Blocek

Harry Mulisch

Starodávný a tajuplný příběh s nečekanou pointou v podání cizokrajného velkospisovatele.

Jelikož to je nesmírne napínavé, rozhodla jsem se Vám ho přečíst celý najednou.
Takže se uvelebte a poslouchejte:

Ghetto ztichlo, jen tu a tam ještě svítí světlo; z temné chatrče se ozývá pláč kojence. Městská brána je otevřena, ještě není válka, ale dva zbrojnoši jim zatarasí cestu kopím. Ve světle doutnající louče si zkoumavě změří obě bílé postavy od hlavy až k patě.

"Kampak to jdeme?" zeptá se jeden.

"Sem dolů." Löw ukáže na dřevěné schody pro rybáře a lodníky, vedoucí na břeh.

"Co tam budete dělat?"

" Vyrábět golema."

"Co vyrábět?"

"Golema. Je to příliš složité, než abych vám to vysvětloval, pánové, ale klidně se dívejte, nemáme co skrývat."

"Tady se nic vyrábět nebude, Žide. Je půlnoc."

"To je ta nejlepší doba."

"Drž tu svou drzou hubu, smrdutý židáku! Okamžitě čelem vzad!"

Nato Löw vytáhne svůj trumf. Vyndá depeši, v níž císař naléhá, aby si pospíšil.

"Víte jistě, že chcete odporovat rozkazům Jeho apoštolské Výsosti?"

Zbrojnoši si ji pochopitelně neumějí přečíst, ale již při pohledu na císařskou pečeť ucouvnou.

Dole na břehu se Löw s holínkami zabořenými do bahna rozhlédne kolem. V tiché, dusné noci se řeka leskne jako proud měsíčního světla, bledá jako Jákobův obličej na smrtelné posteli. Most je pustý a i na hradním návrší je všechno temné. Jestlipak císař spí? Zdá se mu, že mu sultán podřezává hrdlo? Nebo ještě pracuje ve své laboratoři, obklopen sirnými a rtuťovými parami, z nichž je čím dál šílenější? Hvězdy na jasném nebi téměř zanikají v jasu měsíce - jen dvě planety hned vedle sebe v souhvězdí Lva se nenechají zatlačit do pozadí.

Löw rozpřáhne paže a s Jizšakovým doprovodem začne recitovat druhou kapitolu Sefer Jeciry, přičemž má pocit, že mu naslouchá veškeré tvorstvo. Potom si klekne na břeh, těsně k řece a dá se do práce. Jelikož golema lze udělat pouze z panenské, neobdělané půdy při tekoucí vodě, je toto ideální místo; tady se určitě ještě nikdy nic nepěstovalo. Zatímco Jizšak nyní zpěvně přednáší příslušné texty z midráše, hněte Löw z mastného říčního jílu hrubý obrys ležící postavy, s rozpaženýma rukama a roztaženýma nohama. Toho se obával, bál se, aby nevytvořil zrůdu, ale k jeho překvapení mu to jde dobře, proporce okamžitě odpovídají. Bujaře zatleská - a začne modelovat obličej, přičemž se tu a tam podívá na Jizšaka. Cítí stále větší vzrušení. Jakoby samy od sebe vznikají zavřené oči, nos a ústa, rabbi funí, vzdychá, syčí, vyskakuje, podívá se z odstupu, zase si kleká, vrhne pohled na Jizšakovy uši a vytvoří labyrint boltců, které palcem umístí na správné místo, horní okraj do úrovně dosud neviditelných zornic. Löwovi připadá, jako by existovalo přímé spojení, mimo mozek, mezi jeho očima a rukama. Poté, co vytvaroval bradavky ve vzdálenosti odpovídající vzdálenosti mezi bradou a vlasovým porostem, přidá špičkou malíčku pupek - ale vtom se zarazí. Má mít golem pupek? Jistěže ne, vždyť nemá matku, stejně jako Adam, který tudíž také žádný pupek neměl. Vezme trochu jílu z hroudy v levé ruce a pravým palcem pupek zase zahladí. Když nakonec ruce a nohy dostanou prsty, zbývá už jen jedna věc. Penis. Ten Jizšakův nevidí a ani vidět nechce - i Ester ho vídala jen zřídkakdy; bude muset pracovat popaměti podle toho svého. Vestoje vysochá obřezaný pohlavní orgán, ne moc malý, ani moc velký, levé varle o něco níž než pravé. Obezřetně ho připevní soše do rozkroku.

Bílou má už jen zadní stranu plátě. Zhluboka dýchá, hlavu skloněnou do strany, a měří si své dílo. Opravdu ten šedivý obličej bez vousů za chvíli oživne? Měl dávat pozor, aby to nebyl Jizšakův portrét, ale budoucí Jossile je hezčí a mladší, asi dvaadvacetiletý. Holá hlava mu sluší. Bez hnutí leží na břehu řeky v tichém měsíčním světle.

Jizšak, který přestal recitovat, na něj hledí s otevřenou pusou.

"Jak je možné," diví se, "že máte takový talent na činnost, kterou Hospodin přísně zakázal? Vy - velerabín!"

Löw pokrčí rameny a pohlédne na své umazané dlaně.

"Sám se tomu divím."

"Ten dar tedy nemůže pocházet od Hospodina, pochváleno buď jeho jméno, ale jen od Satana, jenž má na svědomí i uctívání zlatého telete."

"Je zarážející slyšet něco takového od vlastního zetě. V talmudu je ostatně zaznamenán příběh rabbiho Chanimy a Ošaji, kteří před staletími vyrobili golema-tele."

"Já vím. Potom ho porazili a snědli."

"S telaty se zjevně děje něco podivuhodného," usmívá se Löw. "A v budoucnu se s nimi stanou ještě podivnější věci."

"Jak můžete být tak klidný? Kdybych byl vámi, dělal bych si s takovými ďábelskými vlohami vážné starosti."

"Jenže ty nejsi já, milý Jizšaku, a hned tak ani nebudeš. No tak, nechej logiku logikou, zamysli se trochu hlouběji. Kdyby ses na to podíval třeba tak, že Hospodin, pochváleno buď jeho jméno, dnes v noci pro záchranu svého lidu v Praze skrze mě využil dokonce i Belzebuba... Co bys na to řekl? Ostatně, pokud všechno půjde dobře, tahle socha dlouho sochou nebude."

Nyní, po roce a půl studia, nadešla chvíle vztyčit kruhovou zeď se dvěma sty třiceti jednou písmenovou branou. Löw se postaví k hlavě, Jizšak k nohám, na okamžik si pohlédnou do očí jako zpěvák a jeho doprovod, začnou pomalu obcházet figurínu proti směru křesťanských hodinových ručiček a přitom jim v rychlém sledu z úst tiše vycházejí tisíce kombinací podle předpisů rabbiho Eleazara, tři za vteřinu, všechny vokalizace, pokaždé spojené s jedním písmenem tetragramu - prvních dvaadvacet řad začínajících vždy glotálním rázem Alef:

"'aBaJ, 'eBaJ, 'iBaJ, 'oBaJ, 'uBaJ, 'aBeJ, 'eBeJ, 'iBeJ, 'oBeJ, 'uBeJ, 'aBiJ, 'eBiJ, 'iBij, 'oBiJ, 'uBiJ, 'aBoJ, 'eBoJ, 'iBoJ, 'oBoJ, 'uBoJ, 'aBuJ, 'eBuJ, 'iBuJ, 'oBuJ, 'uBuJ, 'aBaH, 'eBaH, 'iBaH, 'oBaH, 'uBaH, 'aBeH, 'eBeH, 'iBeH, 'oBeH, 'uBeH, 'aBiH, 'eBiH, 'iBiH, 'oBiH, 'uBiH, 'aBoH, 'eBoH, 'iBoH, 'oBoH, 'uBoH, 'aBuH, 'eBuH, 'iBuH, 'oBuH, 'uBuH, 'aBaV..." - a pak všechny ostatní kombinace A a B s V z JHVH, následované druhou branou: všechny aspekty A a G, třetího písmena alefbetu pět s písmeny tetragramu, a potom všechno od A s H, třetí branou... S huhláním se točí v kruhu, oči upřené na loutku, zatímco nohama kolem ní tvoří stále hlubší koryto.

