23.9.04
Vývoj české balady
Maturitní otázka z roku 1972
Literární útvar balada obsahuje všechny tři básnické druhy (lyriku, epiku a drama). Jeden maďarský estetik ji charakterizoval jako "tragédii ve formě písně".
Vzor balady se začíná objevovat už v dílech pozdní renesance ve Španělsku (17. století Genvara), ve Francii a v Německu. Náš první český baladista Hněvkovský byl ovlivněn německým jarmarečním zpěvákem Cleimem, který chápal baladu jako dobrodružný, podivuhodný příběh směšného, obhroublého rázu. Toto však byly spíše karikatury balad. Hodnotné balady se objevily až v průběhu 19. století a hlavně na jeho konci. Z českých autorů jmenujme Čelakovského, Erbena, Nerudu a Vrchlického. Začátkem 20. století pak balada dostává politický a sociální charakter třídního uvědomování (Bezruč, Wolker).
Nyní k jednotlivým autorům a jejich baladám:
Šebestián Hněvkovský uplatňoval v Čechách cleimovskou poetiku balad. Byl však méně nadaný než jeho německý vzor a tak hodnota jeho děl byla ještě nižší než kvalita baladických frašek Cleimových.
Svou první původní (a zároveň první českou) baladu nazval "Vyšehradský sloup aneb historie o jednom sedláku, kterak od čerta omámen byl". Tehdejší názvy byly skoro všechny rozsáhlé a vyjadřovaly v kostce celý děj nebo charakteristiku díla. V této prvotině balady se projevuje Hněvkovského strojená důležitost, dobrá dialektika, výsměch pověrám, kritika velkých pánů, břicháčů a také parukářů. Objevuje se též cítění s lidem v sociálním řádu, charakteristické pro naše básníky.
Nejpopulárnější Hněvkovského baladou byl "Vnislav a Běla", která se také zpívala. Je o ní zmínka v "Babičce" Boženy Němcové.
František Ladislav Čelakovský se zprvu nemůže k vysněné umělecké baladě dostat. Je to způsobeno četnými soukromými starostmi. Jeho baladické skladby se objevují až v "Ohlasech písní českých". Život se v nich nejeví tak optimistický a bezstrarostný jako v Čelakovského předcházejících básních. Mistrovství dosáhl v baladě "Toman a lesní panna". Je založena na fantastických představách o svatojánské noci. Člověk je zmítán vášní a je jí hnán vstříc panně, jejíž milostné vábení zvyšuje lyričnost a zmírňuje baladický dojem tragédie. "Toman a lesní panna" je první českou baladou umělecké hodnoty a na evropské úrovni.
Dalším významným českým baladistou je Karel Jaromír Erben. Jeho balada má mytologický ráz. Na rozdíl od Čelakovského se úplně zřekl ohlasové techniky. Od lidových balad se Erbenovy balady odlišují tématicky. Existují zde nadpřirození, vybájené bytosti, které se v Čelakovského lidových baladách vůbec neobjevují. Erbenovi hrdinové jednají výdy stranou kolektivu, stranou společnosti, rozhodující okamžiky prožívají osamoceně. Naproti tomu hrdinové balad Čelakovského jsou jasnými příslušníky pospolitosti.
U Erbena se do popředí dostávají vzájemné vztahy mezi jednotlivci. Vztah matky k dítěti je nejzákladnějším z lidských vztahů. Jestliže se povinnosti v tomto vztahu neplní důsledně, vznikají tragédie.
Erben provinění krutě trestá. Vzniká opačný poměr mezi velikostí provinění a trestu. Neviní však společnost, nýbrž jednotlivce. Ten trest oddaně přijímá.
Knihou balad je "Kytice", kde se kromě již uvedeného vztahu matky k dítěti projevují i démonické síly a jejich panství nad člověkem, vášně následované dlouhými mukami, kterí ústí ve zločin či zoufalství. Vášeň Erben kritizuje stejně jako Čelakovský. Erbenovo pojetí: nad člověkem stojí neměnný mravní řád, osudovost.
Hlavní myšlenky některých balad z "Kytice":
Vodník : Touha vede dívku k matce, láska k dítěti je však větší. Je-li cit k matce hluboká studánka, cit k dítěti je bezedným mořem.
Štědrý den : Vyjádření lidského fatalismu.
Poklad : Chudý pro vidinu zlata pozbývá klidu, rozvahy, svědomí.
