3.2.05
Římská literatura
Maturitní otázka z roku 1972
Římskou literaturou rozumíme latinsky psanou uměleckou a odbornou literaturu antického Říma. Zahrnuje téměř všechny známé druhy literární tvorby: poezii (epickou a lyrickou), drama (tragédii a komedii), dějepisectví, řečnictví, filozofické a právní spisy, umělecký dopis a kromě dalšího i překladovou literaturu. Ačkoliv je to literatura dávno mrtvá, stejně jako jazyk, jímž je napsána, tvoří stále živou součást evropské kultury.
Římská literatura vyrůstala zpočátku z vlastních národních zdrojů, především z folklórní tvorby. Na rozdíl od literatury většiny jiných národů v tomto přirozeném vývoji nepokračovala. Když se římané po ukončení svých výbojů v Itálii dostali do těsnějšího styku s Řeky, kteří je po kulturní stránce nesrovnatelně převyšovali, přeorientovali se na přejímání a napodobování řeckých vzorů. Řecký vliv pak poznamenal celou římskou literární tvorbu (snad s výjimkou práva). Přesto však Římané vytvořili pozoruhodná díla, jež jsou obsahem a zaměřením svérázně římská.
Římská literatura zahrnuje dobu půl až tři čtvrtě tisíciletí. Ve shodě s celkovou periodizací římských společenských a kulturních dějin ji můžeme rozdělit na dvě velká období: na literaturu republikánského Říma a na literaturu římského císařství. Období konce republiky se považuje za "zlatý věk" římské prózy, období počátku císařství za "zlatý věk" římské poezie.
V tomto stručném referátu není možné podat přehled všech hlavních směrů a představitelů celé římské literatury. Nezbývá, než se omezit na to nejhlavnější, tj. na ono období "zlatého věku", jež začíná u prózy v 1. století ACN a v poezii končí v 1. století AD.
Zlatý věk římské prózy
Nejvýraznějšími představiteli římské prózy v 1. století ACN byli Cicero, Caesar a Sallustius. V 1. století AD pak Livius, Seneca a Tacitus.
Marcus Tulius Cicero (106-43 ACN) byl právník, státník a horlivý obránce tradičního republikánského zřízení. Vynikal všestranným vzděláním a kromě své úřední činnosti se věnoval literatuře a filozofii. Jeho dílo se bohužel nezachovalo celé, ale i to, co z něho známe, zdůvodňuje jeho dávný titul "klasika římské prózy". Z jeho soudních řečí jsou nejznámější Řeči proti Verrovi, vyděračskému správci Sicílie. Z politických pak Řeči proti Catilinovi, organizátorovi protirepublikánského spiknutí z roku 63 ACN. Teorii řečnictví skvěle vysvětlil ve spisu O řečníkovi, dějiny římského řečnictví zpracoval ve spise Brutus. Jako filozof nebyl samostatným myslitelem, ale patří mu zásluha, že seznámil Římany s různými směry římské filozofie a vytvořil latinskou filozofickou terminologii. Z jeho filozofických spisů jsou nejdůležitější Tuskulské rozhovory, O hranicích dobra a zla a O povinnostech. Praktickou životní filozofii vyložil v dílech Cato starší o stáří a Laelius o přátelství. O jeho životě, který skončil tragicky za občanských válek, se můžeme mnoho dozvědět ze sbírek jeho Listů.
Gaius Iulius Caesar (100-44 ACN) byl jednou z největších osobností římských dějin a zapsal se stejnou měrou do vojenství, politiky i literatury antického Říma. Z jeho literární tvorby se zachovaly Zápisky o válce galské a Zápisky o válce občanské, jež vynikají jasným slohem a čistotou jazyka. Jsou cenným pramenem nejen k římské historii, ale i k nejstarší historii Německa, Francie a Anglie.
Gaius Sallustius Crispus (86-34 ACB) se původně věnoval politické dráze, což bylo dobrou průpravou pro jeho pozdější práci historika. Z jeho spisů známe dvě monografie: Catilinovo spiknutí a Válka s Iugurthou. Mistrně dovedl charakterizovat dobu i lidi, někdy však kladl umělecký dojem ze svým děl nad historickou pravdu.
Titus Livius (59 ACN - 17 AD) tvořil už v době počínajícího císařství. Byl padovským rodákem a napsal 142 knih O dějinách Říma od jeho založení až téměř k počátku našeho letopočtu, z nichž se zachovalo 35. Psal na základě starých pramenů, jemně a vytříbeně, historkám a zajímavostem však někdy dával přednost před historií.
