římané dělit na hodiny velice pozdě. Nejprve rozdělili den na dopoledne, odpoledne a noc. Později na ráno, dopoledne, odpoledne a večer. Noc vojáci rozdělili na čtyři části podle střídání stráží. Teprve roku 263 ACN se za 1. punské války dostaly do Říma sluneční hodiny ze sicilské Katany. Ty však ukazovaly nepřesně sto let, než Římané zjistili, že jsou "nařízeny" pro jinou zeměpisnou šířku. Teprve pak si zajistili vlastní sluneční hodiny. Od Řeků převzali dělení dne na dvacet čtyři hodin a den začínal o půlnoci. Ještě později se rozšířily hodiny vodní. Hodiny nebyly rozdělovány na menší části a byly různě dlouhé podle doby slunečního svitu.
Porovnání
Srovnat náš kalendář a dělení dne s římským dost dobře nejde. Společných je dvanáct měsíců do roka, dvacet čtyři hodiny do dne a začátek dne o půlnoci. Babylonský den naproti tomu začínal za úsvitu a řecký večer.
Denní režim
Všichni vstávali za úsvitu, někteří pracovali už před úsvitem. Většina lidí chodila spát brzo. Otroci začínali pracovat také hned za svítání. Pán domu se ještě na lůžku začal věnovat své práci a potom přijímal své klienty. Většina Římanů nesnídala. Pracovní nebo úřední den trval asi sedm hodin. Kolem jedné nebo druhé hodiny odpolední se přestávalo pracovat. Déle pracovali jen otroci a někteří nádeníci. Kolem poledne se jedlo, většinou to byla jen studená přesnídávka. Odpoledne se odpočívalo, chodilo na procházky, četlo se doma i v knihovnách, sportovalo se a chodilo se do lázní. K večeru se jedlo hlavní jídlo dne. Při něm se pořádaly hostiny. Povětšinou byly spojeny s kulturním programem. Den žen se ode dne mužů lišil v tom, že když muž pracoval, žena se věnovala domácnosti nebo sobě.
Porovnání
Většina starověkých národů vstávala mnohem dřív než my a také mnohem dřív končila práci. To samozřejmě souviselo s nedostatečným večerním osvětlením. Největší rozdíl je v režimu dne žen, protože dnes i ony chodí do práce, a proto tráví den odlišně od římských matron.
Použitá literatura
Jan Burian: Řím - světla a stíny antického velkoměsta
R. Hošek, V. Marek: Řím Marka Aurelia
P. Augusta, F. Honzák: Jak se žilo ve starověku
Larousse: Úsvit civilizací
Úvod
Úkolem této seminární práce je porovnat denní život Římanů a nás; zjistit, v čem se liší a v čem se naopak shodují, porovnat věci, které denně používali s těmi, které používáme my, a s těmi, které používali lidé jiných národů ve starověku.
Dům
V Římě se bydlelo v několika typech domů. Boháči, kteří na to měli, bydleli ve vlastních domech, nazývaných domus. Těchto domů bylo v Římě málo, asi 1800. Ostatní Římané bydleli v činžovních domech, kterých bylo přibližně 47 000. Stavitelé tyto domy hnali až do výšky šesti pater. Ještě byl jeden typ domu, a to "městská vila", což byla kombinace domu s hospodářským stavením. Někteří boháči si stavěli letohrádky, aby měli kam jezdit odpočívat.
Domus
Římský dům se podobal původnímu řeckému domu. Všechna okna směřovala do dvora, takže dům byl zvenku naprosto uzavřený. Domy byly omítnuty silnou vrstvou omítky proti vlhku, ale tato omítka nebyla na pohled moc pěkná. Do ulice vedla jen úzká okénka v poschodí, která někdy byla zasklená a většinou sloužila jako větrák. Do domu vedla obvykle dvoukřídlá vrata přímo z ulice nebo ze zahrady. U dveří byl otrok-vrátný. Už tehdy se na dveřích často objevovaly nápisy "Pozor na psa" (Cave canem). Vraty se vstoupilo do předsíně (vestibul). Podlaha ve vestibulu často ukazovala zámožnost pána domu. Bývala zdobena mozaikou. Z vestibulu se vstupovalo do atria. Atrium bylo největší místností v celém domě (původně take jedinou obytnou). Atrium nebylo uprostřed zastřešeno. Byla tam díra, kterou dopadalo do atria světlo a také se tamtudy dostával dovnitř čerstvý vzduch. Pod touto dírou byla na zemi nádrž na vodu, která do ní stékala po střeše. Střechy římských domů byly ponejvíce zkosené. Okolo atria byly umístěny menší místnosti, které sloužily jako ložnice, jídelny, komory, lázně, knihovny atp.
