14.8.04
Přišel čas udělat pá pá
Nadešel čas nejen můj, ale bohužel i mého nerozlučného souputníka. A přitom pátek třináctého byl včera.
Prázdniny se pro mě nachýlily takřka ke konci. Pozítří se vracím domů. Nechce se mi ani trochu. Měsíc absolutního nicnedělání mě zhýčkal a do ničeho se mi nechce. Aby návrat do normálu nebyl jen tak, rozhodl se dnes ráno můj drahý notebook, že s největší pravděpodobností trpí vrozenou chorobou, poruchou logic boardu.
Bez pardónu si zčernal a není s ním řeč. Zítra proběhnou v rámci loučení záchranné práce, či alespoň pokus o ně. Paradoxní je, že se modlím, aby to byla chyba logic boardu, protože roční záruka mi před několika dny vypršela. Jako na potvoru. Pokud by to bylo ono, mám jistou šanci dostat nový, lepší notebook, což by nebylo marné :o)
Přesto mi není dobře po těle. Jako by mi chyběla ruka. Bez kalendáře jsem jako bez hlavy. Nehledě na to, že oprava by se rovnala pouštění žilou. Asi jsem ho přechválila. Moc jsem mu věřila a teď se mi dělá špatně při pomyšlení, o co všechno můžu nenávratně přijít. S novým školním rokem začínám vždycky znova. Letos výjimečně nejdu znovu do prváku, takže i to je důležitý mezník. Těšila jsem se, že letos na podzim nebudu muset homelessit v počítačových učebnách jako loni, když už jsem tak trochu zabydlená.
Uvidíme, strach má velké oči, třeba to nebude taková pohroma. V každém případě nebudu jako ten malý bílý Amík a nezmizím si jen tak po anglicku. Mlčení znamená smrt na svodidlech, nedostatek inspirace nebo mě ta mrňavá věc skutečně nechala ve štychu.
Prázdniny se pro mě nachýlily takřka ke konci. Pozítří se vracím domů. Nechce se mi ani trochu. Měsíc absolutního nicnedělání mě zhýčkal a do ničeho se mi nechce. Aby návrat do normálu nebyl jen tak, rozhodl se dnes ráno můj drahý notebook, že s největší pravděpodobností trpí vrozenou chorobou, poruchou logic boardu.
Bez pardónu si zčernal a není s ním řeč. Zítra proběhnou v rámci loučení záchranné práce, či alespoň pokus o ně. Paradoxní je, že se modlím, aby to byla chyba logic boardu, protože roční záruka mi před několika dny vypršela. Jako na potvoru. Pokud by to bylo ono, mám jistou šanci dostat nový, lepší notebook, což by nebylo marné :o)
Přesto mi není dobře po těle. Jako by mi chyběla ruka. Bez kalendáře jsem jako bez hlavy. Nehledě na to, že oprava by se rovnala pouštění žilou. Asi jsem ho přechválila. Moc jsem mu věřila a teď se mi dělá špatně při pomyšlení, o co všechno můžu nenávratně přijít. S novým školním rokem začínám vždycky znova. Letos výjimečně nejdu znovu do prváku, takže i to je důležitý mezník. Těšila jsem se, že letos na podzim nebudu muset homelessit v počítačových učebnách jako loni, když už jsem tak trochu zabydlená.
Uvidíme, strach má velké oči, třeba to nebude taková pohroma. V každém případě nebudu jako ten malý bílý Amík a nezmizím si jen tak po anglicku. Mlčení znamená smrt na svodidlech, nedostatek inspirace nebo mě ta mrňavá věc skutečně nechala ve štychu.
