14.1.05
Lidová slovesnost
Maturitní otázka z roku 1972
Ústní slovesnost - mluvené projevy určené posluchačům a šířené v ústním podání (tradicí). Vznikala už v nejstarších dobách a je v podstatě pramenem literatury. Dlouho byla hlavním představitelem slovesných projevů vůbec. Již v polovině prvního tisíciletí ACN se vyskytovaly magické průpovědi, slovní doprovod obřadů, zaklínadla, zaříkadla, pranostiky, přísloví, písně a říkadla při obřadech (kultovní písně). Charakteristickými znaky jsou ústní tradování, kolektivnost (tvůrcem je jedinec, ale kolektiv si dílo osvojuje) a variabilita (text se často měnívá). Lidová slovesnost je nazývána folklórem. Většinu děl známe jen z dodatečných zápisů sběratelů lidové slovesnosti. Ústní slovesnost vzniká i nyní (dělnické písně, vyprávění ze života, anekdoty), folklór je nejen venkovský, ale i městský, hlavně dělnický.
Folklórní slovesné útvary (žánry):
1. veršované
a) veršovaná lyrika - písně (milostné, ukolébavky, pracovní, vojenské, obřadní, atd.)
b) hádanky (i v próze), říkadla
c) veršovaná epika - bohatýrské (hrdinské) zpěvy, historické zpěvy, balady
2. prozaické
báje - mýty, pověsti (místní, historické / národní, pověrečné povídky)
pohádky (fantastické, novelistické)
vyprávění ze života, anekdota
přísloví, rčení
3. foklórní drama a divadlo
Ústní slovesnost v Evropě:
- řecké hrdinské zpěvy (ovlivnily Homéra)
- ruské byliny (rozsáhlé epické skladby)
- hrdinské zpěvy jihoslovanské, francouzské, severských národů
- u západních Slovanů hlavně balady a lyrické písně
Naše ústní slovesnost:
Především lidové (národní) písně (doloženy již ve 14. století, hlavní rozvoj v 17. až 18. století, v 19. století příchod do měst), pohádky a pověsti.
Historie lidové ústní slovesnosti
Z nejstarších dob, kdy nebyla zapisována, o ní máme jen nepřímé zmínky v legendách, kronikách a pozdější literatuře. Ústní tvorba se vyskytuje už od 5. století, mimo rozsáhlých hrdinských eposů zahrnuje téměř všechny útvary. Pověsti z nejstarších dob literárně zpracovali
- Kosmas v Kosmově kronice (počátek 12. století)
- Dalimilova kronika (14. století) (ke stažení jako pdf zde)
- Václav Hájek z Libočan v Kronice české (1341)
- Alois Jirásek ve Starých pověstech českých (1894)
- Ival Olbracht: Ze starých letopisů (1940)
- Vladislav Vančura v Obrazech z dějin
S rozvojem feudalismu vznikala mimo lidové ústní slovesnosti i ústní slovesnost sloužící feudálům, tradovaná až do 15. století řemeslnými přednašeči - žakéři, žertéři, jokulátory. Jazyková vyspělost, postavená na tradici slovesné kultury našeho národa, ukazuje na to, že zřejmě těžili z lidové slovesnosti. V cizině šířili hrdinské písně troubadouři, truveři, minnessengři a guslaři.
Ústní slovesnost si zachovávala vedoucí úlohu až do 13. století, ale zcela nevymizela ani poté, naopak se v době temna opět rozvíjela. Vládnoucí třída chtěla ovládat lid i ideologicky, chtěla zatlačit tradiční lidovou slovesnost. Proto byly zakazovány lidové zvyky, báje, pověsti a písně. Naproti tomu byla protěžována umělá tvorba, která někdy zlidověla (Hospodine, pomiluj ny a Svatý Václave).
V první polovině 14. století nacházíme stopy lidové poezie - milostné písně už s charakteristickými rysy, které se zachovaly dodnes. Lidové prvky nacházíme i v žákovské lyrice a v žebravých žákovských koledách.
Od počátku 90. let 14. století nabývá na důležitosti píseň. Jejím vlivem se lid mohl přímo účastnit literárního života. Tradovala se jako slovesnost ústní, ač často uměle složena, projevovala se v ní lidová tvořivost. Velkého významu nabyla za husitských válek a bojové písně se udržely až do 16. století.
