Blocek

z kulturního a společenského hlediska

Augustus navazoval na staré římské tradice jak v zákonodárství, tak i v náboženství. Během občanských válek upadala v Itálii vážnost starých kultů, avšak rostla religiosita, což Augustovi umožnilo obnovit některé staré kulty (např. kult kapitolské trojice) a povznést význam některých božstev, zvláště Venuše jako prarodičky rodu Iuliů, Apollóna jako dárce vítězství u Aktia a Marta jako mstitele Caesarovy smrti. Proto dal zbudovat nádherné chrámy, zvláště Apollónův chrám na Palatinu. Tam byly uloženy Sibylliny knihy a přenesena hlavní část slavností saecula. Neméně významný byl chrám Venušin na Augustově foru, nebo roku 25 AC vybudovaný Pantheon. V tomto údobí se Augustus zaměřil též na obnovu starých římských mravů. Rozklad rodiny a rozvrat společnosti mělo zadržet obnovení kultu bohyně Pietas.

V Orientu, kde byl vladař již dříve považován za boha, byl Augustus již roku 29 AC uctíván jako bůh a roku 27 AC byl v Pergamu vybudován chrám Augusta a Romy (Říma). Na Západě se Augustus dal označovat jen jako syn božského Iulia a zobrazovat jako některý bůh sestoupivší z nebe (např. Mercurius Augustus nebo Apollo Augustus).

K dalším reformám přikročil roku 12 AC, kdy převzal hodnost nejvyššího pontifika. Obsadil po 75 let neobsazený úřad Jovova obětníka a posílil význam vestálek. Avšak starobylý kult Vesty - ochránkyně státu - proměnil v soukromý kult svého paláce. V těchto letech byl též vybudován na Martově poli skvělý Oltář Míru (Ara Pacis), zasvěcený roku 9 AC. Významné bylo i opatření z roku 7 AC, kdy při novém rozdělení města byla mezi sošky tzv. Lares compitales (na hranicích pozemků) postavena i soška genia Augusti.

Velkou pozornost věnoval Augustus a jeho přátelé a rádcové¹ též literatuře, jež měla šířit oficiální ideologii hlásáním návratu k starých obyčejům a oslavou císaře jako dárce klidu a míru (Augustovým hlavním heslem byl trvalý mír (Pax Romana)).

Velkolepá stavební činnost, kterou Augustus rozvinul, byla vnějším výrazem velmocenského postavení Říma. Právem mluvíme o Augustově době jako o zlatém věku římské kultury (stín na tento jasný obraz vrhají ale životní osudy Cornelia Galla² a Ovidia).

---

1. Gaius Cilnius Maecenas (74/64 - 8 AC) byl bohatý a vzdělaný římský aristokrat etruského původu. Byl blízkým přítelem Augusta, který mu svěřoval důležité diplomatické úkoly. Proslul zvláště jako příznivec kultury (mecenáš). Shromáždil - sám literárně činný - kolem sebe skupinu básníků a poskytl jim hmotné zabezpečení, aby měli dostatek času na uměleckou tvorbu. Vstup do Maecenatovy družiny zavazoval básníky k podpoře Augusta a jeho politiky. Patřili k ní kromě méně známých básníků Vergilius, Horatius a Propertius.

2. Gaius Cornelius Gallus (asi 69 - 26 AC) byl římský básník, zakladatel římské milostné elegie. Napsal 4 knihy elegií, nadepsaných krycím jménem jeho milenky Volumnie, Lycoris. Byl velmi vážen u mladší básnické generace, Vergilius parafrázoval řadu jeho veršů v 10. ekloze svých Bukolik. Jinak je jeho dílo ztraceno. Augustem byl jmenován prvním praefektem Egypta, byl ale z neznámé příčiny osočen nebo udán, upadl v nemilost a spáchal sebevraždu.

Musím se přiznat, že mě skoro ano :o) Vykutala jsem letopisný přehled let 650 až 1803. Berte to s rezervou, je to přehled dat, která jsem vyextrahovala ze svých zápisků z dějepisu, který byl vykládán ve stylu soap-opery, takže se na data až tak nehledělo.

