Blocek

Přemýšlím a přemýšlím... Jestli mám zůstávat věrná Seznamu se zaťatými zuby nebo zkusit vlastní štěstí s jazykem až na vestě... Kde je hranice, kam až jsem ochotna dojít, popř. se nechat dotlačit?

Blog jsem si na Lidech.cz založila jako patnáctá v pořadí (dneska tu je ke dvou tisícům tří stům blogů) a dokonce jsem byla pochválena samotným Marigoldem. Zůstala jsem tu, i když se jiní stěhovali, i když mají zdejší blogy pověst puberťáckých výplodů, i když nemůžu používat zdejší WYSIWYG editor a všechno musím psát ručně. Nikdy jsem si nestěžovala, že byla omezena délka příspěvku a tudíž nemůžu poopravit počáteční příspěvky, které jsem tehdy horko těžko publikovala, ale dneska bych už na nich uměla mnohé opravit. Založila jsem si tehdy Blockovo skladiste na Swebu, abych nemusela příspěvky kouskovat a i čtenáři to měli jednodušší. Nestěžovala jsem si, že nemůžu používat swebovské rozhraní, a sehnala si ftp klienta a naučila se ho používat. Musíte uznat, že na naprostého neználka jsem ušla velký kus cesty. A za to jsem vlastně Seznamu vděčná. Kdyby šlo všechno hladce, nic bych se nenaučila. Jenomže teď přišla na Swebu nečekaná-nehlášená změna. Nejde mi o placení prostoru, protože 60,- korun za rok je přece jen zanedbatelná částka. Vadí mi, že mi zrušili ftp přístup. Samozřejmě, pokud si navýším prostor, získám i ftp přístup, ale jde mi o to, že i kdybych měla možnost volat horkou linku, proč bych si měla zbytečně navyšovat prostor, jen abych získala zpět ftp přístup?

Jaké možnosti tedy mám? Buď požívat relativního pohodlí zavedeného systému, pokračovat jako doposud a zkusit se nějak po svém vypořádat s ftp Swebu, anebo začít někde jinde znova (ovšem s rizikem, že se mohou změnit poměry i tam), anebo rezignovat na dlouhé příspěvky, které jsou mimochodem to, co čtenáři nejčastěji hledají, anebo to celé zabalit.

Zabalit se mi to ještě nechce. Mám pocit, že moje seminárky jsou k užitku i jiným, a proto bych je chtěla nechat přístupné. Na zcela nový začátek si moc netroufám. Přece jen udělat si sama úplně celý systém, to už bych musela být profík. Odchod ke konkurenci se mi také moc nelíbí, protože to je pro mě útěk a porážka.

Tak nevím, co dál. Smířit se a zařídit se podle nové situace a kušovat? Nebo se vrhnout do neznámých a nejistých vod? V každém případě se mám zase co učit. Seznam = můj nejnáročnější učitel :o)

se dnes koná v návštěvní knize :o) Hostuje Johny.

Příspěvek na téma emancipace a registrovaného partnerství

[...] Hodnota jejich soužití - kdo chtěl by ji pak měřiti jinak, nežli mírou neskonalé intimní družnosti? - Úkoly rodinné výchovy pak budou rovněž chápány: rodinná výchova stane se výchovou pro život, jako jí dnes již začíná býti výchova školská; život rodinný bude přípravou pro hluboké vniknutí v děje životní, nebude již šablonovitou snahou uchránit dítě ode všeho "zlého, co zvenčí přichází", udržeti je v čiré nevědomosti až do té chvíle, kdy buď drsný život těžkou rukou dotknuv se dítěte ochrany zbaveného, anebo náhoda anebo svod otevře mu oči dokořán a dokoná mnohdy dílo zkázy jedním okamžikem, před kterým rodiče za dítě své se chvěli, anebo z dítěte tajně "uvědomělého" učiní pokrytce. Život rodinný právě nabude nového obsahu, neboť naleyne svazky k okolnímu životu vůbec. Je pravda, snad leccos pak setře se s idylického obrazu staré naší rodiny patriarchální, dnes ostatně již důkladně vybledlého; ale nový život jako nové víno musí býti naléván do nových forem: staré by jeho kvasem rozpukaly. [...]

Takto pravil JUDr. Emil Hoffer před 97 lety. Jistě, jeho a tehdejší pokrokovost vůbec se týkala žen a vztahu žena - muž, ale copak jsme opravdu za to století nepostoupili dále? Nepohlížíme na tehdejší poměry s despektem a přesto jsme o nic nepokročili? Pro jasnější vizi budoucnosti bývá dobré rozhlédnout se kolem sebe a ohlédnout se za sebe, na ušlou cestu.

se v poslední době objevily příspěvky o trampotách se spodním prádlem. Ve všech případech od dam, které mají prsa. Žehrají na výrobce a jejich zvůvěřilé představy o podobě padnoucí podprsenky. Sice žádná prsa nemám a potýkám se s opačným poměrem obvodu hrudníku a velikosti košíčků, ale musím potvrdit, že výrobci při zahleděnosti do extravagance modelu (design a la jezeďačka považuji v dnešní době za extravaganci asi tak jako modely z přehlídkových mol) zcela přehlížejí hledisko použitelnosti (stejně jako Haute Couture). To hledíte, co? :o)

Jelikož jsem nestyda, nevadí mi očumující prodavačky a pokud mám dostatek času a energie, zkouším, zkouším a zkouším, až najdu nějakou, která se mi skutečně líbí a pak několik týdnů nedýchám a doufám, že povolí. Není to žádný požitek a vůbec si nepřipadám v novém kousku sexy, ale starší prádlo sexy také není, nehledě na nepředvídatelnou možnost nutnosti náhlého převozu do nemocnice a následného pohoršení se nemocničního personálu nad stavem mých spodků, na kterou ode dávna upozorňuje babička.