Později byl atriový dům rozšiřován o dvůr obehnaný sloupořadím a osázený květinami (peristylium). V podkroví nad ním mívali místnůstky otroci.
Činžovní domy (insuly)
Činžovní domy byly stavěny na relativně malé ploše (na 200-400 metrech čtverečních). Pro srovnání, domus byl stavěn nejméně na ploše 800 metrů čtverečních. Domy byly stavěny z cihel a kamene, spojovaných maltou z vápence a zeminy sopečného původu. Ta dovolovala hnát činžáky do takové výšky. Do domu se také vcházelo z ulice, ale insuly neměly žádné atrium. Do vyšších pater vedla strmá schodiště z kamene. Insuly, na rozdíl od domů, měly okna do ulice, a to velká, takže v insulách bylo více světla než v domech. Jednotlivá patra měla nízký strop, pouze v přízemí byl někdy až šest metrů vysoký. Proto také řemelsníci nebo obchodníci přepažovali místnost, aby tam mohl být i obchod nebo dílna i byt. Byty v insulách se většinou skládaly jen z ložnice. V insulách však bydleli i zámožnější občané, kteří obývali leckdy i celé patro. Přestože byly byty ubohé, byly drahé. Činže se pohybovala okolo dvou tisíc sesterciů za rok, za což byl na venkově slušný domek.
Porovnání
V Římě tedy panoval podobný nedostatek bytů jako dnes. Insuly se asi hodně podobaly našim starým domům s pavlačemi a venkovním schodištěm. Naopak soukromé domy byly rozlehlejší a honosnější. Na rozdíl od maloasijských domů neměly ploché střechy, takže je nevyužívali k sušení potravin a keramiky, ke spaní ani jinak.
Zařízení domu
Římané, stejně jako Řekové, nepoužívali mnoho nábytku. Hlavním kusem nábytku bylo lehátko, které mělo konstrukci buď ze dřeva, nebo kovovou. Velmi často byla tato konstrukce bohatě zdobena. Uvnitř rámu byly nataženy provazy, kožené popruhy nebo dřevěná prkénka. Na nich ležela matrace vycpyná senem. Na lůžko byly dávány kůže, deky, polštáře a prostěradla. Lehátko bylo celkem lehké, takže se dalo přenášet, ale existovala i zděná a obložená mramorem. Římané na lehátku trávili mnoho času, jedli vleže, psali a četli vleže. Jídlo bylo podáváno na spíše menší stolky, které měly často zděný podstavec a na něm byla dřevěná, kovová, slonovinová, mramorová nebo jiná deska. Boháči vlastnili několik desek a střídali je. Stolky mívaly nejrůznější tvary. Římané měli i všelijaké židle, lavice, stoličky a křesla, ale dávali přednost lehátkům. Při jídle seděly jen ženy a děti. Židle byly s opěradly, bez nich, na třech nohách, na čtyřech nohách...
Protože lehátka byla někdy vysoká, dávaly se k nim stoličky jako schůdek. Římané měli dva typy skříní: truhly na oblečení, látky i peníze a skříně, do nichž se ukládalo všechno ostatní. V místnostech byly výklenky, v nichž byly police, které sloužily jako knihovny. Římané si zdobili domy vázami a jiným nádobím, např. poháry, a dále mozaikami, freskami, sochami, obrazy, bůžky a posmrtnými maskami svých předků.
Kuchyně byly jen malé tmavé místnosti, ve kterých bylo ohniště, někdy i pec na chléb. V ohništi se udržovalo stále žhavo. Protože Římané neznali komíny, kouř odcházel dveřmi nebo okénkem. Stěny kuchyně (culina) byly tudíž černé a mastné od sazí. V kuchyni se používalo podobných předmětů jako dnes, třeba pánví (patina), kotlů (aenum), hrnců (ollae), naběraček, různých mis, talířů, mlýnků a příborů. Nádobí bylo hliněné a kovové (i z drahých kovů). Kuchyň byla umístěna spíš v zadní části domu a v její blízkosti byly spíže. Protože kuchyň musela být napojena na kanalizaci, nacházela se v blízkosti kuchyně i koupelna nebo lázně.