650 : zemřel bulharský chán Kuvrak, spojenec byzantského císaře
722 : vyhnání Mohameda do Mekky
800 : korunovace Karla Velikého /768-814/ papežem na císaře římského
811 : porážka Byzance bulharským chámem Krumem
814 : zemřel bulharský chám Krum a nastoupil jeho syn Omortag, který se smířil s Byzancí a pozvedl bulharskou kulturu
830 : spojení Nitranska a Moravy Mojmírem I.
863 : příchod zvěrozvěstů na Velkou Moravu
906 : rozpad Velké Moravy - nájezdy Maďarů
955 : bitva u Lechu, německý Ota I. a český kníže Boleslav I. porazili Maďary
973 : založeno biskupství v Praze
993 : založení břevnovského opatství
995 : 28.10. vyvraždění Slavníkovců v Libici
1032 : založení sázavského kláštera sv. Prokopem
1075 : Dictatus papae - bula, ve které papež prohlásil, že má absolutní moc nad světskými panovníky, německý král Jindřich IV. svolal sněm biskupů a ti papeže sesadili. Papež Jindřicha IV. exkomunikoval
1077 : Řehoř VII. utekl do Cannosy, kde mu Jindřich IV. sehrál komedii, takže papež mu po třech dnech zrušil exkomunikaci
1085 : Jindřich IV. udělil Vratislavovi I. královský titul za to, že za ním stál při sporu Jindřicha IV. a papeže Řehoře VII.
1122 : Wormský konkordát, církev si prosadila duchovní investituru, že sama bude rozhodovat o tom, kdo bude papež, biskup atd.
1147-1149 : 2. křížová výprava vyhlášená Bernardem z Clairvaux, které se účastnil i Vladislav II.
1158 : korunovace 2. českého krále Vladislava II. v Řezně Fridrichem I. Barbarosou
1202 : zemřel Joachim z Fiore, mystik učící o trojím věku
1204 : 4. křížová výprava, dobytí a vydrancování Cařihradu křižáky
1212 : Zlatá bula sicilská
1215 : v Británii ustanovení Velké rady a vydání Magna Charta Libertatum
1260 : Přemysl Otakar II. porazil uherského krále Bélu a k Čechám připojil získané Štýrsko
1265 : založení britského Parlamentu
1278 : bitva na Moravském poli, Přemysl Otakar II. bojoval proti uherskému králi Ladislavovi a říšskému císaři Rudolfovi Habsburskému
1303 : papež Bonifác VIII. dostal facku při jeho zatčení na rozkaz francouzského krále Filipa IV. Sličného, pružností církevních hodnostářů vytvoření galikánské církve, avignonské zajetí papežů
1304 : vojenský vpád Albrechta Habsburského do Čech poté, co Václav III. získal uherskou korunu
1306 : v Olomouci byl zavražděn poslední mužský potomek Přemyslovců, Václav III.
1307 : českým králem se na tři roky stal Jindřich Korutanský, švagr Václava III.
1310 : nástup Jana Lucemburského na český trůn
1344 : povýšení pražského biskupství na arcibiskupství, Arnošt z Pardubic
1346 : bitva u Kresčaku, padl český král Jan Lucemburský; Karel IV. se stal říšským králem a byl jím až do smrti
1355 : korunovace Karla IV. císařem, Zlatá bula
1378 : zemřel Karel IV.
1389 : bitva na Kosově poli: zničení srbského státu Osmany
1396 : bitva u Nikopole: zničení bulharské říše Osmany
1400 : sesazení Václava IV. z říšského trůnu
1409 : opětovné dosazení Václava IV. na říšský trůn
1410 : Hus rektorem univerzity; vyhlášení Dekretu kutnohorského, o poměru hlasů jednotlivých národů v univerzitním senátu
1411 : Zikmund se stal říšským císařem
1412 : uvalení těžké klatby na Husa - odchod na Kozí Hrádek
1413 : sešel se koncil v Kostnici, říšský král Zikmund naléhal na papeže Jana XXIII., aby koncil svolal, aby se urovnal nepořádek kolem trojpapežství
1415 : první sjednocení Čechů pro Husa, protest českých pánů proti jeho věznění; upálení Jana Husa v Kostnici (6.7.)
1416 : upálení Jeronýma Pražského v Kostnici
1419 : pražská defenestrace - vyhození konšelů husity z okna; zemřel český král Václav IV.
1420 : bitva na Vítkově
1421 : husitská bitva u Kutné Hory; sněm v Čáslavi nabídl korunu litevskému princi Zikmundu Korybutovičovi, který se stal českým králem, ale v Evropě nikdy nebyl řádně uznán
1422 : pražský patriciát dal zavraždit Jana Želivského - převaha umírněného křídla husitů
1430 : počátek ofenzívy husitů pod vedením Prokopa Holého, který byl vojevůdce jako Žižka, ale na rozdíl od něho také politik a diplomat
1431 : vítězství husitů u Domažlic
1434 : bitva u Lipan
1436 : v Jihlavě byla slavnostně vyhlášena Kompaktáta a Zikmund Lucemburský prohlášen českým králem
1437 : zemřel Zikmund Lucemburský, syn Karla IV., králem se stal Albrecht II. Habsburský, Zikmundův zeť
1439 : zemřel český král Albrecht, po jeho smrti se narodil syn Ladislav Pohrobek
1440 : nástup Ladislava Pohrobka
1444 : bitva u Varny: porážka spojených vojsk Vladislava Jagellonského, Benátek a Huňádyho Turky
1448 : zvolení Jiřího Z Poděbrad zemským správcem - zlikvidoval Rožmberky a zmocnil se měst Pražských
1452 : Jiří z Poděbrad podnikl útok na stranu táborskou, kterou porazil
1453 : dobytí Konstantinopole Osmany, zničení Byzantské říše, útěk mnoha učenců do Itálie-Florencie
1457 : na leukémii zemřel Ladislav Pohrobek
1471 : zemřel Jiří z Poděbrad a biskup z Rokycan; nástup Vladislava Jagellonského /1471-1516/
1476 : vznik Jednoty bratrské odtržením od utrakvistů
1483 : defenestrace za Vladislava Jagellonského
1490 : zemřel Matyáš Huňády, vytvoření soustátí česko-uherských říší
1492 : počátek novověku, objevení Ameriky Kolumbem
1500 : vydání Zřízení vladislavského = zákoník
1508 : vystoupení J. Lefévra s reformními myšlenkami, příznivě mu byl nakloněn francouzský král František I. a hlavně jeho sestra Markéta, stal se jejich osobním kaplanem; vydání dekretu Vladislava Jagellonského, kterým byla Jednota bratrská postavena mimo zákon; vydání práva účasti měst i na hlasování, které se jich příno netýkalo, Vladislavem Jagellonským, aby zamezil občanské válce
1516 : nahrazení pragmatické sankce konkordátem francouzským králem Františkem I. /respektování se církevních a státních zákonů navzájem, dohoda mezinárodně-politická/; zemřel Vladislav Jagellonský, nastoupil Ludvík Jagellonský
1517 : počátek reformace v Německu, Lutherových 95 tezí o odpustcích na vratech wittenberské katedrály
1520 : Martin Luther spálil ve Wittenberku bulu, kterou na něho papež uvalil klatbu, konečný rozchod s církví
1521 : sněm ve Wormsu: Lutherova obhajoba svého přesvědčení, odmítavé vyjádření německého císaře Karla V.
1524 : Luther zrušil celibát lutheránských kněží a oženil se s bývalou jeptiškou Kateřinou von Wohra; začátek selské války v Německu /Tomas Munzer/
1525 : Lutherovo vystoupení proti Munzerovi, Luther nebyl proti feudálnímu uspořádání společnosti
1526 : bitva u Moháče: porážka vojska Ludvíka Jagellonského Turky, smrt Ludvíka Jagellonského v bahně u Moháče, oblehnutí Vídně Turky; trvalý nástup Habsburků na český trůn - Ferdinand I. (1503-1564) + sestra Ludvíka Jagellonského
1530 : sněm v Augsburgu: jednání o mši svaté
1531 : vytvoření Šmalkadské jednoty /německá protestantská knížata/; bitva u Kappelu: vyvrcholení občanské války ve Švýcarsku, porážka protestantů, Zwingli zabit
1533 : ustanovení rovnocennosti náboženství ve Švýcarsku
1534 : anglický král Jindřich VIII. se prohlásil hlavou anglikánské církve, odtržení od Vatikánu
1542 : Šmalkadi vojensky napadali města a prováděli násilně reformaci = šmalkadská válka, vyjednávání Šmalkadů s českou šlechtou o podpoře
1543 : po obrácení francouzského krále Františka I. proti reformátorům museli sorbonští profesoři podepisovat, že nejsou novotáři, Etienn Rolet byl odsouzen jako atheista proto, že překládal pohanského autora Platona - Non ipse Rolet, sed pia turba dolet
1545 : francouzský král František I. povolil parlamentu vypálit 2 kacířské vesnice, nakonec jich lehlo popelem 24
1545-1563 : sněm v Tridentu: znovuustanovení všeho, co reformace zpochybnila /celibát, sestava kánonu Písma sv./
1546 : zemřel Martin Luther
1542-1547 : šmalkadská válka
1547 : bitva u Muhlbergu: porážka Šmalkadů vojsky Karla V.; zemřel francouyský král František I., následovníkem Jindřich II. + Kateřina Medicejská; zemřel angl. král Jindřich VIII.; Ferdinand I. tvrdě potrestal české měšťansvo za to, že odmítlo vojenskou pomoc proti Šmalkadům, přestože to vyjednávala vysoká šlechta, pikali měšťané /popravy, pokuty, krácení a rušení privilegií, zrušení polit. vlivu, práva přijímání zákonů/; vydání mandátu Ferdinanda I. proti Jednotě bratrské
1555 : sněm v Augsburgu: ustanovení rovnocennosti katolického, protestantského a lutheránského vyznání - čí království, toho náboženství; křížová výprava papeže proti německému císaři Karlu V. kvůli uznání protestantů; konec západní církevní jednoty - konec středověku
1556 : odchod Karla V. do kláštera, německým císařem jeho bratr a český, rakouský a uherský král Ferdinand I., králem ve Španělsku a Nizozemí syn Karla V. Filip II.; příchod jezuitů ze Španělska do Čech
1561 : obnovení pražského arcibiskupství, acibiskup Arnošt Brus z Mohelnice
1562 : krvavá lázeň ve Vasse: počátek občanské války ve Francii, katolický vévoda z Guise /guisové/ vtrhl do hugenotské modlitebny a povraždil hugenoty
1564 : zemřel německý císař, český, rakouský a uherský král Ferdinand I., následovníkem jeho syn Maxmilián II. (1527-1576)
1570 : konec francouzské občanské války, ovládnutí Paříže generálem Kolinem, podepsání Saint-germainského míru
1571 : bitva u Leparta: první porážka Turků
1572 : Bartolomějská noc: na rozkaz Kateřiny Medicejské vtrhli ve Francii na svatbu Jindřicha Navarského /hugenot/ a Markéty /dcera Kateřiny Medicejské, katolička/ vojáci a v celé Paříži bylo povražděno asi 3-4 tisíce hugenotů
1574 : zemřel francouzský král Karel IX., následovník Františka II., který byl nástupcem Jindřicha II.; nástupcem Karla IX. byl Jindřich III. Sodomský; vyhrocení situace mezi českým sněmem a Maxmiliánem II., když sněm nedovolil vybírání daní, protože Maxmilián II. nesplnil jejich požadavky (uznání české konfese)
1576 : zápas o českou konfesi, vedený novoutraquisty a Jednotou bratrskou proti katolíkům
1579 : vytvoření Arrasské /katolický a chudý jih/ a Utrechtské /protestantský a bohatý sever/ unie v Nizozemí, Utrechtští se chtěli odtrhnout od Španělska
1581 : vyhlášení nezávislosti Nizozemí na Španělsku, nezávislost neuznaná Habsburky
1583 : narodil se Albrecht z Valdštejna
1584 : úkladně zavražděn Vilém Oranžský, místodržící Hollandu a Zeelandu, reformátor Nizozemí
1598 : francouzský král Jindřich IV. Navarský vydal Nantský edikt, který povoloval svobodné vyznávání hugenotství
1602 : vydání mandátu Rudolfem II. proti Jednotě bratrské
1604 : Albrecht z Valdštejna se účastnil výpravy do Uher proti Turkům a dostal malárii
1608 : založení Protestantské unie Fridrichem Falckým
1609 : vydání Rudolfova Majestátu; založení Katolické ligy Maxmiliánem Bavorským
1614 : poslední sněm francouzských Generálních stavů
1618 : v březnu sjezd nekatolických stavů v Praze, zákaz dalších sjezdů
: 21.5. další sjezd, účastnil se ho i Komenský
: 23.5. druhá pražská defenestrace
: 24.5. pokračování sjezdu protestantů, ustanovení vlády 30 direktorů v čele s Thurnem a Vilémem z Roupova
1619 : Albrecht z Valdštejna se stal plukovníkem moravsko-slezského vojska; zemřel císař Matyáš a nastoupil militantní katolík Ferdinand II.; porážka Thurnova povstaleckého vojska táhnoucího na Vídeň v jižních Čechách
1620 : útěk Fridricha Falckého z Čech do Slezska; bitva na Bílé Hoře (8.11.)
1621 : vydání nařízení, aby všichni protestanti opustili České království; poprava 27 českých pánů na Staroměstském náměstí (21.6.)
1622 : generální pardon, Ferdinand II. upustil od tělesných trestů v případě uznání vlastní viny protestanty, viníci byli ale připraveni o většinu majetku
1623 : ohromná inflace a bankrot v Čechách, hodnota peněz klesla na desetinu
1624 : vydání mandátu, že katolictví je jediné povolené náboženství; Český zemský úřad přesunut do Vídně
1625 : Albrecht z Valdštejna postavil pro Ferdinanda II. za své peníze 100 tisícovou armádu
1627 : Obnovené zřízení zemské - ústava
1629 : Albrecht Valdštejn porazil dánského krále
1630 : sněm kurfiřtů sesadil Valdštejna z funkce generalissima
1633 : Švédové získali Řezno
1634 : 25.2. byl v Chebu zavražděn Albrecht z Valdštejna
1637 : zemřel Habsburk Ferdinand II.
1639 : povstání ve Skotsku
1645 : bitva u Naseby, anglický král Karel II. versus Oliver Cromwell
1648 : uznání nezávislosti Nizozemí Habsburky; Vestfálský mír - konec Třicetileté války
1649 : poprava anglického krále Karla II., vyloučení většiny parlamentu Cromwellem, rozpuštění Horní Sněmovny
1651 : Navigační akt, povolení přístupu do Anglie jen anglickým lodím
1653 : rozpuštění parlamentu Cromwellem a jeho zvolení národním shromážděním za Lorda protektora
1657 : zemřel Habsburk Ferdinand III.
1658 : zemřel Oliver Cromwell, nastoupil jeho syn Richard
1660 : vyhnání Richarda Cromwella z Anglie
1661 : počátek samostatné vlády francouzského krále Ludvíka XIV. /1643-1715/
1673 : zastavení turecké expanze odrazem od Vídně
1683 : oblehnutí Vídně armádou Turků a Maďarů
1685 : zrušení Nantského ediktu francouzským králem Ludvíkem XIV.; smrt anglického krále Karla II., nástup Jakuba II.
1688 : Slavná anglická revoluce, vyhnání Jakuba II., nástup jeho sestry Marie a Viléma III. Oranžského
1700 : zemřel španělský král Karel II., válka o španělské dědictví
1701 : kurfiřt Fridrich I. se stal pruským králem, odměna za podporu Habsburků
1703 : vydání prvních ruských novin /Petr I. Veliký/
1711 : porážka Františka Rákocziho II., uzavření Szátmárského míru, uherské uznání nadvlády Rakouska
1713 : konec války o španělské dědictví mezi francouzským Ludvíkem XIV. a Habsburkem Leopoldem I. /1658-1705/, uzavření Utrechtského míru; vydání pragmatické sankce Karlem VI. - zajištění nástupnictví i po ženské linii
1715 : zemřel francouzský král Ludvík XIV.
1772 : 1. dělení Polska, největší část ukořistila ruská carevna Kateřina II., zbytek pak Prusko a Rakousko
1774 : 1. kontinentální kongres - vzpoura zástupců 13 kolonií z východního pobřeží Ameriky /New Hampshire, Massachusetts, New York, Rhode Island, Connecticut, Pensylvánie, New Jersey, Maryland, Delaware, Virginie, Severní a Jižní Karolína, Georgia/ proti Británii. Hlavními důvody byly daně a spravedlivé zacházení.
1775 : pro neúspěch v jednání s Británií počátek bojů mezi americkými kolonisty a Brity u Lexingtonu a Massachusetts, 19.4. první bitva, další kongres USA, jednání také neúspěšné; povstání sedláků v Čechách proti robotě, postupovali ku Praze, byli poraženi u Chlumce nad Cidlinou
1776 : 4.7. vyhlášení nezávislosti USA
1777 : vítězství Američanů nad Brity v bitvě u Saratogy
1778 : vyslání armády francouzských dobrovolníků na pomoc americkým kolonistům proti Britům
1781 : konec Války za nezávislost USA, kapitulace britského generála Cornwalla u Yorktownu před americko-francouzskou armádou
1783 : uznání nezávislosti USA Británií, uzavření Pařížského míru, přenechání území až k Mississippi; Josef II.: Patent na zrušení nevolnictví, Toleranční patent - svoboda vyznání
1787 : vytvoření ústavy USA Georgem Washingtonem a Otci-zakladateli, ustanovení silné ústřední vlády
1789 : počátek platnosti ústavy USA, která zajiťuje svobodu státům i jejich občanům, zvolení George Washingtona prvním prezidentem USA;
5.5. francouzský král Ludvík XVI. svolal do Versailles Generální stavy,
17.6. třetí stav se ve Francii prohlásil Národním shromážděním,
20.6. Národní shromáždění ve Francii se sešlo v Míčovně a slíbilo, že se bude scházet, než vytvoří ústavu,
14.7. pád Bastily - počátek francouzské revoluce
1790 : Civilní ústava duchovenstva, rozdělení kněží na přísežné a nepřísežné /věrné papeži/
1791 : počátek platnosti ústavy ve Francii - podepsání ústavy francouzským králem Ludvíkem XVI. s tím, že král měl suspensijní právo veta
1792 : zvolení konventu ve Francii. Do konventu nemohli být voleni revolucionáři z Národního shromáždění
1793 : 2. dělení Polska, kterého se neúčastnilo Rakousko, vláda Tadeusze Kosciuszka
1795 : 3. dělení Polska
1803 : odkoupení území Lousiany USA od Francie, zdvojnásobení území USA

/Allen, Woody: Bez peří. Argo, Praha 2000, 1. vyd., přel. D. Hábová/

aneb inspirace

V Guardianu si můžete prohlédnout seznam vítězů Blog Awards 2003, které byly vyhlášeny 18. prosince. Zajímavou inspirací může být především nejlepší teenagerovský blog ;o). Blog s nejlepším designem se mi bohužel otevírá naprosto bez designu, ale třeba budete mít větší štěstí. Nejlépe psaný blog asi moc neoceníte, pokud není Vaše angličtina dokonalá, ale přesto...

U Knihovnice jsem se inspirovala a pro Vás našla jednu Sakiho povídku pro dnešní den v originálním znění.

Další povídky jsou též k nalezení.

Opravila jsem podobu příspěvků z biologie, takže už jsou, doufám, lépe čitelné a nevypadají tak ohavně.

Moje Vánoce a malý tip na novoroční předsevzetí

Tak jsem se zařekla, že neVánoce přežiju. Jsou to dny jako každé jiné, prostě prázdniny a neděle. Už několik let tradiční Vánoce nedržíme (fuj, to je nehezké spojení: držet nějaký svátek - ale podle mě to přesně vystihuje tu hysterii, snahu za každou cenu mít Vánoce se všemi tradicemi dokonalé a idylické, ať to stojí, co to stojí, i kdybychom měli padnout vyčerpáním). Jednak se rodina rozprchla a přeskupila do nových celků, dvak i na Štědrý den se občas musí do práce (a nováčci to samozřejmě odnesou :o)). Nebereme to nijak tragicky, prostě se Vánoce tak nějak rozlijí do přibližně dvou týdnů, než se všichni obejdou, společně povečeří či poobědvají, a je to vlastně dost příjemné období vzájemných návštěv, které se během roku tak často nekonají z důvodů vzdálenostních a časových. Vidíme se rádi, máme na sebe čas, nemusíme si vypovědět všecko bleskovou rychlostí při rychloobědě nebo po telefonu. Jenom to vyžaduje trochu logistického úsilí.

Letos to shodou okolností vyšlo tak, že skutečné Vánoce pro mě připadnou na konec roku a polovinu ledna. Docela už se těším, dokonce i dárečky mám nakoupené (s předstihem, ale přesto jsem byla málem udupána, pač jsem se bláhově domnívala, že dvacátého třetího už tolik lidí nakupovat nepůjde ;o). Jediné, co mi kazí náladu jsou Vánoce. Ty, co právě teď probíhají. Všechen ten rumraj kolem nich. Není mi líto, že se jich neúčastním, pač se těším na ty vlastní. Nemám nic proti vánočním zvykům, ráda všem popřeju (a je to od srdce - ačkoli posílám PF emailem, nespamuju - líbí se mi myšlenka popřát, aby se splnila a vydařila všechna očekávání, naděje a plány, které každý do nového roku má), ale napadlo všechny ty šťastně a v pravý čas slavící, že jsou lidé, kteří Vánoce neslaví, ať už proto, že nemají s kým, že jsou sami a opuštění, že Vánoce nejsou v jejich tradici, víře či přesvědčení?

