31.8.05
Vliv literatury na hudbu
Maturitní otázka z roku 1972
Jedním z nejoblíbenějších umění se stala hudba. Většina dávných uměleckých oborů vyžadovala velké technické dovednosti. Potřebujeme dlouholetou praxi, abychom byli schopni vyjádřit to, co vidíme vyvedeno na plátně nebo z mramoru. Naučit se hrát nebo napsat román může trvat i celý život. Je zapotřebí značného cviku ze strany obecenstva, aby dovedlo posoudit, co je v malířství, sochažství a spisovatelství nejkrásnějšího. Ale téměř každý, kdo není úplně bez hudebního sluchu, může sám provozovat a vnímat hudbu.
U všech národů světa, ve všech společenských okruzích všech dob vznikaly události, které vzbuzovaly pozornost. Vyprávělo se o nich, mnohdy se vyprávěním přikrašlovaly, pak žily jako pověsti. Udržovali jelidé, kteří měli nejen dobrou paměť, ale i schopnost vyprávět. Jakmile si společnost vytvořila podmínky k fixování vyprávěných událostí záznamem, vznikala literatura. Přitom se však stále udržovala tradiční vyprávění příběhů, pověstí i fantazijních výmyslů, které vzrušovaly představy vypravěče, jenž přidával ke svému přednesu gesto, naznačující, jak se něco událo. Odtud je již jen krůček ke snaze zpodobovací, v níž dvě i více osob ve střídání vět a pohybů dalo si za úkol předvést událost názorně, později i s hudebním doprovodem. Tak vznikaly základy divadelního projevu vůbec. Divadlo se rozvíjelo od pradávných časů a na rozdíl od literatury mělo širší společenský dosah.
Hudba neprovázela jen řecké tragédie, ale i komedie, v římském impériu se uplatňovala daleko podstatněji v komických a satirických intermezzech a pantomimách, než při jiných jevištních žánrech. Sotva si lze představit něco vážnějšího než křesťanské liturgie, duchovní písně a hry, žalmy a ostatní útvary církevní hudby, a přece i sem se vetřely směšné a nevázané hudební epizody, na posvátné půdě katedrál se odehrávaly bujné Oslí slavnosti a Svátky bláznů.
Tedy vlastně pod vlivem literatury vznikaly písně a modlitby. Nejstarší duchovní píseň u nás je hymnus "Hospodine pomiluj ny", určený lidu, který ho zpíval při slavnostních příležitostech. Starobylý jazyk písně se stopami staroslověnštiny naznačuje, že vznikla patrně už koncem 10. století. Ve starším středověku plnila píseň funkci národní hymny.
Ve 12. století se může slovesná tvorba pochlubit českou duchovní písní "Svatý Václave, vévodo české země" o třech strofách. V 15. století byly přidány dvě sloky s památnými slovy "nedaj zahynúti nám i budúcím". Těmito slovy ukončil Karel Toman báseň "Září" (ve sbírce "Měsíce"), složenou za světové války v době úzkosti, bolesti a víry. V téže době složil na její velebný chorálový nápěv hudební meditaci Josef Suk.
Cyklus pověstí o polomýtickém bretoňském králi Artušovi, jeho nevěrné ženě Guinevře a rytířské družině, ke které patří hrdinové jako je Parceval, Lancelot, Lohengrin aj., se stal látkovým podkladem hudebních dramat Richarda Wagnera.
Vznešená epika i lyrika hrdinských rytířských zpěvů se prolíná s rozmarem tanečních rondelů a balad, trubaduři a truveři nazývali hudbu gaya scienza - veselá věda. Byli to vlastně básníci a přednášeli své skladby, ke kterým skládali doprovod na hudební nástroj.
Za vlády Karla IV. se bohatě rozvíjí duchovní lyrika. Přikladem je vyspělá duchovní píseň "Modlitba Kunhutina". Zdramatizované latinské texty zpívali v kostelech kněží, později i osoby světské. K trubadurské poezii patří i tzv. "svítáníčka". Umělecky nejvyspělejší z naší středosvětské lyriky je "Závišova píseň", jejímž skladatelem je první známý český hudební skladatel Mistr Záviš ze Zap.