Jan Neruda záměrně nerozlišuje mezi baladou a romancí. Tématický okruh jeho balad je velmi široký. Zpodobňuje základní životní vztahy, počínaje vztahem matky a dítěte a konče vztahem k národu a lidstvu. Sbírka jeho balad se jmenuje "Balady a romance". Nerudovy balady lze rozdělit do tří skupin:
1. vztah matky a syna, rozpor dobra a zla (Balada horská a dětská, Romance Helgolandská)
2. zobrazením národního života vyjádřil český národní charakter, jeho lidovost, bojovnost, vytrvalost a nadšení pro ideály volnosti (Romance o Karlu IV, o jaře 1847, Balada o polce)
3. biblická a legendární témata, jimiž zobrazoval svět českého člověka, jeho problémy morálky a poměr ke světu (Balada tříkrálová, Romance štědrovečerní)
Neruda své balady zasazoval do českého prostředí a tak je přibližoval českým lidem. V "Baladách a romancích" zlidšťuje své příběhy tím, že např. biblické a historické postavy vykresluje tak, jak si je představoval český člověk a historická tradice. Sám král Karel IV je v Nerudově pojetí pochopitelný a blízký, veselý, hněvivý i laskavý a jeho vyznání k české zemi pak vyznívá velmi přirozeně. Z Nerudova vyprávění baladických příběhů, z jeho pojetí mravní a národní charakternosti a z jeho hodnocení postav vyplývá povzbudivá důvěra v prostý lid a porozumění pro jejich záliby, slabosti a radosti. Závěrečná báseň "Balada o svatbě v Kanán" předvádí radostnou lidskou družnost a jako by tak dávala knize pointu, vyslovenou v posledním verši: "Kde dobří lidé jsou, je vždy dobře býti".
Balada v "Selských baladách" Jaroslava Vrchlického je jednak sociální, jednak vlastenecká. U žádného jiného básníka nenajdeme tak drastické a přitom umělecké vylíčení všech útrap, příkoří a panské zvůle, které museli nevolníci za feudalismu vytrpět. Vrchlický vychází z historie selských bojů v 15.-18. století a opírá se přitom o Svátkovu studii o selských vzpourách v Čechách. Vrchlický s těmito občanskými vzpourami sympatizuje a vzbouřeným sedlákům klade do úst vzpurná, ale spravedlivá slova, že pánu sice patří i poslední hřeb v jejich chalupě, ale také pěst do obličeje a cep na lebku. Cílem je dokázat důležitost selství pro národně osvobozenecký boj, jako základnu zdravých sil. Postavy vzbouřenců dostávají kladný revoluční charakter. "Balada blanická" obsahuje i optimistický výhled do budoucnosti: zbraně se jednou změní v pracovní nářadí a války a boje vystřídá účinná a plodná práce v míru. Vrchlický z dochované dobové literatury přejímal nejen formu, ale i postoj k životu, lidový způsob myšlení a představy.
"Selský otčenáš"
"Lorecký ze Lkouše"
"Balada o smrti Jana Koziny"
"Balada blanická"
Podobně jako se Vrchlický stylizuje do rolníka, ztotožňuje se Petr Bezruč s horníkem, postavou vzdorného démona a barda (mluvčího kolektivu) slezského lidu ve "Slezských písních". V baladické zkratce zde typizuje životní osudy slezského lidu. Nejpůsobivější je "Maryčka Magdonová", jež vyrůstá z životní reality, stručně, dramaticky a výmluvně zdůrazňuje nutnost sociální přeměny společnosti. Emocionální charakter mají i balady "Bernard Žár", "Kantor Halfar" a jiné. Tragický tón má smysl burcující. Bezruč označuje cizí utlačovatele, místa i události skutečným jménem.
Stavba Bezručových balad má souvislost s autorovým ztotožněním s osudem lidového kolektivu. Je dramaticky útočná a vzdorná. Působivost zvyšují naléhavé otázky, ironické a výhružné pokřiky, hyperboly a kontrasty.
Jiří Wolker je představitelem moderní balady sociální. V šeské baladice vytvořil revoluční typ balady. Její přirozená situace vyrůstala ze sociálního napětí a rozpornosti v moderní třídní společnosti. Wolkerovi byl zprvu poslední jistotou člověk, ale od člověka dochází ke koncentraci lidství v proletáři. Překonává tak etický humanismus a proniká intelektuálně hluboko do proletářského světa. Jeho poměr k faktům třídních rozporů je morální. V osobním průboji k proletářskému světu spočívá Wolkerův význam v baladách. Téměř všechny jsou velkou manifestací pronikání dělnické třídy do literatury.
"Balada o nenarozeném dítěti"
"Balada o očích topičových"
"Balada o ženě, bohu a muži"
"Balada z nemocnice"
"Balada o námořníkovi"
"Balada u rentgenu"
Wolkerovo pojetí: nad člověkem stojí nespravedlivý společenský řád, s nímž zápasí.