Je mi naprosto jasné, že největší bolest jim musí působit prodejci, kteří se na tom šílenství snaží trhnout, a proto Vánoce nejvíc propagují, ale neměli by na ně i ostatní brát trochu ohled? Trochu mírnit to vyšilování? Vánoce jsou koneckonců docela soukromá záležitost, každý je chce slavit v rodinném kruhu, se svými blízkými. Proč tedy tak hrozně okatě dávat pocítit těm, kdo se svými blízkými (už) žádné Vánoce neoslaví, že všichni ostatní jsou blahem bez sebe a užívají si? Dám příklad, který se možná nebude moc líbit a lze namítnout, že nepatří do evropské tradice, ale například ve Francii, kde se také slaví Vánoce, je to neopominutelná skutečnost. Ramadán. Kromě občasných mdlob z hladu je skoro neviditelný (a i ty mdloby bych zpochybnila, když jsem omdlela v McDonaldu, nikdo si mě nevšiml, dokonce ani obsluha mě nevyhodila, že jsem si nic nekoupila). Nevnucuje se těm, kdo ho z nějakého důvodu neslaví. Nikomu nemusí být líto, že se ho neúčastní. Proč by Vánoce měly?

Myslím, že lidé, kteří jsou na Vánoce sami mnohem více postrádají tu vánoční náladu, sounáležitost a všecky ty nemateriální přívlastky, než nějaké dárky, kapra, salát a jiné propriety. Ty totiž samy o sobě Vánoce neudělají (kdo si v létě vyndal rybí polévku z mrazáku, ví o čem mluvím; prostě nechutná vánočně). Opuštěné děti jsou vděčné za skromné dárky, ale skutečně šťastné by bezpochyby byly, kdyby mohly slavit skutečné Vánoce - s rodiči. Poměr vánoční radosti a zarmoucení by se jistě vyrovnal, kdyby se ti šťastnější z nás o své štěstí častěji podělili. Kdyby nemysleli tolik jen na sebe a na dary. Kdyby místo gruntování častěji našli odvahu adoptovat opuštěné dítě či babičku (napadlo Vás někdy zajít do domova důchodců nebo do parku a stát se něčím vnukem?).

Vánoce s námi odjakživa slavívala cizí paní. Žádná rodinná přítelkyně, spíš známá prarodičů, která zůstala sama. Nebývala u nás na Štědrý den, ale některý jiný vánoční den, stejně jako prarodiče, strýcové a jiné příbuzenstvo. Všichni jsme jí vykali a dárky jsme si nevyměňovali, ale přesto to bylo nádherné. Myslím, že nic nebude nikdy k Vánocům patřit neodmyslitelněji než každoroční slzy dojetí té dámy, že zažívá Vánoce, že není opuštěná.

Zkuste to. Zkuste příští rok čas místo pečení hor cukroví věnovat někomu, kdo to ocení a kdo tak nebude sám, opuštěný a zarmoucený.

Anebo že bych opět objevila Ameriku? :o)

U odborníka jsem našla odkaz na stránku, nesmírně užitečnou pro lidi jako jsem já. I kdyby nic jiného, rozšíříte své obzory a znalosti a v případě potřeby budete vědět, kam se obrátit.

Doufám, že prožíváte krásné Vánoce, a přeju Vám



a hlavně hodně zdraví, štěstí a spokojenosti.
A víru v to, že se vše v dobré obrátí, pokud zrovna není všecko podle Vašich představ.

Dřív se stejně nemají dělat, protože by ztvrdly. Anebo snědly ;o)

Likérové úlky čili Vosí hnízda
20 dkg dětských piškotů, 8 dkg másla, kakao, troška rumu, 1 vejce, 10 dkg cukru, piškoty na pokrytí. Piškoty se rozmačkají a vše se smíchá v těsto. Ve formičce se vytlačují vosí hnízda. Uprostřed se udělá jamka, která se naplní pomazánkou a pokryje se piškotem.

Posledni dobou mě na blozích, které čas od času čtu, zaujala diskuse kolem Exploreru a Mozilly.

Zaujala mě proto, že s autory se mohou trochu ztotožnit. Minimálně v tom, že o počítačích toho vím hrozně málo a nikdy bych si na toto téma netroufla psát. Považovala jsem se až doteď za běžného uživatele. Umím psát ve Wordu, s trochou úsilí zvládnu i Excel, umím scannovat a tisknout, trochu zvládat Photoshop, umím mailovat a najít na Internetu, co potřebuju. Zvládla jsem nastavit připojení. Takže dalším krokem byl i nesmělý pokus o vlastní stránky.

Postupem času zjištuji, že přece jen asi nejsem běžný uživatel. Vezmu to trochu od lesa.

Začínala jsem na Amstradu, který byl naprosto úžasný (pro mé tehdejší potřeby a hlavně uměl hacky/carky), avšak nekompatibilní. Po přechodu z Amstradu na T602 jsem byla zklamaná. Žádné chytré funkce jako možnost samodopisování v textu často používaných slov. Ale naučila jsem se rychle, pač jsem to potřebovala a chápala jsem, že pokud mám něco odevzdávat na disketě a přenášet si psaní z jednoho počítače na druhý (neb tenkrát by mě ani nenapadlo, že bych mohla mít počítač jen sama pro sebe a nemusela ho sdílet s dalšími pěti lidmi), je počítač s "normální" disketou nutností a složitosti kolem převádění z Amstradu na běžnou disketu příliš náročné (mimo jiné cesta přes celou Prahu a role prosebníka). Ve škole jsme se učili s DOSem, psali jsme příkazy a byli nadšeni výtvory schopnějších jedinců, kteří byli schopni napsat jednoduché hry (ve školní počítačové učebně se velice prozíravě směly hrát jen hry, které studenti sami napsali).

Kdy jsem přešla na Windows nevím. Myslím, že to byla verze 94, pač na novoty kolem Win95 si matně vzpomínám. Bojovala jsem znovu, tentokrát proti naprosto novému protivníku. Nic z toho, co jsem uměla (kromě tukání do klávesnice) mi nebylo nic platné. Věřila jsem, ze počítač má duši a že mě nenávidí. Smířila jsem se postupem času s tím, že počítač je svým pánem a já mohu pracovat, jen pokud on sám dovolí a má dobrou náladu. Prací mám na mysli psaní v textovém editoru. Tak to šlo několik let. Časem jsem se naučila několik fint, jak vzpurný počítač přelstít. O "vnitřnostech" počítače jsem netušila zhola nic.

Pak jsem prošla školením v Corelu. Wordperfekt byl tak hrozně vstřícný. Nedělal nic, co jsem nezamýšlela. Naučila jsem se nastavit, co a jak jsem potřebovala. Tak jsem zjistila, že Word ze mě dělá nesvéprávného idiota. Ale i na něj jsem díky Wordperfektu vyzrála. Už jsem věděla, kde těm jeho libovůlím zatnout tipec. Stal se ze mě sebevědomý uživatel. A jakmile Windows viděly, že se nedám zdeptat, že mám navrch, samy vyměkly :o) V době corelového školení už existoval Internet. Čili pro mě vyhledávání informací a mailování. Doma jsem měla Explorer, ve škole Netscape. Nepřišlo mi to nijak divné, věděla jsem, že textový editor taky není jen jeden.

Pak jsem přišla k docela osobnímu počítači. Jen pro mě a navíc s osobním opravářem. Možná proto, ze to byl Můj počítač, odmítala jsem zásahy odborníka. Oba si dobře vzpomínáme na můj hysterický jekot, ať tam nic nepřenastavuje, že to je můj můj můj počítač, že chci vědět, co mi s ním zase dělá. Moje hamounství bylo prospěšné v tom, že jsem viděla víc z "vnitřností" počítače, tím pádem se zase o něco víc naučila a něco víc pochopila. Už by mě ani nenapadlo, že počítač má duši a že je proti mně zaujatý. Když neposlouchá, prostě se do něj hrábne.

Jelikož to byl na svou dobu neuvěřitelně "nabušený" počítač (vydržel dodnes a stále ještě ho nepovažuju za starou kraksnu) a můj osobní počítačový expert osvícený, nainstaloval mi kdeco. Všechny programy alespoň duplicitně. Mezi aplikacemi jsem si našla své favority, tzn., že jsem vyzkoušela všechny a rozhodla se pro ten, který mi byl nejsympatičtější.

Letos prišla další změna a troufám si tvrdit, že i pokrok. Změnila jsem počítač a s ním i operační systém. Vedly mě k tomu pohnutky osobní, ale i praktické. Proč si za stejnou cenu nekoupit něco lepšího, že ano? Operační systém je jiný, ale přesto už spolu neválčíme. Je na mě hrozně hodný a já jsem hrozně hodná na něj :o) Pravda, je poněkud neobvyklý, považovaný za největšího nepřítele ;o), opovrhovaný, co já vím, co všechno. Pro mě je ale nejdůležitější, že JÁ problém nemám. Já kompatibilní jsem, kdybych to nevytrubovala, tak to nikdo nepozná. Přesto tu jsou různé odlišnosti. A protože vím, že na světě neexistuje jen jeden počítač, opět se snažím být vybavena pro všechny případy. Možná už to zachází trochu do extrému, ale konkrétně prohlížeče mám čtyři.

Tím se dostávám k Exploreru a Mozille. Explorer jsem používala vždycky. Netscape také. Proč jsem u Exploreru nezůstala a dnes ho nechávám v drtivé většině zavřený (dokonce ho ani nemám vytažený na plochu (o;)? Když jsem se začala zajímat o to, jak se ty webové stránky vlastně dělají, co to je vůbec zač, nabídla mi Mozilla okamžitě svůj Composer. Možná je to moje mínus, ale v Exploreru jsem ho doteď nenašla. Fakt nevím, jestli tam je. A že se dají dělat stránky ve Wordu? To by mě ani ve snu nenapadlo. Je to přece absurdní. Copak má Word něco společného s Internetem? Copak se Wordem surfuje? Ať si teď zním jako pako, ale jsem ženská a mám svou logiku :o) Takže svoje první pokusy jsem spáchala nasucho v Mozille. Něco jsem napsala a pak se dívala, co se s tím "vzadu" stalo. A četla si v té změti. Pravda, není to barevné, musím se namáhat, abych našla, co je html a co moje písání. Tak jsem vyčetla, co je třeba
. Byla jsem pyšná. Obdivuju svého bratra, který si sedne a píše. Rovnou. Žádné grafické berličky. Všechno má v hlavě. To nedokážu, už proto, že bych se musela něco učit zpaměti. Ale jsem spokojena. Opět dovedu, co potřebuju, a to mi stačí ke štěstí. Postupem času se to třeba ještě zlepší. Možná přijdu na to, co je in za barvy a písma apod. Zatím mi stačí, že se to dá číst a že mi fungují odkazy (také jeden ze závratných objevů samouka). A že jsem podle obrázku s popisky prvků dokázala přenastavit design css podle svých představ.

Další fází byla kontrola mého výtvoru v jiných prohlížečích. Snad za to může další neblahá vlastnost, a sice pýcha. Prostě jsem se chtěla pokochat. Jak to vypadá v těch čtyřech různých prohlížečích. Snad i proto, že k surfování Mozillu běžně nepoužívám, pač mám lehkonožší prohlížeče. Tak jak je to tedy vidět v nich. A upravovala jsem. Jednak nastavení prohlížečů, dvak své výtvory. Třeba ten potvora Explorer byl nastaven tak, aby ignoroval mnou speciálně vybrané písmo. Mrška Mozilla měla nastavené nevyhovující character coding (tuším, že to je i jeden z důvodů, proč se nelze dostat do banky) atd. Nakonec se mi podařilo, že ve všech čtyřech vidím přibližně to, co bych vidět chtěla (odhlížím od vkusu druhých). Předpokládám, ze čtyři zobrazení jsou relativně dostatečnou kontrolou, že ostatní nevidí nějaký paskvil.

Potěšilo mě, když jsem si přečetla, že moje intuitivní volba Mozilly byla v základu správná. Že píše kompatibilnější kód, než Word jsem laicky pochopila ve chvíli, kdy jsem zjistila, kolik údajů a html Word do souboru automaticky napral ještě před tím, než začínal vlastní dokument. Například se mě osobně dotklo, že si dovolil vyplnit jméno autora souboru a jméno autora posledních změn. O to jsem se ho neprosila! Zvlášť v mém případě :o) Prostě ze mě zase dělá nesvéprávného idiota. I když neumím psát html z hlavy, podepisovat se budu tak, jak uznám za vhodné, stejně jako v bance. Stejně tak jsem si laicky uvědomila, že ta Mozilla bude asi lepší, když po přechodu na jejího mailového klienta přestalo docházet k virovým onemocněním (a pochybuju, že by to bylo tím, že přestaly existovat viry).