Jenže po pěti minutách se stane něco neočekávaného. Poté, co dospěli k jedenácté bráně, propadne se Jizšak najednou až po pás do jílu. Zkouší se vysoukat nahoru, ale nedaří se mu to. Bezmocně pohlédne vzhůru na svého tchána, který také přestal recitovat, pozoruje ho a vrtí hlavou.

"Co jsi řekl naposled?" zeptá se přísně.

Jizšak stydlivě skloní hlavu.

"'aLaJ," šeptne.

"Jako bych si to nemyslel, nekřubo. Nejdřív mě hubuješ kvůli mému talentu, a pak vyvedeš sám to nejhloupější z nejhloupějšího. Vždyť ty taky víš, že když se při opisu tóry vynechá jediné písmeno, může to znamenat i zánik světa! Co jsi to vlastně za rabína? 'aL - či 'eL, jak se dnes říká - je nejstarší jméno Boží, a Boha nemůžeš skloňovat Bohem, kolikrát jsme si to opakovali? Proto musíme ihned pokračovat s 'aMaJ z dvanácté brány."

"Byl jsem trochu ospalý."

"Už teď?! Vždyť jsme teprve začali! No, nechme toho, ať to můžu rychle zrušit."

Löw ujde pár kroků po směru křesťanských hodinových ručiček a v opačném pořadí odříkává:

"'aLaJ, 'uKuH, 'oKuH..."

Jizšak hned bez vynaložení vlastní síly vystoupí ze země, jež se mu zavře pod nohama. Bílý plášť nemá umazaný.

Po této příhodě opět naváží a přísné schéma dokončí bez dalších pochybení. Nepřetržité mluvení a obcházení v kruhu je pozvolna přivede do transu, díky němuž už nepociťují ani únavu - a s blížícím se koncem provádějí stále častěji divné, extatické poskoky. Hodinu a půl poté, co začali, dokončí nadpřirozený program závěrem dvousté třicáté první brány:

"ŠiTuV, ŠoTuV, ŠuTuV."

Náhle vyčerpaní a unavení padnou na zem. Když Löw přijde po minutě k sobě, má pocit, že spal celé hodiny bezesným spánkem. Z posledních sil vzhlédne. Nic se nezměnilo. Hliněná postava leží bez hnutí na břehu. Ochladilo se, měsíc a dvě planety ze souhvězdí Lva jsou na cestě k západnímu horizontu. Zhluboka si povzdechne a rukou udělá zamítavé gesto. Vlastně tomu nikdy opravdu nevěřil. Ta pošetilá kabalistická kombinace extrémní přesnosti a extrémní fantasmagorie je sice nádherná, ale tím to také končí, protože jinak je to nesmysl zahuštěný pověrčivým lidem v mystickou lichvu. Tudíž ani Jákobova smrt s tímhle mystickým rituálem naštěstí nesouvisí. Jistěže je zvláštní, že Jizšak před chvílí zapadl do bahna a zase z něj vystoupil, ale byla to zjevně jen nehoda; jinak jsou to všechno scestné myšlenky. Zítra půjde k císaři a vysvětlí mu, že se to nyní prokázalo, a že křesťané tedy nemusí pociťovat žádný iracionální, agresivní strach ze Židů pro jejich údajné magické spojení s ďáblem.

Jizšak si dřepne a položí hřbet ruky soše na tvář.

"Zahřívá se," vyhrkne.

Löw ztuhne. Minutu dvě hledí na sochu, ale nic se nemění. Potom natáhne ruku a také sáhne na tvář ? s výkřikem ji stáhne zase zpátky a strčí si prsty do pusy: spálil se. Pak už jde všechno čím dál tím rychleji. Vymodelované stvoření se pozvolna rozpálí, žár přechází z tmavě rudé a světle červené v bílou, až ho oba muži cítí na obličeji a musí o krok ucouvnout. Za chvíli jako by se proces sám ukončil, po celé délce golema začnou stoupat oblaka páry s vůní čerstvého chleba a zaschlé krve, které hliněnou loutku zahalí. Pára stoupá kolmo vzhůru, tvoří bílý sloup vyšší než most, na němž stojí dva zbrojnoši opřeni o balustrádu ? a oba mají dojem, že se jim to zdá. Sloup je postupně tenčí a průhlednější a najednou zmizí úplně.

Potom je na několik vteřin jediným pohybem vůkol padající hvězda.

"Nevěřím vlastním očím," mumlá si Löw pod vousy.

Leží tam živá bytost. Z hlíny se stalo maso, hruď se v klidném dechu pohybuje nahoru a dolů jako u spícího člověka. Na čele se objevila tři písmena, která tam rabbi nevyryl: A M T ? první a poslední písmeno alefbetu a mezi nimi Mem.

"'eMeT," čte. "Pravda."

"Povedlo se to!" jásá Jizšak. "Nám se to povedlo!"

Löw mu pohybem ruky poručí, aby mlčel, a nakloní se dopředu. Něco tu nesouhlasí. Někde se stala chyba. Ta bytost má nepopiratelně ženská ňadra, ne velká, ale zřetelně zaoblená. Rychle pohlédne o něco níž: penis není z masa, nýbrž z vypálené hlíny. Opatrně uchopí orgán a zvedne ho. Ihned povolí. Vyčítavě pohlédne na Jizšaka.

"Trotle!" Rozpřáhne se a hodí keramický penis do Vltavy. "Teď už tomu rozumím. Po té tvé hloupé chybě s 'eL přišlo 'aM: tedy 'matka'. Zjevně to způsobilo zkrat. Nenapodobili jsme stvoření Adamovo, nýbrž stvoření Lilithino."

/Mulisch, Harry: Procedura. Mladá fronta, Praha 2001, 1. vyd., přel. Veronika Havlíková/

Stručný přehled nejdůležitějších chrámů a kultů na Kapitolu, dalších pahorcích a jinde po městě.
Kapitol (mons Capitolinus, Capitolium) se původně jmenoval Tarpejský vrch (mons Tarpeius). Na jihozápadním výběžku pahorku bylo odpradávna kultovní místo Jova Kapitolského. Římští králové tam vystavěli chrám zasvěcený etruské božské trojici Jupiter - Juno - Minerva, jejichž kult přenesli na Kapitol z Quirinalu (tam byla ve starších dobách uctívána trojice Jupiter - Mars - Quirinus). Chrám na Kapitolu se stal hlavní svatyní státu. Zbudován byl koncem 6. stol. ACN etruskými umělci. Později byl několikrát zničen požárem, ale vždy znovu obnovem a ještě krásněji vyzdoben. Místo původní cihlové stavby s dřevěným sloupovím, s třemi řadami po 6 sloupech v průčelí trojdílné svatyně a s jednou řadou na bočních stěnách, byla vytvořena stavba mramorová (o rozměrech 56x60m), krytá taškami z pozlaceného bronzu. Kultovní terakotová socha Jovova od etruského umělce Vulky byla nahrazena chrýselefantinovou od Řeka Apollónia (1. stol. ACN).

