26.9.04
Socialistický realismus v SSSR
Maturitní otázka z roku 1972
Tvůrčí metodou v sovětské porevoluční literatuře se stává socialistický realismus, zobrazující společenskou skutečnost v pohybu a s perspektivou vývoje, směřujícího k životu bez třídních rozporů a bojů. Oficiálně byl socialistický realismus označen za hlavní literárně-uměleckou metodu sovětské literatury na I. sjezdu sovětských spisovatelů v roce 1934. Důležitá je definice socialistického realismu jako metody, tzn. že nespočívá v tématu, stylu, žánru - to vše záleží na výběru spisovatele. V tom socialistický realismus nikoho neomezuje. Ve středu zájmu socialistických realistů je kladný hrdina, zobrazovaný jako vzor socialistického a komunistického člověka, který zná své místo v životě a smysl své existence. To je hlavní rozdíl oproti předešlému kritickému realismu, kde byli zobrazováni především zbyteční lidé. Ke sdělení svých představ o přeměně společnosti užívají srozumitelného jazyka, někdy i jazyka lidového nebo nářečí.
Nejdůležitějším kladem metody socialistického realismu je zájem o fyzicky pracujícího člověka a jeho životní prostředí, jeho problémy, někdy ale se sklonem k heroizaci.
Socialistický realismus měl v sovětské literatuře význam hlavně v období, kdy se i písemnictví aktivně zapojovalo do vytvoření nové společnosti. Literatura vyjadřovala, jak do živelného dění vstupuje řídící činitel politického vedení a sjednocující ideje.
Přechod mezi předrevoluční literaturou ruskou a porevoluční literaturou sovětskou tvoří Maxim Gorkij (A. M. Peškov), který se aktivně zúčastnil i teoretického rozpracování a objasnění socialistického realismu. Jeho díla kriticky napadají třídní nespravedlnost. Jeho próza je věnována především předhistorii revoluce, rozpadání buržoazního světa. Gorkij odpovídal na otázku, jak uzrávala historická nutnost socialistické revoluce, a ukazoval ji jako důsledek znehodnocování člověka vlivem peněz.
Počáteční díla pojednávají o osudech bosáků a životních ztroskotanců (Na dně).
Foma Gordějev - hledá cestu z úpadku buržoazní společnosti
Matka - považována za základní dílo socialistického realismu; hlavní hrdinové: Pavel Vlasov, Pelageja Nilovna
Nepřátelé, Měšťáci - dramata
Podnik Artamonových, Život Klima Samgina - romány
Dětství, Do světa, Moje university - autobiografie
Nikolaji Ostrovskému posloužil za námět život lidí v Rusku těsně před revolucí a po revoluci.
Jak se kalila ocel - mnoho autobiografických prvků, hlavní hrdina Pavel Korčagin
Michail Šolochov podává přeměny života na vesnici.
Tichý Don - ukazuje složitost třídních protikladů na Donu v kozáckém prostředí (Grigorij Melechov, Aksiňja)
Rozrušená země - psáno na objednávku, kolektivizace zemědělství, potírání nepřítelských živlů
Osud člověka - protiválečné zaměření (Sokolov)
Vztah inteligence k revoluci zajímal zejména "poputčiky", souběžce revoluce, kteří většinou sami pocházeli z intelektuálských kruhů. Patří k nim hlavně Alexej Tolstoj a Konstantin Fedin.
Alexej Tolstoj se tímto námětem zabýval v trilogii Křížová cesta (Roščin, Telegin, Káťa a Dáša Bulavinovy). Na jejich osudu je ukázána cesta inteligence od individuálních zájmů až ke kladnému vztahu k revoluci a národu.
Historické romány Petr Veliký, Orel a orlice, Těžké roky.
Konstantin Fedin: Města a roky
Leonid Leonov v Ruském lese zobrazuje dobu od první světové války až do útoku nacistů na SSSR. Hlavními hrdiny buržoarní inteligent Gracienský a souřasný sovětský člověk Vichrov. Jejich rozpory symbolizují zápas dvou tříd v sovětské přítomnosti.
Zlatý kočár je dramatem z poválečného Ruska.
Konstantin Paustovskij
Povídky o životě - autobiografie, lyrická próza
Meziválečná literatura
Ilja Erenburg podává obraz války a světové souvislosti protifašistického odporu v Evropě.
Bouře - protifašistický román
Lidé, roky, život - paměti
Druhý den - stavba na Kuzněckstroji
Jedním dechem
Válečná a poválečná literatura
Alexandr Fadějev
Mladá garda - psáno na objednávku, o činnosti sovětských komsomolců na území okupovaném nacisty, pochybná umělecká hodnota
Viktor Někrasov
V stalingradských zákopech - střízlivý nepatetický obraz kolektivního hrdinství sovětských lidí
V rodném městě - příběh bývalého frontového vojáka znovupřicházejícího do obřanského života
Fjodor Gladkov
Cement - zápas o obnovení průmyslu zpustošeného občanskou válkou
Poezie
Socialistický realismus se projevuje především v próze. Vladimír Majakovskij se řadí zpočátku mezi futuristy, ale k dílům socialistického realismu patří jeho tzv. agitky. Byly to plakáty, z nichž některé sám maloval, ale hlavně k nim psal krátké básně agitačního charakteru. Plakáty vyzývaly k boji s nepříteli sovětského zřízení a usilovaly o zvýšení morální i kulturní úrovně socialistické společnosti.