Ke konci 15. století, s růstem vzdělání a vynálezem knihtisku, se písemné projevy staly četnější a důležitější než ústní. Od počátku 17. století se vyvíjela lidová píseň a z tehdejší doby se datují některé písně, jež se udržely až do 19. století.
Od 60. let 17. století do počátku národního obrození (doba temna)
Jezuité se snažili založit novou literární tradici v protireformačním duchu. Většina české nekatolické inteligence odešla do exilu, zmenšila se tedy čtenářská základna a bylo třeba přiblížit českou slovesnou tvorbu lidu pomocí nejprostších útvarů. Počátkem 18. století nabyla lidová slovesnost stěžejního postavení. Jezuité se snažili ovlivnit lid svou literaturou, ale ten si ji v mnohém přeměňoval podle svých představ v tzv. skladby pololidové (tradiční téma viděné z hlediska lidu). Skladby pronikaly do lidového prostředí (např. hra o sv. Dorotě) a šířily se v ústním podání. Jarmareční / kramářské písně, převážně dlouhé epické písně, plnily funkci dnešního tisku.
Lidová ústní slovesnost se v době temna stala hlavním představitelem celonárodní slovesné tvořivosti. V ní byly vytvořeny největší literární hodnoty své doby. Ukazovala vysokou vyspělost lidu i jeho umělecké cítění. Vznikala na venkově i ve městech, rozhodující roli však hrála na venkově, kde se stala pramenem literatury národního obrození. S její pomocí se lid též bránil rekatolizaci (zbojnické písně, pověsti, evangelické písně).
Největší význam měly písně. Sociální písně (zapsané v 19. století Erbenem, Sušilem, Bartošem) zobrazují těžký život nevolníků, některé vybízejí k odporu. V baladách se objevují motivy z každodenního života, náboženská látka často ztrácí svůj mystický charakter (Putování Krista Pána se sv. Petrem po zemi). Pověsti poskytují nadějné vyhlídky do budoucna v proroctvích, útěchu ve slavné minulosti a vypravování o událostech nedávno minulých (některé pověsti byly zneužívány protireformací). Lyrika se vyskytuje ve velkém množství, hlavně písňová (s milostnými a sociálními motivy), např. Selské otčenáše (veršované skladby vycházející z Otčenáše s konkrétními prosbami k Bohu), ale i další útvary. Drama se vyskytuje především pololidové, lidem tradované a upravované, ve formě lidové hry se zpěvy (ovlivněná operami na zámcích šlechty, jezuitskými dramaty a duchovními hrami). Od poloviny 17. století se rozšiřuje divadlo loutkové se zprvu mezinárodními tématy (Faust, Don Juan), později i s původními. Představitelem Matěj Kopecký, který působil na počátku obrození.
Národní obrození
Úsilí o obrození národa se projevovalo i ve snaze o vzkříšení jazyka a literatury, zájem se obrátil k lidové slovesnosti, která byla po celou dobu temna hlavním představitelem české kultury. Vznikají ohlasy, umělecká díla (především básně), která jsou vytvořena na základě důkladné znalosti národa, tématiky, výrazových prostředků a techniky, v duchu lidové tvorby. Obrozenečtí autoři pořizují sbírky slovesnosti, rozvíjejí její myšlenky a navazují na ně. Vlivem romantismu jsou sbírány a adaptovány pohádky.
Václav Hanka (1791-1861) byl prvním autorem Ohlasů, sběratelem slovanské slovesnosti. Sám vytvořil některé písně, které později znárodněly. Spolu s Josefem Lindou byl označován za autora Rukopisů.
František Ladislav Čelakovský (1799-1852) sbíral a studoval české (hlavně z jižních Čech) a slovanské (ruské a jihoslovanské) národní písně a přísloví. V letech 1822 až 1827 sestavil Slovanské národní písně, sbírky lidové poezie všech slovanských národů v originálním znění i v českém překladu. V ohlasech lidové poezie (Ohlas písní ruských (1829) a Ohlas písní českých (1839)) pozvedl napodobení lidové písně na uměleckou úroveň.
