1.2.06
Proletář v našem písemnictví
Maturitní otázka z roku 1972
Se vznikem kapitalistického řádu se objevuje nová společenská třída - proletariát. Přináší s sebou své specifické problémy, zájmy a vývoj. Literatura, která si od nepaměti všímá aktuálních témat a dobových rysů společnosti, brzy obrátila svou pozornost i na tento nový úsek lidského společenství.
Proletariát uvedl do literatury ve své pozdější tvorbě již J. K. Tyl Pražský flamendr, Paličova dcera, Bankrotář). Jeho zájem se soustředil na venkovský lid a městskou chudinu, která si však své postavení a možnosti ještě zdaleka neuvědomovala. Kutnohorští havíři (1848), první sociální drama v naší literatuře, proto nejsou hrou revoluční, neboť vzbouřenci boují pouze za zlepšení svého postavení.
Asi o dvacet let později se rodí proletář G. Pflegera-Moravského v románu Z malého města, kde je sledován vztah Čechů a Němců a zároveň jsou čtenářům předkládány v poplatnosti romantickým konvencím a sentimentalitě drastické scény vykořisťování dělníků ve smíchovských kartounkách. Nesnesitelný útlak donutí proletáře k živelné vzpouře a rozbíjení strojů.
Motiv dělnické stávky se objevuje také roku 1870 ve hře F. V. Jeřábka Služebník svého pána.
Realistický pohled na proletáře a jejich problémy skýtají romány Jakuba Arbesa, jehož proletářský původ a zájem o dělnickou tematiku daly vzniknout mnoha romanetům a dvěma románům (Štrajchpudlíci, Mesiáš, oba 1883). Arbesova romaneta se vyznačují autobiografičností, radikálním sociálním názorem a filozofickým determinismem. Nicméně Arbesův proletář zápasí zatím pouze o svou existenci.
Oživení proletáže v literatuře a nové pohledy na dělnickou otázku se dostavily po založení sociálně-demokratické strany (1878). Proletářovo sociální postavení přitahuje pozornost J. Vrchlického (Hymna Lazarova) a J. Nerudy (v roce 1872 píše Trhany, realistickou kresbu prostředí stavby železnice). Rovněž Sv. Čech v Lešetínském kováři ukazuje změny na venkově a sociálně zaměřenou vzpouru hrdiny, v Písních otroka pak bojuje patosem proti bezpráví.
Další rozvoj zaznamenává téma proletáře po osvobození literatury od vlastenecké služebnosti. Utlačovanému a poníženému proletáři jsou vyjadřovány sympatie zejm. K. Hlaváčkem, proletářským dekadentem, který sám vyšel z dělnického prostředí.
Na přelomu století se pod vlivem hospodářské krize rozmáhají dělnické stávky. Proletáři se začínají organizovat do stran a sjednocovat se v programech. Jejich hnutí dostává revoluční charakter. Ani v literatuře nechyběla v těchto letech postava proletáře. Je vyzýván ke vzpouře a odplatě strohou baladickou zkratkou P. Bezruče (Slezské písně, 1909).
I když si K. M. Čapek-Chod všímal především úpadku měšťanstva, v románu Kašpar Lén mstitel se zabýval proletářskou tematikou. Jeho hrdina jedná pudově, z nenávisti, neuvědomuje si však pravé příčiny svého neštěstí.
V obdobé mezi válkami se v literatuře objevuje několik pohledů na proletáře a třídní rozpory. Širokou společenskou kroniku vytvořila A. M. Tilschová v díle Haldy. Její ostravští dělníci jsou sjednoceni v odporu proti útlaku. Metodu socialistického realismu uplatňuje hlavně Olbracht, Majerová, Fučík a Pujmanová.
Proces uvědomování mladých lidí sleduje čtenář na Lence Bilanské v Majerové Nejkrásnějším světě a na Anně Kronské v Olbrachtově Anně proletářce. Jako reakce na mosteckou stávku vzniká román K. Nového Chceme žít a Fučíkovy reportáže ze severních Čech. Vývoj proletářského hnutí na Kladensku je zobrazen v Siréně M. Majerové.
Postava proletáře prostupuje i meziválečnou poezií. Hlavními tvůrci proletářské poezie se stali S. K. Neumann, J. Wolker a J. Hořejší. O mravní stránce revolučního boje přemítá ve svých prvních sbírkách i J. Hora (Pracující den, Srdce a vřava světa) a J. Seifert (Město v slzách, Samá láska).
Uvědomělého proletáře jako hrdinu psychologického románu nacházíme v díle V. Řezáče (Černé světlo), J. Glazarové (Advent, Chudá přadlena) a J. Drdy (Městečko na dlani).
Neoficiální dějiny boje dělnictva vyšly po roce 1945 z pera Ant. Zápotockého. Čtyřdílný cyklus (Rozbřesk, Vstanou noví bojovníci, Bouřlivý rok 1905, Rudá záře nad Kladnem) sleduje rodinu Zápotockých celým obdobím revolučních bojů.
Velkou oporu nalezl proletář rovněž v marxistické kritice. S. K. Neumann, který zdůrazňoval společenskou angažovanost literatury, se staví za dělnictvo stejně Z. Nejedlý, B. Václavek, J. Fučík a A. M. Píša. Všichni marxističtí kritikové vyzdvihovali význam proletáře a dělnického hnutí v dějinách lidstva i literatury.
Po relativně dlouhém období zájmu o proletáře a dělníka ve spojitosti s revolucí nastává odklon od základního tématu socialistického realismu. Získáním práv, výhod a zabezpečení přestali být u nás dělníci proletáři, a proto zaměřila literatura svůj zájem na nová témata.