Co z toho všeho plyne? Jsem vděčná za nekompatibilní začátky, jsem vděčná za menšinovost. Možná jsem pyšná, ale nejsem zpupná. Počítám s různými možnostmi. Vím, že svět je rozličný. Že existuje i jiná obuv než holiny. Vím, že pro vzájemné porozumění je nutná dohoda na společném jazyce. Ať už to je morseovka, pravopis nebo html. Taky vím, že i s menšinou je slušnost počítat. Pokud naše (euro-americká) společnost deklaruje, že i ten nejslabší má právo na plnohodnotný život a ochranu, pokud mají být veřejné budovy bezbariérové, proč nerespektovat bezbariérovost i v html? Vždyť není nic snazšího (a jak vidíte i pro úplného začátečníka a samouka), než psát standardně, aby si mohl nerušeně číst každý. Kdo chce něco navíc, prosím, proti tomu nelze nic namítat, ale základ nechť je pro všechny. A o tom to je :o).

Zažili jste někdy ten pocit dát druhému okusit něčeho zcela nového, pomoci mu objevit nepoznané? Rozšířit jeho obzor, obohatit jeho život, radovat se s ním z novoty?

Rodiče to nejspíš zažívají se svými dětmi. Znají ta rozzářená očička. Ale taky ta uplakaná, pač objjev nemusí být vždy příjemný, např. - když už jsou ty Vánoce - odhalení, že s tím Ježíškem to nejspíš není úplně v pořádku. U dětí je to asi snazší a častější, pač pro děti je nové všechno. Málo toho zažily, málo toho viděly. O to je těžší umožnit něco takového člověku dospělému, natož staršímu.

Měla jsem to štěstí, že jsem to zažila. Troufám si říct, že jsem obohatila něčí život. V kladném i záporném smyslu, ale tak už to chodí. Nicméně i kdybych už v životě nic dobrého nevykonala anebo můj život teď skončil, hřeje mě, že jsem měla tu možnost. Že jsem mohla dát něco ze sebe. A že jsem na oplátku poznala také něco nového, že mi někdo daroval kousek sebe.

Kampak se poděla čtyři roční období?

Ráno to vypadalo na jaro. Svítilo slunce a foukal větřík. Pak se přihnal vichr a s ním černá mračna, byla skoro tma. Pak zase svítilo slunce. Prostě duben. A teď se zatáhlo těmi težkými šedými mraky, co se nikdy nepřeženou, ale zůstávají viset, a začalo hustě sněžit. A hřmí. Ne, nepletu se, čoklík pozná neomylně, co je bouřka.

10 dkg cukru, 15 dkg másla, 3 žloutky, citrónová kůra, 3 bílky, 15 dkg hrubé mouky. Poleva: 18 dkg moučkového cukru, 1 lžíce horké vody, citrónová šťáva. Do umíchaného tuku cukr, žloutky, kůru. Třít 15-20 minut, přidat tuhý sníh s moukou.

Koutkem oka jsem viděla pořad o barbínách a jejich sběratelích. Barbínami mám na mysli všelijaké panenky barbíního typu, ať už to je Barbie, Cindy, Pippa nebo jak se všechny jmenují. Zaujaly mě dvě věci.

Jednak, že ty panenky šíleně ukazují, kudy se ubírala móda. Na normálním oblečení to není tak markantní (výjimkou jsou nehorázná 80. léta), ale ty hračky hrozně bijí do očí. Asi proto, že je u nich všechno ještě nadsazenější a přehnanější, pač se absolutně nemusí hledět na použitelnost.

Dvak bylo pozoruhodné, jak moc se sběratelky snažily barbínám podobat. Bylo to přímo zrůdné. Jako malá jsem měla barbíny ráda (říkaly jsme jim "nohačky"), pač to nebyla nudná miminka, za ty dlouhé nohy se dobře držely, takže se s nimi vlastně hrálo pimprlové divadlo, šití hadříků nebylo složité, pač hlava se dala vždycky odendat. Ty vlasy přilepené v jednom místě byly také fascinující.

Ale nikdy mě nenapadlo, že bych měla vypadat jako ony. Jako kašpárek nebo Karkulka jsem přece taky nikdy netoužila vypadat. Takže to musí být nějaká porucha - chtít vypadat jako barbína. Mít velkou hlavu, vlasy přilepené na jednom místě, neustále chodit po špičkách...

Asi jsem v dětství zdárně překonala onen bod, kdy se dítě naučí rozlišovat mezi realitou a nerealitou. A asi bych za to měla být vděčná, evidentně se to ne každému povede :o).

40 dkg hladké mouky, 1 Omega (ztužený tuk), 1 vejce, špetka soli, 5 dkg droždí, 6 lžic mléka.
Mléko necháme vykynout s kvasnicemi. Do mouky nastrouháme tuk. Smícháme mouku s kváskem, necháme 15 minut stát. Pak těsto vyválíme a krájíme rádýlkem na obdélníčky. Po vyndání z trouby se obalí ve vanilkovém cukru.

Historie - budete překvapeni, jak nedávná - je matkou moudrosti. Snad už se jednou i nepoučitelní poučí. Bylo by načase.

Nemůžu se zbavit dojmu, že někteří lidé jsou prostě zabedněnci. Jak jinak by mohli věřit věcem, které se již před drahnou dobou ukázaly jako zcela zcestné a zhoubné?

Úvod a záměr

Jižní Afrika zdaleka nebyla první zemí na světě, kde se objevil rasismus a kde došlo k rasové segregaci a nadvládě určité etnické skupiny, v tomto případě dokonce menšiny.

Na Jihoafrické republice mě však zaujalo, že k apartheidu došlo až po 2. světové válce, tedy po celosvětové zkušenosti s rasovou nesnášenlivostí a jejími hrůznými následky.

Na celé záležitosti mě také zaujala délka trvání apartheidu, jeho konec a přístup okolního světa.

Záměrem této seminární práce by mělo být všeobecné seznámení s podstatou apartheidu a s jeho historií, s čelními představiteli zastánců i odpůrců apartheidu, s životem Afrikánců i Afričanů za apartheidu i po jeho pádu.

Stručné dějiny Jižní Afriky v datech

1488: obeplutí mysu Dobré naděje
1652: založení nizozemské kolonie
17.-18. století: kolonizace Kapska Nizozemci, Francouzi a Němci
konec 18. století až 1. polovina 19. století: válka mezi Búry a Zuly, búrská expanze do vnitrozemí
1806: Velká Británie prohlásila Kapsko za svou kolonii
1843: britská anexe Natalu
1877-1881: Velká Británie přechodně odsadila Transvaal
1879: zulský stát vyvrácen britským vojskem
60.-80. léta 19. století: objevena obrovská naleziště diamantů a zlata, ekonomický rozvoj
1899-1902: anglo-búrská válka, anexe búrských republik Velkou Británií
1910: vyhlášeno britské dominium Jihoafrická unie (JAU)
1915: jihoafričtí vojáci obsadili německou kolonii jihozápadní Afrika (Namibie) - od roku 1920 mandátní správa JAU
20. léta 20. století: zesílení diskriminace nebělošského obyvatelstva
1931: JAU získala faktickou nezávislost
1939-1945: účast JAU ve 2. světové válce na straně protiněmecké koalice
počátek 40. let 20. století: pokusy o profašistický převrat
1948: na základě politiky apartheidu prohloubena rasová diskriminace
1949: anexe Namibie
konec 50. let až počátek 60. let 20. století: růst odporu nebělošského, zejména černošského, obyvatelstva, drastické represe, omezení občanských práv
1961: vyhlášena Jihoafrická republika (JAR)
60. léta 20. století: počátek mezinárodní izolace JAR
2. polovina 70. let 20. století: počátek zřizování bantustanů
80. léta 20. století: radikální vzestup rezistence proti apartheidu
přelom 80. a 90. let 20. století: počátek reforem prezidenta de Klerka směřujících k likvidaci apartheidu, ozbrojené konflikty mezi politickými organizacemi černošského obyvatelstva
1990: ohlášení konce bílé nadvlády de Klerkem, propuštění N. Mandely z vězení
1991: JAR podepsala smlouvu o nešíření jaderných zbraní, vyhlášení postupného rušení všech rasově segregačních zákonů
1992: referendum o nové ústavě se zakotvením práva černošské většiny na účast ve výkonu moci
1993: Mandelovi a de Klerkovi udělena Nobelova cena za mír
1994: první mnohorasové volby v JAR, Mandela zvolen prezidentem

Z čeho apartheid vznikl

Co slovo apartheid vlastně znamená? Apartheid pochází z nizozemštiny a znamená oddělování. Konkrétně v JAR to byla po 2. světové válce oficiální rasistická doktrína, která formálně proklamovala nutnost oddělené koexistence jednotlivých rasových komunit v JAR. Její realizace však ve skutečnosti pomocí řady zákonů zaručovala nadvládu bělošské minority a její ekonomické výhody a diskriminovala nebělošské obyvatelstvo, zejména černošskou většinu.

Tato slovníková definice ale neříká nic o tom, kde se vzal v JAR pocit bělochů, že jsou ostatním nadřazeni. Nelze se divit, protože to vůbec není jednoduché. Podle mého názoru se totiž nesnášenlivost bělochů k černochům, míšencům a Indům vyvinula z nesnášenlivosti a soupeření mezi Búry a Angličany. Búrové byli holandští kolonizátoři jižní Afriky. Věnovali se hlavně zemědělství a později i těžbě zlata a diamantů. Původně obsadili jen Kapsko, ale později se při Velkém treku usídlili i v oblasti severovýchodnější, v Oranžsku a Transvaalu. V Transvaalu založili svobodný búrský stát Jihoafrická republika a v Oranžsku Oranžský svobodný stát. V druhé třetině 19. století se země díky objeveným nalezištím zlata a diamantů stávala čím dál, tím víc průmyslovější a do oblastí Transvaalu a Oranžska přicházelo stále více Angličanů z Anglie, Kapska, Austrálie atd. Búrové se cítili nově příchozími ohrožováni a jejich přílivu se snažili čelit vysokými daněmi. Díky nim se zakrátko stal Transvaal jednou z nejbohatších oblastí jihu Afriky.

V posledním desetiletí 19. století bylo na území Jižní Afriky více anglicky mluvících přistěhovalců než búrského obyvatelstva. Volební právo měli v té době pouze búrští muži. Noví přistěhovalci se také dožadovali volebního práva. To ale vlády búrských republik nechtěly dovolit. Proto stanovily, že volební právo získá ten, kdo v zemi pobývá již 14 let. Proti tomu se zvedla velká vlna odporu, která měla svrhnout transvaalskou vládu. Na plánovaném svržení vlády se podíleli i těžařští magnáti (např. Cecil J. Rhodes), kteří měli i vysoké politické funkce. Puč se ale nezdařil, což mělo za následek vystupňování rozporů mezi Búry a Angličany.

Když Anglie viděla, jak bohaté a soběstačné je Kapsko a Transvaal, usilovala ještě více o jejich získání a propojení svých koloniálních držav na jihu Afriky se severem. Kapský guvernér požadoval na transvaalské vládě, aby udělila volební právo všem přistěhovalcům jsoucím v Transvaalu pět let, a nikterak neskrýval, že je pro válku s búrskými republikami. Nakonec vyhlásily válku Anglii búrské republiky. Válka skončila búrskou kapitulací. Po válce začaly obě strany úzce spolupracovat.

Búrové se snažili chránit si získané území a postavení před nově příchozími Angličany. Když se jim už nemohli ubránit, spojili se s nimi před dalším nepřítelem, který ohrožoval jejich postavení - nebělochy.

Černé africké obyvatelstvo začalo povstávat na začátku hlavně kvůli propouštění z práce, zvyšování daní a zavádění nových daní (Bambathovo povstání). Prvními projevy nespokojenosti z diskriminace byly indické satjágrahy vedené M. Gándhím. Byly to akce nenásilného odporu proti zákonu o "registraci indického obyvatelstva", jehož součástí bylo i snímání otisků prstů všech Indů a nepřiměřeně vysoké daně. Nakonec Indové prohráli, ale podařilo se jim upozornit na diskriminaci panující v provinciích pod britskou správou.

Roku 1910 byla vyhlášena Jihoafrická unie, kterou tvořily provincie Kapsko, Natal, Transvaal a Oranžský svobodný stát. Volební právo podléhalo majetkovému censu a pouze v Kapsku mohli volit i černí a míšenci své bělošské zástupce. Černí představitelé se dožadovali přiměřeného zastoupení i v nejvyšším zákonodárném sboru. V roce 1909 svolali do Bloemfonteinu shromáždění svých volených černých zástupců ze čtyř samosprávných provincií a poslali svým bílým kolegům petici, ve které mimo jiné požadovali přímé zastoupení v celojihoafrickém parlamentu. Jelikož neuspěli, založili roku 1912 politickou stranu Jihoafrický domorodý kongres, což byla předchůdkyně dnešního Afrického národního kongresu, který přijal svůj název roku 1923. Zakladatelem Jihoafrického domorodého kongresu byl právník Pixly ka Izaka Seme. Černí představitelé, mezi nimi i zástupci Afrického domorodého kongresu, se marně snažili přimět svou návštěvou Londýna britskou vládu, aby v navrženém zákoně o vzniku Jihoafrické unie zakázala uplatňování tzv. barevné přehrady.