Karel Jaromír Erben (1811-1870) pokračoval v činnosti Čelakovského. Snažil se i o rekonstrukci původní podoby památek lidové slovesnosti. Sbíral hlavně české národní písně: Písně národní v Čechách (1842-1845), i s nápěvy, Prostonárodní české písně a říkadla (1864). Slovanské pohádky, v původních nářečích i v českém překladu, chápe jako alegorické obrazy lidového mýtu, usiluje o umělecké vystižení jejich typických rysů, snaží se o zachycení nejdokonalejší původní verze, aby získal dokonalou pohádku s rychlým spádem děje. Vydal i Vybrané báje a pověsti národů jiných větví slovanských (1869), chystal i sbírku českých národních pohádek. Podkladem k jeho básnické knize Kytice (1853) jsou staré lidové báje, v nichž vážně přebírá i pověry a předsudky lidu, ale nevyužívá lidové slovesnosti k vyjádření dobových problémů. Inspirován byl tradičním útvarem balady.
Božena Němcová (1820-1862) začala psát povídky na popud Erbena, ale lidová vyprávění stylisticky upravovala tak, aby zobrazovala typické prostředí s typickými postavami českého lidu. Hlavní myšlenkou byla rovnost všech, vítězství dobra nad zlem. Pohádkám dodávala optimismu, což bylo snahou dobovou - vytvořit literární obraz českého národního života. O to samé se snažil Čelakovský v poezii. Němcová čerpala ze zkušeností nabytých v různých krajích Čech (především Chodsko) i Slovenska. Vydala Národní báchorky a pověsti (1845-1847) a Slovenské pohádky a pověsti (1857-1858), ve kterých se více držela lidového podání a měla pochopení pro slovenštinu. Obrazy z okolí domažlického a Obrazy ze života slovenského jsou národopisnými studiemi lidových obyčejů, slavností, pořekadel, písní, jazyka a názorů.
František Sušil (1804-1868) byl výborným fokloristou, sbíral moravské lidové písně i s nápěvy.
František Bartoš (1837-1906) byl národopisec a filolog. Zabýval se studiem moravských nářečí, zvyků a hlavně lidových písní. Spolu s Leošem Janáčkem sestavil Národní písně moravské (1901).
Josef Holeček (1853-1929) byl sběratelem slovanské lidové slovesnosti, hlavně srbské a bulharské lidové epiky a severských ság.
Slovensko
Po vytvoření spisovného jazyka (1843) se autoři snažili o samostatnou literární tvorbu a za vzor si brali lidovou slovesnost po stránce ideové i výrazové. Oblíbeným útvarem byla balada. Předním sběratelem byl Ľudovít Štúr (1815-1856): O národních písních a pověstech plemen slovanských (1853, česky), který považoval slovanskou lidovou slovesnost za vrchol umění. Za doménu Slovanů považoval básnictví. Janko Kráľ (1822-1876) se zajímal o zbojnickou tradici, písně, pohádky a pověsti. Jeho raná tvorba byla v podstatě ohlasy lidové poezie (např. balada Zakľata panna vo Váhu a divný Janko).
Význam
Důkaz kulturní vyspělosti našeho lidu podává lidový názor na život. V době úpadku uměleckého písemnictví v 17. a 18. století byla lidová slovesnost hlavním reprezentantem umělecké slovesné tvorby. Bedřich Václavek na tento fakt poukázal jako jeden z prvních v Lidové slovesnosti v českém vývoji literárním (1940). Na počátku 19. století ovlivnila lidová slovesnost naši rozvíjející se literaturu (Čelakovský, Erben, Němcová) a z velké části byla jejím zdrojem. Kromě výše jmenovaným navazovali tvůrčím způsobem na lidovou slovesnost i další autoři:
Jan Neruda - užívá tradičního útvaru balady a romance.
Adolf Heyduk - inspiroval se slovenskými lidovými písněmi, zkazkami a obyčeji, např. v Cimbále a huslích (1876). I v jiných lyrických básních vycházel z lidových tradic.
Josef Václav Sládek - v některých sbírkách prostý verš, využívající prostředků lidové slovesnosti. Selské písně a české znělky, tvorba pro děti.
Petr Bezruč - ve Slezských písních ovlivněn lidovou tvorbou Slezska.
Vítězslav Nezval - v poválečné tvorbě prosté verše, opírající se o národní tradici.
Některé literární útvary přešly z lidové slovesnosti do literatury pro mládež (pohádky, říkadla), tradiční útvary jsou často napodobovány (umělé pohádky, populární písně aj.).
