31.1.06
Naši světově proslulí spisovatelé
Maturitní otázka z roku 1972
Českou literaturu reprezentovali od 19. století četní spisovatelé, kteří svým dílem zaujali významné místo ve světovém písemnictví. Již od 50. let 19. století byla jejich tvorba překládána do mnoha cizích jazyků, zejména slovanských a ve značné míře také do němčiny, jazyka našich západních sousedů. Zčásti to vyplynulo i ze skutečnosti kmenové příbuznosti a u němčiny z důvodů, že české země byly tehdy součástí mnohonárodnostní rakouské monarchie.
Z české středověké literatury byly překládány kroniky Kosmova a Dalimilova, jednak jako závažné prameny k historickým událostem, jednak i jako zajímavé čtení. Dále to byla díla J. A. Komenského. Jeho Orbis pictus a Velká didaktika (Didactica Magna) se dočkaly četných vydání v mnoha cizích jazycích. Komenský na studiích v Německu poznal, jak pokročilo u jiných národů vědecké bádání a rozhodl se proto, že věnuje všechno své úsilí snaze o vytvoření české národní vědy, aby ani jeho vlast nezůstávala pozadu. Ze směle rozvržených prací vyrvala Komenského bělohorská pohroma a obrátila jeho úsilí jiným směrem, který mu měl přinést světovou proslulost - ke snahám o reformu výchovy a vyučování. Sám Komenský pobýval po Bílé hoře v Lešně, kam mu přišlo pozvání anglického parlamentu, aby uskutečnil v Anglii jakousi Akademii věd, která by šířila do celého světa jednotné vzdělání jediným jazykem. Komenský dosáhl ve své době světové proslulosti. Ve Švédsku, Holandsku i v Uhrách se školy reformovaly podle jeho zásad. Pozvání dostal i z Ameriky.
Velká didaktika vyšla latinsky roku 1657, ačkoli český koncept vznikl mnohem dříve. Patří k nejproslulejším dílům Komenského ve světové literatuře a byla přeložena do všech evropských jazyků. Vyniká systematičností výkladu, snahou učinit z pedagogiky vědní obor a najít zásady vychovatelské práce. Největší předností tohoto díla je pochopení sociálních předpokladů výchovy. Komenský byl přesvědčen, že každý člověk může být výchovou a vzděláním přiveden tak daleko, aby mohl žít důstojným lidským životem.
Svět v obrazech (Orbis pictus, 1658) byl původně učebnicí latiny, ale později se stal vzorem pro učebnice cizích jazyků vůbec. Komenský využil ilustrace pro větší názornost jednotlivých témat. Závažnou didaktickou prací o vyučování jazykům je také Linguarum methodus novissima (1649). Obsahuje metodické úvahy i praktické návody.
Tato praktická díla, k nimž přistupují i Komenského pokusy dramatické ve školských latinských hrách, jež měly za úkol prohloubit u žáků znalosti latiny (soubor her Schola ludus), založila světovou proslulost Komenského už za jeho života.
Od poloviny 19. století do 1. světové války bylo přeloženo do světových jazyků snad všechno významné, co napsali naši básníci a prozaici. Svět však poznával náš přínos světové kultuře poměrně nahodile a často bez cíleného výběru. Svoustavnost a cílevědomost charakterizuje teprve dobu vzniku samostatného československého státu, zejména pak období po roce 1945.
Nejvýznamnějšími díly 19. století, která byla přeložena do několika jazyků, byly Máchův Máj, Erbenova Kytice a Nerudovy básně. Dokonce i významný chilský básník a nositel Nobelovy ceny Pablo Neruda přijal v sedmnácti letech pseudonym Neruda pro svou první sbírku básní. Toto příjmení přijal okouzlen četbou Nerudovy povídky O třech liliích.
Z dalších básníků a spisovatelů to byli především K. H. Borovský (Tyrolské elegie), J. Zeyer, J. Vrchlický (Noc na Karlštejně), O. Březina (Symfonie bratrských hlasů), P. Bezruč, B. Němcová (Babička), A. Jirásek a F. Šrámek.