V roce 1923 přijal parlament "zákon o městských oblastech pro domorodce", který určoval území kolem měst vyhrazené pro černé obyvatelstvo a míšence. Ve volbách v roce 1924 zvítězila koalice Národní strany generála Hertzoga a Labouristická strana. Národní strana na jednu stranu slibovala míšencům zrušení "barevné přehrady", ale na druhou stranu se snažila ještě víc prohloubit rasovou segregaci vůči černochům. Sliby míšencům nedodržela, naopak se její vítězství ve volbách stalo počátkem cesty k ještě tvrdšímu afrikánskému nacionalismu. Ministrem v Hertzogově vládě byl např. i zastánce tvrdého nacionalismu a segregace D. F. Malan. Hertzogova vláda stranila bělochům a prosazovala rasistické zákony i přes poměrně silný parlamentní odpor. Takovým zákonem byl např. "zákon o mzdách" z roku 1925 a "dodatkový zákon o dolech a práci v nich" z roku 1926. Oba znevýhodňovaly barevné zaměstnance a důsledně dozíraly, aby kvalifikovaná a lépe placená práce byla ochráněna před případnou konkurencí. Díky Hertzogovi získala roku 1931 Jihoafrická unie úplnou nezávislost. S Británií měla společného jen panovníka. Během Hertzogova volebního období bylo přijato mnoho zákonů, které upravovaly statut černých Afričanů, míšenců a Indů. K nejdůležitějším patřil "doplňovací zákon o domorodé půdě" upravující rozlohu území, kterou mohou černí Afričané vlastnit a kde smějí žít. Rozloha původně daného území se zmenšila, ale byly stanoveny jiné oblasti vně rezervací, které měly dřívější území nahradit. Celková rozloha se o něco zvětšila, ale kritická situace v rezervacích přetrvávala. "Zákon o zastoupení černošského obyvatelstva v parlamentu" zbavil černé voliče v Kapsku práva volit své bílé poslance, ale černí Afričané z celé Unie si mohli zvolit sedm poslanců, kteří by hlasovali v případě záležitostí týkajících se černochů. Zákon z roku 1929 "o domorodé správě" a zákon z následujícího roku "proti výtržnictví" zaváděly ještě důkladnější omezení pro domorodce tím, že všichni černí dělníci byli neustále kontrolováni, jestli nosí své osobní doklady a potvrzení (pasy) o povoleném pohybu z jednoho určeného místa na druhé nebo o zaměstnání.

Organizace černých Jihoafričanů se již během let dvacátých postupně ustanovovaly, ale doposud nebyly jednotné. Nejednotnosti a nestabilitě napomáhalo působení tehdejších ideologických tendencí (leninismus, trockismus, garveyismus). Přes počáteční důvěru ve vládní sliby o zlepšení životních podmínek černošského obyvatelstva se černošské organizace brzy ve svých očekáváních zklamaly a začaly vystupovat proti mnohým vládním opatřením. Zejména to byly nejrůznější odborové a církevní organizace.

Po překonání hospodářské krize, tj. v letech 1933 až 1934, probíhal v Jihoafrické unii bouřlivý ekonomický růst. Černošští a "barevní" dělnící se mohli uplatňovat v alespoň částečně kvalifikované práci. Rozvoj těžby zlata a průmyslu v druhé polovině 30. let poskytl mnoha z nich obživu. Tehdy byl přijat "zákon o správě a vlastnictví domorodé půdy", jímž se zvětšila rozloha rezervací, ale černošští zemědělci už nemohli obdělávat půdu nikde jinde. Roku 1936 předložil Hertzog parlamentu "zákon o domorodém zastoupení v parlamentě", který měl zrušit jakékoliv zastoupení domorodců v parlamentu. Na protest vzniklo Celoafrické shromáždění vytvořené předsedou Shromáždění domorodých kapských voličů D. D. T. Jabavu a předsedou Afrického národního kongresu Pixlykou Izaka Seme, které chtělo zamezit přijetí zákona a prosadit početnější a přímé zastoupení Afričanů v parlamentu. J. B. M. Hertzog poněkud ustoupil, ale zákon byl přijat v podobě té, že Afričané mající v Kapsku volební právo, budou volit tři bílé poslance a nic víc.

Třicátá léta byla také obdobím, kdy sílil afrikánský nacionalismus, zejména mezi odpůrci J. B. M. Hertzoga. Protestovali proti benevolentnějšímu přístupu k domorodcům i přesto, že domorodci byli zbaveni přímého volebního zastoupení i v Kapsku, že byla zesílena kontrola jejich pohybu a že jim bylo znemožněno usazovat se ve městech. Vznikaly nejrůznější spolky, jejichž cílem byl "bílý stát". Na druhou stranu pro Afričany nebyla 30. léta nikterak lehká. Černošští představitelé museli čelit tlaku bělošské administrativy i nezájmu a neangažovanosti Afričanů.

Po nacistickém převratu v Německu se rozšířily fašistické myšlenky i do Jihoafrické unie. S Hitlerovým rasistickým a antisemitským "národně-sociálním" programem sympatizovalo mnoho jihoafrických nacionalistů. V otázce svého vstupu do 2. světové války byla Jihoafrická unie nejednotná. Tábor kolem Hertzoga chtěl neutralitu, případně využít války k vlastnímu osamostatnění od Velké Británie, tábor kolem J. Smutse trval na vstupu do války po boku Velké Británie. Hlasováním v parlamentu bylo nakonec rozhodnuto o vstupu Jihoafrické unie do války po boku Velké Británie. Pro černošské obyvatelstvo byla válka výjimečná také v tom ohledu, že černoši a běloši společně bojovali, společně nocovali a společně se stravovali. Bojovali společně s bělochy proti bělochům, v případě Etiopie dokonce pomáhali černochům proti bělochům. V Evropě nenaráželi na každém kroku na rasismus. Během války také černošské obyvatelstvo dostávalo lepší práci, protože bílí byli ve válce.

Apartheid - Jižní Afrika po 2. světové válce

Toto vše byl jakýsi úvod k apartheidu. O skutečném apartheidu se mluví až po 2. světové válce. V prvních poválečných volbách v Jihoafrické unii v roce 1948 zvítězila Národní strana D .F. Malana nad umírněnější Smutsovou Sjednocenou stranou. Nacionalistická Národní strana už ve svých předvolebních slibech slibovala důsledné zavedení apartheidu. Její jednoduché řešení problémů mezi bělochy a ostatními rasami bylo pro velké množství Afrikánců lákavé, neboť ti se stále více cítili ohrožováni anglicky mluvícími podnikateli. Ideologie apartheidu byla už delší dobu připravována. Už ve 30. letech byl zaveden výzkumný ústav Jihoafrická liga pro rasová studia a ve 40. letech Jihoafrický úřad pro rasové záležitosti. Černoši, míšenci a indické obyvatelstvo měli být přesunuti do jim vyhrazených rezervací a samostatných států. U Malanovy Národní strany se k ideologii apartheidu ještě navíc přidružoval separatismus, snaha o odtržení se od Velké Británie.

Malanova vláda omezila imigraci z Evropy do Jihoafrické unie "zákonem o jihoafrickém občanství" (1949), který ještě více znemožňoval možnosti usazovat se. Černoši, míšenci a Asiaté dočista ztratili perspektivu získání nějakých občanských práv, o nichž se za války v souvislosti s Atlantickou chartou hodně mluvilo.

Od roku 1948 vycházel jeden rasistický zákon za druhým. Začalo to "zákonem o zákazu smíšených manželství" z roku 1949. Aby se dalo určit, kdo patří ke které rase, byl vydán "zákon o registraci obyvatelstva" z roku 1950. Obyvatelstvo Jihoafrické unie bylo rozděleno do čtyř kategorií: bílá, černá, "barevná" a indická. Ve stejném roce vyšel dodatek k "zákonu o nemorálnosti", který velmi přísně trestal sexuální styky mezi příslušníky různých rasových skupin. Díky "zákonu o stanovení území pro jednotlivé skupiny obyvatelstva" z roku 1950 se začaly vymezovat oblasti pro jednotlivé rasy. Zákon vlastně nahrazoval některé již byvší zákony. Dalším zákonem týkajícím se domovin, či Bantustanů, byl "zákon o bantuských představitelích", který rušil dosavadní kmenové rady, které bantustany řídily.

V parlamentu se opozice pokoušela zabránit přijetí rasistických zákonů, ale Malanova vládnoucí Národní strana měla, byť nevelkou, početní převahu. V roce 1953 Národní strana volby opět vyhrála a její vítězství tentokrát nebylo tak těsné jako roku 1948. Navíc se Národní strana spojila s Afrikánskou stranou, která ji také posílila. Roku 1954 se D. F. Malan vzdal své politické kariéry a zanedlouho potom zemřel. Jeho nástupcem ve vedení Národní strany a na postu ministerského předsedy se stal J. G. Strijdom, člen pravicového křídla Národní strany.

"Novelizovaným zákonem o domorodé půdě" z roku 1952 byla všechna města prohlášena za bílou oblast a nikdo jiný než běloši se tam bez povolení nesměl pohybovat více než 72 hodin. Podle "zákona o domorodcích" byla všechna příslušná povolení shrnuta v "knize dokladů", pase. Kdo pobýval ve městě bez povolení byl zatčen a deportován do jemu vyhrazeného bantustanu. Bělošské obyvatelstvo se totiž velmi obávalo většího množství nezaměstnaných černých obyvatel ve městech. Od roku 1953 začal platit i "zákon o oddělení společných zařízení", který měl minimalizovat styk příslušníků odlišných ras na veřejnosti.

Afričané v padesátých letech protestovali hlavně proti drahotě autobusů, jimiž museli každý den dojíždět do práce, a proti zhoršování se životních podmínek a životní úrovně. Mezi Afričany ale nebyl jednotný názor, a proto docházelo nejen k potyčkám s policií, ale i k potyčkám mezi jednotlivými názorovými skupinami.

Největší centra odporu se soustřeďovala hlavně kolem organizací jako byl Africký národní kongres nebo odbory. Africký národní kongres se v 50. letech stával více militantní, a to zejména díky vlivu komunistů a mladých garveyistů. Do Afrického národního kongresu byl vnášen rasistický protibělošský prvek a násilné revoluční metody. Převažoval ale proud pragmatiků a umírněných. V roce 1949 přijal Africký národní kongres Akční program, což byl program zaměřený na akce proti všem formám segregace a proti nadvládě bílých. Doporučoval organizování bojkotu nejrůznějších evropských institucí a za prostředky nátlaku volil stávky, občanskou neposlušnost a odmítání spolupráce.

V roce 1955 byl Africkým národním kongresem, Indickým národním kongresem, Jihoafrickým kongresem demokratů, Organizací jihoafrických barevných občanů a Jihoafrickým odborovým kongresem svolán Lidový kongres. Lidový kongres přijal Chartu svobody, která mimo jiné prohlašovala, že "všichni obyvatelé Jihoafrické unie bez rozdílu etnické příslušnosti si jsou rovni" a že "Jižní Afrika patří všem". Charta nepožadovala výlučnou nadvládu černého obyvatelstva, ale byla pro znárodnění hlavních průmyslových odvětví. Charta se stala programem Afrického národního kongresu a dalších organizací, které nechtěly vyhánět bělochy a požadovaly vládu africké většiny. Naopak Panafrický kongres, založený na protest umírněnosti ostatních organizací v roce 1959 R. Sobukwem, chtěl "Afriku Afričanům". Toto bylo heslo i některých členů Afrického národního kongresu, ale pod vlivem Nelsona Mandely nesplynuli s Panafrickým kongresem.

Během 2. poloviny 50. let a let šedesátých připravovala Národní strana zavedení úplné územní segregace. Veškeré zákony směřovaly k tomuto cíli. Přesto to nebylo zas až tak jednoduché, přestože valná většina bělošského obyvatelstva byla pro, protože existovala opozice v parlamentu a také ostatní země začaly projevovat svůj nesouhlas s jihoafrickým rasismem. Mnoho Afrikánců ale jakékoliv projevy nesouhlasu ze zahraničí, zejména z Britského společenství, považovalo za vměšování se, a o to více uvažovali o konečném osamostatnění se od Britského společenství, do něhož tehdy Jihoafrická unie patřila. Velkým zastáncem myšlenky samostatné republiky byl ministerský předseda v letech 1954-1958 J. G. Strijdom.

V letech 1957-1958 byly vydány doplňující zákony k uskutečňování segregace. Např. "zákon o bantuském vzdělání" od sebe odděloval školy a školství pro bílé a "barevné".