Druhým velkým historikem, který však žil až v 1. a 2. století AD, byl Publius Cornelius Tacitus (asi 55-117/120 AD). Napsal Rozhovor o řečnících a etnografický spis Germánia. Jako historik se stal autorem 14 knih Historií a 16 knih Análů, v nichž popsal dějiny Říma od smrti císaře Augusta do smrti císaře Domitiana (tj. od roku 14 do roku 69 AD). Při psaní vycházel z důkladného studia pramenů a forma jeho psaní byla umělecky působivá. Z jeho díla se dochovalo 14 knih kompletních a 4 částečně.
Z ostatních autorů prvního století AD uveďme už jen dva. Prvním je Lucius Annaeus Seneca (4 ACN - 65 AD), autor četných dramat a významných filozofických spisů, např. O šťastním životě, O milosrdenství, Listy Luciliovi, v nichž hájil a vysvětloval stoické učení Zénóna z Kitia. Druhým byl pak Petronius, autor díla známého pod názvem Satirikon, z něhož je nejznámější epizoda Hostina Trimalchionova s mistrnou charakteristikou zbohatlíka a povýšence.
Zlatý věk římské poezie
Římskou poezii "zlatého věku", tj. období vlády císaře Augusta, reprezentují zejména tři básníci: Vergilius, Ovidius a Horatius. Z dřívějších se k nim uměleckou úrovní řadí Lucretius a Catullus, z pozdějších pak Martialis a Iuvenalis.
Publius Vergilius Maro (70-19 ACN) je znám především jako tvůrce Aeneidy, velkolepého eposu o dvanácti zpěvech a téměř 9000 verších, v němž jsou vylíčeny osudy legendárního předka Římanů Aenea od útěku z dobyté Tróje po nalezení nové vlasti v Itálii. Ke zpracování tohoto eposu přistoupil Vergilius jako zralý básník, který se už předtím proslavil pastýřskými zpěvy, jež vydal ve sbírce Buccolica, a básněmi na oslavu rolnického života, jež vydal ve sbírce Georgica. Pocházel ze zámožné statkářské rodiny od Mantovy a zemřel v Brindisi po návratu z Tróje, kde si byl prověřovat reálie k definitivní úpravě Aeneidy. Ačkoliv tuto úpravu již neprovedl, zanechal v Aeneidě největší a nejvýznamnější epickou skladbu římské literatury vůbec.
Quintus Horatius Flaccus (68-5 ACN) pocházel z jihoitalské Venusie a na Maecenatovu přímluvu dostal od císaře Augusta statek, aby se mohl plně věnovat poezii. Svou tvorbu začal útočnými básněmi proti představitelům různých zlořádů. Jejich sbírky jsou známy především pod názvy Rozhovory a Epódy. Vrchol jeho tvorby představuje sbírky lyrických básní, jež dostala název Ódy. Je též autorem dvou knih básnických Listů, z nichž se proslavil zejm. dopis O básnickém umění. V jeho názorech se střídají vlivy epikúrovské a stoické filozofie. Forma, kterou dal svým básním, se stala "vzorem klasičnosti".
Publius Ovidius Naso (43 ACN - 18 AD) byl "poeta natus" čili rozený básník. Po studiu a krátké úřední kariéře žil svobodným životem bohatého člověka. Do literatury vstoupil jako dvacetiletý autor básní Lásky. Brzy nato vydal Listy héroin, fiktivní dopisy manželek a milenek mytických hrdinů. Zhruba na přelomu letopočtu vydal básnickou knihu Umění milovat, kde dává rady, jak si získat a udržet lásku. O něco později vydal sbírku opačného zaměření, Léky proti lásce. Tím svou milostnou poezii uzavřel a věnoval se mytologickým námětům. Přes 250 mýtů zpracoval pak v dovedně komponované sbírce Metamorfózy. Poté začal pracovat na sbírce Fasti o počátcích římských svátků. Nedokončil ji však, neboť ho císař z ne zcela jasných důvodů vypověděl z Říma na kraj říše, do dnešní Konstanty. Tam napsal dvě sbírky elegických básní: Žalozpěvy a Listy z Pontu. Naděje na milost, kterou do nich vkládal, se nesplnila. Splnila se však jeho předpověď z doslovu k Proměnám: "Nejsou-li předtuchy pěvců klamné, budu žít pověstí navždy." Dodnes je nejčtenějším římským básníkem, a to jak pro dokonalou formu verše, tak pro ryzost básnického výrazu a bohatství fantazie.