Koupelna (balneum) bývala až do začátku císařství zařízena prostě a byla to jen malá místnost. Vana byla buď pevná (zděná) nebo přenosná (kovová). Záchody (latrinae) byly zděné, kamenné nebo dřevěné sedačky s odpadním otvorem napojeným na kanalizaci.
Ostatní pokoje byly zařízeny různým nábytkem, který určoval, k čemu má ona místnost sloužit.
Porovnání
Nábytku všechny staré národy používaly mnohem méně než my. Nábytek byl také více zdobený. Typy nábytku se nijak podstatně neliší od dnešního nábytku. Rozdíl je v tom, že Řekové, Římané a další více leželi než my, kteří spíše sedíme.
Nádobí se také v podstatě nezměnilo, ale dnes se používají trochu jiné materiály. Většina kotlů byla měděných. Je docela možné, že dost lidí bylo vlastně přiotráveno (či dokonce otráveno) používáním měděného nádobí, na kterém se snadno vytvoří jedovatá měděnka.
Ve výzdobě svých domů se od nás také vlastně nelišili. Ani vybavení koupelen se moc nezměnilo. Dnes však, na rozdíl od Římanů, má každý byt vlastní koupelnu a záchod, zatímco v insulách byl záchod jen v přízemí a často se stávalo, že obyvatelé insul chodili na záchod na ulici, což rozhodně nebylo hygienické.
Vytápění a osvětlení
Protože v Římě bylo počasí většinou velmi teplé, a to i v zimě, nepoužívali ústřední topení, i když ho znali a bylo velmi důmyslně vymyšleno. Fungovalo tak, že pod podlahou a ve zdech byly průduchy, kterými proudil horký vzduch. Ten byl ohříván v odlehlé místnosti. Topilo se dřevem nebo dřevěným uhlím, spotřeba však byla tak veliká, že ani boháči si takto nevytápěli celý dům. Tímto způsobem byly vytápěny jen lázně. Pokud bylo v zimě chladněji, přioblékli se a v noci se více přikryli. K přitápění sloužilo i kuchyňské ohniště nebo krb a přenosné ohřívače.
Osvětlení byl větší problém než topení. Venku se dalo svítit pochodněmi, doma voskovými svíčkami s papyrovým knotem nebo olejovými kahany. Ty se vyráběly v nejrůznějších tvarech a podobách. Většinou z hlíny, někdy i z drahých kovů. Kahany i svíčky se dávaly do různých stojanů a držáků umístěných buď na zdi nebo u stropu. Tyto držáky (candelabrum - kandelábr) byly bohatě zdobeny a vyráběny z drahých kovů a materiálů. Protože všechna svítidla dost čmoudila, trpělo mnoho Římanů dýchacími a očními záněty.
Porovnání
Ústřední topení v Římě se neliší od vytápění starých hradů. Od dnešního se liší jen tím, že není ohříván vzduch, ale voda. Starověké a středověké osvětlení je to samé. Ovšem mezi dneškem a starověkem je hodně rozdílů. My svítíme elektřinou a svíčkou se svítí jen nouzově, pokud nejde proud. Místo pochodní jsou dnes baterky.
Lázně
Lázně začaly vznikat v 1. století ACN. Jednak byly lázně soukromé, jednak státní-císařské. Soukromé lázně byly vystavěny soukromníky v přízemí insul i v soukromých domech. Byly to převážně malé veřejné lázně. Také vstupné bylo o něco vyšší než v lázních státních. O něco později otevřel M. V. Agrippa první velké veřejné lázně na Martově poli. Kvůli nim musel zajistit nový vodovod, který zajišťoval dostatek vody. Vstup do těchto lázní byl zdarma. V roce 64 otevřel nové lázně Nero, v roce 69 Vespasianus, v roce 75 Titus, Traján otevřel dokonce dvoje a Hadrián otevřel lázně roku 120. Vstupné do těchto lázní bylo čtvrt asu pro muže, půl asu pro ženy a pro děti byl vstup volný. Poozději byly ještě vybudovány Caracallovy a Diokleciánovy, které byly nevětší. Lázně, většinou velmi honosné budovy, stály v sousedství cvičiště. Mimo vlastní bazény, vany a šatny byly v lázních i společenské místnosti. Muži a ženy se měli koupat odděleně, ale společenské místnosti byly společné. V lázních byly, kromě vlastních lázní, poskytovány různé služby, jako holič, masáže apod. Lázně byly otevírány po poledni a zavíralo se před setměním, protože nebylo osvětlení.
