18.12.04
Římská historická literatura
Římské dějepisectví mělo především řecké vzory. Spolu s řečnictvím a filozofickými spisy tvořilo tři základní druhy prózy. Bylo pokládáno za umělecký druh, jemuž historické události sloužily jako látka ke zpracování, nikoli za vědeckou historiografii, v níž by šlo o objektivní pravdu. Historická díla se podobala tragédii. Stejně jako ona měla vzbuzovat afekty, měla být i stejně umělecky vystavěna (např. Sallustiovy monografie). Vedle dějepisectví přísně veděckého se tak vyskytuje i "vzdělávací", jež vyzdvihuje morální význam velkých činů, exempel hodných následování. Čtenář není přesvědčován, že tak se to skutečně stalo. V Cicerově pojetí historia magistra vitae, v Quintilianově ad narrandum, non ad probandum, Tacitově a Liviově ne virtutes sileantur utque pravis dictis factisque ex posteritate et infamia metus sit.
Nejstarší historické záznamy byly archívní, neliterární. Římané vedli seznamy nejvyšších úředníků (fasti consulares) a významných událostí (např. fasti triumphales). Teprve ve 3. století ACN vznikly první historické eposy: Naeviův o první punské válce a Enniův o celých tehdejších římských dějinách. Aby se o Římanech a jejich politice dozvěděl celý kulturní svět, psali ve 3. století prózou také řecky (Fabius Pictor a Cincius Alimentus). Ve 2. století ACN se stal propagátorem oprávněnosti římského vzestupu Polybios, řecký historik, jenž definoval úkoly pragmatického dějepisectví, a Římané mohli začít psát latinsky.
První latinské historické dílo sepsal Marcus Porcius Cato. Jeho Origines pojednávají o počátcích Říma a dalších italských měst. Analisté líčili události v časovém sledu rok za rokem. Vzorem jim byly záznamy pontifiků, kteří k jednotlivým dnům připisovali poznámky o důležitých událostech. K nejstarším analistům (od konce 2. punské války) patřili výše zmínění Fabius Pictor a Lucius Cincius Alimentus. Ke starším (2. polovina 2. století ACN) Lucius Calpurnius Piso Frugi (Annales; do roku 146), Gaius Fannius (dějiny kolem roku 122 ACN), k mladším (1. století ACN) pak Quintus Claudius Quadrigarius (dějiny do roku 386 ACN), Gaius Licinius Macer, Valerius Antias (od založení Říma do Sullovy smrti roku 78). Starší analistika spojovala snahu o racionalistický výklad dějin, historickou rekonstrukci minulosti a zájem o starožitnosti. Historický význam děl mladších analistů byl snížen spekulacemi, fantazií, politickými, rodovými a vlasteneckými zájmy, vzestupem rétoriky a zvýšenými nároky na poutavost. Z analistů vydatně čerpali Livius a Tacitus. Události jednotlivých let sdružovali v celky se společnou tematikou.
V 1. století ACN sepisovali politikové, např. Sulla, Cicero a Caesar, své paměti. Cornelius Nepos je autorem spisu De illustribus viris, paralelních životopisů cizinců a Římanů. Publius Terentius Varro Atacinus se zabýval starožitnostmi a Gaius Sallustius Crispus sepsal zdařilé historické monografie Catilinae coniuratio a Bellum Iugurthum.
Na počátku principátu sepsal Titus Livius kompletní římské dějiny až do roku 9 ACN. Ab urbe condita jsou uspořádány analisticky, ale osvobozeny od striktní chronologie, která by bránila uměleckosti vyprávění.
Univerzálními světovými dějinami se zabýval Pompeius Trogus v Historiae Philippicae. Tažení Alexandra Velikého rétorsky vyumělkovaně vylíčil Quintus Curtis Rufus v Historiarum Alexandri Magni Macedonis libri X. Císař Claudius vydal řecky psané studie o dějinách etruských (Tyrrhenica) a kartáginských (Karchedoniaca).
S proměnou republiky v císařství nastaly obtíže pro kritické zpracování dějin ustících v současnost. Pro omezenost volnosti slova, vychvalovali někteří současné císaře přespříliš (Gaius Velleius Paterculus) a předchozí zatracovali. Nepříznivě pro prvé císaře vyznívá i dílo Tacitovo, po němž římské dějepisectví rychle upadalo.
Ve 2. století AD se Publius Aennaeus Florus spokojil s výtahem z Livia (Epitome bellorum omnium). Gaius Suetonius Tranquillus sepsal životopisy prvních 12 císařů De vita Caesarum, na něž později navázal Lucius Marius Maximus Perpetuus Aurelianus životopisy císařů od Nervy po Elegabala. Pokračováním pak jsou Historia Augusta.
Nejvýznamnějším historikem doby potacitovské byl ve 4. století AD Ammianus Marcellinus se svým dílem Rerum gestarum libri. Na sklonku starověku psali historikové povětšinou řecky (Héródiános, Dexippos, Eunapios, Zósimos, Prokopios), latinsky jen někteří, mimo výše jmenované např. Sextus Aurelius Victor (Caesares po Sallustiově vzoru) a Eutropius (Breviarium ab urbe condita libri X).
