31.8.05
Satira jako zbraň v boji za pokrok
Maturitní otázka z roku 1972
Mluvíme-li o satiře, musíme se vrátit do doby 14. století. Tato doba nám zanechala mnoho popěvků, básní a drobných satir českých i latinských. Skladateli těchto literárních útvarů byli většinou žáci. Napadaí v nich šlechtu a duchovenstvo, kritizují vady společnosti, ale dovedou se vysmát i vlastní bídě. Satirou rozumíme útočnou, výsměšnou skladbu, která kritizuje jednotlivce nebo rozličné obory společenské činnosti. Na okraj těchto satirických bísní patří skladba "Podkoní a žák", v níž autor použil formy sporu. Jde o hádku mezi panským sluhou - podkoním, člověkem pyšným, že může sloužit svému pánu, a chudým žákem, který doufá, že se jednou stane knězem. Oba vychvalují přednosti svého povolání, ale je zřejmé, že oba trpí nouzí. Spor končí rvačkou, o jejímž výsledku se autor nezmiňuje. V této satiře je sice vylíčen spor dvou příslušníků vykořisťovaných vrstev, ale z obrazu nevyplývá kritika společnosti. Skladatel vidí vady společenského řádu, ale považuje je za zcela přirozené.
Ve 14. století neobyčejně vzrůstá síla a sebevědomí bohatnoucího měšťanstva, jehož příslušníci už nechtějí být jen čtenáři a posluchači literárních děl, ale pokoušejí se také sami literárně tvořit. Jejich díla si všímají každodenního života více než díla šlechtická a tím jsou také srozumitelnější. Pokrokovým rysem této tvorby je to, že si všímá společenských otázek a kritizuje společenské nešvary.
Nejvýznamnějším dílem této měšťanské kultury jsou některé ze skladeb tzv. "Hradeckého rukopisu", v němž se dochovaly skladby všímající si měšťanského života. Nejznámější jsou "Desatero kázanie božie" a "Satiry o řemeslnících a konšelích". Ve skladbě "Desatero kázanie božie" autor probírá jednotlivá přikázání a uvádí příklady z denního života, jak se proti jednotlivým přikázáním hřeší. Zejména sedmé přikázání (nepokradeš) je mu příležitostí, aby ukázal, jak nepoctivě se nabývá majetku a jak šlechta a duchovenstvo odírají chudinu. V závěru je přirovnává k trubcům, které pracovité včely vyženou z úlu, což je v naší literatuře první revoluční výzva.
V "Satiře o řemeslnících a konšelích" jsou obsaženy krátké, výstižné obrázky ze života soudobého života měšťanů, hlavně řemeslníků. Autor v nich odsuzuje nepoctivost a nesvědomitost příslušníků některých povolání (pekařů, řezníků, kovářů, lazebníků atd.) a úplatnost konšelů.
Prohlubující se společenské rozpory vyvolávají stále ostřejší kritiku i snahu o nápravu. Satira sehrála v tomto boji důležitou úlohu. V satirické tvorbě měl významný podíl i František Ladislav Čelakovský. Jeho epigramy a satiry byly důležitou složkou obrozeneckého boje v první třetině 19. století. K jeho nejznámějším epigramům patří sbírka "Kvítí" s náměty se srovnáním ze světa rostlin. Jeho nejznámějšími satirami jsou "Odbytí", "Vrchní z Kozlova", "Pražská", "Veselá jízda" atd. Ze všech plyne lidový odpor k pánům. Satirická činnost Čelakovského měla vliv i na Karla Havlíčka Borovského.
Od poloviny 40. let 19. století vzrůstá politická aktivita spisovatelů. Politické aktivitě napomáhá zvláště rozvoj novinářství. Satira a epigram se stávají nejvhodnější formou boje proti zpátečnictví. Tvůrcem našeho politického novinářství a největším českým satirikem byl Karel Havlíček Borovský. Narodil se roku 1821 v Borové u Přibyslavi, studoval gymnasium v Německém Brodě, později v Praze, kde vstoupil do semináře. Původně se chtěl stát knězem, protože v tomto povolání viděl největší možnost výchovného působení na lid. Kasárenský způsob života a protičeský postoj ředitele semináře způsobil, že v Havlíčkovi vznikl odpor k církvi a nakonec byl ze semináře vyloučen. Na Šafaříkovo doporučení odešel do Ruska jako vychovatel. Tam poznává soudobé poměry, nevolný lid a carskou samovládu. Po nedorozumění se zaměstnavatelem se vrací do vlasti, kde se na doporučení Františka Palackého stává redaktorem Pražských novin a jejich přílohy Česká Včela. Svou novinářskou obratností vytvořil z těchto novin orgán českého veřejného mínění. Po uvolnění tisku po pádu Metternicha zakládá velký český deník Národní noviny. Svoboda však byla krátká. Když rakouská vláda rozpustila sněm a vyhlásila oktrojovanou ústavu, podrobil ji Havlíček v novinách ostré kritice. Když se jeho útoky na vládu opakovaly, byl odsouzen do vězení. Odstěhoval se do Kutné Hory a začal vydávat časopis Slovan, avšak i tam byl sledován a jeho Slovan často zabavován. Nakonec Havlíček sám list zastavil. V prosinci roku 1851 byl policejně odvezen do Tirol do vyhnanství.