V době husitství se velmi rychle rozvíjí duchovní píseň a historický zpěv. Husitské revoluční hnutí nadchlo lidové tvůrce k mnoha novým písním, které se staly mimo jiné prostředkem agitace. Většina z nich má sice náboženský obsah, používá ráda biblických obrazů, ale pod náboženským zevnějškem se tají politický a sociální smysl. Většina husitských písní se dochovala ve zpěvníku "Jistebnický kancionál". Sborník obsahuje také píseň "Kdož jsú boží bojovníci", bojovný chorál husitských vojsk. Husitskou písňovou tvorbu obsahuje i nově nalezený "Roudnický kodex".
Jan Blahoslav vydal roku 1561 v Polsku "Kancionál šamotulský", který obsahuje lidové duchovní písně. V souvislosti s prací na pořádání kancionálu vznikl i Blahoslavův teoretický spis "Muzika, to je Knížka zpěvákům zprávy v sobě zavírající" z roku 1558. Jsou to základní pravidla o hudbě a sborovém zpěvu. Lidová píseň byla nejživějším a nejhojnějším útvarem lidové slovesnosti.
Na "Strakonického dudáka" J. K. Tyla složilo scénickou hudbu několik hudebních skladatelů, např. Karel Kovařovic. Švanda dudák je i hlavní postavou úspěšné opery Jaromíra Weinbergra na slova M. Mareše, ovšem s jiným obsahem.
Úvodní balada "Toman a lesní panna" z Čelakovského "Ohlasů písní českých" se stala předlohou symfonické básně V. Nováka. Písně některých epigonů Čelakovského, napodobující národní písně, často s obsahem sentimentálně vlasteneckým, znárodněly. Např. "Bývali Čechové" na slova J. Picka, "U panského dvora" na slova Fr. J. Vacka Kamenického.
Náš první hudební kritik Josef Krasoslav Chmelenský psal také takové písně. Znárodněla kupř. "Nad Berounkou pod Tetínem". Rovněž složil libreto k první české opeře pro skladatele Fr. Škroupa.
Baladik a milostný lyrik Josef J. Kalina proslul hlavně baladou "Kšaft", která byla zpívána po trzích.
Cenná je sbírka (přes 900) "Moravských národních písní s nápěvy" od Františka Sušila, někdejšího pomocníka Čelakovského. Hudebně z ní čerpal Pavel Křížkovský ("Utonulá").
Nadšené písně vlastenecké skládal v revoluční době kolem roku 1848 Karol Kuzmány. Některé z nich znárodněly, např. "Kto za pravdu horí".
Evangelický kněz Samo Tomášik je autorem písně "Hej Slované". Složil ji v Praze roku 1834, když viděl germanizaci a chlad obecenstva na českém divadle.
Skladatelem hymny "Nad Tatrou sa blýská" je Janko Matúška. Na nápěv lidové písně ji poprvé zpívali Štúrovi žáci roku 1844 při odchodu z Bratislavy. Uveřejněna byla anonymně roku 1851.
Tylova "Fidlovačka" je pokus o pražskou frašku. Zde se prvně (1834) ozvala píseň "Kde domov můj" (nápěv Fr. Škroup), která se u lidových vrstev chytila a stala se později hymnou národní, po převratu státní.
Erbenova "Kytice" dala vzniknout hudebním dílům Antonína Dvořáka "Svatební košile", "Holoubek" a dalším. Insprirací pro Bendla se stal "Štědrý večer" a Zdeněk Fibich napsal melodrama "Vodník".
Díla A. S. Puškina byla zpracována jako opery ruskými skladateli. "Evžen Oněgin" a "Piková dáma" P. I. Čajkovským, upravená veršovaná pohádka z dob Vladimírových "Ruslan a Ludmila" M. I. Glinkou, tragédie "Boris Godunov" M. P. Musorgského.
"Tyrolské elegie" K. H. Borovského byly zhudebněny Jaroslavem Křičkou. "Babička" Boženy Němcové byla námětem pro Kovařovicovu operu "Na starém bělidle". Ladislav Vycpálek zhudebnil "Romanci o jaře 1848" Jana Nerudy, další Nerudovy balady a romace zhudebnil Vítězslav Novák. Hálkovy zpěvné básně poskytly text Smetanovi a Dvořákovi. "Cigánské melodie" A. Heyduka zhudebnili Bendl a Dvořák. V Dvořákově zpracování se dostaly do zahraničí, kde byly pokládány za původní cikánské písně.