Porovnání
Musíme si přiznat, že Římané o mnoho více dbali na čistotu, než se dbalo ve středověku. Úroveň hygieny se jim přiblížila až ve dvacátém století, ale přesto by si mnohé současné bazény a plovárny mohly vzít z římských lázní příklad. To se týká nejen otevírací doby, ale i ochoty zaměstnanců a kvality služeb. Na čistotu se dbalo nejen v Římě, ale i v celém říši.
Oblečení
Římané, podobně jako Řekové, většinou nosili dva druhy oblečení. Úplně původně nosili jen bederní roušku z kůže nebo plátna. Později ji nosili jen dělníci a atleti. Záhy se však jako spodní oděv rozšířila tunika, což byl obdélník sešitý po stranách a byly nechány jen otvory pro ruce a hlavu. Tunika se nosila přepásaná páskem nebo špagátem. Byla podkasaná tak, aby vpředu sahala ke kolenům a vzadu byla delší. Později se nosila i tunika s rukávy. Kdo nosil tuniku pod kolena, byl považován za změkčilce, a kdo kratší, za nemravu. Neujal se asi Césarůb pokus o prodloužení, aby zakrývala kolena. Tunika byla čistě bílá. Jenom senátoři a jezdci na ní měli červený svislý pruh. Senátoři širší, jezdci užší. Přes tuniku se nosila slavnostní tóga. Tu mohl nosit jen římský občan. V době smutku se nosila tmavá tóga. Ženy také nosily tuniku, později delší stolu. Jinak nosily peplos, což byl oblek vcelku podobný tunice. Pokud šly ven, přetáhly si cíp pepla přes hlavu jako závoj. Vojáci nosili krátké tuniky, plášť a zvláštní boty (caliga). Římané nosili doma řemínkové sandály, ven nosili jakési kožené polobotky. Patricijové měli právo nosit červené boty s půlměsíčkem. Stejné černé nosili senátoři. Chudí a otroci nosili dřeváky. Obuv žen byla stejná jako obuv mužů, jejich však byla pestřejší a lehčí. Také se nosily jakési "pohorky". Římané neznali ani punčochy, ani ponožky, obouvali se naboso. Jako kabát používali různé pláště, často s kapucí, které byly jak z vlny, tak z kůže. Oblečení bylo z látek lněných, vlněných, hedvábných, polohedvábných a bavlněných. V Římě chodili muži prostovlasí, jen propuštěným otrokům byla nasazována čepička, většinou vlněná nebo plstěná, zvaná pilleus, která byla symbolem svobody. Na cestování v horku byl slaměný klobouk se širokou krempou, aby dobře chránil před sluncem.
Porovnání
Oblečení téměř všech starověkých národů se od dnešního velmi liší. Výjimkou jsou snad Galové a Skythové, kteří nosili volné kalhoty, které od nich poměrně pozdě převzali římští vojáci. Řecké a římské oděvy se od sebe moc neliší, obojí jsou většinou pruhy látky, které jsou omotány kolem těla a spojeny různými sponami a jehlicemi. Ani Římané, ani Řekové moc nešili. Často byly používány průsvitné látky, stejně jako v Egyptě a na Krétě. Římané původně chtěli, aby v jejich oblékání byla patrna především prostota a vážnost. Proto nosili jednobarevné a jednoduché oblečení (na rozdíl od Syřanů, Germánů, Peršanů a Kréťanů), ale později se také rozšířily pestré látky, hlavně pod vlivem těchto národů.
Účesy a vousy
Nejdříve se nosily vlasy i vousy dlouhé, ale později se ujaly kratší vlasy, tzv. vojenský účes. Za republiky byly vlasy zčesávány z temena dolů k čelu. Nestříhané vlasy nosily jen děti a lidé ve smutku. Římané nosili hladce oholenou tvář, jen ke konci republiky nosili příslušníci intelektuálních vrstev plnovous. Všeobecně se začal plnovous nosit až od Hadriána a nosil se až do Konstantina Velkého. Péči o vlasy a vousy svěřovali Římané holičům a bradýřům, kteří používali různé nůžky, břitvy, hřeveny, pinzety, kulmy, pomády, mýdla, pudry apod. Břitva mimochodem patřila původně do kosmetické výbavy ženy. Za císařství byl módou bohatý, uměle nakudrnacený účes. Vlasy byly delší než za republiky.