Havlíček byl jako politik liberál. Tato politická skupina, ke které se hlásila česká buržoazie, žádala, aby byla v Rakousku vyhlášena konstituce, tj., aby se Rakousko proměnilo ve stát rovnoprávných národů. Havlíček s Palackým věřili, že rakouská vláda tyto požadavky uskuteční, a proto buržoazie v rozhodném okamžiku vystoupila proti revolučním demokratům, kteří stáli v čele červnové revoluce. Havlíček po rozehnání sněmu poznal svůj omyl. Zatímco buržoazie zradila svůj národ a spokojila se s hmotnými zisky, Havlíček se sám pustil do boje s nastupující reakcí. V tomto boji jako novinář a satirik získal podporu lidu a stal se vzorem statečnosti a charakternosti.
Havlíček jako první pochopil význam novin, soudil, že nemají čtenáře pouze informovat, ale hlavně vychovávat. Jeho činnost je spojena s Pražskými novinami, Národními novinami a Slovanem, z nichž nejblíže k lidu měl Slovan. Mimořádný ohlas měly jeho Kutnohorské epištoly, v nichž odhalil protinárodní politiku církve v přítomnosti i minulosti.
Havlíček se v novinách neomezuje jen na politické záležitosti. Zaměřoval se i na umění a literaturu. Zdůraznil, že umění i literatura mají vychovávat v pokrokovém duchu. Odmítl Tylovu povídku Poslední Čech jako sentimentální vlastenectví. Havlíček jako kritik a satirik se projevil nejdokonaleji ve svých epigramech (epigram je krátká, vtipná, někdy i dvouveršová satiricky útočná báseň), v nichž útočí proti všemu, co brání pokroku, a věnuje je církvi, králi, vlasti a múzám. Mezi jeho neznámější epigramy patří "Modlitba byrokratů" (v hlavě slámu, v srdci kámen, dejž nám Bóže, staň se ámen), "Originálnost" (není nad původnost, každý po ní touží, lidi chodí přes most, to já půjdu louží), "Z historie literatury české" (českých knížek, hubitelé lití: plesnivina, moli, jezoviti).
Vrcholu literárního mistrovství dosáhl ve třech satirách, které napsal v brixenském vyhnanství. Jsou to "Tyrolské elegie", "Král Lávra" a "Křest sv. Vladimíra". "Tyrolské elegie" jsou satirickým vylíčením jeho násilného převozu do Brixenu. S neobyčejnou prudkostí a vtipem v nich útočí na všechno politické zpátečnictví doby, ač sám přemáhá osobní smutek a žal. Projevuje se jako statečný vlastenec, který vědomě zasvětil svůj život službě národu a pokroku. Svému uměleckému mistrovství se učil na lidové písni. V Brixenu studoval Erbenovu sbírku "Národní písně". Jeho cílem nebyla ohlasová poezie, "Tyrolské elegie" jsou formou lidové, vysoce politicky bojovné, nemilosrdné kritiky vídeňského absolutismu.
"Král Lávra" je přepracování irské lidové pověsti o králi, který se stydí za své dlouhé oslí uši. Smysl básně je politický. Jsou v ní narážky na tupost a omezenost panovnického absolutismu. "Křest sv. Vladimíra" je ideovým vrcholem Havlíčkovy básnické tvorby. Látku pro tuto báseň sbíral za svého pobytu v Rusku. Na základě historické látky rozvíjí útok na hlavní nepřátele lidu - panovnický absolutismus a církevní moc, jejichž cílem je udržovat své poddané v nevědomosti, aby je mohli snáze vykořisťovat.
Havlíček se vrátil z Brixenu s podlomeným zdravím v roce 1855 a v roce 1856 zemřel na souchotiny. Pro svůj statečný zápas za práva národa byl milován jako málokterý spisovatel. Dodnes je živý jeho boj proti všemu zpátečnickému. Jako satirik a básník byl vzorem pro další generace českých spisovatelů a básníků (Neruda, Čech, Hašek, Voskovec a Werich, Čapek). V současné satiře Dikobraz, Roháč, ze spisovatelů Dietl, Prachař, Lacina.
Svým požadavkem tendenčního umění vytkl Havlíček české literatuře cíl: bojovat za svobodu a spravedlnost.