Báseň "Bouře" Svatopluka Čecha byla zhudebněna V. Novákem. Leoš Janáček zhudebnil "Výlety pana Broučka do měsíce a do XV. století".
Eliška Krásnohorská psala operní libreta, např. zpracovala povídku Karoliny Světlé "Hubička" pro operu Bedřicha Smetany. Napsala i libreto pro jeho "Tajemství" a "Čertovu stěnu". Pro Zd. Fibicha napsala libreto k "Blaníku".
"Skřivánčí písně" J. V. Sládka zhudebňoval Karel Bendl, jiné dětské básně J. B. Foerster a jaroslav Křička. Sládkova lyrika aktualizuje vlivem lidové písně rytmus, proto byly jeho básně často zhudebňovány. Přeložený Longfellowův epos "Píseň o Hiavatě" byl jednou z inspirací Dvoříkovy slavné symfonie "Z Nového světa".
Dramatická pohádka J. Zeyera "Radúz a Mahulena" má scénickou hudbu vytvořenou Josefem Sukem, který složil také hudbu ke zdramatizované legendě "Pod jabloní". Indickou pohádku "Kunálovy oči" zhudebnil O. Ostrčil.
Z antických tragédií Jaroslava Vrchlického je nejcennější "Hippodamie". Zdeněk Fibich z ní vytvořil mohutný melodram.
Antonín Klášterský vydal mnoho sbírek básnických, lyrických i epických. Napsal také libreto pro Novákův "Dědův odkaz".
Hudbu k pohádkové hře Jaroslava Kvapila "Princezna Pampeliška" napsal J. B. Foerster. Některé Kvapilovy básně byly zhudebněny V. Novákem. Kvapil napsal rovněž libreto ke Dvoříkově "Rusalce", v němž symbolicky vyjádřil myšlenku zklamaného ilusionismu o nedostižnosti ideálu a prchavosti lidského štěstí.
Jedním z nejoblíbenějších umění se stala hudba. Většina dávných uměleckých oborů vyžadovala velké technické dovednosti. Potřebujeme dlouholetou praxi, abychom byli schopni vyjádřit to, co vidíme vyvedeno na plátně nebo z mramoru. Naučit se hrát nebo napsat román může trvat i celý život. Je zapotřebí značného cviku ze strany obecenstva, aby dovedlo posoudit, co je v malířství, sochažství a spisovatelství nejkrásnějšího. Ale téměř každý, kdo není úplně bez hudebního sluchu, může sám provozovat a vnímat hudbu.
U všech národů světa, ve všech společenských okruzích všech dob vznikaly události, které vzbuzovaly pozornost. Vyprávělo se o nich, mnohdy se vyprávěním přikrašlovaly, pak žily jako pověsti. Udržovali jelidé, kteří měli nejen dobrou paměť, ale i schopnost vyprávět. Jakmile si společnost vytvořila podmínky k fixování vyprávěných událostí záznamem, vznikala literatura. Přitom se však stále udržovala tradiční vyprávění příběhů, pověstí i fantazijních výmyslů, které vzrušovaly představy vypravěče, jenž přidával ke svému přednesu gesto, naznačující, jak se něco událo. Odtud je již jen krůček ke snaze zpodobovací, v níž dvě i více osob ve střídání vět a pohybů dalo si za úkol předvést událost názorně, později i s hudebním doprovodem. Tak vznikaly základy divadelního projevu vůbec. Divadlo se rozvíjelo od pradávných časů a na rozdíl od literatury mělo širší společenský dosah.
Hudba neprovázela jen řecké tragédie, ale i komedie, v římském impériu se uplatňovala daleko podstatněji v komických a satirických intermezzech a pantomimách, než při jiných jevištních žánrech. Sotva si lze představit něco vážnějšího než křesťanské liturgie, duchovní písně a hry, žalmy a ostatní útvary církevní hudby, a přece i sem se vetřely směšné a nevázané hudební epizody, na posvátné půdě katedrál se odehrávaly bujné Oslí slavnosti a Svátky bláznů.