Řečtina převládala i mezi historiky křesťanskými. Na počátku 4. století sepsal Eusebios první církevní dějiny, které byly kolem roku 400 přeloženy do latiny. Vývoj dějin v duchu křesťanské teologie chápali i Eusebiovi pokračovatelé Scholastikos, Sózomenos a Theodórétos. Jejich spisy sloučil v 5. století do jednoho latinského celku Epiphanius. Filostorgiovo mladoariánské pokračování Eusebiových dějin bylo církví zavrženo. V Historiae adversus paganos aplikoval Paulus Orosius Augustinovo pojetí dějin jako stálého boje civitas dei a civitas terrena. Aurelius Augustinus byl nejvýznačnějším latinským církevním spisovatelem, filozofem a teologem. Vytvořil první ucelený filozoficko-teologický systém křesťanství. Myšlenku dějin jako zápasu dobra a zla rozvinul v De civitate Dei.
Nejstarší historické záznamy byly archívní, neliterární. Římané vedli seznamy nejvyšších úředníků (fasti consulares) a významných událostí (např. fasti triumphales). Teprve ve 3. století ACN vznikly první historické eposy: Naeviův o první punské válce a Enniův o celých tehdejších římských dějinách. Aby se o Římanech a jejich politice dozvěděl celý kulturní svět, psali ve 3. století prózou také řecky (Fabius Pictor a Cincius Alimentus). Ve 2. století ACN se stal propagátorem oprávněnosti římského vzestupu Polybios, řecký historik, jenž definoval úkoly pragmatického dějepisectví, a Římané mohli začít psát latinsky.
První latinské historické dílo sepsal Marcus Porcius Cato. Jeho Origines pojednávají o počátcích Říma a dalších italských měst. Analisté líčili události v časovém sledu rok za rokem. Vzorem jim byly záznamy pontifiků, kteří k jednotlivým dnům připisovali poznámky o důležitých událostech. K nejstarším analistům (od konce 2. punské války) patřili výše zmínění Fabius Pictor a Lucius Cincius Alimentus. Ke starším (2. polovina 2. století ACN) Lucius Calpurnius Piso Frugi (Annales; do roku 146), Gaius Fannius (dějiny kolem roku 122 ACN), k mladším (1. století ACN) pak Quintus Claudius Quadrigarius (dějiny do roku 386 ACN), Gaius Licinius Macer, Valerius Antias (od založení Říma do Sullovy smrti roku 78). Starší analistika spojovala snahu o racionalistický výklad dějin, historickou rekonstrukci minulosti a zájem o starožitnosti. Historický význam děl mladších analistů byl snížen spekulacemi, fantazií, politickými, rodovými a vlasteneckými zájmy, vzestupem rétoriky a zvýšenými nároky na poutavost. Z analistů vydatně čerpali Livius a Tacitus. Události jednotlivých let sdružovali v celky se společnou tematikou.
V 1. století ACN sepisovali politikové, např. Sulla, Cicero a Caesar, své paměti. Cornelius Nepos je autorem spisu De illustribus viris, paralelních životopisů cizinců a Římanů. Publius Terentius Varro Atacinus se zabýval starožitnostmi a Gaius Sallustius Crispus sepsal zdařilé historické monografie Catilinae coniuratio a Bellum Iugurthum.
Na počátku principátu sepsal Titus Livius kompletní římské dějiny až do roku 9 ACN. Ab urbe condita jsou uspořádány analisticky, ale osvobozeny od striktní chronologie, která by bránila uměleckosti vyprávění.
Univerzálními světovými dějinami se zabýval Pompeius Trogus v Historiae Philippicae. Tažení Alexandra Velikého rétorsky vyumělkovaně vylíčil Quintus Curtis Rufus v Historiarum Alexandri Magni Macedonis libri X. Císař Claudius vydal řecky psané studie o dějinách etruských (Tyrrhenica) a kartáginských (Karchedoniaca).
S proměnou republiky v císařství nastaly obtíže pro kritické zpracování dějin ustících v současnost. Pro omezenost volnosti slova, vychvalovali někteří současné císaře přespříliš (Gaius Velleius Paterculus) a předchozí zatracovali. Nepříznivě pro prvé císaře vyznívá i dílo Tacitovo, po němž římské dějepisectví rychle upadalo.
Ve 2. století AD se Publius Aennaeus Florus spokojil s výtahem z Livia (Epitome bellorum omnium). Gaius Suetonius Tranquillus sepsal životopisy prvních 12 císařů De vita Caesarum, na něž později navázal Lucius Marius Maximus Perpetuus Aurelianus životopisy císařů od Nervy po Elegabala. Pokračováním pak jsou Historia Augusta.
Nejvýznamnějším historikem doby potacitovské byl ve 4. století AD Ammianus Marcellinus se svým dílem Rerum gestarum libri. Na sklonku starověku psali historikové povětšinou řecky (Héródiános, Dexippos, Eunapios, Zósimos, Prokopios), latinsky jen někteří, mimo výše jmenované např. Sextus Aurelius Victor (Caesares po Sallustiově vzoru) a Eutropius (Breviarium ab urbe condita libri X).
Řečtina převládala i mezi historiky křesťanskými. Na počátku 4. století sepsal Eusebios první církevní dějiny, které byly kolem roku 400 přeloženy do latiny. Vývoj dějin v duchu křesťanské teologie chápali i Eusebiovi pokračovatelé Scholastikos, Sózomenos a Theodórétos. Jejich spisy sloučil v 5. století do jednoho latinského celku Epiphanius. Filostorgiovo mladoariánské pokračování Eusebiových dějin bylo církví zavrženo. V Historiae adversus paganos aplikoval Paulus Orosius Augustinovo pojetí dějin jako stálého boje civitas dei a civitas terrena. Aurelius Augustinus byl nejvýznačnějším latinským církevním spisovatelem, filozofem a teologem. Vytvořil první ucelený filozoficko-teologický systém křesťanství. Myšlenku dějin jako zápasu dobra a zla rozvinul v De civitate Dei.