Literární útvar balada obsahuje všechny tři básnické druhy (lyriku, epiku a drama). Jeden maďarský estetik ji charakterizoval jako "tragédii ve formě písně".
Vzor balady se začíná objevovat už v dílech pozdní renesance ve Španělsku (17. století Genvara), ve Francii a v Německu. Náš první český baladista Hněvkovský byl ovlivněn německým jarmarečním zpěvákem Cleimem, který chápal baladu jako dobrodružný, podivuhodný příběh směšného, obhroublého rázu. Toto však byly spíše karikatury balad. Hodnotné balady se objevily až v průběhu 19. století a hlavně na jeho konci. Z českých autorů jmenujme Čelakovského, Erbena, Nerudu a Vrchlického. Začátkem 20. století pak balada dostává politický a sociální charakter třídního uvědomování (Bezruč, Wolker).
Nyní k jednotlivým autorům a jejich baladám:
Šebestián Hněvkovský uplatňoval v Čechách cleimovskou poetiku balad. Byl však méně nadaný než jeho německý vzor a tak hodnota jeho děl byla ještě nižší než kvalita baladických frašek Cleimových.
Svou první původní (a zároveň první českou) baladu nazval "Vyšehradský sloup aneb historie o jednom sedláku, kterak od čerta omámen byl". Tehdejší názvy byly skoro všechny rozsáhlé a vyjadřovaly v kostce celý děj nebo charakteristiku díla. V této prvotině balady se projevuje Hněvkovského strojená důležitost, dobrá dialektika, výsměch pověrám, kritika velkých pánů, břicháčů a také parukářů. Objevuje se též cítění s lidem v sociálním řádu, charakteristické pro naše básníky.
Nejpopulárnější Hněvkovského baladou byl "Vnislav a Běla", která se také zpívala. Je o ní zmínka v "Babičce" Boženy Němcové.
František Ladislav Čelakovský se zprvu nemůže k vysněné umělecké baladě dostat. Je to způsobeno četnými soukromými starostmi. Jeho baladické skladby se objevují až v "Ohlasech písní českých". Život se v nich nejeví tak optimistický a bezstrarostný jako v Čelakovského předcházejících básních. Mistrovství dosáhl v baladě "Toman a lesní panna". Je založena na fantastických představách o svatojánské noci. Člověk je zmítán vášní a je jí hnán vstříc panně, jejíž milostné vábení zvyšuje lyričnost a zmírňuje baladický dojem tragédie. "Toman a lesní panna" je první českou baladou umělecké hodnoty a na evropské úrovni.
Dalším významným českým baladistou je Karel Jaromír Erben. Jeho balada má mytologický ráz. Na rozdíl od Čelakovského se úplně zřekl ohlasové techniky. Od lidových balad se Erbenovy balady odlišují tématicky. Existují zde nadpřirození, vybájené bytosti, které se v Čelakovského lidových baladách vůbec neobjevují. Erbenovi hrdinové jednají výdy stranou kolektivu, stranou společnosti, rozhodující okamžiky prožívají osamoceně. Naproti tomu hrdinové balad Čelakovského jsou jasnými příslušníky pospolitosti.
U Erbena se do popředí dostávají vzájemné vztahy mezi jednotlivci. Vztah matky k dítěti je nejzákladnějším z lidských vztahů. Jestliže se povinnosti v tomto vztahu neplní důsledně, vznikají tragédie.
Erben provinění krutě trestá. Vzniká opačný poměr mezi velikostí provinění a trestu. Neviní však společnost, nýbrž jednotlivce. Ten trest oddaně přijímá.
Knihou balad je "Kytice", kde se kromě již uvedeného vztahu matky k dítěti projevují i démonické síly a jejich panství nad člověkem, vášně následované dlouhými mukami, kterí ústí ve zločin či zoufalství. Vášeň Erben kritizuje stejně jako Čelakovský. Erbenovo pojetí: nad člověkem stojí neměnný mravní řád, osudovost.
Hlavní myšlenky některých balad z "Kytice":
Vodník : Touha vede dívku k matce, láska k dítěti je však větší. Je-li cit k matce hluboká studánka, cit k dítěti je bezedným mořem.
Štědrý den : Vyjádření lidského fatalismu.
Poklad : Chudý pro vidinu zlata pozbývá klidu, rozvahy, svědomí.