V době mezi dvěma světovými válkami neobyčejně vzrostl zájem o českou literaturu, která dílem Karla Čapka a Jaroslava Haška dosáhla světového uznání. Dobrého vojáka Švejka poznal celý svět. "Švejk je ve světové literatuře zcela novým typem. Lidské flegma zachycené z nové stránky. Český Honza, chytrý idiot, snad přímo geniální idiot, který to svým pitomým, ale přitom mazaným dobráctvím všude musí vyhrát, poněvadž není ani možno, aby to nevyhrál. To jest Švejk. Nebylo by možno, aby tento nový literární typ v nás budil tolik zájmu a veselosti, kdyby byl vzat odněkud zvenčí, mimo nás, kdyby švejkovina nebyla součástí i nás všech." (Ivan Olbracht)
Dílo Karla Čapka došlo světové proslulosti ještě za autorova života. Byly to především jeho romány, v nichž varoval lidstvo před válkou a nastupujícím fašismem. Cizí čtenáři se seznamovali i s Olbrachtovým Nikolou Šuhajem loupežníkem, Wolkrovými a Nezvalovými básněmi, s prózou Vančury, Majerové a Drdy. Známým se stal také romám Emila Vachka Bidýlko.
Po osvobození v roce 1945 a v době nastoupení cesty k socialismu a jeho budování vzrostl v zahraničí zájem o českou literaturu, která tuto epochu zachycovala. Významně se tento zájem projevil především v ostatních socialistických státech a nejvíce v SSSR. Nikdy předtím nevyšlo v ruštině tolik překladů českých literárních děl jako za posledních 25 let.
K nejpřekládanějším autorům patřil J. Fučík s Reportáží psanou na oprátce, dílem burcujícím svět, aby znovu nepřipustil dobu fašistického temna. Dílo vyšlo v 64 jazycích.
V literatuře pro děti si přední místo udržují J. Říha s Honzíkovou cestou, která vyšla ve 25 jazycích, a V. Čtvrtek s Rumcajsem.
Cestopisy se proslavil F. Běhounek.
Mezi nejznámnější ilustrátory dětských knih patří Trnka, Svolinský, Bouda, Zmatlíková, Pilař, Hanák a Zrzavý.
Prostřednictvím filmu se proslavil např. L. Grossmann s Obchodem na korze, Hrabalovy Ostře sledované vlaky, Nezvalova Valérie, Markovo Panoptikum hříšných lidí, Brdečkův Limonádový Joe a další.
Ze současných spisovatelů jsou překládáni J. Otčenášek, N. Frýd a autor vědecko-fantastických románů J. Nesvadba.
Z pražských Němců pak F. Kafka, R. M. Rilke a E.E. Kisch.
Českou literaturu reprezentovali od 19. století četní spisovatelé, kteří svým dílem zaujali významné místo ve světovém písemnictví. Již od 50. let 19. století byla jejich tvorba překládána do mnoha cizích jazyků, zejména slovanských a ve značné míře také do němčiny, jazyka našich západních sousedů. Zčásti to vyplynulo i ze skutečnosti kmenové příbuznosti a u němčiny z důvodů, že české země byly tehdy součástí mnohonárodnostní rakouské monarchie.
Z české středověké literatury byly překládány kroniky Kosmova a Dalimilova, jednak jako závažné prameny k historickým událostem, jednak i jako zajímavé čtení. Dále to byla díla J. A. Komenského. Jeho Orbis pictus a Velká didaktika (Didactica Magna) se dočkaly četných vydání v mnoha cizích jazycích. Komenský na studiích v Německu poznal, jak pokročilo u jiných národů vědecké bádání a rozhodl se proto, že věnuje všechno své úsilí snaze o vytvoření české národní vědy, aby ani jeho vlast nezůstávala pozadu. Ze směle rozvržených prací vyrvala Komenského bělohorská pohroma a obrátila jeho úsilí jiným směrem, který mu měl přinést světovou proslulost - ke snahám o reformu výchovy a vyučování. Sám Komenský pobýval po Bílé hoře v Lešně, kam mu přišlo pozvání anglického parlamentu, aby uskutečnil v Anglii jakousi Akademii věd, která by šířila do celého světa jednotné vzdělání jediným jazykem. Komenský dosáhl ve své době světové proslulosti. Ve Švédsku, Holandsku i v Uhrách se školy reformovaly podle jeho zásad. Pozvání dostal i z Ameriky.
Velká didaktika vyšla latinsky roku 1657, ačkoli český koncept vznikl mnohem dříve. Patří k nejproslulejším dílům Komenského ve světové literatuře a byla přeložena do všech evropských jazyků. Vyniká systematičností výkladu, snahou učinit z pedagogiky vědní obor a najít zásady vychovatelské práce. Největší předností tohoto díla je pochopení sociálních předpokladů výchovy. Komenský byl přesvědčen, že každý člověk může být výchovou a vzděláním přiveden tak daleko, aby mohl žít důstojným lidským životem.