Tedy vlastně pod vlivem literatury vznikaly písně a modlitby. Nejstarší duchovní píseň u nás je hymnus "Hospodine pomiluj ny", určený lidu, který ho zpíval při slavnostních příležitostech. Starobylý jazyk písně se stopami staroslověnštiny naznačuje, že vznikla patrně už koncem 10. století. Ve starším středověku plnila píseň funkci národní hymny.
Ve 12. století se může slovesná tvorba pochlubit českou duchovní písní "Svatý Václave, vévodo české země" o třech strofách. V 15. století byly přidány dvě sloky s památnými slovy "nedaj zahynúti nám i budúcím". Těmito slovy ukončil Karel Toman báseň "Září" (ve sbírce "Měsíce"), složenou za světové války v době úzkosti, bolesti a víry. V téže době složil na její velebný chorálový nápěv hudební meditaci Josef Suk.
Cyklus pověstí o polomýtickém bretoňském králi Artušovi, jeho nevěrné ženě Guinevře a rytířské družině, ke které patří hrdinové jako je Parceval, Lancelot, Lohengrin aj., se stal látkovým podkladem hudebních dramat Richarda Wagnera.
Vznešená epika i lyrika hrdinských rytířských zpěvů se prolíná s rozmarem tanečních rondelů a balad, trubaduři a truveři nazývali hudbu gaya scienza - veselá věda. Byli to vlastně básníci a přednášeli své skladby, ke kterým skládali doprovod na hudební nástroj.
Za vlády Karla IV. se bohatě rozvíjí duchovní lyrika. Přikladem je vyspělá duchovní píseň "Modlitba Kunhutina". Zdramatizované latinské texty zpívali v kostelech kněží, později i osoby světské. K trubadurské poezii patří i tzv. "svítáníčka". Umělecky nejvyspělejší z naší středosvětské lyriky je "Závišova píseň", jejímž skladatelem je první známý český hudební skladatel Mistr Záviš ze Zap.
V době husitství se velmi rychle rozvíjí duchovní píseň a historický zpěv. Husitské revoluční hnutí nadchlo lidové tvůrce k mnoha novým písním, které se staly mimo jiné prostředkem agitace. Většina z nich má sice náboženský obsah, používá ráda biblických obrazů, ale pod náboženským zevnějškem se tají politický a sociální smysl. Většina husitských písní se dochovala ve zpěvníku "Jistebnický kancionál". Sborník obsahuje také píseň "Kdož jsú boží bojovníci", bojovný chorál husitských vojsk. Husitskou písňovou tvorbu obsahuje i nově nalezený "Roudnický kodex".
Jan Blahoslav vydal roku 1561 v Polsku "Kancionál šamotulský", který obsahuje lidové duchovní písně. V souvislosti s prací na pořádání kancionálu vznikl i Blahoslavův teoretický spis "Muzika, to je Knížka zpěvákům zprávy v sobě zavírající" z roku 1558. Jsou to základní pravidla o hudbě a sborovém zpěvu. Lidová píseň byla nejživějším a nejhojnějším útvarem lidové slovesnosti.
Na "Strakonického dudáka" J. K. Tyla složilo scénickou hudbu několik hudebních skladatelů, např. Karel Kovařovic. Švanda dudák je i hlavní postavou úspěšné opery Jaromíra Weinbergra na slova M. Mareše, ovšem s jiným obsahem.
Úvodní balada "Toman a lesní panna" z Čelakovského "Ohlasů písní českých" se stala předlohou symfonické básně V. Nováka. Písně některých epigonů Čelakovského, napodobující národní písně, často s obsahem sentimentálně vlasteneckým, znárodněly. Např. "Bývali Čechové" na slova J. Picka, "U panského dvora" na slova Fr. J. Vacka Kamenického.
Náš první hudební kritik Josef Krasoslav Chmelenský psal také takové písně. Znárodněla kupř. "Nad Berounkou pod Tetínem". Rovněž složil libreto k první české opeře pro skladatele Fr. Škroupa.
Baladik a milostný lyrik Josef J. Kalina proslul hlavně baladou "Kšaft", která byla zpívána po trzích.