Za císařství se kult kapitolské trojice rozšířil jako projev loajálnosti v provinciích, kde vznikala místní Capitolia. Jakožto sídlo nejvyšší božské trojice stal se kapitolský chrám středem náboženského života Říma. Konala se v něm oběť o idách (Idus byl 13. nebo 15. den v měsíci), dospělí občané v něm začínali svůj občanský život, konzulové zahajovali při slavnostním zasedání svůj úřední rok, vítězní vojevůdci v něm zakončovali triumf. Zbroj přemožených nepřátel byla jako oběť zavěšována Jovově chrámu. Pod Jovovou ochranou uzavíral pontifex maximus manželství (confarreatio). V době sucha se konala na Kapitol procesí prosící o déšť, neboť Jupiter byl bohem přírodních sil. Z kněží měl k Jovovi nejtěsnější vztah Jovův obětník (flamen Dialis), ale obětovat mohli i ostatní kněží, zejména pontifex maximus.

Vedle hlavního chrámu byla na vrcholu i úbočích vrchu spousta dalších svatyní, menších chrámů, oltářů a soch (nejen) bohů. Během věků byl chrám a jeho okolí zničeno. Rekonstrukci kapitolského areálu provedl v 16. stol. AD Michelangelo.

Na severní výši Kapitolu stával chrám Junony Monety (Napomínatelky - ochránkyně před hrozícím nebezpečím státu), v němž byla mincovna (odtud moneta = mince, peníz). Na Aventinu byl chrám Junony Reginy, zbudovaný roku 392 po pádu Vejí. Jak se zvyšoval počet ovládnutých měst, kde byla Juno ochranným božstvem, přibývalo jejích chrámu i v Římě. Juno byla původně ochránkyní všech žen ve městě. Tak se z ní stalo božstvo plodnosti celého města. Pod vlivem Řeků přenesli Římané na Junonu rysy ochránkyně města Athény. Ochránkyní všech římských žen byla Juno Caprotina, oslavovaná 7. července veselým průvodem, při němž byly otrokyně oblečeny jako římské občanky, vedly obscénní řeči a šlehaly přihlížející fíkovými ratolestmi. Juno Lucina chránila naproti tomu pouze matrony a rodička jí přinášela po šťastném porodu oběť v atriu domu. Chrám zasvěcený Junoně Lucině stál na svahu Cispia. Den založení jejího chrámu na Esquilinu (1. březen) byl velkým svátkem žen (Matronalia), které tehdy dostávaly dary od svých manželů a příbuzných. Junoně byly zasvěceny kalendy, tj. první dny v měsíci a šestý měsíc roku (Iunius). Starobylou svatyni měla ve městě Lanuviu. Když ho roku 338 ACN Římané připojili ke svému státu, stanovili, aby jí tam konzulové každoročně přinášeli oběť. Později byl chrám Junony Lanuvijské postaven i v Římě.

Na Juliově foru v Římě měla výstavný chrám Venuše Roditelka. Chrám nechal postavit Caesar roku 48 ACN. Za Caesara a Augusta se Venuše těšila zvláštní úctě, neboť Ceasar pocházel z rodu Juliů, který od ní odvozoval svůj původ. Z chrámu se dodnes zachovalo několik sloupů. Venuše měla spolu s Romou chrám nedaleko Kolosea. Byl to vlastně dvojchrám pod společnou střechou, a to největší na půdě antického Říma. Jeho půdorys měřil 110x53m. Dal jej postavit císař Hadrianus roku 121 ACN. V pozůstatcích chrámu je zčásti vestavěn chrám Santa Francesca Romana se známou kampanilou z 12. stol AD.

Na Foru stál chrám Vesty, ochránkyně rodiny, rodinného krbu, Říma a celé říše . Jejím oltářem byl krb a jejím obrazem planoucí oheň, který nesměl nikdy vyhasnout. Okrouhlý půdorys chrámu připomína krb. Do chrámu byl mužům vstup zakázán. Oheň udržovaly vestálky, kněžky nastupující úřad v 6 letech, povinně si uchovávající panenství, které musely v úřadě setrvat min. do 30 let života. Ve svatyni Vestina chrámu byly uschované posvátné státní symboly. Hlavní veřejná slavnost na Vestinu počest (vestálie) se konala v Římě vždy 9.června. Při nástupu do úřadu jí přinášeli konzulové oběť ve starobylém chrámu v Laviniu, který prý postavil Aeneas. Vestin chrám na Foru, který ironií osudu několikrát vyhořel, dal naposledy obnovit císař Septimius Severus po roce 193 AD. Zachovaleji než okolní stavby vypadá proto, že byl v letech 1925-1930 AD z odkrytých trosek zčásti rekonstruován. Tzv. Vestin chrám na foru Boariu u Palatinského mostu nese své jméno neprávem. Dostal je proto, že půdorysem připomíná okrouhlý Vestin chrám na Foru. Pochází z 1. stol. ACN a komu byl zasvěcen se neví. Je to ale s nedalekým chrámem Fortuny Virilis jedna z nejlépe zachovalých antických chrámových staveb v Římě.

V Římě měl Herkules dva chrámy. Jeden pod Kapitolem, druhý za Velkým cirkem u Tiberu. Z ostatních je známý zejména jeho chrám v Ostiiu Říma v italo-dórském stylu z 1. stol. ACN, dnes v troskách.

Kult egyptské bohyně Isidy pronikl do Řecka koncem 5. stol. ACN. Za doby helénismu se rozšířil po celém antickém světě, v Itálii je doložen od konce 2. stol. ACN. V Římě stál oficiální chrám Isidy a Sarápida od 2. poloviny 1. stol., ale teprve za Caracally (211-217) přestal být kult těchto božstev považován za cizí (sacra peregrina). V císařské době patřila Isis k nejoblíbenějším božstvům v říši. Koncem 4. stol. byl Isidin kult zakázán zákonem Theopsia I. proti pohanským kultům.

V Římě byl Mars od nepaměti uctíván mimo vlastní město. Na Martově poli mu byl zasvěcen oltář, kde se jednou za pět let konalo lustrum - obě't konaná censory k očistě římského občanstva, jež se shromáždilo ve vojenském útvaru na Martově poli. Za hranicemi města stály i dva nejstarší chrámy, a to na Martově poli a u Kapenské brány (tam se shromažďovalo vojsko k válečnému tažení na jih). Mars byl uctíván jako bůh války a také jako patron polních prací. Římský rok původně začínal březnem (Martius), kdy začínaly polní práce a válečná tažení. Hlavní slavnosti se odehrávaly na jaře a na podzim. Na jaře to bylo vyhánění zimy, kdy byl zakuklený muž, zvaný Mamurius Veturius, vyháněn holemi z města. Dále byly Martovi zasvěceny i slavnosti jarního očištění města (amburbium), pozemků, koní (27.2. a 17.3.), zbraní (19.3.) a polnic (23.3. a 23.5.). Na podzim byl Martovi obětován vítězný kůň ze slavnosti 15.10. a 19.10. byly očištěny zbraně a uloženy na zimu. Všechny tyto dny byly považovány za bohu zaslíbené, a proto se o nich nesměla konat ani válečná výprava, ani uzavírat sňatek. Římané považovali Marta za otce Romula a Rema, a uctívali ho proto jako praotce římského národa. Přímo ve městě, na Foru, stála starobylá svatyně zasvěcená Martovi. V ní bylo uloženo 12 štítů, z nichž jeden údajně Mars shodil do Říma z nebe, aby ho chránil (11 štítů dal vyrobit král Numa Pompolius, aby se nepoznalo, který je ten pravý, a aby ho nikdo nemohl ukrást). Štíty byly ve svatyni celý rok, jen 1.3. na Martovy narozeniny je jeho kněží nosili ve slavnostním průvodu s tancem a zpěvem po městě. Nejvýstavnější chrám dal Martovi Mstiteli (Mars Ultor) postavit Augustus na pamět pomsty nad vrahy svého adoptivního otce Caesara. Zasvěcen byl roku 2 AD na nově založeném Augustově foru a dodnes se z něj zachovalo několik ulomených sloupů a podstavec chrámové sochy.