Ústní slovesnost - mluvené projevy určené posluchačům a šířené v ústním podání (tradicí). Vznikala už v nejstarších dobách a je v podstatě pramenem literatury. Dlouho byla hlavním představitelem slovesných projevů vůbec. Již v polovině prvního tisíciletí ACN se vyskytovaly magické průpovědi, slovní doprovod obřadů, zaklínadla, zaříkadla, pranostiky, přísloví, písně a říkadla při obřadech (kultovní písně). Charakteristickými znaky jsou ústní tradování, kolektivnost (tvůrcem je jedinec, ale kolektiv si dílo osvojuje) a variabilita (text se často měnívá). Lidová slovesnost je nazývána folklórem. Většinu děl známe jen z dodatečných zápisů sběratelů lidové slovesnosti. Ústní slovesnost vzniká i nyní (dělnické písně, vyprávění ze života, anekdoty), folklór je nejen venkovský, ale i městský, hlavně dělnický.
Folklórní slovesné útvary (žánry):
1. veršované
a) veršovaná lyrika - písně (milostné, ukolébavky, pracovní, vojenské, obřadní, atd.)
b) hádanky (i v próze), říkadla
c) veršovaná epika - bohatýrské (hrdinské) zpěvy, historické zpěvy, balady
2. prozaické
báje - mýty, pověsti (místní, historické / národní, pověrečné povídky)
pohádky (fantastické, novelistické)
vyprávění ze života, anekdota
přísloví, rčení
3. foklórní drama a divadlo
Ústní slovesnost v Evropě:
- řecké hrdinské zpěvy (ovlivnily Homéra)
- ruské byliny (rozsáhlé epické skladby)
- hrdinské zpěvy jihoslovanské, francouzské, severských národů
- u západních Slovanů hlavně balady a lyrické písně
Naše ústní slovesnost:
Především lidové (národní) písně (doloženy již ve 14. století, hlavní rozvoj v 17. až 18. století, v 19. století příchod do měst), pohádky a pověsti.
Historie lidové ústní slovesnosti
Z nejstarších dob, kdy nebyla zapisována, o ní máme jen nepřímé zmínky v legendách, kronikách a pozdější literatuře. Ústní tvorba se vyskytuje už od 5. století, mimo rozsáhlých hrdinských eposů zahrnuje téměř všechny útvary. Pověsti z nejstarších dob literárně zpracovali
- Kosmas v Kosmově kronice (počátek 12. století)
- Dalimilova kronika (14. století) (ke stažení jako pdf zde)
- Václav Hájek z Libočan v Kronice české (1341)
- Alois Jirásek ve Starých pověstech českých (1894)
- Ival Olbracht: Ze starých letopisů (1940)
- Vladislav Vančura v Obrazech z dějin
S rozvojem feudalismu vznikala mimo lidové ústní slovesnosti i ústní slovesnost sloužící feudálům, tradovaná až do 15. století řemeslnými přednašeči - žakéři, žertéři, jokulátory. Jazyková vyspělost, postavená na tradici slovesné kultury našeho národa, ukazuje na to, že zřejmě těžili z lidové slovesnosti. V cizině šířili hrdinské písně troubadouři, truveři, minnessengři a guslaři.
Ústní slovesnost si zachovávala vedoucí úlohu až do 13. století, ale zcela nevymizela ani poté, naopak se v době temna opět rozvíjela. Vládnoucí třída chtěla ovládat lid i ideologicky, chtěla zatlačit tradiční lidovou slovesnost. Proto byly zakazovány lidové zvyky, báje, pověsti a písně. Naproti tomu byla protěžována umělá tvorba, která někdy zlidověla (Hospodine, pomiluj ny a Svatý Václave).
V první polovině 14. století nacházíme stopy lidové poezie - milostné písně už s charakteristickými rysy, které se zachovaly dodnes. Lidové prvky nacházíme i v žákovské lyrice a v žebravých žákovských koledách.
Od počátku 90. let 14. století nabývá na důležitosti píseň. Jejím vlivem se lid mohl přímo účastnit literárního života. Tradovala se jako slovesnost ústní, ač často uměle složena, projevovala se v ní lidová tvořivost. Velkého významu nabyla za husitských válek a bojové písně se udržely až do 16. století.