Se vznikem kapitalistického řádu se objevuje nová společenská třída - proletariát. Přináší s sebou své specifické problémy, zájmy a vývoj. Literatura, která si od nepaměti všímá aktuálních témat a dobových rysů společnosti, brzy obrátila svou pozornost i na tento nový úsek lidského společenství.
Proletariát uvedl do literatury ve své pozdější tvorbě již J. K. Tyl Pražský flamendr, Paličova dcera, Bankrotář). Jeho zájem se soustředil na venkovský lid a městskou chudinu, která si však své postavení a možnosti ještě zdaleka neuvědomovala. Kutnohorští havíři (1848), první sociální drama v naší literatuře, proto nejsou hrou revoluční, neboť vzbouřenci boují pouze za zlepšení svého postavení.
Asi o dvacet let později se rodí proletář G. Pflegera-Moravského v románu Z malého města, kde je sledován vztah Čechů a Němců a zároveň jsou čtenářům předkládány v poplatnosti romantickým konvencím a sentimentalitě drastické scény vykořisťování dělníků ve smíchovských kartounkách. Nesnesitelný útlak donutí proletáře k živelné vzpouře a rozbíjení strojů.
Motiv dělnické stávky se objevuje také roku 1870 ve hře F. V. Jeřábka Služebník svého pána.
Realistický pohled na proletáře a jejich problémy skýtají romány Jakuba Arbesa, jehož proletářský původ a zájem o dělnickou tematiku daly vzniknout mnoha romanetům a dvěma románům (Štrajchpudlíci, Mesiáš, oba 1883). Arbesova romaneta se vyznačují autobiografičností, radikálním sociálním názorem a filozofickým determinismem. Nicméně Arbesův proletář zápasí zatím pouze o svou existenci.
Oživení proletáže v literatuře a nové pohledy na dělnickou otázku se dostavily po založení sociálně-demokratické strany (1878). Proletářovo sociální postavení přitahuje pozornost J. Vrchlického (Hymna Lazarova) a J. Nerudy (v roce 1872 píše Trhany, realistickou kresbu prostředí stavby železnice). Rovněž Sv. Čech v Lešetínském kováři ukazuje změny na venkově a sociálně zaměřenou vzpouru hrdiny, v Písních otroka pak bojuje patosem proti bezpráví.
Další rozvoj zaznamenává téma proletáře po osvobození literatury od vlastenecké služebnosti. Utlačovanému a poníženému proletáři jsou vyjadřovány sympatie zejm. K. Hlaváčkem, proletářským dekadentem, který sám vyšel z dělnického prostředí.
Na přelomu století se pod vlivem hospodářské krize rozmáhají dělnické stávky. Proletáři se začínají organizovat do stran a sjednocovat se v programech. Jejich hnutí dostává revoluční charakter. Ani v literatuře nechyběla v těchto letech postava proletáře. Je vyzýván ke vzpouře a odplatě strohou baladickou zkratkou P. Bezruče (Slezské písně, 1909).
I když si K. M. Čapek-Chod všímal především úpadku měšťanstva, v románu Kašpar Lén mstitel se zabýval proletářskou tematikou. Jeho hrdina jedná pudově, z nenávisti, neuvědomuje si však pravé příčiny svého neštěstí.
V obdobé mezi válkami se v literatuře objevuje několik pohledů na proletáře a třídní rozpory. Širokou společenskou kroniku vytvořila A. M. Tilschová v díle Haldy. Její ostravští dělníci jsou sjednoceni v odporu proti útlaku. Metodu socialistického realismu uplatňuje hlavně Olbracht, Majerová, Fučík a Pujmanová.
Proces uvědomování mladých lidí sleduje čtenář na Lence Bilanské v Majerové Nejkrásnějším světě a na Anně Kronské v Olbrachtově Anně proletářce. Jako reakce na mosteckou stávku vzniká román K. Nového Chceme žít a Fučíkovy reportáže ze severních Čech. Vývoj proletářského hnutí na Kladensku je zobrazen v Siréně M. Majerové.
Postava proletáře prostupuje i meziválečnou poezií. Hlavními tvůrci proletářské poezie se stali S. K. Neumann, J. Wolker a J. Hořejší. O mravní stránce revolučního boje přemítá ve svých prvních sbírkách i J. Hora (Pracující den, Srdce a vřava světa) a J. Seifert (Město v slzách, Samá láska).
Uvědomělého proletáře jako hrdinu psychologického románu nacházíme v díle V. Řezáče (Černé světlo), J. Glazarové (Advent, Chudá přadlena) a J. Drdy (Městečko na dlani).
Neoficiální dějiny boje dělnictva vyšly po roce 1945 z pera Ant. Zápotockého. Čtyřdílný cyklus (Rozbřesk, Vstanou noví bojovníci, Bouřlivý rok 1905, Rudá záře nad Kladnem) sleduje rodinu Zápotockých celým obdobím revolučních bojů.
Velkou oporu nalezl proletář rovněž v marxistické kritice. S. K. Neumann, který zdůrazňoval společenskou angažovanost literatury, se staví za dělnictvo stejně Z. Nejedlý, B. Václavek, J. Fučík a A. M. Píša. Všichni marxističtí kritikové vyzdvihovali význam proletáře a dělnického hnutí v dějinách lidstva i literatury.
Po relativně dlouhém období zájmu o proletáře a dělníka ve spojitosti s revolucí nastává odklon od základního tématu socialistického realismu. Získáním práv, výhod a zabezpečení přestali být u nás dělníci proletáři, a proto zaměřila literatura svůj zájem na nová témata.