Pokud se ovšem chcete v obchodě se spodním prádlem pobavit, vřele doporučuji navštívit ho jako odborný doprovod nezkušené a neobeznámené s nástrahami, jež se tam skrývají. Nemám na mysli děvenku mladou a stydlivou, ale přesto toužící po svůdnosti, protože být svědkem cizího traumatu nepovažuji za zábavu, nýbž se ženou dospělou, starší, s vlastním přesvědčením a světonázorem, jehož součástí je názor, že podprsenka je věc zbytečná, asi jako počítačové hry.

Konkrétně jsem se takto pobavila s matinkou. Moje matka je stvoření dosti výstřední. Kromě toho, že podprsenku považuje za zbytečnost, počítačové hry za ztrátu času, gaborky za synonymum bot a muže za nelibě páchnoucí ješity a závistivce, se vyznačuje ve svých padesáti letech (ačkoli každému tvrdí, že je jí šedesát) a po třech dětech postavou mladice a účesem pankáče. Tuto ženštinu se mi před několika lety podařilo přesvědčit, že lepším vánočním dárkem, než vyplnění jejího svérázného přání "abyste byli hodný", bude její první podprsenka.

Vydaly jsme se tedy do specializovaného butiku. Matku sice uchvátilo ihned po vstupu pyžamo-kombinéza čili dupáky, ale podařilo se mi ji dokormidlovat až k pultu, protože mám jednak silovou převahu, dvak jsem jí připomněla, že má své potomky poslouchat, aby si zvykla na stáří, až jí nic jiného nezbyde. Po tomto entree jsem šokovala prodavačku, když jsem poručila, aby vydala vše, co má ve velikosti 75-85A. Matčin rudo-oranžový chochol a ukázka mých přesvědčovacích metod nám zajistily nejen nekladení odporu, ale i příkladně svižné a úslužné obsloužení. Osvědčenou metodou jsem matku nasměrovala do kabinky, protože nestydatost je dědičná, ale z generace na generaci slábne. Pak už zbývalo jen matce vysvětlit, že zkoušení na holé tělo je sice nehygienické, ale jiné jako by neexistovalo.

Po kratší přednášce na téma míchání, transparence a krycí schopnosti barev jsme butik opustily s lososově-růžovou soupravičkou, protože ladila s ofinou. Nutno říct, že tato anabáze škodolibě nepobavila jen mě, ale na Štědrý den i matku, když si u stromečku dárek rozbalila a šokované babičce přisvědčila, že to je dárek od milence, a vzápětí dodala, že ale bohužel neví od kterého, že s určitostí lze vyloučit jen toho masochistu.

Schizofrenie

- nejčastější a nebezpečná duševní porucha
- rozštěpení
- charakteristické narušení myšlení a vnímání, porucha emotivity a osobnostní integrity
- výskyt nezávisle na kultuře, všude, už od dávnověku
- neví se, co vše této poruše předchází

Neznáme indikátory před vypuknutím, jen:
a) obtíže v mezilidských vztazích
b) přecitlivělost, slabé ego
c) podávání nižšího výkonu
d) omezená samostatnost
e) neschopnost prožívat radost

Dispozice:
- nižší frustrační tolerance (zátěž je ještě zvládnutelná, dá se unést)
- zvýšená frustrační tolerance
- propuknutí nejčastěji 16-25 let, dále pak okolo 45 let

Postihuje muže stejně jako ženy (Koukolík uvádí, že u nás to je 70% mužů ku 30% žen)

Příznaky:
1. řádu:
- ozvučování myšlenek
- ovlivňování myšlenek
- bludné vnímání
- pocity tělesného ovlivňování
- ovlivňování dalších psychických procesů (vůle)
2. řádu:
- emoční oploštěnost
- porucha afektivity
- bezradnost
- neschopnost ambivalence
- bludné nálady
Pro akutní schizofrenii:
- porucha myšlení a vnímání
- porucha afektivity
- autismus

I. typu s pozitivními symptomy:
- charakteristické výstřednosti, bludy
- ataky
- dobrá léčitelnost
II. typu s negativními symptomy:
- strukturální abnormality mozku
- bez odezvy na medikaci
- naprostá desintegrace osobnosti

Poruchy myšlení:
- znakem zdravého člověka je, že myslí a chová se souvisle
- schizofrenik myslí nesouvisle, bludy a halucinace, jiná logika, opakování té samé myšlenky
- neposlouchání obsahu, ale zvuku
- nesprávná orientace v realitě a v sobě samém
- absolutizace absolutního dění (už nikdy nepřestane pršet)
- neexistence nálady
- magické prvky
- přestávají poznávat sami sebe
- ztrácení identity svého já
- svět přesycen informacemi
- vše, co nemocný dělá a prožívá, se mu jeví jako projev vlastního já, ale i jakési síly, která s ním manipuluje > rozštěpení
- charakteristické jsou bludy: mylné přesvědčení, kterému nemocný věří a má faktický vliv na jeho chování (blud ovlivňování)
- persekuční bludy: pocit pronásledovanosti > paranoici
- megalomanické bludy
- reformační bludy
- porucha vnímání: halucinace = klamné vjemy vznikající nezávisle na vnějším podnětu, nemocný je nevyvratitelně přesvědčen o jejich reálnosti
> nejčastější jsou sluchové halucinace: posměch i chvála
> méně časté jsou zrakové halucinace
> smyslové halucinace: otrávené jídlo

3 základní druhy schizofrenie:
katatonní
- nápadnosti v motorické oblasti (vosková ohebnost, ztuhnutí, stupor)
- stuporózní forma
- echolálie, echopraxie
hebefrenní
- nejtěžší typ
- vznik od 15 do 25 let (dětská identita)
- poruchy myšlení
- zrakové bludy
paranoidní
- patologická podezíravost vůči okolí
- blud ohrožení
- vznik a nástup později (i kolem 40 let)

Teorie vzniku:
- nadměrná tvorba dopaminu (nervový transmiter) v mozku (> dobrá reakce na medikaci)
- strukturální abnormality mozku (větší mozkové komory x menší ostatní části) (špatná léčitelnost)

Způsob nástupu:
- plíživý
- náhlý

Prognóza:
20% výskyt jednou za život
60% syndrom zlomené pružiny = pokles výkonu v období normálu
20% úplný rozpad (desorganizace) osobnosti

Raději se příliš nezkoumejte, radí psychologové.