Ženy nosily vlasy dlouhé a učesané do rozličných účesů. Mladé ženy nosily účesy spíše jednodušší. Většinou měly vlasy rozdělené na pěšinku uprostřed hlavy, vlasy byly staženy do copů a zatočeny do drdolu. Ofina se nenosila. Vdané ženy nosily mnohem složitější účesy. Často měly vlasy nakrouceny a spolu s falešnými copy upraveny do vysokých účesů. Účesy si zdobily stužkami, čelenkami, sponami, jehlicemi a jinými šperky. Římanky toužily mít světlé vlasy, a proto si je často dávaly odbarvovat a nechávaly si dělat paruky z vlasů germánských žen. Protože žena by sama na úpravu složitého účesu nestačila, měla mnoho služebnic a otrokyň, které byly vyškoleny v kadeřnictví a kosmetice. Ženy si stejně jako dnes podmalovávaly oči, červenily tváře a rty a barvily si řasy a obočí. Ke kosmetické výbavě žen patřila spousta palet na roztírání líčidel, zrcadel, dóz, hřebenů a lahviček. Šperky se nosily stejně jako dnes.
Porovnání
Nošení vousů u Římanů je stejné jako dnes, ale účesy žen, zvláště ty složitější, se liší. Stejně tak se liší od účesů Kréťanek a Egypťanek, které spíš měly hlavu oholenou dohola a nosily složitě upravené paruky. Nutno přiznat, že výsledek vypadal skoro stejně. Římským účesům se také podobají účesy z osmnáctého století. Na líčení se toho mnoho nezměnilo, ledaže dnes se více používá chemie.
Škola
Základní vzdělání a výchovu dostalo dítě doma od rodičů, případně od chůvy nebo otroka. V sedmi letech začalo chodit do školy nebo do domu docházel soukromý učitel. Ve městech bylo mnoho obecných, ale i soukromých škol. Všichni museli zvládnout čtení, psaní a počítání. Majetnější měli ovládat i gramatiku, rétoriku, geometrii, práva a hudbu. Ve škole se učila latina i řečtina. Stupně školy byly rozděleny asi jako dnes. První stupeň byla elementární škola (ludus litterarius) a vyučoval na něm ludi magister (litterarius). Druhý stupeň byla škola střední ? gramatická ? vedená gramatikem. Třetím stupněm byla výběrová docházka k rétorovi. Do elementární školy chodily děti (i dívky) mezi sedmým a dvanáctým rokem, ke gramatikovi mezi dvanáctým a patnáctým rokem. Jako třídy sloužily prosté místtnosti, kde byla katedra a sedátka pro žáky. Psalo se na dřevěnou tabulku s voskovou vrstvou (tabula cerata) pomocí kostěného nebo kovového rydla. Když už žáci uměli psát, psali na papyrové svitky inkoustem ze sépie nebo sazí, do kterého namáčeli pero z rákosu nebo kovu. Ve školách nebyly lavice, psalo se na kolenou. Protože systém římských číslic byl velmi komplikovaný, počítali na prstech a pomocí abakusu neboli počitadla. Vyučování začínalo za úsvitu a trvalo do odpoledne. Ve škole vládla přísná kázeň, která byla udržována buď odměnami, nebo tresty, a to i tělesnými. Školní rok trval od 23. března do 19. března. Hlavní prázdniny byly od 2. června do 24. sprna a od 17. do 23. prosince.
Porovnání
Římská škola se od dnešní lišila jen málo.
Čas
Římané neměli pořádný kalendář až do roku 46 ACN, kdy César zavedl nový, ve kterém trval rok 365 a čtvrt dne a jednou za tři roky se přidal jeden den navíc v únoru. Tento kalendář platil až do roku 1582, kdy papež Řehoř XIII. zavedl dnešní, gregoriánský kalendář.