Mluvíme-li o satiře, musíme se vrátit do doby 14. století. Tato doba nám zanechala mnoho popěvků, básní a drobných satir českých i latinských. Skladateli těchto literárních útvarů byli většinou žáci. Napadaí v nich šlechtu a duchovenstvo, kritizují vady společnosti, ale dovedou se vysmát i vlastní bídě. Satirou rozumíme útočnou, výsměšnou skladbu, která kritizuje jednotlivce nebo rozličné obory společenské činnosti. Na okraj těchto satirických bísní patří skladba "Podkoní a žák", v níž autor použil formy sporu. Jde o hádku mezi panským sluhou - podkoním, člověkem pyšným, že může sloužit svému pánu, a chudým žákem, který doufá, že se jednou stane knězem. Oba vychvalují přednosti svého povolání, ale je zřejmé, že oba trpí nouzí. Spor končí rvačkou, o jejímž výsledku se autor nezmiňuje. V této satiře je sice vylíčen spor dvou příslušníků vykořisťovaných vrstev, ale z obrazu nevyplývá kritika společnosti. Skladatel vidí vady společenského řádu, ale považuje je za zcela přirozené.
Ve 14. století neobyčejně vzrůstá síla a sebevědomí bohatnoucího měšťanstva, jehož příslušníci už nechtějí být jen čtenáři a posluchači literárních děl, ale pokoušejí se také sami literárně tvořit. Jejich díla si všímají každodenního života více než díla šlechtická a tím jsou také srozumitelnější. Pokrokovým rysem této tvorby je to, že si všímá společenských otázek a kritizuje společenské nešvary.
Nejvýznamnějším dílem této měšťanské kultury jsou některé ze skladeb tzv. "Hradeckého rukopisu", v němž se dochovaly skladby všímající si měšťanského života. Nejznámější jsou "Desatero kázanie božie" a "Satiry o řemeslnících a konšelích". Ve skladbě "Desatero kázanie božie" autor probírá jednotlivá přikázání a uvádí příklady z denního života, jak se proti jednotlivým přikázáním hřeší. Zejména sedmé přikázání (nepokradeš) je mu příležitostí, aby ukázal, jak nepoctivě se nabývá majetku a jak šlechta a duchovenstvo odírají chudinu. V závěru je přirovnává k trubcům, které pracovité včely vyženou z úlu, což je v naší literatuře první revoluční výzva.
V "Satiře o řemeslnících a konšelích" jsou obsaženy krátké, výstižné obrázky ze života soudobého života měšťanů, hlavně řemeslníků. Autor v nich odsuzuje nepoctivost a nesvědomitost příslušníků některých povolání (pekařů, řezníků, kovářů, lazebníků atd.) a úplatnost konšelů.
Prohlubující se společenské rozpory vyvolávají stále ostřejší kritiku i snahu o nápravu. Satira sehrála v tomto boji důležitou úlohu. V satirické tvorbě měl významný podíl i František Ladislav Čelakovský. Jeho epigramy a satiry byly důležitou složkou obrozeneckého boje v první třetině 19. století. K jeho nejznámějším epigramům patří sbírka "Kvítí" s náměty se srovnáním ze světa rostlin. Jeho nejznámějšími satirami jsou "Odbytí", "Vrchní z Kozlova", "Pražská", "Veselá jízda" atd. Ze všech plyne lidový odpor k pánům. Satirická činnost Čelakovského měla vliv i na Karla Havlíčka Borovského.
Od poloviny 40. let 19. století vzrůstá politická aktivita spisovatelů. Politické aktivitě napomáhá zvláště rozvoj novinářství. Satira a epigram se stávají nejvhodnější formou boje proti zpátečnictví. Tvůrcem našeho politického novinářství a největším českým satirikem byl Karel Havlíček Borovský. Narodil se roku 1821 v Borové u Přibyslavi, studoval gymnasium v Německém Brodě, později v Praze, kde vstoupil do semináře. Původně se chtěl stát knězem, protože v tomto povolání viděl největší možnost výchovného působení na lid. Kasárenský způsob života a protičeský postoj ředitele semináře způsobil, že v Havlíčkovi vznikl odpor k církvi a nakonec byl ze semináře vyloučen. Na Šafaříkovo doporučení odešel do Ruska jako vychovatel. Tam poznává soudobé poměry, nevolný lid a carskou samovládu. Po nedorozumění se zaměstnavatelem se vrací do vlasti, kde se na doporučení Františka Palackého stává redaktorem Pražských novin a jejich přílohy Česká Včela. Svou novinářskou obratností vytvořil z těchto novin orgán českého veřejného mínění. Po uvolnění tisku po pádu Metternicha zakládá velký český deník Národní noviny. Svoboda však byla krátká. Když rakouská vláda rozpustila sněm a vyhlásila oktrojovanou ústavu, podrobil ji Havlíček v novinách ostré kritice. Když se jeho útoky na vládu opakovaly, byl odsouzen do vězení. Odstěhoval se do Kutné Hory a začal vydávat časopis Slovan, avšak i tam byl sledován a jeho Slovan často zabavován. Nakonec Havlíček sám list zastavil. V prosinci roku 1851 byl policejně odvezen do Tirol do vyhnanství.