I. abnormální chování:
1. pohled: na základě statistické četnosti (vzácné chování)
2. pohled: odchylka od sociální normy
* normální je to, co je ve společnosti obvyklé
* mediální norma: vzorem to, co je opakovaně a často atraktivním způsobem prezentováno jako standardní nebo žádoucí
* agrese
* nová identita
3. maladaptace
* = nepřizpůsobivé chování > vůči sobě nebo skupině je abnormální
* potíže (většina duševně nemocných strádá, trápí se)

II. normalita
indikátory duševního zdraví (zdravý jedinec je má ve větší míře než nemocný):
1. přiměřené vnímání reality > zdravý jedinec je schopen přiměřeně hodnotit realitu, vyhodnocovat, co se kolem něj děje, nepouští se do něčeho, co nemůže zvládnout, nevyhýbá se obtížím
2. sebepoznání > normální jedinec zná své pocity a názory
3. schopnost ovládat své chování (a když ne, vědění proč)
4. sebeúcta a akceptace > mít se rád, ale vědět, že není možné, aby mě měl rád každý
5. schopnost vytvářet citové vztahy > mít uspokojivé vztahy s lidmi, být akceptován a akceptovat druhé
6. činorodost > nemuset se nutit do žádných činností, do kterých se nechce, schopnost vůbec něco vykonávat

Úzkostné poruchy
1. a) generalizovaná úzkostná porucha
* člověk žije v neustálém napětí, má obavy
* nepřiměřené reakce na slabý stresor
* tělesné obtíže: zrychlená srdeční činnost, neschopnost uvolnit se, poruchy spánku

b) panická porucha
* pocity děsu a hrůzy, strach ze smrti
* může se vyvinout i v agorafobii
* tělesné obtíže: špatné dýchání
* nepředvídatelnost záchvatu
* zvýšená citlivost na cokoli
* častější u žen než u mužů

2. a) fobie
* strach je specifičtější
* iracionální, nepřiměřený strach z něčeho, co samo o sobě není nebezpečné
* postižení mají nadhled, ale nejsou schopni změnit své chování
* normální lidé se také bojí, ale nezatěžuje je to, nezasahuje to do jejich všedního života

I. prostá fobie (+ někdy i klaustrofobie)
II. sociální fobie
* situace společenského, mezilidského kontaktu
* strach promluvit ve větším množství lidí
* (strach z vystoupení, záchvaty úzkosti)
III. agorafobie
* nejsložitější a nejzávažnější fobie
* řec. "strach z tržiště"
* strach z možnosti ocitnutí se v neznámé situaci
* nejtěžší případy ani nevyjdou z bytu
* separační úzkost > abnormální závislost > možnost rozvinutí se agorafobie (platí u vysokého % lidí trpících fobii)

b) obsedantně-kompulzivní poruchy
* abnormální strach z choroboplodných zárodků; několikerá kontrola, že je vše v pořádku; nutkavé myšlenky, že mohou někoho zranit, někomu ublížit nebo že jim bude ublíženo
* obsese = nežádoucí vtíravé myšlenky, obrazy, které vzbuzují úzkost
* kompulze = neodolatelné nutkání provést nějaký čin nebo rituál, který zmenšuje úzkost
* obsese často souvisí s kompulzí
* hlavní rysy:
o subjektivní prožitek ztráty vůle
o důležité je, zda to narušuje každodenní život, nebo ne
o uznávání iracionality, ale přece ?
o důležité je, zda je úkol proveden úspěšně
* mění se s dobou
* trpí jimi 2,5% populace
* mírně geneticky zátěžové, roli hraje zátěžová situace, která rozhoduje, zda se porucha projeví či ne
* porucha Františka Josefa I.
* zvýšená dispozice ke vzniku u:
o lidí zvýšeně nejistých, opatrných, nadměrně svědomitých, puntičkářských, při rigiditě, ulpívavosti na jistých postupech, plánování, nerozhodnosti, sklonu k nespokojenosti a špatné náladě

Poruchy nálady
Jde o chorobnou náladu, která neodpovídá reálné životní situaci nemocného.
1. depresivní poruchy bez mánie
* normální reakce na spoustu životních stresorů
* v abnormální (nepřiměřené) situaci ale reakce trvá déle než u většiny lidí
* v pozadí je reakce na ztrátu
* 4 soubory symptomů:
a) emoční: ztráta prožitku radosti, sklíčenost
b) kognitivní: úvahy o vlastní nepotřebnosti, nešikovnosti (nic mi nejde)
c) motivační: ztráta motivace, práce, kontaktů
d) tělesné: ztráta chuti, bolesti hlavy, silná únava, nezájem o sex
* % všech depresí skončí do 1 měsíce; % do 3 měsíců; % trvá déle než rok a z toho jen 10% je nevyléčitelná porucha nálady
* projevují se mikromanické bludy: pocity bezmocnosti, izolace, vlastní nedůležitosti
o autoakuzační: sebeobviňování
o persekuční: "to je můj osud!"
o nebezpečné suisidální myšlenky: těžké pokusy o sebevraždu
* jak lidé přemýšlejí: jen to negativní; generalizace x všímají si detailů

2. maniodepresivita
* mánie = opak deprese: energie, nadšení, neustálé mluvení, myšlenkový trysk
* cirkusový stan nad jámou deprese
* zvýšená chuť k jídlu, neselekce (i ve výběru partnerů)
* megalomanické bludy
* reformační bludy: "já to všechno zachráním" atd.