Jan Neruda záměrně nerozlišuje mezi baladou a romancí. Tématický okruh jeho balad je velmi široký. Zpodobňuje základní životní vztahy, počínaje vztahem matky a dítěte a konče vztahem k národu a lidstvu. Sbírka jeho balad se jmenuje "Balady a romance". Nerudovy balady lze rozdělit do tří skupin:
1. vztah matky a syna, rozpor dobra a zla (Balada horská a dětská, Romance Helgolandská)
2. zobrazením národního života vyjádřil český národní charakter, jeho lidovost, bojovnost, vytrvalost a nadšení pro ideály volnosti (Romance o Karlu IV, o jaře 1847, Balada o polce)
3. biblická a legendární témata, jimiž zobrazoval svět českého člověka, jeho problémy morálky a poměr ke světu (Balada tříkrálová, Romance štědrovečerní)
Neruda své balady zasazoval do českého prostředí a tak je přibližoval českým lidem. V "Baladách a romancích" zlidšťuje své příběhy tím, že např. biblické a historické postavy vykresluje tak, jak si je představoval český člověk a historická tradice. Sám král Karel IV je v Nerudově pojetí pochopitelný a blízký, veselý, hněvivý i laskavý a jeho vyznání k české zemi pak vyznívá velmi přirozeně. Z Nerudova vyprávění baladických příběhů, z jeho pojetí mravní a národní charakternosti a z jeho hodnocení postav vyplývá povzbudivá důvěra v prostý lid a porozumění pro jejich záliby, slabosti a radosti. Závěrečná báseň "Balada o svatbě v Kanán" předvádí radostnou lidskou družnost a jako by tak dávala knize pointu, vyslovenou v posledním verši: "Kde dobří lidé jsou, je vždy dobře býti".
Balada v "Selských baladách" Jaroslava Vrchlického je jednak sociální, jednak vlastenecká. U žádného jiného básníka nenajdeme tak drastické a přitom umělecké vylíčení všech útrap, příkoří a panské zvůle, které museli nevolníci za feudalismu vytrpět. Vrchlický vychází z historie selských bojů v 15.-18. století a opírá se přitom o Svátkovu studii o selských vzpourách v Čechách. Vrchlický s těmito občanskými vzpourami sympatizuje a vzbouřeným sedlákům klade do úst vzpurná, ale spravedlivá slova, že pánu sice patří i poslední hřeb v jejich chalupě, ale také pěst do obličeje a cep na lebku. Cílem je dokázat důležitost selství pro národně osvobozenecký boj, jako základnu zdravých sil. Postavy vzbouřenců dostávají kladný revoluční charakter. "Balada blanická" obsahuje i optimistický výhled do budoucnosti: zbraně se jednou změní v pracovní nářadí a války a boje vystřídá účinná a plodná práce v míru. Vrchlický z dochované dobové literatury přejímal nejen formu, ale i postoj k životu, lidový způsob myšlení a představy.
"Selský otčenáš"
"Lorecký ze Lkouše"
"Balada o smrti Jana Koziny"
"Balada blanická"
Podobně jako se Vrchlický stylizuje do rolníka, ztotožňuje se Petr Bezruč s horníkem, postavou vzdorného démona a barda (mluvčího kolektivu) slezského lidu ve "Slezských písních". V baladické zkratce zde typizuje životní osudy slezského lidu. Nejpůsobivější je "Maryčka Magdonová", jež vyrůstá z životní reality, stručně, dramaticky a výmluvně zdůrazňuje nutnost sociální přeměny společnosti. Emocionální charakter mají i balady "Bernard Žár", "Kantor Halfar" a jiné. Tragický tón má smysl burcující. Bezruč označuje cizí utlačovatele, místa i události skutečným jménem.
Stavba Bezručových balad má souvislost s autorovým ztotožněním s osudem lidového kolektivu. Je dramaticky útočná a vzdorná. Působivost zvyšují naléhavé otázky, ironické a výhružné pokřiky, hyperboly a kontrasty.
Jiří Wolker je představitelem moderní balady sociální. V šeské baladice vytvořil revoluční typ balady. Její přirozená situace vyrůstala ze sociálního napětí a rozpornosti v moderní třídní společnosti. Wolkerovi byl zprvu poslední jistotou člověk, ale od člověka dochází ke koncentraci lidství v proletáři. Překonává tak etický humanismus a proniká intelektuálně hluboko do proletářského světa. Jeho poměr k faktům třídních rozporů je morální. V osobním průboji k proletářskému světu spočívá Wolkerův význam v baladách. Téměř všechny jsou velkou manifestací pronikání dělnické třídy do literatury.
"Balada o nenarozeném dítěti"
"Balada o očích topičových"
"Balada o ženě, bohu a muži"
"Balada z nemocnice"
"Balada o námořníkovi"
"Balada u rentgenu"
Wolkerovo pojetí: nad člověkem stojí nespravedlivý společenský řád, s nímž zápasí.