Ke konci 15. století, s růstem vzdělání a vynálezem knihtisku, se písemné projevy staly četnější a důležitější než ústní. Od počátku 17. století se vyvíjela lidová píseň a z tehdejší doby se datují některé písně, jež se udržely až do 19. století.
Od 60. let 17. století do počátku národního obrození (doba temna)
Jezuité se snažili založit novou literární tradici v protireformačním duchu. Většina české nekatolické inteligence odešla do exilu, zmenšila se tedy čtenářská základna a bylo třeba přiblížit českou slovesnou tvorbu lidu pomocí nejprostších útvarů. Počátkem 18. století nabyla lidová slovesnost stěžejního postavení. Jezuité se snažili ovlivnit lid svou literaturou, ale ten si ji v mnohém přeměňoval podle svých představ v tzv. skladby pololidové (tradiční téma viděné z hlediska lidu). Skladby pronikaly do lidového prostředí (např. hra o sv. Dorotě) a šířily se v ústním podání. Jarmareční / kramářské písně, převážně dlouhé epické písně, plnily funkci dnešního tisku.
Lidová ústní slovesnost se v době temna stala hlavním představitelem celonárodní slovesné tvořivosti. V ní byly vytvořeny největší literární hodnoty své doby. Ukazovala vysokou vyspělost lidu i jeho umělecké cítění. Vznikala na venkově i ve městech, rozhodující roli však hrála na venkově, kde se stala pramenem literatury národního obrození. S její pomocí se lid též bránil rekatolizaci (zbojnické písně, pověsti, evangelické písně).
Největší význam měly písně. Sociální písně (zapsané v 19. století Erbenem, Sušilem, Bartošem) zobrazují těžký život nevolníků, některé vybízejí k odporu. V baladách se objevují motivy z každodenního života, náboženská látka často ztrácí svůj mystický charakter (Putování Krista Pána se sv. Petrem po zemi). Pověsti poskytují nadějné vyhlídky do budoucna v proroctvích, útěchu ve slavné minulosti a vypravování o událostech nedávno minulých (některé pověsti byly zneužívány protireformací). Lyrika se vyskytuje ve velkém množství, hlavně písňová (s milostnými a sociálními motivy), např. Selské otčenáše (veršované skladby vycházející z Otčenáše s konkrétními prosbami k Bohu), ale i další útvary. Drama se vyskytuje především pololidové, lidem tradované a upravované, ve formě lidové hry se zpěvy (ovlivněná operami na zámcích šlechty, jezuitskými dramaty a duchovními hrami). Od poloviny 17. století se rozšiřuje divadlo loutkové se zprvu mezinárodními tématy (Faust, Don Juan), později i s původními. Představitelem Matěj Kopecký, který působil na počátku obrození.
Národní obrození
Úsilí o obrození národa se projevovalo i ve snaze o vzkříšení jazyka a literatury, zájem se obrátil k lidové slovesnosti, která byla po celou dobu temna hlavním představitelem české kultury. Vznikají ohlasy, umělecká díla (především básně), která jsou vytvořena na základě důkladné znalosti národa, tématiky, výrazových prostředků a techniky, v duchu lidové tvorby. Obrozenečtí autoři pořizují sbírky slovesnosti, rozvíjejí její myšlenky a navazují na ně. Vlivem romantismu jsou sbírány a adaptovány pohádky.
Václav Hanka (1791-1861) byl prvním autorem Ohlasů, sběratelem slovanské slovesnosti. Sám vytvořil některé písně, které později znárodněly. Spolu s Josefem Lindou byl označován za autora Rukopisů.
František Ladislav Čelakovský (1799-1852) sbíral a studoval české (hlavně z jižních Čech) a slovanské (ruské a jihoslovanské) národní písně a přísloví. V letech 1822 až 1827 sestavil Slovanské národní písně, sbírky lidové poezie všech slovanských národů v originálním znění i v českém překladu. V ohlasech lidové poezie (Ohlas písní ruských (1829) a Ohlas písní českých (1839)) pozvedl napodobení lidové písně na uměleckou úroveň.