Minerva, původně etruská bohyně moudrosti, řemesel, umění a lékařství později ztotožněná s Athénou, patřila ke kapitolské trojici. Kromě Kapitolu měla chrám na Esquilinu (jako Minerva Medica), poblíž dnešního Pantheonu (na jeho místě stojí od roku 1280 AD křesťanský chrám Santa Maria Sopra Minerva), a z pozdějších na Neronově foru (jeho pozůstatky dal odstranit teprve roku 1606 AD papež Pavel V., aby si z jejich mramoru vyzdobil fontánu na Janikule). Minervin hlavní chrám stál na Aventinu. Bylo to středisko řemeslníků, od roku 207 ACN i herců a básníků, později také lékařů. Den založení tohoto chrámu byl hlavní slavností římských řemeslníků a pro školy platil za sváteční. Připadal na 19.3., kdy se slavil svátek Quinquatrus, původně zasvěcený Martovi. Velké slavnosti na její počest se konaly 5 dní v březnu a 3 dny v červnu.

Něco málo o vzniku svatostánků ve starém Římě

Místem náboženského kultu nebyl v antice původně chrám, nýbrž vymezený prostor pod širým nebem nebo v jeskyni. Toto starobylé pojetí se dochovalo např. v posvátných hájích. Teprve v krétském a mykénském náboženství bylo takovéto místo začleňováno do palácové stavby jako kaplička nebo na posvátných místech vznikají samostatné menší stavby.

Stavba chrámů větších rozměrů začala za vlády tyranů v Řecku (7.-6. stol. ACN). Okázalé stavby byly budovány jako výraz ideové reprezentace státu. Způsob stavby chrámů se díky řecké kolonizaci šířil do neřeckého prostředí. Tak se s ním seznámili i Etruskové v Itálii, kteří ho převzali spolu s řeckými náboženskými představami. Byli to právě Etruskové, kdo začal stavět první římský chrám (Jovův na Kapitolu).

Za helénismu se řecké chrámy rozšířily po celém Středomoří. Odtud je převzalo náboženství římské. Proto se v Římě chrámové stavby objevují hojněji až od 3. stol. ACN.

Chrámy se řídily vlastními předpisy (lex templi), a ty přecházely na později postavené chrámy spolu s převzatým kultem. Chrámy byly samostatně hospodařícími jednotkami, závislými na velikosti svých pozemků a na náboženském cítění mas, které mělo velký vliv na jejich důchody. Proto se chrámy staraly o svou popularitu opětovnými zázraky, přizpůsobováním se politické situaci (věštírny), okázalými výročními slavnostmi, které se vztahovaly zejména ke dni založení chrámu (dies natalis templi). V některých obdobích náboženského úpadku museli císaři (Augustus např.) finanční podporou odvracet zánik chrámu. Zkázu chrámů přivodilo odnětí důchodů křesťanskými panovníky.

Římské chrámy stávaly podle etruského vzoru na vysoké podstavě (podium) se schodištěm po celé šíři přední strany. Půdorysem se však spíš podobaly řeckým. Řecké chrámy byly zpravidla pravoúhlé (rotundy zřídka). Měly předsíň (pronáos), svatyni (náos) a zadní předsíň (opisthodomos). Římské chrámy nebyly na rozdíl od řeckých vždy orientováni sloupovým průčelím na východ. Byly však obráceny k foru, a to bez zřetele na světovou stranu. Na císařským forech bývaly umístěny na jejich střední ose. V Římě se vedle obdélných chrámů vyskytovaly i nevelké rotundy s vnějším sloupořadím, např. Vestin chrám na Foru v Římě, chrám v Tivoli.

(a hlavne ja jsem zpatecnik)

Ach jo, tak zjistuju, ze me napady vubec nejsou tak bajecne a objevne, jak jsem si blahove myslela.

Zalozila jsem tu kategorii Obrazarna a chtela tam dat nejake obrazy, ktere mam rada, ktere se mi libi. Krome toho, ze to krachuje na me neschopnosti technicke, zjistila jsem dneska, ze Sweet Angel ma taky takovou galerii a jako by to nestacilo, taky trochu citava. :o)))

Dalsi ranu mi zasadil Đhax, ktery ma recepty... Nu coz, Đhaxi, pokud budes mit zajem, ma sbirka receptu je ti k dispozici.

Na druhou stranu je to docela pozitivni, pac to svedci o tom, ze me myslenkove pochody nejsou az tak nestandardni ;o)
komentáře

Uroven sluzeb, jez je pod lidskou uroven

Nadavate na svou banku, telefonniho operatora, reklamacni oddeleni ci jinou sluzbu? Proklinate je a rikate si, ze to snad neni mozne, ze takova uroven sluzeb je k nevire? Ze vas by za takovou praci z fleku vyhodili? Servete je po telefonu, ze neco takoveho by na Zapade nebylo mozne?

Pak se ovsem velice mylite. Na Zapade to mozne je, ba dokonce to je jeste horsi, podle me zkusenosti. Obsluha klientske linky nema o nicem ani paru, navic vas oberou o peknych par penez, nez se vubec provolite nejruznejsimi menu k operatorovi. Ten netusi, o cem mluvite, neumi zachazet s databazi a nakonec vam oznami, ze mate zavolat znovu a provolit se menu k jinemu operatorovi.

Takze znovu peknych par penez za cekani a poslech stupido-radia a potom to same v blede-ruzovem. Zas a znovu opakovat nacionale, cisla a co vas tizi. A pak znovu vysvetlovat, co vlastne chcete, nekomu, kdo tomu rozumi jeste min nez vy, a jeste je za to placeny. Navic mam podezreni, ze v ramci narizeni o zamestnavani handicapovanych umistuje zamestnavatel do call-centra sluchove postizene, kteri maji navic tu opovazlivost vytykat vam, ze volate z mobilu.

Nakonec se neceho domuzete. Neco vam poradi, neco udelaji, nekoho k vam poslou. Muzete se spolehnout, ze to bude zase spatne. To zjistite zahy, kdyz se snazite zaridit podle jejich rady, vidite vysledek akce nebo dorazi nekdo naprosto nekompetentni, kdo vam navic rekne zase neco jineho a zase chybne.

Opet volate, specialne si privstanete, abyste byli mezi prvnimi tremi volajicimi, stupido-radio uz nevnimate, slysite jen cinkat penizky. Spojite se zase s jinym operatorem, po ste vse prevykladate a zeptate se (naivne) na radu a jak je mozne, ze vas minule spatne informovali. Operator vam sdeli, ze nevi, jak se to mohlo stat, pricemz pojem omluva se v jeho pracovnim manualu nenachazi a o slusnem vychovani pravdepodobne nikdy nezaslechl ani z vypraveni. Sice o nema tucha, o cem ze to mluvite, ale zase vam poradi, nekam vas odkaze, ovsem ze to je zase na kocku.

A tak se to opakuje porad dokola. Poskytovatele nekterych sluzeb radeji ani neuvadeji kontaktni adresu, kam byste si mohli dojit osobne dupnout. Asi nejsmesnejsi je slyset pri cekani na ohlaseni poruchy internetu, ze pomoc naleznete i na webu (samozrejme jen neprilis obsahly FAQ, email pro jistotu zadny).

Co zbyva? Slabsim povaham vzdat to (o krajni moznosti hodit si masli radeji ani neuvazuju), zarputilym vytrvalcum prejit k vyhruzne korespondenci a ke stiznosti na svazu konzumentu (doporuceje se vysetrit si trochu trpelivosti, pac vase stiznost bude vyrizena v prumeru za pul roku), popr. k soudu.

Takze: budte asertivni, stezujte si, vytrvejte a nedelejte si iluze, ze jinde to je lepsi. U nas na ne alespon (prozatim) plati, ze na ne poslete televizi nebo ze je date do novin.

