20.8.04
Robinsonova samota
Oblíbenou otázkou, která má ukázat, co je člověk zač, je vyjmenování tří věcí, které by si s sebou vzal na pustý ostrov. Robinsonské přežívání je romantickou představou, ale uvědomují si respondenti, co to skutečně obnáší? Nemám na mysli tolik skutečné přežití, obstarání si potravy, stavbu úkrytu apod., ale zvládnutí samoty.
Člověk je prý tvor společenský a jak se zdá, někteří jedinci samotu snášejí velmi špatně. Stačí si namátkou projít pár stránek nedobrovolných singlů nebo seznamovací inzeráty. Tendence shlukovat se a párovat se a naprosté zoufalství, pokud se to nedaří. Přitom osamělých přibývá. Důvody jsou různé, pokud jsou vůbec známé. Co je na samotě tak tíživého a proč se ti, kdo jí neholdují, přesvědčeni, že se společníkem bude život růžovější, když nevydrží ani sami se sebou? Jistě, že je jednodušší nebýt na všecko sám, moci se podělit o povinnosti a náklady. To je ale výhoda ekonomického rázu.
V tom problém osamělosti nespočívá, protože doba pokročila a přežít je schopen i jedinec bez podpory celé tlupy. Chybí nějaká interakce? Mít si s kým popovídat, koho obejmout. Asi. Psychická pohoda je důležitá, nicméně souvisí s přístupem. Kdo se nesmíří, nebo aspoň nějak nesrovná, s okolnostmi, toho budou drtit více než toho, kdo je na sebe tolik doléhat nenechá. Kromě toho je rozdíl mezi samotou a osamělostí, i když v mnohých případech jdou ruku v ruce. Kdo je sám, nemusí být ještě poustevník. A naopak poustevník se nejspíš necítí osaměle...
Co jsem chtěla říct? Že nerozumím fňuknám, které neumí být samy, neumí samy sebe zabavit a myslí, že někoho druhého by zabavit dokázaly. Které neakceptují rozhodnutí druhé strany obejít se bez nich. Které jsou nešťastné, ale svůj žal si masochisticky hýčkají.
Být sám není katastrofa a proti osamělosti se dá něco podniknout. Kromě toho jsem přesvědčena, že Robinson se musel setsakramentsky ohánět pro holé živobytí, že mu na smutnění čas nezbýval. To tak ostatně bývá, když je co dělat. Nebo se pletu a robinsonáda se na mně už podepsala?
Člověk je prý tvor společenský a jak se zdá, někteří jedinci samotu snášejí velmi špatně. Stačí si namátkou projít pár stránek nedobrovolných singlů nebo seznamovací inzeráty. Tendence shlukovat se a párovat se a naprosté zoufalství, pokud se to nedaří. Přitom osamělých přibývá. Důvody jsou různé, pokud jsou vůbec známé. Co je na samotě tak tíživého a proč se ti, kdo jí neholdují, přesvědčeni, že se společníkem bude život růžovější, když nevydrží ani sami se sebou? Jistě, že je jednodušší nebýt na všecko sám, moci se podělit o povinnosti a náklady. To je ale výhoda ekonomického rázu.
V tom problém osamělosti nespočívá, protože doba pokročila a přežít je schopen i jedinec bez podpory celé tlupy. Chybí nějaká interakce? Mít si s kým popovídat, koho obejmout. Asi. Psychická pohoda je důležitá, nicméně souvisí s přístupem. Kdo se nesmíří, nebo aspoň nějak nesrovná, s okolnostmi, toho budou drtit více než toho, kdo je na sebe tolik doléhat nenechá. Kromě toho je rozdíl mezi samotou a osamělostí, i když v mnohých případech jdou ruku v ruce. Kdo je sám, nemusí být ještě poustevník. A naopak poustevník se nejspíš necítí osaměle...
Co jsem chtěla říct? Že nerozumím fňuknám, které neumí být samy, neumí samy sebe zabavit a myslí, že někoho druhého by zabavit dokázaly. Které neakceptují rozhodnutí druhé strany obejít se bez nich. Které jsou nešťastné, ale svůj žal si masochisticky hýčkají.
Být sám není katastrofa a proti osamělosti se dá něco podniknout. Kromě toho jsem přesvědčena, že Robinson se musel setsakramentsky ohánět pro holé živobytí, že mu na smutnění čas nezbýval. To tak ostatně bývá, když je co dělat. Nebo se pletu a robinsonáda se na mně už podepsala?