Alexandr Blok: Dvanáct - poema
Alexandr Tvardovskij
Voják Ťorkin - poema
Dům u cesty - básnická skladba o hrdinství a utrpení sovětských lidí v okupovaném zázemí
Tvůrčí metodou v sovětské porevoluční literatuře se stává socialistický realismus, zobrazující společenskou skutečnost v pohybu a s perspektivou vývoje, směřujícího k životu bez třídních rozporů a bojů. Oficiálně byl socialistický realismus označen za hlavní literárně-uměleckou metodu sovětské literatury na I. sjezdu sovětských spisovatelů v roce 1934. Důležitá je definice socialistického realismu jako metody, tzn. že nespočívá v tématu, stylu, žánru - to vše záleží na výběru spisovatele. V tom socialistický realismus nikoho neomezuje. Ve středu zájmu socialistických realistů je kladný hrdina, zobrazovaný jako vzor socialistického a komunistického člověka, který zná své místo v životě a smysl své existence. To je hlavní rozdíl oproti předešlému kritickému realismu, kde byli zobrazováni především zbyteční lidé. Ke sdělení svých představ o přeměně společnosti užívají srozumitelného jazyka, někdy i jazyka lidového nebo nářečí.
Nejdůležitějším kladem metody socialistického realismu je zájem o fyzicky pracujícího člověka a jeho životní prostředí, jeho problémy, někdy ale se sklonem k heroizaci.
Socialistický realismus měl v sovětské literatuře význam hlavně v období, kdy se i písemnictví aktivně zapojovalo do vytvoření nové společnosti. Literatura vyjadřovala, jak do živelného dění vstupuje řídící činitel politického vedení a sjednocující ideje.
Přechod mezi předrevoluční literaturou ruskou a porevoluční literaturou sovětskou tvoří Maxim Gorkij (A. M. Peškov), který se aktivně zúčastnil i teoretického rozpracování a objasnění socialistického realismu. Jeho díla kriticky napadají třídní nespravedlnost. Jeho próza je věnována především předhistorii revoluce, rozpadání buržoazního světa. Gorkij odpovídal na otázku, jak uzrávala historická nutnost socialistické revoluce, a ukazoval ji jako důsledek znehodnocování člověka vlivem peněz.
Počáteční díla pojednávají o osudech bosáků a životních ztroskotanců (Na dně).
Foma Gordějev - hledá cestu z úpadku buržoazní společnosti
Matka - považována za základní dílo socialistického realismu; hlavní hrdinové: Pavel Vlasov, Pelageja Nilovna
Nepřátelé, Měšťáci - dramata
Podnik Artamonových, Život Klima Samgina - romány
Dětství, Do světa, Moje university - autobiografie
Nikolaji Ostrovskému posloužil za námět život lidí v Rusku těsně před revolucí a po revoluci.
Jak se kalila ocel - mnoho autobiografických prvků, hlavní hrdina Pavel Korčagin
Michail Šolochov podává přeměny života na vesnici.
Tichý Don - ukazuje složitost třídních protikladů na Donu v kozáckém prostředí (Grigorij Melechov, Aksiňja)
Rozrušená země - psáno na objednávku, kolektivizace zemědělství, potírání nepřítelských živlů
Osud člověka - protiválečné zaměření (Sokolov)
Vztah inteligence k revoluci zajímal zejména "poputčiky", souběžce revoluce, kteří většinou sami pocházeli z intelektuálských kruhů. Patří k nim hlavně Alexej Tolstoj a Konstantin Fedin.
Alexej Tolstoj se tímto námětem zabýval v trilogii Křížová cesta (Roščin, Telegin, Káťa a Dáša Bulavinovy). Na jejich osudu je ukázána cesta inteligence od individuálních zájmů až ke kladnému vztahu k revoluci a národu.
Historické romány Petr Veliký, Orel a orlice, Těžké roky.
Konstantin Fedin: Města a roky
Leonid Leonov v Ruském lese zobrazuje dobu od první světové války až do útoku nacistů na SSSR. Hlavními hrdiny buržoarní inteligent Gracienský a souřasný sovětský člověk Vichrov. Jejich rozpory symbolizují zápas dvou tříd v sovětské přítomnosti.
Zlatý kočár je dramatem z poválečného Ruska.
Konstantin Paustovskij
Povídky o životě - autobiografie, lyrická próza
Meziválečná literatura
Ilja Erenburg podává obraz války a světové souvislosti protifašistického odporu v Evropě.
Bouře - protifašistický román
Lidé, roky, život - paměti
Druhý den - stavba na Kuzněckstroji
Jedním dechem
Válečná a poválečná literatura
Alexandr Fadějev
Mladá garda - psáno na objednávku, o činnosti sovětských komsomolců na území okupovaném nacisty, pochybná umělecká hodnota
Viktor Někrasov
V stalingradských zákopech - střízlivý nepatetický obraz kolektivního hrdinství sovětských lidí
V rodném městě - příběh bývalého frontového vojáka znovupřicházejícího do obřanského života
Fjodor Gladkov
Cement - zápas o obnovení průmyslu zpustošeného občanskou válkou
Poezie
Socialistický realismus se projevuje především v próze. Vladimír Majakovskij se řadí zpočátku mezi futuristy, ale k dílům socialistického realismu patří jeho tzv. agitky. Byly to plakáty, z nichž některé sám maloval, ale hlavně k nim psal krátké básně agitačního charakteru. Plakáty vyzývaly k boji s nepříteli sovětského zřízení a usilovaly o zvýšení morální i kulturní úrovně socialistické společnosti.
Alexandr Blok: Dvanáct - poema
Alexandr Tvardovskij
Voják Ťorkin - poema
Dům u cesty - básnická skladba o hrdinství a utrpení sovětských lidí v okupovaném zázemí