P.S. Nikdy se nesnazte usetrit na hovornem uverenim planemu slibu, ze vam zavolaji zpatky nebo ze se ozvou.
P.P.S. Vzdejte se nadeje, ze nadrizeny operatora vam pomuze. Uvedomte si, ze to je povyseny operator, a dojde vam, jak vam asi tak pomuze.

Kromě korespondence vážné, smrtelně vážné až hrůzné ...
...tím myslím samozřejmě její závažnost. Výhrůžky mi naštěstí nechodí (anebo je můj junk-mail-filtr dokonale likviduje :o)).

Kromě závaž(nost)í mi chodí i odlehčenní, povětšinou stále od těch samých (nápadné by mohlo být, že to jsou převážně ženy). Tenhle se mi ale opravdu líbil. Přišel od jednoho pána v pokročilejším věku. Možná jako varování. Možná jako povzdech. Posudte sami:

up to date
up to mischief
(not) up to much
up to no good
up to one's ears
up to (you)

with regard to
with respect to
with the exception of
with one's income

within the law
within range
within reach

without bothering
without ceremony
without delay
without a doubt
without exception
without fail
without prejudice

under age
under control
under cover
under one's feet
under the impression
under (no) obligation
under orders
under pressure
under repair
under the rules
under suspicion
under the weather

past belief
past care
past control
past hope

to advantage
to a great extent
to hand
to the point

out of breath
out of character*
out of control*
out of danger*
out of date
out of debt*
out of doors*
out of fashion*
out of favour*
out of focus*
out of hand*
out of hearing
out of humour
out of love*
out of luck*
out of order*
out of the ordinary
out of pain*
out of place*
out of pocket*
out of practice*
out of reach
out of season*
out of sight*
out of step*
out of stock*
out of style*
out of touch*
out of tune*
out of turn*
out of use*
out of work*

Those marked * form their opposite with 'in'.

on + day/date
on account of
on approval
on average
on behalf of
on business
on condition
on the contrary
on credit
on demand
on display
on duty
on fire
on foot
on guard
on hand
on holiday
on the hour
on the job
on a journey
on loan
on no account
on offer
on one's own
on purpose
on the radio/TV
on sale
on strike
on the (tele)phone
on time
on a visit
on the way

off duty
off one's head
off the point
off the record
off the road
off school
off work

in + place
in + time
in action
in addition
in all
in any case
in any event
in brief
in business
in case of
in cash
in the circumstances
in comfort
in comparison
in conclusion
in control
in danger
in debt
in demand
in depth
in detail
in doubt
in the end
in fact
in full
in general
in half/halves
in a hurry
in ink
in love
in a minute
in no time
in order
in pain
in pencil
in person
in practice
in public
in return
in short
in tears
in time
in turn
in view of

by + bus, etc.
by + time
by + weight
by accident
by air
by all means
by any/no means
by birth
by chance
by cheque/credit card
by day/night
by degress
by far
by force
by hand
by heart
by land/sea/air
by luck
by marriage
by means of
by mistake
by name
by post
by right(s)
by stages
by surprise
by virtue of
by the way
by way of

for + period of time
for the better/the best
for a change
for ever
for once
for sale
for a walk, etc.

from A to Z
from bad to worse
from the first
from good to bad
from the heart
from now on
from then on

We normally avoid separating a subject from its verb and a verb from its object, though there are some exceptions even to this basic rule. However, note these common variations in the basic subject/verb/(object)/(adverbial) order:

* questions

Did you take your car in for a service?
When did you take your car in for a service?

* reporting verbs in direct speech

'You've eaten the lot!' cried Frank.

* certain conditional sentences

Should you see him, please give him my regards.

* time references requiring special emphasis

Last night we went to the cinema.

* -ly adverbs of manner/indefinite time

The whole building suddenly began to shake.
Suddenly, the whole building began to shake.

* adverbs of indefinite frequency

We often played dangerous games when we were children.

* adverb phrases

Inside the parcel (there) was a letter.

* adverb particles (e.g. back) and here, there

Back came the answer - no!
Here/There is your coat. Here/There it is.

* negative adverbs

Never, in world history, has there been such a conflict.

* 'fronting' = items in a sentence can be put at the front for special emphasis

A fine mess you've made of this!

Adverbs of manner: after the object or after the verb
The most usual position of adverbs of manner is after the object or after the verb: e.g.

* after the object

Sue watched the monkeys curiously.
Look at this photo carefully.

* after the verb

It snowed heavily last January.

* after an adverb particle

He took the picture down carefully.

The important thing is not to put the adverb between the verb and its object. But even this is possible if the object is very long:

We could see very clearly a strange light ahead of us.

Adverbs of manner: between subject and verb
One-word adverbs of manner can sometimes go between the subject and the verb. (This rarely applies to adverbial phrases.) If we wish to emphasize the subject of the verb, we can say:

Gillian angrily slammed the door behind her.

However, well and badly, when used to evaluate an action, can only go at the end of a sentence or clause:

Mr Grandgrind pays his staff very well/badly.

With some adverbs of manner, such as bravely, cleverly, cruelly, foolishly, generously, kindly, secretly, simply, a change of position results in a difference in emphasis. Compare the following:

He foolishly locked himself out. (= It was foolish (of him) to...)
He behaved foolishly at the party. (= in a foolish manner)

With others, such as badly, naturally, a change of position results in a change of meaning and function:

You typed this letter very badly. (adverb of manner)
We badly need a new typewritter. (intensifier)
You should always speak naturally. (adverb of manner)
Naturally, I'll accept the invitation. (viewpoint adverb)

Adverbs of manner: beginning a sentence
In narrative writing (but normally in speech) sentences can begin with adverb of manner, such as gently, quietly, slowly, suddenly. We do this for dramatic effect, or to create suspense. Such adverbs are followed by a comma:

O'Connor held his breath and stood quite still. Quietly, he moved forwards to get a better view.

Basic word order in an English sentence
Although variations are possible, the basic word order in a sentence that is not a question or a command is usually:

subject group verb group (predicate) subject verb object adverbials manner place time I bought a hat yesterday. The children ran home. The taxi-driver shouted at me angrily. We ate our meal in silence. The car stopped suddenly. A young girl with long black hair walked confidently across the room.

A subject is normally a noun, pronoun or noun phrase; it usually goes before the verb.
The verb must 'agree' with the subject, so the subject dictates the form of the verb. This 'agreement' between subject and verb os often called concord.
An object is normally a noun, pronoun or noun phrase; it usually goes after the verb in the active. It can become the subject of a verb in the passive.

at + meals (lunch, etc.)
at + place
at + points of time
at all events
at all times
at any rate
at best/worst
at fault
at first
at first sight
at hand
at ... km per hour
at last
at least
at leisure
at lenght
at a loss
at the moment
at most
at once
at pains
at peace/war
at play/work
at present
at a profit
at sea
at sight
at table
at the time
at times

Harry Mulisch: "Ten, kdo vlastně neví, co má studovat, zvolí si většinou práva..."

Možné to je, ale možné je též, že Mulisch netučí, že existuje i něco jako IZV (či jak se to teď jmenuje), anebo že kdo si vybere práva, ví, co nechce studovat.

Možné je všecko :o)

/Allen, Woody: Bez peří. Argo, Praha 2000, 1. vyd., přel. D. Hábová/

/Allen, Woody: Bez peří. Argo, Praha 2000, 1. vyd., přel. D. Hábová/

Konečně se mi (snad) podařilo získat nějaké obrázky, tak se můžete pokochat.

Možná si občas ve slovníku taky vyhledáte slova, která vlastně znáte. Jenom tak, protože jste zvědavi, jak je autoři slovníku vyložili. Někdy to je docela zábavné.

Myslím, že primát u mě drží následující definice:
house-party = velká party (v hale), kde je možné koupit drogy.

Ne že by ne, ale je možné definovat auto jako vozidlo, které může píchnout kolo?