Myšlenka na samostatnost se objevovala často hlavně mezi Afrikánci. Po 2. světové válce se osamostatňovalo poměrně dost zemí, ale pro Jižní Afriku bylo odstrašujícím příkladem Kongo, kde se zcela zhroutila ekonomika a nastala občanská válka. Nacionalistická vláda Jihoafrické unie měla do 50. let silnou opozici vůči snaze vyhlásit republiku zejména ve Sjednocené straně a mezi anglicky mluvícím obyvatelstvem. Posléze se ale vládě podařilo přijetí odpovídajících zákonů parlamentem. Přijat byl zákon o jihoafrickém občanství, o vlastní hymně atd. Nacionalisté tehdy rychle využili obav anglicky hovořícího obyvatelstva z nadvlády "barevných". Premiér H. F. Verwoerd (od roku 1958) viděl v samostatné republice hlavně možnost dokončit vizi dokonalého apartheidu. V roce 1960 proběhlo referendum, ve kterém se mimo Natal těsná většina voličů vyslovila pro vyhlášení samostatné republiky. V první čtvrtině roku 1961 se Jihoafrická unie naposledy zúčastnila zasedání Britského společenství, kde oznámila své vystoupení ze společenství, a o dva měsíce později byla vyhlášena republika. Prvním prezidentem byl zvolen C. R. Swart.

Černošská opozice se dostala do těžké situace. Ocitla se sama proti státnímu aparátu. Politické organizace byly zakázány, takže Africký národní kongres a Panafrický kongres byl řízen tajně z podzemí a mnoho funkcionářů a aktivistů emigrovalo do okolních zemí. Africký národní a Panafrický kongres spolu zpočátku v zahraničí velmi úzce spolupracovaly, ale později spolupráce ustala, protože oba kongresy se od sebe příliš lišily. Africký národní kongres navazoval těsné politické styky s tehdejším Sovětským svazem a jeho východoevropskými satelity, stejně tak jako s osvobozeneckými silami Angoly, Mosambiku a Jižní Rhodesie. Panafrický kongres byl silně protikomunistický, nesouhlasil s myšlenkou budoucí mnohorasové Jižní Afriky a byl rozhodnut používat mnohem drastičtějších diverzních metod bez ohledu na oběti z řad civilistů.

V 60. letech se zpřísnila vnitřní opatření pro zachování klidu a pořádku. V důsledku nových pokynů a povolení pro policii, jak potírat "zločiny proti státu", byl v roce 1962 zatčen Nelson Mandela a jeho spolupracovníci vedoucí ilegální Africký národní kongres. O dva roky později byli přední představitelé odsouzeni na doživotí do vězení. Ve stejné době bylo odhaleno i podzemní vedení Komunistické strany. V roce 1966 získala Národní strana ve volbách dvoutřetinovou většinu v parlamentu, byl zavražděn premiér H. F. Verwoerd a jeho nástupcem se stal další zapřisáhlý zastánce apartheidu B. J. Vorster. Vorsterova vláda se rozhodla proměnit v co nejkratší době myšlenku na vznik samosprávných černošských domovin ve skutečnost a odsunout pak z "bílých" oblastí co největší počet těch, kteří se do nich přestěhovali z venkova.

Koncem 60. let vzniklo Hnutí za sebeuvědomění černochů. Nešlo o jednotnou organizaci, ale o větší počet menších skupin černé inteligence, církevních představitelů a vysokoškolských studentů, které měly svůj základ v amerických názorech na úlohu černochů v mnohorasové společnosti.

V polovině 70. let vzrostlo napětí mezi středoškoláky a v nižším školství. V černošských oblastech byl nedostatek škol, učeben a učitelů. Učitelé byli neaprobovaní a úroveň výuky mizerná. Studenti a jejich rodiče začali projevovat svou nespokojenost demonstracemi a nepokoji. Studenti přestávali chodit do škol, děti vyrůstaly na ulici a likvidovali nejen školní budovy.

V 70. a 80. letech se Jižní Afrika dostávala do čím dál větší mezinárodní izolace, která začala už v letech šedesátých, bezprostředně po vyhlášení republiky. Spojené národy jako první prosazovaly opatření vůči jihoafrickému vývozu zboží a doporučovaly členským státům přerušení styků s Jižní Afrikou. Sankcí vůči Jižní Africe bylo mnoho, ale rozhodně nebyly všechny dodržovány, takže jihoafrická vláda si z nich až tak nedělala.

Koncem 70. let došlo ke skandálu s finančními operacemi tajné služby a premiér B. J. Vorster byl roku 1978 nucen odstoupit. Novým premiérem se stal kapský představitel Národní strany P. W. Botha. B. J. Vorster sice abdikoval na funkci předsedy vlády, ale zato se stal prezidentem. P. W. Botha musel hledat možnosti, jak získat důvěru domácí i světové veřejnosti. Světová veřejnost odsuzovala dění v Jižní Africe čím dál víc a prosazovala uvalení stále více politických a ekonomických sankcí. Ministerský předseda P. W. Botha tedy začal s reformami a veřejnost se nestačila divit nad rychlostí provádění změn. Premiér veřejně prohlásil, že musí být postupně odstraněna doktrína apartheidu a nalezena nová cesta k pokojnému soužití obyvatelstva všech ras. Národní strana se rozdělila na dva tábory. Jeden byl pro zásadní změny ve společnosti, druzí tvrdili, že vše vyřeší jen ještě tvrdší segregace. Počátkem 80. let převládli příznivci P. W. Bothy a mohly být provedeny některé změny. Jednou ze změn bylo i referendum o vytvoření tříkomorového parlamentu a zrušení senátu. Od roku 1983 mělo "barevné" a indické obyvatelstvo vlastní komoru v parlamentu. S černým obyvatelstvem se nepočítalo, protože to mělo přece svá samosprávná a nezávislá území. O rok později byl zaveden prezidentský systém, což znamená, že funkce premiéra a prezidenta splývají. Tento systém přetrval v Jižní Africe dodnes.

V první polovině 80. let reformy probíhaly poměrně rychle a výhledy do budoucna byly optimistické. V polovině 80. let ale bylo nutno vyhlásit v zemi výjimečný stav. Hlavním důvodem bouře nepokojů bylo opět školství a demonstrace dělníků. Výjimečný stav byl reakcí na zvýšenou politickou aktivitu a nárůst násilných teroristických akcí v celé zemi. Uklidnění poměrů v zemi chtěla vláda dosáhnout i tvrdými opatřeními. Zaměřila se proti demokratickým silám i proti extrémní pravici. V té době díky Mandelově manželce Winnie sílila sdružení a hnutí za propuštění Nelsona Mandely z vězení, i když byla oficiálně zakázána.

Bothova započatá reforma přes všechny problémy přece jen pomalu pokračovala. V roce 1986 byl zrušen "zákon o městských oblastech". Zrušeny byly také pasy a byly nahrazeny pouze jediným identifikačním dokladem. Zrušen byl "zákon o bantuské pracovní síle" a další. V roce 1989 se P. W. Botha ze zdravotních důvodů vzdal předsednictví Národní strany a ve funkci prezidenta byl půl roku zastupován. Předsedou Národní strany se nestal ani jeden z favoritů na tento post. Stal se jím F. W. de Klerk, ministr vnitra. Krátce nato odstoupil P. W. Botha i z funkce prezidenta a i v té ho nahradil F. W. de Klerk, přestože Národní strana v předčasných volbách přišla o třicet mandátů. F. W. de Klerk byl odhodlán v co nejkratší době dovést do konce společenskou reformu. Začal tím, že omezil pravomoci úřadu státní bezpečnosti a zrušil segregaci na mořských plážích. Počátkem roku 1990 zrušil zákaz Afrického národního a Panafrického kongresu, Jihoafrické komunistické strany a dalších, dříve zakázaných, organizací. Koncem února 1990 byl po sedmadvaceti letech propuštěn z vězení Nelson Mandela. Počátkem roku 1992 proběhlo referendum, kterým dostal F. W. de Klerk souhlas bílé části obyvatelstva k provedení zásadních změn. Všechny diskriminační zákony, na nichž byl apartheid postaven, byly, i přes odpor parlamentní opozice, parlamentem zrušeny. Bylo dosaženo i zrušení uvádění rasové příslušnosti v identifikačním průkaze. Začalo se pracovat na přípravě nové prozatímní ústavy a prvních všeobecných parlamentních voleb, jichž by se mohli účastnit všichni občané starší osmnácti let. Na jednáních Konvence o demokratizaci Jižní Afriky se po určitých napětích podařilo dosáhnout porozumění nejen mezi bělošskými účastníky, ale i mezi černošskými politickými představiteli, a nakonec i mezi oběma skupinami navzájem. Téměř všichni se přes všelijaké výhrady shodli na dalším, pro všechny přijatelném postupu, za což byla N. Mandelovi a F. W. de Klerkovi roku 1993 udělena Nobelova cena za mír.

Prozatímní ústava z roku 1993 stanovila, že Jižní Afrika se stala suverénním a demokratickým státem. Zakotvila v sobě veškerá lidská práva pro všechny občany bez rozdílu rasy, náboženství a pohlaví, včetně volebního práva pro občany straší osmnácti let. Vyhlásila i nové úřední jazyky - celkem 11 jazyků. V roce 1994 se konaly první volby a většinu hlasů, i když méně než dvě třetiny, získal Africký národní kongres. Přesto byla vytvořena tzv. vláda porozumění, složená ze všech parlamentních stran. Prezidentem byl zvolen Nelson Mandela a jedním z jeho zástupců F. W. de Klerk.

Jihoafrická společnost se musela vypořádat i se svou apartheidní minulostí. Byla proto vytvořena Komise pravdy a usmíření, která měla řešit provinění obou stran. Přičemž jednotlivec se mohl přiznáním viny vyhnout trestnímu řízení.

Ústava byla přijata v roce 1996. Národní strana s jistými výhradami vyslovila souhlas s ústavou, ale z "vlády porozumění" vystoupila a přešla do opozice.

Závěr

Všechno to vypadá na šťastný konec. K moci se dostal osvícený P. W. Botha, který se rozhodl poměry v zemi změnit, a jeho nástupce jím započaté dílo dokonal. Všichni se společně usmířili a dodnes si tam spravedlivě vládnou... Samozřejmě, že nic není tak idylické. Počínaje zpustošeností černošských sídlišť, přes nářky afrikánských pamětníků, po zločinnost a brutalitu na obou stranách. Mandelova bývalá manželka Winnie má v současnosti před Komisí pro pravdu a usmíření vypovídat v souvislosti s obviněními, že ona sama i členové jejího tzv. fotbalového klubu (Mandela United Football Club), organizace jejích polovojenských ochránců, páchali trestné činy, vraždili a terorizovali své odpůrce. Mezi Afrikánci dosud přetrvávají nepřátelské postoje vůči černým. Mají svým potomkům za zlé, že už nejsou těmi pravými Afrikánci. Bývalá černošská území kolem velkých měst jsou ubohá. Squatterské oblasti se táhnou donekonečna. Všude jsou odpadky a smetí. Školy v sídlištích jsou stále ještě horší než jinde... Podle mě je etapa apartheidu ostudou ostatního světa. Jižní Afrika přece až do 60. let tohoto století patřila do Britského společenství. A jak se v 80. letech ukázalo, ekonomické sankce přiměly Jižní Afriku k přehodnocení svých postojů. K něčemu podobnému mělo dojít už dávno předtím. D. F. Malan se nikterak netajil svými záměry, segregace se plánovala a připravovala už před 2. světovou válkou, tak jakto, že svět připustil hned po Hitlerovském Německu apartheid? Jižní Afrika zřejmě byla příliš malá, příliš daleko, příliš problémová, než aby za nějakou snahu stála.

Seznam použité literatury

Brink André: The Afrikaners, National Geographic 10/88, str. 556-584
Cobb Jr. Charles E.: The Twilight of Apartheid, National Geographic 2/93, str. 66-93
Čulík Jan: Jihoafrická "Evita" u soudu, Reflex 1/98, str. 15
Dorazil Otakar: Světové dějiny v kostce, Nakladatelství Papyrus, Vimperk, a Nakladatelství Jeva, Rudná u Prahy, 1995
Hulec Otakar: Dějiny Jižní Afriky, Nakladatelství Lidové noviny 1997

175 g másla, 50 g cukru, 225 g hladké mouky, 1 lžíci mléka.
Na polevu: 125 g cukru moučky, 1-2 lžíce citrónové šťávy, 40 g pistáciových oříšků.
Povolené máslo a moučkový cukr vyšleháme do pěny (téměř doběla), přidáme mouku a vlažné mléko a promícháme do tužšího těsta. Dáme do cukrářského sáčku a stříkáme na vymaštěný plech a tvarujeme kroužky nebo tyčinky. Pečeme při 180 °C 4-5 minut dozlatova. Uděláme cukrovou polevu, tak že smícháme citrónovou šťávu s moučkovým cukrem (můžeme zředit vodou). Upečená vychladlá kolečka potřeme polevou a sypeme sekanými pistáciemi.