3. mánie
4. trvalé poruchy nálady

Račte si povšimnout v menu nově přidané Knihy přání a stížností a máte-li nutkání, můžete se vyjádřit i tam. Osobně bych to uvítala, alespoń do doby, než bude zavedena možnost hlášení nových komentářů, Vaše připomínky tam (anebo mailem).

O fízlování a drzosti

Jsem přesvědčena, že osobní počítač je věcí osobní. Nikomu není nic do toho, co na svém počítači máte, co tam děláte, kudy surfujete, s kým si píšete. Dozvěděla jsem se, že to, že svůj notebook vždycky sklapnu, když kdosi přijde na návštěvu, působí podezřele. Že vzbuzuju podezření, že se zabývám něčím nekalým, že něco tajím...

Přijde mi to jako drzost. Nic než drzost. Samozřejmě, že osobu blízkou v klidu nechám kouknout na můj počítač, předvedu ho, pochlubím se, ale dožadovat se inspekce je nepřípustné. Každý má právo na soukromí, netuším, proč bych se měla zpovídat, kolikrát do týdne mailuju s matkou, jestli čtu Spy a co mám v oblíbených v prohlížeči. Vždyť i standardní složky se jmenujou "My documents", "My favorites" atd., což je samo o sobě výstižné.

Nejde mi tolik o to, co skutečně tajného na počítači mám nebo nemám (co je tajné, to stejně nikdo nenajde, že ano), ale o princip. Pokud se považuje za nepřijatelné otvírat cizí dopisy a vyptávat se, co v nich stojí, je obsah hardisku něco jiného? Pokud je nepřípustné kontrolovat telefonní seznam, výpis hovorů a obsah sms v mobilu, je historie počítače jiný případ? Je-li šacování kapes nevychovanost a šmíráctví, není šacování počítače to samé? Proč bych měla snášet, že kdosi chce mít pod kontrolou mé počítačové aktivity?

Kdyby šlo o počítač sdílený s někým jiným, kdyby to nebyl počítač můj, ale např. zaměstnavatele, ani neceknu. Pak to není můj osobní majetek a vím, že ostatní nejsou zvědavi na to, co tam dělám, případně že mají právo určovat, co smím a nesmím dělat. V takovém případě považuji za slušnost a samozřejmost pracovat pouze ve svém profilu, mazat po sobě temporary files a historii, nezavirovávat počítač ze soukromých mailů apod.

U svého osobního počítače ale takové fízlování nesnesu a nepřipadá mi to nepochopitelné. Pro mě je to na stejné úrovni jako prehistorické praktiky pročítání tajných deníčků a kontrola spodního prádla dospívajícím dcerám jejich matkami. Hnus a drzost.

Počítač ovládaný hlasem. Prý už něco takového existuje, ale údajně moc nerozumí a musí se mu diktovat v odhlučněné místnosti, takže nic pro praxi. Podle odborníků ani v příštích dvaceti letech, protože lidský hlas je ovlivňován příliš mnoha faktory a tvořen příliš mnoha složkami. Nicméně s dosavadními poznatky by už třeba bylo možné doplnit bezpečností kamery o mikrofony a analýzou zachycených hlasů odhalovat agresi. Čili by nebyla tak snadno přehlédnutelná, pokud člověk u monitoru nedává zrovna moc pozor. Pracuje se také na archívu nahrávek rozhlasového vysílání, ve kterém by bylo možno vyhledávat. Naťukáte slovo, které chcete najít, a vypadne vám x nahrávek. Potíž je s výslovností. Pravidla, jak počítač "čte" vyhledávané slovo, často neplatí, zvláště u slov cizích, jmen apod.

Jak mně by se líbilo počítači diktovat! Zřejmě si ale musím nechat zajít chuť, protože nejsem schopna ani vytočit číslo pomocí hlasové volby v mobilu. Prostě nedokážu říct nic dvakrát stejně a tolerance není pro mou hudební hluchotu a intonační neschopnost dost velká. Hm, a to říkají, že mám nezaměnitelný a typický způsob mluvy a intonace!

Možná se dožiju dřív koulovačky na Marsu, než počítače-diktafonu. Od čeho máte tak zploštělá bříška prstů? - Od ťukání do počítače, panáčku, od psaní. - A od čeho máte tak shrbená záda? - Od sezení u počítače, panáčku, od sezení. - A od čeho máte tak zkažené oči? - Od koukání na monitor, panáčku, od koukání.

Dneska jsem vzala čoklíky po dlouhé době na pláž, abych udělala něco pro zdraví. Užít si trochu sluníčka a zdravého vzduchu. Bohužel se tam vypravili snad úplně všichni, takže i když jsme dorazily před půl pátou, bylo tam lidu jako na Václaváku. Jak se začalo šeřit ubývalo jich, až jsme tam zbyly skoro samy. Krása a kosa. Úplně jsem promrzla a doma mám teď dvě leklé rybičky. Připadá mi, že chůze pískem je náročnější než ve sněhu. Sníh, pokud pamatuju, se boří jen dolů. Písek uklouzává na všechny strany. Zřejmě by šikly pohorky, jakkoliv to zní absurdně.

Na zahraničním rádiu jsem vyslechla reportáž o Palachovi a sebevraždě jako protestu. Moc hezky udělanou, fundovanou, jak to tak některá rádia dovedou. Ale o Palachovi mluvit nechci. Spíš jsem se (nedobrovolně) zaměřila na projev mluvčího studentů. Na projev v cizím nářečí. Už chápu proč si náš německý lektor rval vlasy a proč nás fonetici tolik mučili.