Začnu u sebe. Mám výbornou paměť, ale bohužel často zapomínám. Pamatuju si kde co, jenom to, na co nesmím zapomenout, spolehlivě zapomínám.

Někdy stačí k připomenutí maličkost. Oprava ústřední kotelny uprostřed října mi připomene časy, kdy se muselo v půli noci vstávat, aby se přiložilo do kotle a ráno se v zimě vstávalo takřka do mrazu. Odstávka teplé vody zase dobu, kdy se muselo zatápět v koupelně, aby byla teplá voda na koupání. Dodnes si vychutnávám, ze se můžu sprchovat až do úplného rozmočení.

Poslední dobou jsem na staré časy připamatovávána nějak častěji. Má to co do činění s imperialistickým Západem (mám komoušskou školu :o)). Víte třeba, co je ruční šlehač? Pokud ano a je to pro Vás samozřejmost, dobře si to zapamatujte. Jsou dospelí lidé, kteří už netuší, co to je. Nebo remoska, údajně znovuobjevená v Anglii. Nebo časy, kdy se chodilo volat do budky (nepředstavitelné, že?). Ale nejsou to jen věci každodenni potřeby.

Pokud sami zapomínáme, co bylo před necelými 15 lety, co se nás samých dotklo, nemůžeme se divit, že Zápaďáci, kterých se to nedotklo skoro vůbec, už zapomněli úplně. "Jemine, no jo, ty ses narodila na konci 70. let v Československu... no to je teda logický, žes chodila ještě do komoušské školy... před pádem Železné opony... herdek, to je dávno!" (jako bych byla nějaká stařena :o)) A to je reakce v té době dospělého. Vrstevníci, nemluvě o mladších, o tom nemají absolutně tušení. Prahu znají, to ano. "Je to krásné historické město, je tam levně, především alkohol a cigarety, a krade se tam."

Na druhou stranu potěší, že Českou Republiku jmenují stále ještě Československem. Je to totiž pravda, pocházím z Československa. Že mám dneska už třetí státní příslušnost, ačkoliv jsem neemigrovala, je věc jiná. Ještě že mi není 86 a víc, to bych měla už šesté (?) papíry, aniž bych vytáhla paty z domu :o).

Na minulost by se podle mě zapomínat nemělo. Jen ať staroušci vykládají, jaké to bylo, ale popravdě, žádné idealizování a zapomínání na to méně pěkné. Pamětníci se upomenou, mladší se pouči.

Takže něco k poučení, resp. pamětnický kvíz:

* Víte, co bylo OK3?
* Dal se autoatlas používat v pohraničí?
* Jak dlouho trvalo zavedení telefonu?
* Jak se jmenoval obecní úřad?
* Byli jste někdy v kině?
* Co to byl automat?
* Odkdy jezdí metro?
* Jak se jmenovaly stanice metra?
* Jaká je memotechnická pomůcka pro zapamatování, která pražská ulice je Ječná a která Žitná?
* Jak se říka(lo) Kongresovému centru na Vyšehradě?
* Kdy se pořádaly lampionové průvody?
* Jaké mléko se dalo koupit?

A to je minulost nedávna, co bylo předtím, si nepamatuju.

O. Henry

Smírčí soudce Benaja Widdup zakročil, když se chystali k odchodu, zapomínajíce na jeho přítomnost.
"Ve jménu státu Tennessee," pravil, "zapovídám vám, lidičky, neopovažujte se pohrdat jeho zákonem a předpisama. Zde přítomný soud je víc než ochoten a úřad oplývá radostí, když vidím, jak se mračna nesnášenlivosti a nedorozumění trhaj a jak se odhrnuly ode dvou zamilovaných srdcí, ale nejpřednější je povinnost soudu zachovávat mravy a bezúhonnost státu. Soud vám připomíná, že vy dva už nejste muž a žena, že jste rozvedený s řádnou a patřičnou listinou a že jako takoví jste pozbyli práva na výhody a slasti stavu manželského."
Ariela se pověsila Ransiemu na loket. Znamenají ta slova, že ho musí ztratit právě teď, kdy jim dal život tak pěkně za vyučenou?
"Avšak soud je pohotově," pokračoval smírčí soudce, "a je tu na to, aby zase spravil ty nemožnosti, které vyhlásil dekret o rozvodu. Soud je po ruce, aby provedl vznešený obřad sňatku, takže by dal všecko zas do pořádku a umožnil oběma stranám zde přítomného případu vstoupit znova do ctihodného a vznešeného stavu manželského, jakož si toho strany přejí. Poplatek za provedení řečeného obřadu činí v tomto případě, číselně vyjádřeno, pět dolarů."
Ariela postřehla v jeho slovech slibný paprsek jasu. Rychle vjela rukou za ňadra. Volně jako snášející se holubice třepotala se bankovka na soudcův stůl. Arielina žlutavě bledá líčka se zarděla, jak stála ruku v ruce s Ransiem a poslouchala slova, jimiž byli spolu znovu spojeni.
Ransie jí pomohl na káru a vlezl si tam za ní. Malý červený volek se znovu obrátil a oni se vypravili, držíce se pevně za ruce, zpátky do hor.
Smírčí soudce Benaja Widdup se posadil do dveří kanceláře a zul si boty. Znovu hladil prsty bankovku, zastrčenou v hloubi kapsičky u vesty. Znovu kouřil bezovou fajfku. Znovu si hloupě kvokající strakatá slepice vykračovala hlavní ulicí "osady".

/Henry, O.: Katedra filantromatematiky a jiné povídky. SNKLHU, Praha 1955, 1. vydání, přel. A. J. Šťastný/

O. Henry

Smírčí soudce Benaja Widdup kouřil bezovou fajfku. Pozdě odpoledne sebral svůj týdeník a četl si v něm, až mu soumrak zastřel řádky nezřetelností. Potom rozžal lojovou svíčku na stole a četl dál, až vyšel měsíc, ohlašuje čas k večeři. Soudce bydlil v dvojitém srubu na stráni nedaleko topolu s pruhem stržené kůry. Na cestě domů k večeři přecházel rameno potůčku, ztemnělé houštinou bobkového křoví. Z bobkové houštiny vystoupila temná postava muže a zamířila mu kulovnici na prsa. Klobouk měl ten chlapík stažený hluboko do čela a větší část obličeje mu cosi zakrývalo.
"Potřebuju vaše peníze," řekla postava, "a bez řečí. Chytá se mě nervosa a prst se mi začíná tadyhle na tom kohoutku pořádně třást."
"Mám jenom p-p-pě-pět dolarů," řekl soudce, vytahuje pětidolarovku z kapsičky u vesty.
"Stočte ji do trubičky," zněl rozkaz, "a strčte ji do ústí hlavně tadyhletý flinty."
Bankovka byla křehce tuhá a nová. Ani neobratné a třesoucí se prsty neměly zvláštní potíže, když ji sbalily a zastrčily (to již méně snadno) do ústí kulovnice.
"A teď si myslím, že byste jako moh mazat dál," řekl lupič.
Soudce zbytečně neotálel.