Cenná je sbírka (přes 900) "Moravských národních písní s nápěvy" od Františka Sušila, někdejšího pomocníka Čelakovského. Hudebně z ní čerpal Pavel Křížkovský ("Utonulá").
Nadšené písně vlastenecké skládal v revoluční době kolem roku 1848 Karol Kuzmány. Některé z nich znárodněly, např. "Kto za pravdu horí".
Evangelický kněz Samo Tomášik je autorem písně "Hej Slované". Složil ji v Praze roku 1834, když viděl germanizaci a chlad obecenstva na českém divadle.
Skladatelem hymny "Nad Tatrou sa blýská" je Janko Matúška. Na nápěv lidové písně ji poprvé zpívali Štúrovi žáci roku 1844 při odchodu z Bratislavy. Uveřejněna byla anonymně roku 1851.
Tylova "Fidlovačka" je pokus o pražskou frašku. Zde se prvně (1834) ozvala píseň "Kde domov můj" (nápěv Fr. Škroup), která se u lidových vrstev chytila a stala se později hymnou národní, po převratu státní.
Erbenova "Kytice" dala vzniknout hudebním dílům Antonína Dvořáka "Svatební košile", "Holoubek" a dalším. Insprirací pro Bendla se stal "Štědrý večer" a Zdeněk Fibich napsal melodrama "Vodník".
Díla A. S. Puškina byla zpracována jako opery ruskými skladateli. "Evžen Oněgin" a "Piková dáma" P. I. Čajkovským, upravená veršovaná pohádka z dob Vladimírových "Ruslan a Ludmila" M. I. Glinkou, tragédie "Boris Godunov" M. P. Musorgského.
"Tyrolské elegie" K. H. Borovského byly zhudebněny Jaroslavem Křičkou. "Babička" Boženy Němcové byla námětem pro Kovařovicovu operu "Na starém bělidle". Ladislav Vycpálek zhudebnil "Romanci o jaře 1848" Jana Nerudy, další Nerudovy balady a romace zhudebnil Vítězslav Novák. Hálkovy zpěvné básně poskytly text Smetanovi a Dvořákovi. "Cigánské melodie" A. Heyduka zhudebnili Bendl a Dvořák. V Dvořákově zpracování se dostaly do zahraničí, kde byly pokládány za původní cikánské písně.
Báseň "Bouře" Svatopluka Čecha byla zhudebněna V. Novákem. Leoš Janáček zhudebnil "Výlety pana Broučka do měsíce a do XV. století".
Eliška Krásnohorská psala operní libreta, např. zpracovala povídku Karoliny Světlé "Hubička" pro operu Bedřicha Smetany. Napsala i libreto pro jeho "Tajemství" a "Čertovu stěnu". Pro Zd. Fibicha napsala libreto k "Blaníku".
"Skřivánčí písně" J. V. Sládka zhudebňoval Karel Bendl, jiné dětské básně J. B. Foerster a jaroslav Křička. Sládkova lyrika aktualizuje vlivem lidové písně rytmus, proto byly jeho básně často zhudebňovány. Přeložený Longfellowův epos "Píseň o Hiavatě" byl jednou z inspirací Dvoříkovy slavné symfonie "Z Nového světa".
Dramatická pohádka J. Zeyera "Radúz a Mahulena" má scénickou hudbu vytvořenou Josefem Sukem, který složil také hudbu ke zdramatizované legendě "Pod jabloní". Indickou pohádku "Kunálovy oči" zhudebnil O. Ostrčil.
Z antických tragédií Jaroslava Vrchlického je nejcennější "Hippodamie". Zdeněk Fibich z ní vytvořil mohutný melodram.
Antonín Klášterský vydal mnoho sbírek básnických, lyrických i epických. Napsal také libreto pro Novákův "Dědův odkaz".
Hudbu k pohádkové hře Jaroslava Kvapila "Princezna Pampeliška" napsal J. B. Foerster. Některé Kvapilovy básně byly zhudebněny V. Novákem. Kvapil napsal rovněž libreto ke Dvoříkově "Rusalce", v němž symbolicky vyjádřil myšlenku zklamaného ilusionismu o nedostižnosti ideálu a prchavosti lidského štěstí.