Je to skutečně tak, že spisovná výslovnost každého jazyka má nějaká pravidla, je nějak normovaná. A mluvit cizím nářečím znamená ovládat nejen jeho slovní zásobu a syntax, ale i výslovnost. S podivem je, že nad nutností dodržovat slovosled se nikdo nepozastavuje a, byť nerad, to akceptuje. Nad nutností používat "jiná" slova se nepozastaví vůbec nikdo. Ale neustále narážím na svéhlavost, co se týče výslovnosti. Nevím, je-li to lenost a neochota křivit si hubu, nebo čirá neschopnost. Fríštyk prostě není Frühstuck, míde není müde. Roztlemené pražské e není (ani ve spisovné češtině) normální e. Nosové n není ng a ať se nikdo netváří, že to je cizí hláska, protože je vyskytuje i v češtině, ve slovech českého původu.

Nezpochybňuji, že cizí nářečí se nelze naučit dokonale, k nerozeznání od rodilého mluvčího, to se nejspíš podaří málokomu, ale je pro ostudu zcela ignorovat pravidla výslovnosti. A s hudebním sluchem to nemá co dělat. Je to o vnímavosti obecně. A o příkladu samozřejmě. Těžko se naučíte dobrou výslovnost od učitele, který ji neovládá a nepřikládá jí váhu. Přitom pochytit ji je snazší, než se naučit slovíčka a gramatiku, jak dokládají četné příklady američanů z Vysočan. Pro začátek postačí mluvit tak, aby bylo i při letmém poslechu možno identifikovat, že se jedná o cizí nářečí.

I když mluvíte jako hotentot, protože Vás nikdo správně mluvit neučil, neklesejte na duchu. Naučit se to dá i odposlechem a i jiné národy s tím mají potíže. Slyšeli jste někdy mluvit Angličana německy, Francouze a Itala anglicky? Poslechněte si je a vemte si z nich odstrašující příklad, ať si neuříznete ostudu, až budete mluvit v rádiu.

od Johna Ravenscrofta si můžete přečíst na shortstories.

Poláček si dělal legraci, která se stala skutečností. Posuďte sami:
Roona Keith (40), manželka Julia Iglesiase (87), čeká miminko. Julio Iglesias Jr. (60) bude mít tedy bratříčka a Ennrique Iglesias (28) prastrýčka. Nejmladší Iglesias se pravděpodobně v útlém věku stane polovičním sirotkem, což mi nepřipadá zrovna ideální. Nemají rodiče trochu myslet na budoucnost? Anebo je to stejný případ jako rozvod? Nicméně pro Iglesiovi je to jistě radostná událost.

Poslední dobou čtu čím dál víc blogů a s narůstajícím počtem se mi chce čím dál míň do vlastního psaní. Sice jsem si ve slovníku internetových pojmů našla, že blog je osobní stránka s okomentovanými odkazy na zajímavé stránky, obrázky, srandičky apod. na internetu (čili takový malý internetový čtenářský deník, ačkoli já chápu blog trochu jinak), ale mně se nechce přeříkávat, co píšou jinde. Odkazy podle mě mají smysl, jen pokud mají nějakou čtenářskou, informační hodnotu. Na blozích se píšou leckdy zajímavé věci, ale pokud mě vedou k zamyšlení, komentuji je rovnou v jejich komentářích. Od toho tam jsou. Jiná věc je, zda je vůbec komentovat, jestli je nutné tam svůj názor vůbec psát. Pokud vedou k zamyšlení tak hlubokému, že vydá na vlastní příspěvěk, pak ano, pak jsou inspirací jako cokoliv jiného, co se událo.

Nainstalovala jsem si rss čtečku, která se mi moc líbí, protože vidím bez námahy, jestli můj oblíbený blogger napsal něco nového. Jenomže jsem si tam nenainstalovala jen oblíbené blogy, ale i ty, které stojí za čtení jen někdy. Mám pocit, že někdy prostě není dobrá doba, rozpoložení, ale přesto se píše. Jako čtenář mám pak pocit, že dotyčný blogger je fňukna vztahovačná, sebe sama litující, která jen dští síru. Nejde totiž o to, že je ouvej, to se prostě stává, ale jde o agresivitu, která na mě z takového ufňukaného článku dýchá. A to číst nechci. Mám pochopení, často soucítím, ale atakovat se jako nevinný čtenář nedám. Přestanu být čtenářem, zeštíhlím čtečku.

Mám zvláštní nadání přicházet do míst, kam se chodit nedoporučuje. Je-li v nějakém cizím či známém městě podezřelá a nebezpečná čtvrť, můžu vzít jed na to, že já se tam půjdu procházet, nejlépe v nočních hodinách. Přitom nemám strach a mnohdy mi líčení nástrah číhajících na takových pochybných místech přijde značně přehnané. Bohudík se mi doposud nic nestalo a anděl strážný stál při mně. Možná, že mám dobrý trénink z roků před pubertou, kdy jsem mnohé hodiny strávila na nádraží, což jistě není ideální místo pro osamělou děvenku.

Díky tomuto talentu jsem se po červené čtvrti pohybovala jako doma (však jsem tam také bydlela :o)), pěšky prošla mnohé průmyslové zóny a tirácká parkoviště, krátila si cestu nejedním smrdutým podchodem a podezřele potemnělým parčíkem...