K tomuto trojhvězdí římských básníků se ze starších řadí zejm. Titus Lucretius Carus (asi 98-55 ACN), autor rozsáhlé básnicko-filozofické skladby O podstatě věcí, a Gaius Valerius Catullus (asi 84-54 ACN), autor 116 zachovaných milostných básní, jež jsou pravými skvosty lyriky. Z pozdějších jsou to pak dva nesmrtelní mistři satiry: Marcus Valerius Martialis (42-101/104 AD), autor 12 knih Epigramů, a Decimus Iunius Iuvenalis (50/60-127 AD), z jehož díla se zachovalo pět knih Satir.
Závěrem
Tolik tedy o nejvýznačnějších představitelích nejplodnějšího období římské prózy a poezie. Samozřejmě existovali už před uvedenými autory i další, rovněž významní. Např. dramatikové Plautus a Terentius, jejichž hry se dodnes hrají. Titus Maccius Plautus (asi 254-184 ACN) byl rodákem z Umbrie, původně sluha v nějaké herecké družině. Své komedie psal, jak se sám vyjádřil, aby se hlavně líbily publiku. Vynikají živým jazykem, nevyhýbají se lidovým výrazům, srší humorem a končí pro hlavní hrdiny vždy dobře. Známe jich 21 a na jevištích se z nich udržely zejm. Chlubný vojín, Lišák Pseudolus, Komedie o hrnci (pravzor Molierova Lakomce) a především Amphitruo.
Publius Terentius Afer (asi 190-159 ACN) byl Afričan z Kartága, který se dostal do Říma jako otrok, ale získal od svého pána vzdělání a svobodu. Napsal šest komedií, které se od Plautových odlišovaly kultivovaným jazykem a určením vzdělanému publiku. Zachovaly se všechny. Komedie Bratři a Phormio ožily pak v Molierových Taškařicích Scapinových a Škole manželů.
Mezi starší významné autory dále patří "klasik tragédie" Lucius Accius a Cato starší jako autor díla O zemědělství. Významní autoři existovali i po "zlaté době" římské literatury. Vzpomeňme jen Suetonia, autora Životopisů 12 císařů, nebo Apuleia, autora prvního dobrodružného románu Proměny čili Zlatý osel. Dokonce ze 3. a 4. století, kdy už římská říše spěla k rozkladu a pádu, známe vynikající básníky Ausonia, Claudiana a Rutilia Namatiana, jejichž tvorba dochází plného docenění teprve badateli a čtenáři našeho století.
Římskou literaturou rozumíme latinsky psanou uměleckou a odbornou literaturu antického Říma. Zahrnuje téměř všechny známé druhy literární tvorby: poezii (epickou a lyrickou), drama (tragédii a komedii), dějepisectví, řečnictví, filozofické a právní spisy, umělecký dopis a kromě dalšího i překladovou literaturu. Ačkoliv je to literatura dávno mrtvá, stejně jako jazyk, jímž je napsána, tvoří stále živou součást evropské kultury.
Římská literatura vyrůstala zpočátku z vlastních národních zdrojů, především z folklórní tvorby. Na rozdíl od literatury většiny jiných národů v tomto přirozeném vývoji nepokračovala. Když se římané po ukončení svých výbojů v Itálii dostali do těsnějšího styku s Řeky, kteří je po kulturní stránce nesrovnatelně převyšovali, přeorientovali se na přejímání a napodobování řeckých vzorů. Řecký vliv pak poznamenal celou římskou literární tvorbu (snad s výjimkou práva). Přesto však Římané vytvořili pozoruhodná díla, jež jsou obsahem a zaměřením svérázně římská.
Římská literatura zahrnuje dobu půl až tři čtvrtě tisíciletí. Ve shodě s celkovou periodizací římských společenských a kulturních dějin ji můžeme rozdělit na dvě velká období: na literaturu republikánského Říma a na literaturu římského císařství. Období konce republiky se považuje za "zlatý věk" římské prózy, období počátku císařství za "zlatý věk" římské poezie.
V tomto stručném referátu není možné podat přehled všech hlavních směrů a představitelů celé římské literatury. Nezbývá, než se omezit na to nejhlavnější, tj. na ono období "zlatého věku", jež začíná u prózy v 1. století ACN a v poezii končí v 1. století AD.
Zlatý věk římské prózy
Nejvýraznějšími představiteli římské prózy v 1. století ACN byli Cicero, Caesar a Sallustius. V 1. století AD pak Livius, Seneca a Tacitus.