Malý červený vůl zapřažený do káry přišel nazejtří k dveřím kanceláře. Soudce Benaja Widdup měl boty na nohou, protože návštěvu očekával. Ransie Bilbro odevzdal v jeho přítomnosti své manželce pětidolarovou bankovku. Úředníkův zrak si bankovku zostra prohlížel. Vypadala, jako by se chtěla stáčet do ruličky, zrovna jako by byla nedávno stočena vložena do ústí kulovnice. Soudce se však zdžel poznámek. Nelze popírat, že i jiné mohou mít sklon k ondulaci. Podal rozvedeným manželům rozvodové listiny. Oba zůstali stát rozpačitě ztichlí, skládajíce si pomalu každý tu svou záruku svobody. Žena vrhla na Ransieho plachý pohled plný trpké zdrženlivosti.
"Čítám, že pojedeš zpátky nahoru do chalupy," řekla, "i s tou károu a s volem. Chleba je v plechovce na polici. Slaninu jsem strčila do hrnce na vaření, aby se na ni psi nedostali. Nezapomeň večer natáhnout hodiny."
"Ty jdeš k bratrovi Edovi?" zeptal se Ransie s nádhernou lhostejností.
"Měla bych takový důmnění, že se tam před večerem dostanu. Neříkám, že by se tam zrovna přetrhli, až mě budou vítat, ale jináč nemám, kam se vrtnout. Je to pořádnej lán světa a čítám, abych radši šla. Tak se s tebou jakožto loučím, Rans - teda, jestli bys taky rád dal sbohem."
"Tak nevím, jestli by moh někdo bejt taková mrcha," řekl Ransie hlasem mučedníka, "co by nechtěl ani dát spánembohem - leda ty bys už koukala letět tak rychle, že bys mě ani slyšet nechtěla."
Ariela mlčela. Složila pečlivě pětidolarovou bankovku a rozvodový dekret a zasunula si je za ňadra. Benaja Widdup se díval, jak se peníze ztrácejí, a za skly brejlí měl oči smutné.
A potom svými příštími slovy (jak se mu myšlenky rozběhly) dosáhl úrovně buď toho velikého davu rádoby dobrodějů světa, anebo maličké hrstky jeho velikých finančníků.
"Dneska večer bude ve starý chalupě ňáko teskno, Rans," řekla.
Ransie Bilbro zíral ven a na hory Cumberlandu, nyní v sluneční záři jasně modré. Na Arielu se nedíval.
"Řeknu teda možná, bude tam teskno," řekl; "ale když se lidi navztekaj a daj se do rozvodů, kdopak je může nutit zůstat."
"To byli jiný, co chtěli rozvod," řekla Ariela té dřevěné stoličce rovnou do očí. "A vůbec nikdo nenutil nikoho zůstat."
"Nikdo vůbec neříkal, že nenutil."
"Nikdo vůbec neříkal, že nutil. Čítám, že už bych měla radši jít k bratrovi."
"Nikdo neumí ty starý hodiny natáhnout."
"Chtěl bys, abych jela na káře s tebou, že bych ti ty hodiny natáhla, Rans?"
Horalův výraz zůstával obrněný, citem nedotčený. Ale vztáhl svou velikou tlapu a sevřel v ní Arielinu malou hnědou ruku. Její bezvýraznou tváří jedinkrát probleskla lidská duše a na ten okamžik ji zakalila jakoby svatozáří.
"Psi tě už trápit nesměj," řekl Ransie. "Počítám, že jsem byl chlap špatná a prachsakra mizera. Natáhneš ty hodiny, Arielo."
"Srdce mi v tý chalupě zůstalo, Rans," šeptala, "tam u tebe. Už se na mou duši nikdy nenavztekám. Jeďme, Rans, dostanem se domů ještě před slunce západem."

Dokončení příště.

O. Henry



Smírčí soudce Benaja Widdup seděl ve dveřích kanceláře a kouřil bezovou fajfku. Na půl cesty do nebe se zdvíhaly hřebeny Cumberlandu modře a šedavě do odpolední mlžiny. Hloupě kvokající strakatá slepice si vykračovala hlavní ulicí "osady".
Vzhůru po cestě se blížily zvuky skřípajících náprav, potom zvolna postupující oblak prachu a potom kára tažená jedním volem, na níž seděl Ransie Bilbro se svou ženou. Jak kára zastavila u soudcových dveří, slezli oba dolů. Ransie byl tenký a dlouhý, stoosmdesát centimetrů žlutavě snědé kůže a žlutých vlasů a vousů. Nevyrušitelný klid hor na něm visel jako brnění. Žena byla obalená kalikem, hranatá, zašmudlaná šňupavým tabákem a uondaná nepovědomými touhami. Tím vším prokmital chabý protest podvedeného mládí, jež ani o své ztrátě neví.
Smírčí soudce vklouzl nohama do bot, kvůli důstojnosti, a uhnul, aby mohli vstoupit.
"My tadyhle," říkala žena hlasem jako vanutí větru v borových větvích, "žádáme o rozvod." Pohlédla na Ransieho, abz se přesvědčila, zda nepostřehl nějakou závadu či obojakost, uhýbavost, zaujatost nebo sobeckou stranickost ve způsobu, jak jejich záležitost ohlásila.
"Rozvod," opakoval Ransie s vážným přikývnutím. "My dva spolu nijak nemůžeme vyjít. Je to už tak dost osamělý živobytí u nás na horách, i když se muž a ženská mají rádi. Když ale ona pořád prská jak divoká kočka a v chalupě černí jak sejček, to ať nikdo na mužským nežádá, aby s ní ještě žil."
"Když on je budižkničemu veš líná," říkala žena, aniž se nějak zvlášť rozehřívala, "courá jen s darebákama a s pašerákama kořalky a válí se přiotrávenej z kukuřičný whisky, souží lidi se smečkou nenažraných bloumavých honicích psů, aby mu je někdo nakrmil!"
"Když pořád hází pokličkama," zazněla Ransieho protižaloba, "chrstá vařící vodu na psa, co je nejlepší slidič tady v Cumberlandu v horách, když je uminutá a neuvaří člověku ani najíst, když ho nenechá v noci spát samým žalováním, jako by se bůhví čeho navyváděl!"
"Když se věčně rve s finančníkama, až se po horách rozhlásí, že je prachšpatnej chlap, jak potom by moh někdo v noci klidně spát?!
Smírčí soudce se rozvážně rozkolébal k povinnosti. Přisunul svou jedinou židli a dřevěnou sedačku oběma žalobcům. Otevřel na stole starý zákoník a pátral v jeho indexu. Náhle si otřel brejle a přestavil na stole kalamář.
"Zákony a nařízení," pravil, "mlčí co do otázky rozvodu, co se týče jurisedíkce zde přítomného soudu. Avšak podle rovnoprávnosti a podle ústavy a podle zlatého pravidla by to byla bídná pěšina, kdyby nevedla sem i tam. Jestliže smírčí soudce může dvojice oddávat, je jasné, že musí mít taky moc je rozvádět. Zde přítomný úřad vydá rozvodovou listinu s dobrým spolehnutím, že i nejvyšší soud by ji juricíroval."
Ransie Bilbro vytáhl z kapsy kalhot malý váček na tabák. Vytřásl z něho na stůl pětidolarovou bankovku. "Prodal jsem medvědinu a dvě lišky," podotýkal. "To jsou všechny moje peníze."
"Pravidelný poplatek za rozvod při zde přítomném soudě," pravil soudce, "činí pět dolarů." Zastrčil bankovku do kapsy vesty z doma tkaného sukna, nasazuje si přitom masku klamné lhostejnosti. S náramnou tělesnou námahou a s velikým duševním úsilím napsal rozvodový rozsudek na půlarch kancelářského papíru a potom jej na druhý půlarch opsal. Ransie Bilbro a jeho manželka si poslechli předčítanou listinu, jež jim měla navrátit svobodu:

Na vědomost se každému dává zde předmětnou listinou, že Ransie Bilbro a jeho manželka Ariela Bilbrová dostavili se tohoto dne osobně k mému stolci a oba přislíbili, že ode dneška do budoucna nebudou jeden druhého ani milovat ani ctít ani poslouchat ani v dobrém ani ve zlém, jsouce při dobrém zdraví na duchu i na těle, a přijímají rozsudek rozvodu podle pořádku a práva i výsostné důstojnosti státu. Čehož nechť s pomocí Boží nepřestoupí. Benaja Widdup, smírčí soudce v okrese i za okres Piedmont, stát Tennessee.