1 balíček máslových sušenek, 150 g másla, 100-150 g cukru moučka, likér, ořechy, čokoláda, kakao, kokos, sušené ovoce (meruňky, švestky, atd.).
Z drcených sušenek, másla, cukru a likéru vypracujeme těsto. Rozdělíme na tři díly a do každého přidáme dle libosti čokoládu, kokos, kakao... Vytvarujeme kuličky, které můžeme ještě obalit v některé ze zbylých ingrediencí.

Suše, ale přesto zajímavě.
Často máme nějakou představu, ani nevíme, odkud se vzala a je-li pravdivá.
Čtěte a porovnejte svou představu se skutečností. Možná, že nežijete v zajetí mýtu, možná budete překvapeni.

Nizozemsko a imigranti
2002

1. Úvod

Atentát na Pima Fortuyna ze šestého května tohoto roku byl šokující nejen pro Nizozemsko, ale i pro celou Evropu. Nizozemsko zažilo jen dvě politické vraždy, přičemž poslední před 330 lety¹. Pro Evropu bylo šokující, že se strana Pima Fortuyna² měla podle předvolebních preferencí stát jednou z nejsilnějších, ne-li dokonce věbec nejsilnější, stranou v květnových parlamentních volbách. Pim Fortuyn byl totiž považován za nacionalistu, xenofoba, extremistu a populistu. Zděšení vyvolaly zejména jeho postoje k imigraci. Pim Fortuyn tvrdil: "[…] Nizozemsko je malá země. Nevejde se do ní více než šestnáct milioně lidí. Už nemůžeme přijímat imigranty. Nizozemsko to musí zastavit, uzavřít opět hranice a tvrdě hájit své liberální hodnoty."³ Komentátoři v tisku se přou, zda popularita Pima Fortuyna pramenila z rasismu nizozemské společnosti, nebo z krize, kterou prochází nizozemská politika, podobně jako třeba politika francouzská a rakouská⁴.

Jak vypadá nizozemská imigrace a jak se k ní staví nizozemská společnost? V průběhu devadesátých let probíhal v Nizozemsku výzkum týkající se jak imigrantů samotných, tak postojů Nizozemců vůči nim. Nederlands Interdisciplinair Demografisch Instituut⁵ (dále jen NIDI) prováděl v letech 1986–2000 z pověření Wetenschappelijke Raad voor het Regeringsbeleid⁶ výzkum "Meningen en Opvattingen van de bevolking over Aspecten van het Bevolkingsvraagstuk"⁷ a vypracoval studii o charakteru a chování devatenácti skupin etnických menšin a starousedlíků v Nizozemsku, která se vztahovala k letům 1990–2000.

2. Imigrace

Z výzkumů vyplývá, že v posledních desetiletích migrace do Nizozemska narůstá⁸. Charakter migrace se změnil z převážné migrace za prací a slučování rodin v 70. letech na azylovou migraci v posledních letech. Tím se značně rozšířila skupina zdrojových zemí. Imigranti jsou podle země původu rozděleni na "nové" a "tradiční". Mezi "tradiční" země původu patří Turecko, Maroko a bývalé nizozemské kolonie (Surinam, Indonésie, Aruba a Antily). Mezi "nové" výzkum zahrnul Afghanistán, Čínu, Egypt, Ghanu, Hong Kong, Irák, Írán, Kapverdy, Pákistán, Polsko, Somálsko, Vietnam, bývalou Jugoslávii a bývalý Sovětský svaz.

2.1 Generace imigrantů

V roce 1990 bylo v Nizozemsku 2,35 milionu imigrantů. V roce 2000 to bylo 2,77 milionů. Imigrant či příslušník etnické menšiny je definován jako ten, jehož alespoň jeden z rodičů je narozen v cizině. Imigranti tzv. druhé generace jsou již sami narozeni v Nizozemsku, ale alespoň jeden z jejich rodičů se narodil v cizině. Počet imigrantů druhé generace se znatelně zvyšuje především u imigrantů z "tradičních" zemí⁹, ale jejich převážná většina je velmi mladá¹⁰. "Nové" skupiny tvoří především první generace imigrantů.

2.2 Věková struktura

Většinu imigrantů tvoří mladí, svobodní muži, i když v 90. letech stoupl počet žen a mírně se zvýšil i průměrný věk imigrantů. V roce 1999 bylo 50–75% imigrantů mladších 30 let¹¹. Původní nizozemská populace stárne: téměř 20% tvoří lidé nad 60 let, zatímco tato skupina tvoří necelých 5% imigrantů. Mezi imigranty stárne především skupina z "tradičních" zemí. Skupina lidí starších 50 let zůstává u "nových" imigrantů omezená, i když i zde dochází k posunu věkových skupin a narůstá zejména skupina 40 až 49 letých.

2.3 Formování partnerských vztahů

Etnicky smíšená manželství jsou často považována za příznak integrace cizinců. Smíšená manželství s Nizozemcem jsou uzavírána ve velmi malém měřítku. Především lidé z islámských zemí si málokdy vybírají za partnera Nizozemce¹². Protikladem vysoké míry etnické endogamie většiny imigrantů jsou Indonésané, Poláci, Sověté, Antilané a Egypťané¹³.

Přestože smíšených manželství je v současnosti poměrně málo, dá se v budoucnu očekávat nárůst jejich počtu. Především bude více imigrantě druhé generace, kteří se v Nizozemsku narodili a vyrostli, hledat nizozemského partnera a jejich výběr bude stále více ovlivňován nizozemskými normami a hodnotami.

2.4 Sňatky

Různé etnické menšiny se vzájemně velmi liší, co se týče manželství. Ženy z převážně muslimských zemí se většinou vdávají mezi 23. a 25. rokem života a manželství je v těchto zemích původu univerzální (téměř nikdo nezůstává svobodný). Naproti tomu ženy původem z karibské oblasti a z Ghany mají poměrně vysoký průměrný věk při vstupu do manželství (29 let a více) a malou tendenci manželství vůbec uzavírat¹⁴. Nizozemky se vdávají kolem 28. roku života. Manželství není univerzální, ale velmi časté. Pozoruhodné je, že formování partnerských vztahů u žen narozených v Íránu se nejvíce podobá nizozemskému.

2.5 Rozvod

Ukazuje se, že procento rozvodovosti je u většiny cizinců vyšší než u Nizozemců¹⁵. Důvodem je možná menší stabilita smíšených manželství, způsobená kulturními rozdíly mezi partnery, a podíl manželství uzavřených "na oko", jakožto jednoduchý způsob, jak získat povolení k pobytu. Obecně platí, že procento rozvodovosti je u smíšených manželství vyšší než u manželstvích endogamních. Existují ale výjimky, jako např. smíšená manželství Íránce, Indonésana, Sovětky, Antilanů a Surinamců s nizozemským partnerem, kde je pravděpodobnost rozvodu nižší než u příslušných endogamních manželství.

2.6 Počet dětí

Porodnost je u etnických skupin vysoká v porovnání s porodností Nizozemců. To platí především pro skupiny z afrických a asijských muslimských zemí. Porodnost imigrantů ze zemí Východní Evropy, bývalých nizozemských kolonií a Íránu je srovnatelná s nizozemskou, ne-li nižší.

U Maročanů a Turků se v průběhu 90. let snížil průměrný počet dětí na jednu ženu z téměř pěti v roce 1990 na tři v roce 1999. Očekávaná porodnost druhé generace imigrantě je nižší než u generace první.

Věk, kdy ženy rodí první dítě, je u mnoha etnických skupin nižší, než u původních Nizozemců. Nizozemským prvorodičkám bylo v roce 1999 průměrně 29,5 roku, tureckým 24 let a antilským 26 let. I zde platí, že ženy původem z převážně muslimských zemí se stávají matkami v průměrně nejnižším věku. U skupin, kde je poměrně nízký průměrný věk prvorodiček, je i relativně vysoké procento náctiletých prvorodiček. V roce 1999 byla pravděpodobnost stát se náctiletou matkou asi 5% u Turkě, Antilanky a Arubanky, u Maročanky a Surinamky asi 2% a u Nizozemky 0,5%. Navíc pravděpodobnost náctiletých prvorodiček výrazně klesá u druhé generace imigrantů.

2.7 Domácnosti

Různé vzorce partnerských a rodinných vztahů u různých etnických skupin se odrážejí ve složení domácností. Obecně se dají rozlišit tři typy:
1. Surinamci a Antilané žijí často v neúplné rodině nebo žijí nesezdáni. Děti se často rodí mimo manželství. To je schéma, které obecně platí pro imigranty z Karibiku a některých afrických zemí.
2. U cizinců z převážně muslimských zemí, tedy z "tradičních" zemí původu, jako je Turecko a Maroko, ale i z "nových" podobných oblastí, tvoří převažující model domácnosti manželský pár s dětmi. Děti se mimo manželství nerodí skoro nikdy. Počet členů domácnosti je v průměru vyšší než v domácnosti nizozemské. 36% marockých a 30% tureckých domácností tvoří pět a více členů, zatímco u nizozemských je to pouze 5%.
3. Poměrně mnoho členů "nových" skupin nežije v rodinné domácnosti. To se týká mnoha svobodných a těch, kteří čekají na vyřízení žádosti o azyl.

2.8 Závěr

Výsledky výzkumu ukázaly jednoznačně, že není možná jednoduchá generalizace nizozemských imigrantů. Imigranti přicházeli v posledním desetiletí do Nizozemska z většího počtu zdrojových zemí. Výzkum prokázal, že rozdíly v demografickém chování nevyplývají ani tak z historie migrace do Nizozemska, tj. z rozdělení na "tradiční" a "nové" menšiny, jako spíše z kulturní tradice země původu. Chování imigrantů z islámských zemí vykazuje ve velké míře shodné znaky, ať se jedná o "nové" či "tradiční" imigranty.

3. Názory Nizozemců na cizince

Výsledky výzkumu NIDI, prováděného v letech 1986–2000, ukazují, že obecně jsou Nizozemci zastánci integrace imigrantů a restriktivní azylové politiky. Postoj Nizozemců vůči přítomnosti cizinců se v posledních letech stal pozitivnější. Velká část obyvatelstva přichází s cizinci pravidelně do styku. Obecně platí, že Nizozemci, kteří přichází do styku s cizinci, mají pozitivnější přístup k přítomnosti cizinců.

Cizinci tvoří v západních zemích relativně malou skupinu, ale jejich počet roste. Od té doby, co byla v 70. letech zavedena přísnější imigrační politika, se na zvyšujícím se počtu imigrantů podílí především slučování rodin. Dalším důležitým důvodem je azylová imigrace. Žadatelé o azyl pocházejí často z jiných zemí, než imigranti pracovní. Nárůst počtu cizinců a počtu zemí původu přispěl k větší rozličnosti kultur (a s tím souvisejících hodnot a norem) v nizozemské společnosti. To sebou přináší určitá rizika. Pokud se tyto hodnoty a normy příliš odlišují od toho, co je v Nizozemsku běžné, mohou narušit sociální soudržnost společnosti. Státní správa se tomu pokouší zabránit, mimo jiné integrační politikou.

Aby mohl být vytvořen plán oboustranné integrace, je nutné vědět, jak o sobě navzájem Nizozemci a cizinci smýšlejí. Postoje původního obyvatelstva vůči nově příchozím do jisté míry určují, zda je možné dosáhnout oboustranně přijatelné úrovně kulturního "mixu". Pokud s tímto státní správa při stanovování míry integrace nepočítá, bude to mít za následek sociální disharmonii. Aby se předešlo každé formě úmyslné či nezamýšlené diskriminace a kulturním konfliktům, je důležité uvědomit si, že existují kulturní rozdíly.

3.1 Mínění o cizincích

Ve výzkumu NIDI "Meningen en Opvattingen van de bevolking over Aspecten van het Bevolkingsvraagstuk" byli obyvatelé dotazováni, zda považují "přítomnost cizinců za přínos pro společnost, protože tato přítomnost nám umožňuje kontakt s jinými kulturami". Výchozím bodem byla hypotéza, že pozitivní postoj vůči cizincům by měl poukazovat na toleranci vůči menšinám a jejich kulturám.

Postoj Nizozemců vůči přínosu cizinců pro společnost je poněkud ambivalentní. Celkově vzato nejsou postoje tak pozitivní, jak by se očekávalo, ale během uplynulých let se, navzdory velkému nárůstu počtu cizinců, nestaly negativnější. Zdá se, že se dá mluvit o pozitivním vývoji, především ve srovnání s rokem 1986, ale i s rokem 1997.

Rok 1997 a 2000 ukázal, že výše dosaženého vzdělání, velikost obce a věk respondentě má vliv na tvorbu názorů na přínos cizinců pro společnost. 53% respondentů s vyšším vzděláním považovalo v obou letech přítomnost cizinců za pozitivní, u respondentů s nižším vzdělání to bylo o něco více než čtvrtina.