Římský rok začínal původně březnem, ale od roku 153 ACN prvním lednem. Měsíce se nedělily na týdny. Každý osmý den se konal trh. Dny velmi dlouho neměly žádná jména, označovaly se čísly. Ve druhém století se přešlo na sedmidenní týden a dny byly pojmenovány:
neděle - dies Solis, den Slunce
pondělí - dies Lunae, den Měsíce
úterý - dies Martis, Martův den
středa - dies Mercurii, Merkurův den
čtvrtek - dies Jovis, Jovův den
pátek - dies Veneris, Venušin den
sobota - dies Saturni, Saturnův den.
Datování dne v měsíci bylo dost komplikované. V každém měsíci se vycházelo ze tří dnů, které byly pevně dány. Byly to Kalendy (první den měsíce), Nony (pátý den měsíce, ale v březnu, květnu, červenci a říjnu sedmý) a Idy (třináctý den měsíce, ale v březnu, květnu, červenci a říjnu patnáctý). V lunárním kalendáři odpovídaly Kalendy novému měsíci, Idy úplňku a Nony devátému dni před úplňkem. Ostatní dny se udávaly tak, že se denní datum určovalo počtem dnů do nejbližšího základního dne. Římané pečlivě odlišovaly dny sváteční (dies festi) a všední (dies profesti). O svátcích se nekonala veřejná jednání a úřední výkony. Svátečními dny byly svátky náboženské a všechny Kalendy a Idy. V březnu se slavila Matronalia, slavnost římských matron. 17. až 23. prosince se slavily Saturnálie, kdy si otroci a páni měnili role a společně hodovali. Dalšími významnými svátky byly císařem pořádané vícedenní hry. Bylo ale mnoho dalších svátků. V době republiky bylo šedesát pět dní her v roce, za Augusta devadesát tři, za Claudia sto padesát devět, ale Marcus Aurelius je snížil na sto třicet pět.
Den začali Římané dělit na hodiny velice pozdě. Nejprve rozdělili den na dopoledne, odpoledne a noc. Později na ráno, dopoledne, odpoledne a večer. Noc vojáci rozdělili na čtyři části podle střídání stráží. Teprve roku 263 ACN se za 1. punské války dostaly do Říma sluneční hodiny ze sicilské Katany. Ty však ukazovaly nepřesně sto let, než Římané zjistili, že jsou "nařízeny" pro jinou zeměpisnou šířku. Teprve pak si zajistili vlastní sluneční hodiny. Od Řeků převzali dělení dne na dvacet čtyři hodin a den začínal o půlnoci. Ještě později se rozšířily hodiny vodní. Hodiny nebyly rozdělovány na menší části a byly různě dlouhé podle doby slunečního svitu.
Porovnání
Srovnat náš kalendář a dělení dne s římským dost dobře nejde. Společných je dvanáct měsíců do roka, dvacet čtyři hodiny do dne a začátek dne o půlnoci. Babylonský den naproti tomu začínal za úsvitu a řecký večer.
Denní režim
Všichni vstávali za úsvitu, někteří pracovali už před úsvitem. Většina lidí chodila spát brzo. Otroci začínali pracovat také hned za svítání. Pán domu se ještě na lůžku začal věnovat své práci a potom přijímal své klienty. Většina Římanů nesnídala. Pracovní nebo úřední den trval asi sedm hodin. Kolem jedné nebo druhé hodiny odpolední se přestávalo pracovat. Déle pracovali jen otroci a někteří nádeníci. Kolem poledne se jedlo, většinou to byla jen studená přesnídávka. Odpoledne se odpočívalo, chodilo na procházky, četlo se doma i v knihovnách, sportovalo se a chodilo se do lázní. K večeru se jedlo hlavní jídlo dne. Při něm se pořádaly hostiny. Povětšinou byly spojeny s kulturním programem. Den žen se ode dne mužů lišil v tom, že když muž pracoval, žena se věnovala domácnosti nebo sobě.
Porovnání
Většina starověkých národů vstávala mnohem dřív než my a také mnohem dřív končila práci. To samozřejmě souviselo s nedostatečným večerním osvětlením. Největší rozdíl je v režimu dne žen, protože dnes i ony chodí do práce, a proto tráví den odlišně od římských matron.
Použitá literatura
Jan Burian: Řím - světla a stíny antického velkoměsta
R. Hošek, V. Marek: Řím Marka Aurelia
P. Augusta, F. Honzák: Jak se žilo ve starověku
Larousse: Úsvit civilizací