Jakožto nově přibyvší jsem se na počátku podzimu vydala na průzkum okolí bydliště a vyrazila v neděli odpoledne na kole do centra města. Jelikož bylo krásné počasí, slunce svítilo a nefičel vichr, vzala jsem s sebou čoklíka, aby pobyl na čerstvém vzduchu. Posadila jsem ho do košíku na řídítkách, překontrolovala zpruchřelost izolepy, která košík držela, šlápla do pedálů svého tříčtvrtečního kola, které pamatuje ještě moje nádražní časy, a zamířila nejkratší a nejpřímější cestou na centrum. Za neobyčejného rachtání (pravá šlapka drhla o stojánek) jsem prosvištěla parkem, kde se venčí obyvatelé domova důchodců, a následně podjezdem pod tratí, kdy jsem zjistila, že mi nefunguje zadní brzda, a vřítila se do obytné čtvrti. Všude samé činžáky s podloubím, v podloubích kavárničky orientálního a karibského stylu a před nimi neuvěřitelné množství poflakujících se, pokuřujících, hrajících v kostky a klábosících lidí. Jiných lidí. Nebo spíš já jsem byla jiná, pač na mě všichni překvapeně civěli a posléze i pokřikovali. Šlápla jsem tedy do pedálů a řítila se dál, čoklík se málem zadusil, jak jsem uháněla, červená nečervená, jen abych se co nejrychleji dostala do míst, kde nebudu za exota. Vyvázla jsem bez úhony, utvrzena v tom, že některé kulturní rozdíly týkající se vyjádření sympatií mi k srdci nepřirostou nikdy. Teprve posléze jsem se dozvěděla, že jsem si to mašírovala nejnebezpečnější čtvrtí celého města, kam se ostatní v životě neodváží ani ve skupině a autem, jejímiž obyvateli se straší zlobivá dítka a kde se bojí i policie.

Mým posledním, spíše komickým, kouskem bylo uvíznutí v jednosměrné uličce evropského hlavního města. Abych se z města pokud možno rychle vymotala, rozhodla jsem se jet stejnou cestou, jakou jsem přijela. Jenže ouha, hned na první křižovatce bylo zakázano odbočení doleva, kam jsem potřebovala. Řekla jsem si, nevadí, objedu blok a dostanu se kam potřebuju. Možná mě mohlo napadnout, že onen sexshop na křižovatce nejspíš něco věští, vzpomenout, že se podniky tohoto typu sdružují a tvoří charakteristické čtvrti, ne jako v Praze, kde si trh dělí a každý má své teritorium. Vjela jsem tedy do ponuré uličky, kde ještě ležely zbytky tramvajových kolejí, ačkoli v okruhu dobrých dvou kilometrů nebylo žádné jejich pokračování. První uličkou jsem to sekla doleva, abych se co nejdříve dostala na původní křižovatku. A dostala jsem se do uzoučké jednosměrky mezi zdí vlakového nádraží a výkladními skříněmi s dámičkami. Překontrolovala jsem, že jsem v autě zamčená, a doufala, že světla na křižovatce mají normální propustnost, takže tu nebudu stát dlouho. Chyba lávky. Důvodem zácpy nebyla světla, ale dámičky. Automobilisté se posouvali pomaleji než šourem, aby si všecko náležitě prohlédli. Často zůstávali stát úplně a čekali, až jim pěší okukující uvolní výhled. Co dělat? Uvelebila jsem se, zapálila si a pustila cd a vesele koukala na ty čumily :o) Dámičky evidentně chápaly, že jsem se sem dostala omylem, jelikož si mě nevšímaly a raději věnovaly svou pozornost jiným, byť méně luxusním autům kolem. Co jsem vykoukala? Čumilové jsou větší srabíci než já, chodí ve skupinách alespoň po třech. :o)

aneb Trochu jsem si posvítila na návštěvníky

Statistiky z Toplistu možná vypovídají o tom, kdo Blocek navštěvuje. Třeba to je zajímavé i pro Vás. Pro názornost jsem udělala grafy, pro období od 21. prosince 2003 do dneška, tj. 31. prosince 2004. Aktualizace snad nastane za kratší čas než minule. Nicméně rozdíly za 3 měsíce nejsou nezajímavé.

Skrze Explorer se dívá drtivá většina návštěvníků. Narůstající podíl jiných prohlížečů se nedá nezaregistrovat, stejně jako pokles u starších verzí Exploreru.

MSIE 6 ... 73,6 % (+1,0 %)
Gecko ... 11,9 % (+2,5 %)
MSIE 5 ... 7 % (-1,8 %)
MSIE 5.5 ... 4,3 % (-1,3 %)
Opera 7.x ... 1 % (-1,5%)

U operačních systémů je nadvláda Microsoftu ještě markantnější. Rozpoznávání jednotlivých verzí systémů se zlepšilo, ale nakolik je spolehlivé, zůstává otázkou.

Win XP ... 54,2 % (+5,9 %)
Win 98 ... 20,6 % (-4,4 %)
Win 2000 ... 17,9 % (-1,7 %)
MacOS X ... 2,1 % (+0,9 %)
Win NT ... 1,9 % (-0,5 %)
MacOS ... 1,3 % (+0,4 %)
Linux ... 0,9 % (-0,1 %)
Win 95 ... 0,7 % (-0,5 %)

Na doménách příchozích jsou zajímaví především "zbloudilci". Expanze Brazilců se za posledního čtvrt roku zpomalila, zato absolutními skokany se stali Francouzi. Podezřívám je též ze značného spamování.

cz ... 50,2 % (-14,5 %)
IP ... 15,2 % (+0,8 %)
net ... 9,4 % (+3,0 %)
be ... 6,0 % (+4,1 %)
com ... 3,7 % (+0,9 %)
nl ... 2,4 % (+1,3 %)
it ... 1,8 % (+1,0 %)
sk ... 1,6 % (beze změny)
fr ... 1,3 %
edu ... 0,9 %
mx ... 0,8 %
de ... 0,7 % (beze změny)
br ... 0,6 % (+0,1 %)
uk ... 0,6 %
pl ... 0,5 % (-0,1 %)

Poslední graf ukazuje, kdy se surfuje. De facto pořád, i když postupem času se rozdíl mezi dnem a nocí prohlubuje.

večer ... 21,8 % (+0,8 %)
pozdní odpoledne ... 17,7 % (+1,1 %)
časné odpoledne ... 17,4 % (+0,8 %)
dopoledne ... 15,1 % (-1,1 %)
pozdní večer ... 13,1 % (-0,2 %)
ráno ... 6,2 % (-1,4 %)
noc ... 6,0 % (-0,4 %)
nad ránem ... 2,7 % (+0,4 %)

Show Jerryho Springera jsem viděla v životě asi třikrát. Naposledy před chvílí. První dva díly asi před dvěma lety. Byla jsem na něj tenkrát zvědavá, pač se o něm v té době nějak mluvilo. Moc se mi jeho show nelíbila, hosté by podle mě měli být zváni spíše účinkujícími. Jejich strojenost a teatrálnost mě odradila. Jejich hysterický křik, pošťuchování a strkání do sebe na pódiu, odsedávání si atp. Nic pro mě.