Marcus Tulius Cicero (106-43 ACN) byl právník, státník a horlivý obránce tradičního republikánského zřízení. Vynikal všestranným vzděláním a kromě své úřední činnosti se věnoval literatuře a filozofii. Jeho dílo se bohužel nezachovalo celé, ale i to, co z něho známe, zdůvodňuje jeho dávný titul "klasika římské prózy". Z jeho soudních řečí jsou nejznámější Řeči proti Verrovi, vyděračskému správci Sicílie. Z politických pak Řeči proti Catilinovi, organizátorovi protirepublikánského spiknutí z roku 63 ACN. Teorii řečnictví skvěle vysvětlil ve spisu O řečníkovi, dějiny římského řečnictví zpracoval ve spise Brutus. Jako filozof nebyl samostatným myslitelem, ale patří mu zásluha, že seznámil Římany s různými směry římské filozofie a vytvořil latinskou filozofickou terminologii. Z jeho filozofických spisů jsou nejdůležitější Tuskulské rozhovory, O hranicích dobra a zla a O povinnostech. Praktickou životní filozofii vyložil v dílech Cato starší o stáří a Laelius o přátelství. O jeho životě, který skončil tragicky za občanských válek, se můžeme mnoho dozvědět ze sbírek jeho Listů.
Gaius Iulius Caesar (100-44 ACN) byl jednou z největších osobností římských dějin a zapsal se stejnou měrou do vojenství, politiky i literatury antického Říma. Z jeho literární tvorby se zachovaly Zápisky o válce galské a Zápisky o válce občanské, jež vynikají jasným slohem a čistotou jazyka. Jsou cenným pramenem nejen k římské historii, ale i k nejstarší historii Německa, Francie a Anglie.
Gaius Sallustius Crispus (86-34 ACB) se původně věnoval politické dráze, což bylo dobrou průpravou pro jeho pozdější práci historika. Z jeho spisů známe dvě monografie: Catilinovo spiknutí a Válka s Iugurthou. Mistrně dovedl charakterizovat dobu i lidi, někdy však kladl umělecký dojem ze svým děl nad historickou pravdu.
Titus Livius (59 ACN - 17 AD) tvořil už v době počínajícího císařství. Byl padovským rodákem a napsal 142 knih O dějinách Říma od jeho založení až téměř k počátku našeho letopočtu, z nichž se zachovalo 35. Psal na základě starých pramenů, jemně a vytříbeně, historkám a zajímavostem však někdy dával přednost před historií.
Druhým velkým historikem, který však žil až v 1. a 2. století AD, byl Publius Cornelius Tacitus (asi 55-117/120 AD). Napsal Rozhovor o řečnících a etnografický spis Germánia. Jako historik se stal autorem 14 knih Historií a 16 knih Análů, v nichž popsal dějiny Říma od smrti císaře Augusta do smrti císaře Domitiana (tj. od roku 14 do roku 69 AD). Při psaní vycházel z důkladného studia pramenů a forma jeho psaní byla umělecky působivá. Z jeho díla se dochovalo 14 knih kompletních a 4 částečně.
Z ostatních autorů prvního století AD uveďme už jen dva. Prvním je Lucius Annaeus Seneca (4 ACN - 65 AD), autor četných dramat a významných filozofických spisů, např. O šťastním životě, O milosrdenství, Listy Luciliovi, v nichž hájil a vysvětloval stoické učení Zénóna z Kitia. Druhým byl pak Petronius, autor díla známého pod názvem Satirikon, z něhož je nejznámější epizoda Hostina Trimalchionova s mistrnou charakteristikou zbohatlíka a povýšence.
Zlatý věk římské poezie
Římskou poezii "zlatého věku", tj. období vlády císaře Augusta, reprezentují zejména tři básníci: Vergilius, Ovidius a Horatius. Z dřívějších se k nim uměleckou úrovní řadí Lucretius a Catullus, z pozdějších pak Martialis a Iuvenalis.
Publius Vergilius Maro (70-19 ACN) je znám především jako tvůrce Aeneidy, velkolepého eposu o dvanácti zpěvech a téměř 9000 verších, v němž jsou vylíčeny osudy legendárního předka Římanů Aenea od útěku z dobyté Tróje po nalezení nové vlasti v Itálii. Ke zpracování tohoto eposu přistoupil Vergilius jako zralý básník, který se už předtím proslavil pastýřskými zpěvy, jež vydal ve sbírce Buccolica, a básněmi na oslavu rolnického života, jež vydal ve sbírce Georgica. Pocházel ze zámožné statkářské rodiny od Mantovy a zemřel v Brindisi po návratu z Tróje, kde si byl prověřovat reálie k definitivní úpravě Aeneidy. Ačkoliv tuto úpravu již neprovedl, zanechal v Aeneidě největší a nejvýznamnější epickou skladbu římské literatury vůbec.