Svět v obrazech (Orbis pictus, 1658) byl původně učebnicí latiny, ale později se stal vzorem pro učebnice cizích jazyků vůbec. Komenský využil ilustrace pro větší názornost jednotlivých témat. Závažnou didaktickou prací o vyučování jazykům je také Linguarum methodus novissima (1649). Obsahuje metodické úvahy i praktické návody.
Tato praktická díla, k nimž přistupují i Komenského pokusy dramatické ve školských latinských hrách, jež měly za úkol prohloubit u žáků znalosti latiny (soubor her Schola ludus), založila světovou proslulost Komenského už za jeho života.
Od poloviny 19. století do 1. světové války bylo přeloženo do světových jazyků snad všechno významné, co napsali naši básníci a prozaici. Svět však poznával náš přínos světové kultuře poměrně nahodile a často bez cíleného výběru. Svoustavnost a cílevědomost charakterizuje teprve dobu vzniku samostatného československého státu, zejména pak období po roce 1945.
Nejvýznamnějšími díly 19. století, která byla přeložena do několika jazyků, byly Máchův Máj, Erbenova Kytice a Nerudovy básně. Dokonce i významný chilský básník a nositel Nobelovy ceny Pablo Neruda přijal v sedmnácti letech pseudonym Neruda pro svou první sbírku básní. Toto příjmení přijal okouzlen četbou Nerudovy povídky O třech liliích.
Z dalších básníků a spisovatelů to byli především K. H. Borovský (Tyrolské elegie), J. Zeyer, J. Vrchlický (Noc na Karlštejně), O. Březina (Symfonie bratrských hlasů), P. Bezruč, B. Němcová (Babička), A. Jirásek a F. Šrámek.
V době mezi dvěma světovými válkami neobyčejně vzrostl zájem o českou literaturu, která dílem Karla Čapka a Jaroslava Haška dosáhla světového uznání. Dobrého vojáka Švejka poznal celý svět. "Švejk je ve světové literatuře zcela novým typem. Lidské flegma zachycené z nové stránky. Český Honza, chytrý idiot, snad přímo geniální idiot, který to svým pitomým, ale přitom mazaným dobráctvím všude musí vyhrát, poněvadž není ani možno, aby to nevyhrál. To jest Švejk. Nebylo by možno, aby tento nový literární typ v nás budil tolik zájmu a veselosti, kdyby byl vzat odněkud zvenčí, mimo nás, kdyby švejkovina nebyla součástí i nás všech." (Ivan Olbracht)
Dílo Karla Čapka došlo světové proslulosti ještě za autorova života. Byly to především jeho romány, v nichž varoval lidstvo před válkou a nastupujícím fašismem. Cizí čtenáři se seznamovali i s Olbrachtovým Nikolou Šuhajem loupežníkem, Wolkrovými a Nezvalovými básněmi, s prózou Vančury, Majerové a Drdy. Známým se stal také romám Emila Vachka Bidýlko.
Po osvobození v roce 1945 a v době nastoupení cesty k socialismu a jeho budování vzrostl v zahraničí zájem o českou literaturu, která tuto epochu zachycovala. Významně se tento zájem projevil především v ostatních socialistických státech a nejvíce v SSSR. Nikdy předtím nevyšlo v ruštině tolik překladů českých literárních děl jako za posledních 25 let.
K nejpřekládanějším autorům patřil J. Fučík s Reportáží psanou na oprátce, dílem burcujícím svět, aby znovu nepřipustil dobu fašistického temna. Dílo vyšlo v 64 jazycích.
V literatuře pro děti si přední místo udržují J. Říha s Honzíkovou cestou, která vyšla ve 25 jazycích, a V. Čtvrtek s Rumcajsem.
Cestopisy se proslavil F. Běhounek.
Mezi nejznámnější ilustrátory dětských knih patří Trnka, Svolinský, Bouda, Zmatlíková, Pilař, Hanák a Zrzavý.
Prostřednictvím filmu se proslavil např. L. Grossmann s Obchodem na korze, Hrabalovy Ostře sledované vlaky, Nezvalova Valérie, Markovo Panoptikum hříšných lidí, Brdečkův Limonádový Joe a další.
Ze současných spisovatelů jsou překládáni J. Otčenášek, N. Frýd a autor vědecko-fantastických románů J. Nesvadba.
Z pražských Němců pak F. Kafka, R. M. Rilke a E.E. Kisch.