Karel Jaromír Erben (1811-1870) pokračoval v činnosti Čelakovského. Snažil se i o rekonstrukci původní podoby památek lidové slovesnosti. Sbíral hlavně české národní písně: Písně národní v Čechách (1842-1845), i s nápěvy, Prostonárodní české písně a říkadla (1864). Slovanské pohádky, v původních nářečích i v českém překladu, chápe jako alegorické obrazy lidového mýtu, usiluje o umělecké vystižení jejich typických rysů, snaží se o zachycení nejdokonalejší původní verze, aby získal dokonalou pohádku s rychlým spádem děje. Vydal i Vybrané báje a pověsti národů jiných větví slovanských (1869), chystal i sbírku českých národních pohádek. Podkladem k jeho básnické knize Kytice (1853) jsou staré lidové báje, v nichž vážně přebírá i pověry a předsudky lidu, ale nevyužívá lidové slovesnosti k vyjádření dobových problémů. Inspirován byl tradičním útvarem balady.
Božena Němcová (1820-1862) začala psát povídky na popud Erbena, ale lidová vyprávění stylisticky upravovala tak, aby zobrazovala typické prostředí s typickými postavami českého lidu. Hlavní myšlenkou byla rovnost všech, vítězství dobra nad zlem. Pohádkám dodávala optimismu, což bylo snahou dobovou - vytvořit literární obraz českého národního života. O to samé se snažil Čelakovský v poezii. Němcová čerpala ze zkušeností nabytých v různých krajích Čech (především Chodsko) i Slovenska. Vydala Národní báchorky a pověsti (1845-1847) a Slovenské pohádky a pověsti (1857-1858), ve kterých se více držela lidového podání a měla pochopení pro slovenštinu. Obrazy z okolí domažlického a Obrazy ze života slovenského jsou národopisnými studiemi lidových obyčejů, slavností, pořekadel, písní, jazyka a názorů.
František Sušil (1804-1868) byl výborným fokloristou, sbíral moravské lidové písně i s nápěvy.
František Bartoš (1837-1906) byl národopisec a filolog. Zabýval se studiem moravských nářečí, zvyků a hlavně lidových písní. Spolu s Leošem Janáčkem sestavil Národní písně moravské (1901).
Josef Holeček (1853-1929) byl sběratelem slovanské lidové slovesnosti, hlavně srbské a bulharské lidové epiky a severských ság.
Slovensko
Po vytvoření spisovného jazyka (1843) se autoři snažili o samostatnou literární tvorbu a za vzor si brali lidovou slovesnost po stránce ideové i výrazové. Oblíbeným útvarem byla balada. Předním sběratelem byl Ľudovít Štúr (1815-1856): O národních písních a pověstech plemen slovanských (1853, česky), který považoval slovanskou lidovou slovesnost za vrchol umění. Za doménu Slovanů považoval básnictví. Janko Kráľ (1822-1876) se zajímal o zbojnickou tradici, písně, pohádky a pověsti. Jeho raná tvorba byla v podstatě ohlasy lidové poezie (např. balada Zakľata panna vo Váhu a divný Janko).
Význam
Důkaz kulturní vyspělosti našeho lidu podává lidový názor na život. V době úpadku uměleckého písemnictví v 17. a 18. století byla lidová slovesnost hlavním reprezentantem umělecké slovesné tvorby. Bedřich Václavek na tento fakt poukázal jako jeden z prvních v Lidové slovesnosti v českém vývoji literárním (1940). Na počátku 19. století ovlivnila lidová slovesnost naši rozvíjející se literaturu (Čelakovský, Erben, Němcová) a z velké části byla jejím zdrojem. Kromě výše jmenovaným navazovali tvůrčím způsobem na lidovou slovesnost i další autoři:
Jan Neruda - užívá tradičního útvaru balady a romance.
Adolf Heyduk - inspiroval se slovenskými lidovými písněmi, zkazkami a obyčeji, např. v Cimbále a huslích (1876). I v jiných lyrických básních vycházel z lidových tradic.
Josef Václav Sládek - v některých sbírkách prostý verš, využívající prostředků lidové slovesnosti. Selské písně a české znělky, tvorba pro děti.
Petr Bezruč - ve Slezských písních ovlivněn lidovou tvorbou Slezska.
Vítězslav Nezval - v poválečné tvorbě prosté verše, opírající se o národní tradici.
Některé literární útvary přešly z lidové slovesnosti do literatury pro mládež (pohádky, říkadla), tradiční útvary jsou často napodobovány (umělé pohádky, populární písně aj.).