Quintus Horatius Flaccus (68-5 ACN) pocházel z jihoitalské Venusie a na Maecenatovu přímluvu dostal od císaře Augusta statek, aby se mohl plně věnovat poezii. Svou tvorbu začal útočnými básněmi proti představitelům různých zlořádů. Jejich sbírky jsou známy především pod názvy Rozhovory a Epódy. Vrchol jeho tvorby představuje sbírky lyrických básní, jež dostala název Ódy. Je též autorem dvou knih básnických Listů, z nichž se proslavil zejm. dopis O básnickém umění. V jeho názorech se střídají vlivy epikúrovské a stoické filozofie. Forma, kterou dal svým básním, se stala "vzorem klasičnosti".
Publius Ovidius Naso (43 ACN - 18 AD) byl "poeta natus" čili rozený básník. Po studiu a krátké úřední kariéře žil svobodným životem bohatého člověka. Do literatury vstoupil jako dvacetiletý autor básní Lásky. Brzy nato vydal Listy héroin, fiktivní dopisy manželek a milenek mytických hrdinů. Zhruba na přelomu letopočtu vydal básnickou knihu Umění milovat, kde dává rady, jak si získat a udržet lásku. O něco později vydal sbírku opačného zaměření, Léky proti lásce. Tím svou milostnou poezii uzavřel a věnoval se mytologickým námětům. Přes 250 mýtů zpracoval pak v dovedně komponované sbírce Metamorfózy. Poté začal pracovat na sbírce Fasti o počátcích římských svátků. Nedokončil ji však, neboť ho císař z ne zcela jasných důvodů vypověděl z Říma na kraj říše, do dnešní Konstanty. Tam napsal dvě sbírky elegických básní: Žalozpěvy a Listy z Pontu. Naděje na milost, kterou do nich vkládal, se nesplnila. Splnila se však jeho předpověď z doslovu k Proměnám: "Nejsou-li předtuchy pěvců klamné, budu žít pověstí navždy." Dodnes je nejčtenějším římským básníkem, a to jak pro dokonalou formu verše, tak pro ryzost básnického výrazu a bohatství fantazie.
K tomuto trojhvězdí římských básníků se ze starších řadí zejm. Titus Lucretius Carus (asi 98-55 ACN), autor rozsáhlé básnicko-filozofické skladby O podstatě věcí, a Gaius Valerius Catullus (asi 84-54 ACN), autor 116 zachovaných milostných básní, jež jsou pravými skvosty lyriky. Z pozdějších jsou to pak dva nesmrtelní mistři satiry: Marcus Valerius Martialis (42-101/104 AD), autor 12 knih Epigramů, a Decimus Iunius Iuvenalis (50/60-127 AD), z jehož díla se zachovalo pět knih Satir.
Závěrem
Tolik tedy o nejvýznačnějších představitelích nejplodnějšího období římské prózy a poezie. Samozřejmě existovali už před uvedenými autory i další, rovněž významní. Např. dramatikové Plautus a Terentius, jejichž hry se dodnes hrají. Titus Maccius Plautus (asi 254-184 ACN) byl rodákem z Umbrie, původně sluha v nějaké herecké družině. Své komedie psal, jak se sám vyjádřil, aby se hlavně líbily publiku. Vynikají živým jazykem, nevyhýbají se lidovým výrazům, srší humorem a končí pro hlavní hrdiny vždy dobře. Známe jich 21 a na jevištích se z nich udržely zejm. Chlubný vojín, Lišák Pseudolus, Komedie o hrnci (pravzor Molierova Lakomce) a především Amphitruo.
Publius Terentius Afer (asi 190-159 ACN) byl Afričan z Kartága, který se dostal do Říma jako otrok, ale získal od svého pána vzdělání a svobodu. Napsal šest komedií, které se od Plautových odlišovaly kultivovaným jazykem a určením vzdělanému publiku. Zachovaly se všechny. Komedie Bratři a Phormio ožily pak v Molierových Taškařicích Scapinových a Škole manželů.
Mezi starší významné autory dále patří "klasik tragédie" Lucius Accius a Cato starší jako autor díla O zemědělství. Významní autoři existovali i po "zlaté době" římské literatury. Vzpomeňme jen Suetonia, autora Životopisů 12 císařů, nebo Apuleia, autora prvního dobrodružného románu Proměny čili Zlatý osel. Dokonce ze 3. a 4. století, kdy už římská říše spěla k rozkladu a pádu, známe vynikající básníky Ausonia, Claudiana a Rutilia Namatiana, jejichž tvorba dochází plného docenění teprve badateli a čtenáři našeho století.