48% obyvatel větších měst považovalo v roce 1997 přítomnost cizinců za přínos pro společnost. Ve čtyřech velkých městech, kde žije většina imigrantů, to bylo 42% a v menších městech a vesnicích 38%. Celkově, a především ve velkých městech, tolerance stoupá. V roce 2000 to bylo celkově 53%, ve velkých městech 56% a kolem 40% v městech malých a na vesnicích.

Rozdíly podle věku respondentů byly evidentní. V roce 1997 mělo negativní názor na kulturní přínos imigrantů pro společnost 60% respondentů starších 65 let a v roce 2000 to bylo 65%. Mladší lidé (do 40 let) hodnotí přítomnost cizinců pozitivněji. V roce 1997 odpovědělo záporně 47% a v roce 2000 41% respondentů. Je to asi dáno tím, že mladší lidé mají průměrně vyšší šanci přijít do styku s cizinci. Lidé přicházejí do styku především s vrstevníky a mladších cizinců je mnohem více než starších. Mladší mají také průměrně více kontaktů a častěji se dostávají na místa, kde je možné potkat cizince, např. v práci nebo ve škole. Kromě toho počet cizinců každým rokem narůstá, takže mladší mají větší šanci přijít do styku s cizincem než lidé starší za svých mladých let.

3.2 Přistěhovalecká politika

Většina Nizozemců podporuje restriktivní vládní politiku vůči přistěhovalectví. Pokud jde o uprchlíky, jsou názory výrazně jednotné. Zhruba tři čtvrtiny Nizozemců se domnívají, že Nizozemsko má morální povinnost přijímat uprchlíky¹⁶. Tento pocit je velmi rozšířen, ale existují důležité rozdíly mezi obyvateli s vyšším a nižším vzděláním. V roce 1997 se domnívalo, že Nizozemsko má tuto morální povinnost, 58% lidí s nižším vzděláním a přibližně 80% s vyšším vzděláním. V roce 2000 se tento rozdíl ještě zvýšil.

Je ale třeba určité opatrnosti při interpretaci těchto výsledků. To, že tolik Nizozemcě říká, že uprchlíci musí být přijati, nemusí znamenat, že s tím ve skutečnosti souhlasí. Vysoké procento může být vysvětleno faktem, že lidé mají silný sklon zodpovídat otázku o morální povinnosti kladně. Mimoto může hrát roli použitá terminologie. Při slově "uprchlík" si každý automaticky vybaví "skutečného" uprchlíka, zejména politického, ale ne emigranta ekonomického. Ambivalence Nizozemců a jejich upřednostňování restriktivní politiky vyplývá ze zdrženlivosti vůči přijímání cizinců obecně.

V roce 1997, stejně jako v roce 2000, bylo přibližně 75% Nizozemců silně pro to, aby bylo stanoveno maximum ročně přijatých imigrantů. Většina se např. domnívá, že odmítnutí žadatelé o azyl mají být bez pardonu vyhoštěni a ti, kteří čekají na rozhodnutí déle než rok, nemají automaticky právo zůstávat v Nizozemsku.

3.3 Integrace cizinců

Obecně jsou lidé pro integraci cizinců do nizozemské společnosti. Opatření vlády mohou v tomto směru počítat s velkou podporou společnosti. Přitom je nutno činit rozdíl mezi opatřeními, která vyžadují úsilí cizinců (učení se jazyku), od těch, která vyžadují úsilí společnosti (jako je právo na nizozemskou státní příslušnost, povinnost obsazovat určité procento pracovních míst cizinci, možnost přivést si do země manžela či účast v obecních volbách). První typ opatření může počítat s mnohem větší podporou než typ druhý. Téměř každý považuje za důležité, aby se cizinci, kteří chtějí žít v Nizozemsku, naučili jazyk a důvěrně se seznámili s nizozemskými pravidly a zvyky. Dále by se podle mínění tří čtvrtin Nizozemců měla obec starat, aby cizinci bydleli rozptýleně po celém městě. Mnoho lidí souhlasí s iniciativou vlády, aby se cizinci, kteří žijí minimálně 5 let v Nizozemsku, mohli účastnit obecních voleb. Názory na to se mezi rokem 1986 a 1994 nezměnily. Menší shoda panuje v otázce povinnosti zaměstnavatelů přijímat do práce určité procento cizinců. Přesto to vypadá, že se počet zastánců v uplynulých deseti letech zvýšil.

Ve výzkumu byla v roce 1997 a 2000 věnována větší pozornost mínění o cizincích. V obou letech se většina domnívala, že zdomácnělí cizinci by měli moci dostat co nejdříve nizozemskou národnost. I zde vykazovali obyvatelé čtyř velkých měst a lidé s vyšším vzděláním vstřícnější postoj. I když se jejich názory na integraci neodchylovaly od zbytku, byli mnohem více nakloněni souhlasit, aby si cizinci mohli přivádět manžele ze země svého původu a že integrace dává právo na nizozemskou národnost. Méně žádoucí se jevilo, aby si imigranti ponechávali i původní státní příslušnost. Dokonce i u lidí s vyšším vzděláním s tím souhlasila jen menšina. O zaměstnávání ilegálních imigrantů nemohla být řeč. Téměř každý si myslel, že daní zaměstnavatelé musí být pokutováni (v roce 1997 zaujímali jen lidé s vyšším vzděláním tolerantnější postoj, ale tento efekt v roce 2000 zmizel). Z toho opět vyplývá, že se Nizozemci domnívají, že je třeba se striktně držet pravidel.

3.4 Kontakty

Obecně se vycházelo z toho, že utváření si názoru na cizince je ovlivněno také mírou kontaktu s cizinci. Sociální interakce je nezbytná pro vzájemné pochopení, v tomto případě mezi etnickými menšinami a starousedlíky.

Z výzkumu vyplývá, že čtvrtina Nizozemců přichází do kontaktu s cizinci denně a polovina v každém případě více než jednou za týden. Jeden z pěti Nizozemců se naproti tomu s cizinci nesetká nikdy, třetina jednou až čtyřikrát do měsíce. U mužů je kontakt s cizinci častější než u žen. Více mužů než žen potkává cizince denně, zatímco relativně mnoho žen se s cizinci nikdy nesetká. Lidé ve věku od 16 do 44 let se s cizinci setkávají častěji než lidé starší. Více než třetina lidí starších 65 let nepřijde s cizinci do styku nikdy (u kategorie 16 až 44 let to je 14%). Výše dosaženého vzdělání nemá žádný vliv na frekvenci kontaktu.

Nizozemci se setkávají především se Surinamci, Turky a Maročany. Kontakty s Antilany a Arubany jsou méně časté¹⁷. Pozoruhodné je, že více než polovina lidí se nikdy nesetká s Maročany. Důvodem může být to, že Maročané tvoří relativně do sebe uzavřenou skupinu. Více se orientují na vlastní společnost a navíc jsou silně individualističtí. Jejich účast ve spolcích a společenských organizacích je velmi nízká.

Ke kontaktům dochází nejčastěji v práci, na ulici a ve čtvrti. Mladí potkávají cizince samozřejmě také ve škole. Kontakty v práci, ve škole, na ulici nebo v sousedství jsou víceméně zběžné. Obecně mají jinou kvalitu a intenzitu než kontakty v domácím prostředí. Méně než jeden z pěti Nizozemcě se setkává s cizinci ve vlastním nebo jejich domě. Jsou to především univerzitně vzdělaní lidé (25%) a lidé z velkých měst (33%).

Existuje spojitost mezi kontaktem s cizinci a utvářením si názoru na ně. Z lidí, kteří se s cizinci setkávají minimálně jednou týdně, souhlasí asi polovina s tím, že "přítomnost cizinců je přínosem pro společnost, která se tak dostává do kontaktu s jinými kulturami", a kolem 40% s tím nesouhlasí. U lidí, kteří přicházejí s cizinci do styku méně než jednou týdně je tento poměr přesně opačný. Pozoruhodné je, že právě mnoho lidí, kteří s cizinci nepřicházejí do styku nikdy, se domnívá, že cizinci nejsou pro společnost žádným obohacením. Názory na opatření politiky přistěhovalectví a integrace se zdají téměř neovlivněné vzájemným kontaktem.

3.6 Shrnutí

Výsledky výzkumů potvrzují, že Nizozemci jsou na tom s tolerancí vůči cizincům pravděpodobně stejně jako jiné národy. Považují za svou morální povinnost přijímat politické uprchlíky, ale na druhou stranu trvají na tom, aby cizinci, kteří se chtějí v zemi usadit, absolvovali kurzy nizozemštiny a reálií. S Pimem Fortuynem víceméně souhlasí v tom, že Nizozemsko je malá země, a proto nemůže přijímat neomezené množství imigrantů. Sami kontakty s cizinci příliš nevyhledávají a v nových kulturách nespatřují nijak zásadní přínos pro společnost nizozemskou.

4. Použitá literatura

Esveldt, I. / Beets, G. / Henkens, K. / Liefbroer, A. / Moors, H.: Meningen en opvattingen van de bevolking over aspecten van het bevolkingsvraagstuk 1983–2000. Den Haag 2001
Esveldt, Ingrid / Traudes, Jeroen: Kijk op en contacten met buitenlanders. Immigratie, integratie en interactie. Wetenschappelijke Raad voor het Regeringsbeleid, Den Haag 2001, s. 40
Esveldt, Ingrid / Traudes, Jeroen: Onbekend maakt onbemind. De mening van Nederlanders over buitenlanders. In: Demos 17, 2001, č. 9
Fridrich, Milan: Fortuyn: Mučedník kravatového populismu. In: Týden 9, 2002, č. 20. s. 40–42
KlvaÀa, Tomáš: Pim Fortuyn. In: Reflex 13, 2002, č. 21, s. 66–68
Valk, Helga de / Esveldt, Ingrid / Henkens, K_ne / Liefbroer, Aat: Nieuw in Nederland.Een demografisch profiel van ‘oude’ en ‘nieuwe’ allochtonen. In: Demos 17, 2001, č. 12
Valk, Helga A.G. de / Esveldt, Ingrid / Henkens, K_ne / Liefbroer, Aart C.: Oude en nieuwe allochtonen in Nederland. Een demografisch profiel. Wetenschappelijke Raad voor het Regeringsbeleid, Den Haag 2001

5. Poznámky

1. Roku 1584 byl Vilém Oranžský, hlavní vůdce boje Spojených provincií za nezávislost, zavražděn na objednávku španělské vlády. Roku 1672 lynčovali oranžisté šéfa vlády Johana de Witta.
2. Lijst Pim Fortuyn.
3. Fridrich, Milan: Fortuyn: Mučedník kravatového populismu. In: Týden 9, 2002, č. 20. s. 40–42.
4. Volební úspěch Le Pena a Jörga Heidera v době nedávné.
5. Nizozemský interdisciplinární demografický institut.
6. Vědecká rada pro vládní politiku.
7. Názory a mínění obyvatelstva o otázce obyvatelstva.
8. Počet imigrantů byl v roce 1977 asi 80 tisíc, v 90. letech kolem 113 tisíc ročně.
9. U Turků a Maročanů tvoří 40% z celkového počtu.
10. 90% Turků a Maročanů druhé generace je mladších dvaceti let.
11. U Nizozemců to bylo 30%.
12. V roce 1998 uzavřelo sňatek s Nizozemcem 20% Maročanů a 10% Maročanek. Počet sňatků s Nizozemcem je u marockých žen nižší než u mužů, protože u muslimských žen je podle tradice dbáno na sňatek s muslimem.
13. V roce 1998 se provdalo 87% Polek a kolem 70% Sovětek za Nizozemce.
14. Pravděpodobně to je tím, že nesezdané soužití je u lidí z těchto zemí považováno za normální, a proto jen malá část z nich manželství uzavírá, a to navíc ve vyšším věku.
15. Nizozemců se ročně rozvede asi 1%, mužů z muslimských zemí 1–3%, mužů z Karibiku, Íránu, Egypta a Ghany více než 3%.
16. V roce 1994 to bylo 75%, v roce 1997 71% a v roce 2000 78%.
17. Což se dá přičítat jejich mnohem menšímu počtu.

300 g hladké mouky, 50 g vlašských ořechů, 200 g cukru krupice, 2 vejce, 4 lžíce medu, 1/2 lžičky sody, 2 lžičky koření na medový perník, 80 g másla, půlky ořechů a ovoce na zdobení.
Vyšleháme 1 celé vejce a žloutek s cukrem, máslem a medem, vsypeme promíchanou mouku se strouhanými ořechy a sodou a vymícháme těsto. Pokud se těsto lepí, přidáme lehce mouky. Těsto vyválíme nejlépe mezi mikrotenovou fólií na placku asi 3 mm silnou, vykrajujeme hvězdičky. Na plechu potřeme zbylým bílkem a na střed přitiskneme půli ořechu a kousek ovoce. Pečeme ve středně vyhřáté troubě do růžova. Vlažné sundáme z plechu a necháme v krabici s víčkem zaležet do druhého dne.