Po dvouroční přestávce musím konstatovat, že se nic nezměnilo, jenom publikum je snad ještě horší, než sami účinkující. Možná to souvisí s rádobysenzačním tématem, nevím. Publikum je hlučné, neukázněné, tupé a hlavně nevychované. Mám pocit, že v něm sedí samí hlupáci, jimž je sekundový záběh v televizi nade vše. Jak jinak by mohli vypouštět, a navíc tak halasně, z úst takové nehoráznosti?

Možná tam jsou pro to, aby Jerrymu Springerovi masírovali ego. Jaký jiný smysl má jinak skandování "Jerry, Jerry!"? Nevšimla jsem si, že by byl Jerry Springer nějak oslňující. Však je také těžké oslnit výkonem, který spočívá v ohlášení příchozích, povelu režii ke spuštění videa (to je novota, dřív video nepoužívali) a ohlášení reklamní pauzy. I jeho závěrečné ponaučení bylo nicneříkající a mimo mísu.

Hrubiánství této show se mi nelíbí stejně jako iritující všechápavost a lísavost Dr. Philla. Přitom témata by mohla být docela zajímavá, vždyť jde koneckonců o život a koho zajímá jen ten vlastní? Napadá mě, že novácké Áčko se mi líbívalo mnohem víc, jeho forma mi byla bližší než velkoshowmenství.

a já věřím, že až se sešeří, stát budeš u mých dveří, pak ti svěřím, co tvrdí někteří, kteří nás oba znali, když jsme se milovali...

Až se sešeří, bude jistojistě stát u mých dveří a nebude to ten, kterého znají. Je zvláštní, jak okolí vnímá pár. Alespoň ten, jehož umírněnější polovičku tvořím. Nejde jen o rodinné příslušníky starších generací, kteří by mě v hloubi duše nejspíš rádi viděli pod čepcem. I vrstevníci dávají najevo, že je nepředstavitelné, že by pár mohl přestat existovat. Říkají ty a myslí vy. Já tomu říkám vnější splynutí duší. Dělají ze mě polovičku. Jsem jen poloviční bytost. Jenže co oni vědí. Jsem bytostně celá, už proto, že tvořím dvě polovičky :o)

Takže se těším, až se sešeří, a svěřovat nikomu nic nebudu, zvlášť ne nějaké pofidérní drby ostatních, páč dávám přednost jinému splývání duší.

Už jsem se zmiňovala, že mám doma čoklíky, a teď je můžete i vidět.
Velikost fotky úměrně odpovídá jejich velikosti :o)

Co a jak vidím/nevidím

Nestačím koukat, co se všecko změnilo. Zatím se moc neorientuju, takže ani nevím, jestli k lepšímu nebo k horšímu. Nicméně kritiky na fórech jsou docela ostré.

Takže svá pozorování omezím na několik připomínek:

1. Na první pohled jsem si myslela, že nová podoba je optimalizovaná pro Explorer, a proto mám vlevo tak široký prázdný pruh a reklama vpravo se tolik tísní. Otevřela jsem tedy Explorer a zjistila, že v něm to nefunguje vůbec.

2. Že je chat a fórum v jedné záložce mi nijak nevadí a docela se mi zamlouvá levý navigační sloupeček. Proč ale nabídka místností a fór vypadá jakoby vpravo oříznutá?

3. Šipky na záložce pro přechod na email zcela překrývají samotný nápis.

4. S povděkem kvituji, že mi přihlášení přestalo stále vnucovat automatické vyplňování uživatelského jména.

5. Nejsem si jistá, jestli to se současnou změnou nějak souvisí (možná jsem si toho všimla opět o něco později), ale jsem nadšená přidáním data a času v komentářích na blozích. Děkuju.

6. Nerozumím, proč je nabídka srazů přístupná všem a instituce hosta byla zrušena. Pokud má být chatování výsadou jen registrovaných, proč nabízet neregistrovaným chatařské srazy?

7. Co se stalo s ikonkou na blogu, která ukazuje, jestli chatuju?

8. VIP je nová instituce, nebo to platí stále jen pro moderované chaty?

9. Je info a profil něco jiného? Asi ano, pač v infu mám částečně mnou původně zadané údaje, ale nemůžu je změnit, pač editace údajů zcela ignoruje má přání, co má a co nemá být veřejný údaj. Profil mě osobně ve třetí osobě upozorňuje, že nemám zeditovaný profil a ať si pošlu vzkaz pro zjednání nápravy. Informace v profilu opět ignorují má přání a dokonce protiřečí těm v infu (neuvedou jméno, které chci, ale email na mě prásknou).