Soudce již se chystal podat jednu listinu Bilbrovi. Hlas Ariely odevzdání pozastavil. Oba muži na ni pohlédli. Jejich mužská tupost stanula tváří v tvář něčemu žensky náhlému a nečekanému.
"Soudče, jenom mu tadyhletu listinu ještě nedávejte. Ještě s tím nejsme hotovi, to vůbec ne. Nejdřív musím dostat svoje právo. Musím dostat svoje alimanty. To není žádný jednání, dát mužskýmu rozvod od manželky a nestarat se, že nemá krejcaru peněz, s čím by si jako začala zas dál. Já se tady zakládám, že se vypravím k bratrovi Edovi na Prasečí horu. Potřebuju na to pár bot a trochu tabáku a ještě tak leccos. Když si Ransie může dovolit rozvod, ať platí taky alimanty!
Ransie Bilbro ztrnul v tupém zmatku. Předtím nebylo a alimentech ani zmínky. Žáenské vždyckz přijdou s nějakým překvapením a s nápadem, o který si nikdo neříkal.
Soudce Benaja Widdup si pomyslil, že tohleto si žádá právní úvahy. Co se týče alimentů, zákonné autority také mlčely. Ale tady ta žena má nohy bosé. Stezka na Prasečí horu je strmá a kamenitá.
"Arielo Bilbrová," tázal se úředním tónem, "kolik byste počítala, že by jako postačilo na alimanty při řízení před zde přítomným soudem?"
"Čítala bych," odpovídala, "na boty a na všecko, tak asi pět dolarů. Na alimanty to není nic moc, ale čítám, že bych se s tím k bratrovi Edovi dostala."
"Suma vyslovená," pravil soudce, "nejsou nerozumné peníze. Ransie Bilbro, soud vám přikazuje zaplatit žalobkyni sumu pěti dolarů, než se rozvodová listina vydá."
"Žádný peníze už nemám," vydechl Ransie ztěžka. "Zaplatil jsem vám všechno, co jsem měl."
"V opačném případě," pravil soudce, zíraje sveřepě přes okraj brejlí, "opovrhujete soudem."
"Počítám, jestli mi počkáte do zejtřka," doprošoval se manžel, "možná, že je někde schrastím nebo vyždímám. Vůbec jsem nečekal, že by se platily tyhlety alimanty."
"Řízení se odročuje," prohlásil Benaja Widdup, "na zejtra, kdy se oba dostavíte a uposlechnete příkazu soudu. Načež teprve budou vydány listiny o rozvodu." Sedl si na práh ve dveřích a začal si rozvazovat tkaničky bot.
"To už můžeme zrovna tak zajít dolů k strejci Ziahovi," rozhodoval se Ransie, "jako na noc." Vylezl na káru s jedné strany a Ariela si na ni vylezla s druhé strany. Poslušen škubání opratě, malý červený vůl obrátil káru dokola na místě a zpomaloučka se plížil odtud v oblaku prachu, zdvihajícím se od kol káry.

Pokračování příště.

Onehdy jsem poslouchala a rádio a zaujalo mě, že mluvili o závislosti na internetu. Říkají tomu elektronická droga a závislých je prý už docela dost, ale léčit to ještě moc neumějí, protože internetoví závisláci nejsou na veřejnosti vidět, takže nejsou tak nápadní jako třeba opilci nebo narkomani. Jestliže na sobě následující příznaky pozorujete, neprodleně vyhledejte lékaře a ukažte mu etiketu :o)

Co vlastně závisláci na netu dělají? Je jasné, ze online noviny se nedají říst celý den a maily jsou většinou vyřízené během chvíle, takže nezbývá než chatovat, hrát hry a prohlížet si stránky s "explicitně sexuálním či erotickým obsahem" :o)

Závislí tráví na internetu veškerý čas. V práci, z práce rychle domů nebo do internetové kavárny. Netem se zabývají, i když jsou offline. Ztrácejí kontrolu sami nad sebou a smysl pro realitu (mastné vlasy, nezdravá výživa a zkažené oči jsou legendární). Jsou netem tak posedlí, že ztrácejí zaměstnání, přátele, partnery.

Co je k tomu vede? Prý osamělost, nízké sebevědomí, neschopnost navazovat kontakty. Na netu prý hledají zapomnění stejně jako jiní v chlastu nebo obžerství, jsou tam lepší verzí sama sebe, mají určitý status, vytváří si vysněnou realitu. I proto jsou prý osobní setkání, pokud k nim vůbec dojde, většinou zklamáním.

Jak se pozná závislost? Časem. Prvotní nadšení z nového a vzrušujícího vůbec nemusí znamenat závislost, protože po čase se i net omrzí a vše se vrátí do normálu.

Nevím, nevím. Chatuju často a přesto funguju naprosto normálně. Do práce mi to nezasahuje, vlastně jsem začala, protože v práci nebylo co dělat. Že bych nedělala nic jiného, to se rozhodně říct nedá. Asociál taky nejsem a iluze si nedělám. Lidi, které jsem potkala, byli fajn, zklamaná jsem rozhodně nebyla.

Že by popírání bylo první fází? :o) Nebo je Internet jen netolerovanou obměnou tolerované, byť stejně zhoubné televize?
Anebo je to tak, že pokud se šťouráte v nějakých diagnózách, začnete se víc pozorovat a shledáte, že vykazujete 90% příznaků?

Tak co? Jak jste na tom?

Nesnáším čtenářský deník. Nikdy jsem ho nesnášela. Co psát o knize, kterou učitel zná jak své boty a o které ve stejnou chvíli (večer před odevzdáním) píše dalších třicet lidí? Proč číst knihy z donucení a z donucení o nich psát? V horším případě převypravovat děj, protože to je požadováno (těm, kdo jsou nuceni si takový deník vést, nespatřují v tom žadný smysl a jsou trochu soudní, vřele doporučuji Slovník světových literárních děl)?

Měla jsem štěstí, že můj češtinář čtenářský deník nevyžadoval. A přesto jsem toho načetla docela dost a ve valné většině to byla kvalitní literatura. Postupem času jsem došla k tomu, že čtenářský deník není zas tak špatná věc. Jelikož jsem starý sklerotik a knihy hltám, po čase už nevím, co jsem četla a o čem to bylo, zůstavá jen matný dojem. Takže si vedu čtenářský deník. Žádné převyprávění děje, žadné historické a literárně-vědné pojednání. Prostě si poznamenám název a autora ("no víš co, taková ta knížka vod toho .... jak se ehm menuje ..." - není nic trapnějšího) a přidám pár poznámek, osobních, dojmologických, na jejichž základě jsem ale schopna rekonstruovat svůj dojem z dotyčné četby a připamatuju se, jaké a o čem to bylo. Vřele doporučuju.

Takový deník je ale osobní a pro jiné čtenáře naprosto nepoužitelný, takže se netěšte, že byste ho mohli obšlehnout :o) Nabízím vám ale možnost jinou.

Budu vám ale číst před spaním. Asi ne každý den, protože na čtení před spaním musí být nálada a síla. Budu vám předčítat, co se mi líbilo, třeba v tom najdete též zalíbení. Aby se vám dobře poslouchalo, budu předčítat většími písmenky :o) Doufám, že takovým předčítáním neporušuju zákony, ale myslím, že na předčítání do ouška před spaním není nic zločinného :o) Navíc to je pro spisovatele a vydavatele vlastně reklama, protože nebudu číst celé knihy, takže pokud se vám něco zalíbí, dáte jim třeba vydělat ;o)

Uvítám, když mi na oplátku dáte tip, co je pěkného ke čtení, pro potěchu ducha, pro zasmání. Tipy na "červenou knihovnu" prosím ne, tu považuju za ztrátu času.

A teď už pozorně poslouchejte a dobrou noc,
Váš e-Hajaja :o)