Havlíček byl jako politik liberál. Tato politická skupina, ke které se hlásila česká buržoazie, žádala, aby byla v Rakousku vyhlášena konstituce, tj., aby se Rakousko proměnilo ve stát rovnoprávných národů. Havlíček s Palackým věřili, že rakouská vláda tyto požadavky uskuteční, a proto buržoazie v rozhodném okamžiku vystoupila proti revolučním demokratům, kteří stáli v čele červnové revoluce. Havlíček po rozehnání sněmu poznal svůj omyl. Zatímco buržoazie zradila svůj národ a spokojila se s hmotnými zisky, Havlíček se sám pustil do boje s nastupující reakcí. V tomto boji jako novinář a satirik získal podporu lidu a stal se vzorem statečnosti a charakternosti.
Havlíček jako první pochopil význam novin, soudil, že nemají čtenáře pouze informovat, ale hlavně vychovávat. Jeho činnost je spojena s Pražskými novinami, Národními novinami a Slovanem, z nichž nejblíže k lidu měl Slovan. Mimořádný ohlas měly jeho Kutnohorské epištoly, v nichž odhalil protinárodní politiku církve v přítomnosti i minulosti.
Havlíček se v novinách neomezuje jen na politické záležitosti. Zaměřoval se i na umění a literaturu. Zdůraznil, že umění i literatura mají vychovávat v pokrokovém duchu. Odmítl Tylovu povídku Poslední Čech jako sentimentální vlastenectví. Havlíček jako kritik a satirik se projevil nejdokonaleji ve svých epigramech (epigram je krátká, vtipná, někdy i dvouveršová satiricky útočná báseň), v nichž útočí proti všemu, co brání pokroku, a věnuje je církvi, králi, vlasti a múzám. Mezi jeho neznámější epigramy patří "Modlitba byrokratů" (v hlavě slámu, v srdci kámen, dejž nám Bóže, staň se ámen), "Originálnost" (není nad původnost, každý po ní touží, lidi chodí přes most, to já půjdu louží), "Z historie literatury české" (českých knížek, hubitelé lití: plesnivina, moli, jezoviti).
Vrcholu literárního mistrovství dosáhl ve třech satirách, které napsal v brixenském vyhnanství. Jsou to "Tyrolské elegie", "Král Lávra" a "Křest sv. Vladimíra". "Tyrolské elegie" jsou satirickým vylíčením jeho násilného převozu do Brixenu. S neobyčejnou prudkostí a vtipem v nich útočí na všechno politické zpátečnictví doby, ač sám přemáhá osobní smutek a žal. Projevuje se jako statečný vlastenec, který vědomě zasvětil svůj život službě národu a pokroku. Svému uměleckému mistrovství se učil na lidové písni. V Brixenu studoval Erbenovu sbírku "Národní písně". Jeho cílem nebyla ohlasová poezie, "Tyrolské elegie" jsou formou lidové, vysoce politicky bojovné, nemilosrdné kritiky vídeňského absolutismu.
"Král Lávra" je přepracování irské lidové pověsti o králi, který se stydí za své dlouhé oslí uši. Smysl básně je politický. Jsou v ní narážky na tupost a omezenost panovnického absolutismu. "Křest sv. Vladimíra" je ideovým vrcholem Havlíčkovy básnické tvorby. Látku pro tuto báseň sbíral za svého pobytu v Rusku. Na základě historické látky rozvíjí útok na hlavní nepřátele lidu - panovnický absolutismus a církevní moc, jejichž cílem je udržovat své poddané v nevědomosti, aby je mohli snáze vykořisťovat.
Havlíček se vrátil z Brixenu s podlomeným zdravím v roce 1855 a v roce 1856 zemřel na souchotiny. Pro svůj statečný zápas za práva národa byl milován jako málokterý spisovatel. Dodnes je živý jeho boj proti všemu zpátečnickému. Jako satirik a básník byl vzorem pro další generace českých spisovatelů a básníků (Neruda, Čech, Hašek, Voskovec a Werich, Čapek). V současné satiře Dikobraz, Roháč, ze spisovatelů Dietl, Prachař, Lacina.
Svým požadavkem tendenčního umění vytkl Havlíček české literatuře cíl: bojovat za svobodu a spravedlnost.