10. Údaje nabízené v profilu jsou sice obsáhlé, ale raději vyplňuji po svém: Jsem přesně 1,7 m vysoká heterosexuální bruneta s proměnlivou barvou a délkou vlasů, mám hnědo-zelené oči a na nose brýle. Váhu nemám, takže neznám. Postava jsem tragikomická, žiju v bytě se dvěma čoklíky, většina zaregistrovala, že mám partnera. Seznámení či vztah nehledám, milence už mám. Mluvím především jiným jazykem, ale česky a anglicky taky obstojně. Němčina a španělština jsou téměř minulostí, ačkoli by si o takových pasivních znalostech mohli mnozí z těch, kteří prohlašují, že nějaký jazyk ovládají, nechat jenom zdát. Jsem student a pracuju jako OSVČ a OSSOSVČ, čili podnikatel na volné noze. Kouřím jako fabrika, alkohol už skoro nepiju a drogy už taky neberu. Míru neznám. Čtu, tancuju, posedávám s přáteli, sportuju, zahradničím, výletničím. Autem jezdím jako ďas. Čtu všechno kromě červené knihovny. Poslouchám rock, pop, jazz, swing, kytarovky, taneční a vážnou hudbu, chansony a hlavně všechno, co se nevejde do škatulek. Měla jsem kočku, papouška, rybičky, morčata, křečky, králíky, prase, kozy, slepice a jiný dobytek. Partnera za dobytka nepovažuju, jinak bych s ním nebyla a nechtěla s ním jednou mít děti :o)

Doufám, že brzy někde najdu soupis nejpodstatnějších změn a inovací a že se hysterie kolem změn uklidní, mouchy dovychytají a bude se zas vesele chatovat :o)

Nemyslím, že bych byla ten typ, co se raduje z neštěstí druhých a škodolibě jim ho přeje. Ne, naopak, až moc si beru, co se mě vlastně vůbec netýká. Nicméně posledních pár týdnů pro mě nebylo zrovna veselých, a proto jsem byla šťastná a vděčná, když jsem slyšela, že i jiní mají průsery (průšvih je přiliš slabé slovo :o)) a mohla jsem se těm vlastním i cizím zasmát. Nic než smích také nezbývá, pač jsou i situace neřešitelné a bezvýchodné. Takže jsem v smíchu a slzách došla k tomu, že magor v patách ještě není to nejhorší, že moje původní volba byla správná a že jsem přece jen pěkná potvora, takže si dávejte pozor :o).

A odteď už zase vesele, sice sem všichni chodí přes vyhledávače, když potřebují obšlehnout nějaký úkol, takže jim to může být fuk, ale já už se otrávit ani otravovat nedám a budu pro změnu otravná já :o)

Jonathan Swift

Nepochybně znáte Gulliverovy cesty. Pokud máte chuť pocvičit si svou angličtinu, přečtěte si jeho drsné satirické pojednání z roku 1729

It is a melancholy object to those, who walk through this great town, or travel in the country, when they see the streets, the roads and cabbin?doors crowded with beggars of the female sex, followed by three, four, or six children, all in rags, and importuning every passenger for an alms. These mothers instead of being able to work for their honest livelihood, are forced to employ all their time in stroling to beg sustenance for their helpless infants who, as they grow up, either turn thieves for want of work, or leave their dear native country, to fight for the Pretender in Spain, or sell themselves to the Barbadoes.

I think it is agreed by all parties, that this prodigious number of children in the arms, or on the backs, or at the heels of their mothers, and frequently of their fathers, is in the present deplorable state of the kingdom, a very great additional grievance; and therefore whoever could find out a fair, cheap and easy method of making these children sound and useful members of the common?wealth, would deserve so well of the publick, as to have his statue set up for a preserver of the nation.

But my intention is very far from being confined to provide only for the children of professed beggars: it is of a much greater extent, and shall take in the whole number of infants at a certain age, who are born of parents in effect as little able to support them, as those who demand our charity in the streets.

As to my own part, having turned my thoughts for many years, upon this important subject, and maturely weighed the several schemes of our projectors, I have always found them grossly mistaken in their computation. It is true, a child just dropt from its dam, may be supported by her milk, for a solar year, with little other nourishment: at most not above the value of two shillings, which the mother may certainly get, or the value in scraps, by her lawful occupation of begging; and it is exactly at one year old that I propose to provide for them in such a manner, as, instead of being a charge upon their parents, or the parish, or wanting food and raiment for the rest of their lives, they shall, on the contrary, contribute to the feeding, and partly to the cloathing of many thousands.

There is likewise another great advantage in my scheme, that it will prevent those voluntary abortions, and that horrid practice of women murdering their bastard children, alas! too frequent among us, sacrificing the poor innocent babes, I doubt, more to avoid the expence than the shame, which would move tears and pity in the most savage and inhuman breast.

The number of souls in this kingdom being usually reckoned one million and a half, of these I calculate there may be about two hundred thousand couple whose wives are breeders; from which number I subtract thirty thousand couple, who are able to maintain their own children, (although I apprehend there cannot be so many, under the present distresses of the kingdom) but this being granted, there will remain an hundred and seventy thousand breeders. I again subtract fifty thousand, for those women who miscarry, or whose children die by accident or disease within the year. There only remain an hundred and twenty thousand children of poor parents annually born. The question therefore is, How this number shall be reared, and provided for? which, as I have already said, under the present situation of affairs, is utterly impossible by all the methods hitherto proposed. For we can neither employ them in handicraft or agriculture; we neither build houses, (I mean in the country) nor cultivate land: they can very seldom pick up a livelihood by stealing till they arrive at six years old; except where they are of towardly parts, although I confess they learn the rudiments much earlier; during which time they can however be properly looked upon only as probationers: As I have been informed by a principal gentleman in the county of Cavan, who protested to me, that he never knew above one or two instances under the age of six, even in a part of the kingdom so renowned for the quickest proficiency in that art.

I am assured by our merchants, that a boy or a girl before twelve years old, is no saleable commodity, and even when they come to this age, they will not yield above three pounds, or three pounds and half a crown at most, on the exchange; which cannot turn to account either to the parents or kingdom, the charge of nutriments and rags having been at least four times that value.

I shall now therefore humbly propose my own thoughts, which I hope will not be liable to the least objection.

Cože to Swift vlastně navrhuje? Čtěte dále a připravte se na nejhorší.