Blocek

S autorskými právy jsem si nikdy hlavu moc nelámala. Opisovat ve škole nebylo dost dobře možné, protože moji profesoři nebyli žádní hlupáci a samozřejmě poznali, co je odněkud obšlehnuté a co ne. Ani při referátu se netrpělo přeříkání toho, co stálo v učebnici či jiné knize. Je nad slunce jasnější, že každý není génius, a proto jsou potřeba podklady a materiály, ze kterých mě naučili citovat a používat je.

Jelikož bylo vždy třeba zplodit vlastní a originální dílo, potýkala jsem se s nedostatkem vhodných podkladů. Proto jsem si původně založila Blocek, abych měla místo, kde bych se mohla s ostatními podělit. Že nikomu nestálo za námahu podělit se se mnou, mě trochu zklamalo, ale budiž, kdybych chtěla něco za něco, tak si dám inzerát typu Vyměním Lidské srdce za Rituály severoamerických Indiánů.

Jsem víceméně srozuměna s tím, že se najdou tací, kteří si můj text jednodušše vytisknou, podepíšou ho svým jménem a odevzdají ve škole. Je to otázka jejich vlastního svědomí a ochoty riskovat trapas, pokud učiteli bude text nějak povědomý (což je dokonce velmi pravděpodobné, nepodceňujme inteligenci vyučujících). Je mi to jedno, kdysi jsem to napsat musela, pro mě to jsou odepsané náklady a nechci moralizovat, kdoví, co bych odevzdávala já, kdybych takovou možnost měla.

S čím ale srozuměna nejsem, je duplicitní publikování bez mého svolení. Doslovné převzetí textu mi připadá naprosto zbytečné. Zvláště pokud je jako autor uveden Blocek a pod textem umístěn odkaz na můj původní text. Divím se, že nestačí odkaz, pokud je kam odkázat a pokud nechci čtenáře ochudit o tak významnou informaci, jakou je řízení srdce.

Zamýšlím se i nad svým přístupem. Můj e-Hajaja také není moc košer. Proto jsem také při stěhování předělala ty příspěvky, jejichž obsah už někde na Internetu existuje. V případě knih stále nevím. Kde končí reklama, ve smyslu upozornění na něco zajímavého "ochutnávkou", a kde začíná krádež?

Kdy je porušení něčích práv pro mě přijatelné? Ku příkladu cédéčka. Cd-přehrávač jsem měla velice dlouho jediný, a sice na počítači. Koupila jsem si jisté cd a jako nezkušená v těchto věcem jsem si nevšimla, že je chráněno před přehráváním na počítači. Prostě mi nefungovalo. Nechala jsem si ho proto přepálit, což bylo jistě porušením zákona, přepalovatel ho nepřepaloval pro sebe, nechala si kopii a originál věnovala někomu, kdo vlastní cd-přehrávač, kde cédéčko funguje. Porušuji tedy něčí práva, protože svých jsem se zbavila tím, že jsem originál postoupila někomu dalšímu.

Je toto přijatelné? Můžu porušit práva někoho, kdo mě samotnou omezuje? Jednak tím, že mám právo na presumpci neviny, a proto těžko chápu, proč se mnou od začátku nakládá jako s pirátem. Jednak proto, že omezuje moje vlastnické právo nakládat si se svým majetkem, jak chci. Co je mu do toho, že nemám hifi-vež a proč mě nutí si ji pořizovat?

Na druhou stranu rozumím, že já si kupuju něčí produkt a on ho může vyrobit, jaký se mu zachce, a prodávat jeho části, jaké se mu zachce. Když se mi to nelíbí, nikdo mě nenutí si právě jej kupovat. Ovšem když nemám jinou možnost a někdo nehledí na mé okolnosti a možnosti?

Zůstává tedy otázkou, čí právo je víc. Zda-li jeden může prosazovat svá práva a upřednosťovat je před právy druhého, zda-li svým právem může omezovat práva druhého a zasahovat do nich. Přetěžká otázka...

Je-li někomu 82 let a zemře-li, zemře jako dvaaosmdesátiletý. To dá rozum a ani Peter Ustinov není výjimkou, nebo ne?

Dnes začíná Týden neklidu, který má politikům ukázat, že se jejich přístup k problémům školství musí radikálně změnit. Všichni vědí, že situace je tristní a ostudná, ale se školstvím to jde stále s kopce (není-li už pod kopcem).

Že je vzdělání důležité, nikdo nezpochybňuje, ale nikde se to neprojevuje. Řečičky o vzdělání jako investici do budoucna apod. žádným skutečným přínosem nejsou. Dejme svým poslancům velmi důrazně na srozuměnou, že se mají zabývat podstatnými věcmi a ne prkotinami typu spisovné češtiny v soukromých médiích (např. už proto, že vzdělaní lidé vědí, kdy mluvit spisovně a kdy ne).

Chcete-li vědět více o cílech akce, programu, možném zapojení se atp., navštivte praha.tydenneklidu.cz nebo tydenneklidu.cz.

Nemůžete/nechcete-li se zúčastnit osobně, máte samozřejmě možnost svým poslancům namailovat předpřipravený dopis, který i s adresami taktéž najdete na stránkách Týdne neklidu.

Změna času se mě moc, alespoň prozatím, nedotkla, snad proto, že jsem se o ní dozvěděla zcela náhodou a teprve v sobotu asi v jedenáct večer. Naštěstí je zítra pondělí a nikam nemusím, takže zaspání nehrozí.

S kalendářem a dny v týdnu mám poněkud potíže. Sladit obojí dohromady je nad mé síly. A nejen pro mě :o)

reaguje můj přítel nejmilejší na všecko, co je nějak "kulturní". Přitom on sám by se dal označit za "pózičkáře". Zajímá ho, co je in, a řídí se podle toho. Musí mít všecko nejnovější a nejlepší. Od telefonu po počítač. Jeho přátelé jsou in, chodí do podniků, co jsou in, sleduje in dění.

Nějakou dobu jsem si myslela, že na něj má vliv prostředí, do kterého se dostal, ale není to tak. K takovému světonázoru inklinoval vždycky. Popravdě jsem ho za to měla ráda. Říkala jsem si, konečně chlap s hodnotami pro život. Žádný antimaterialistický, ekologický, inťoušský idealista s méně pozitivním vztahem k sexu. Bohatství sice štěstí nezaručí, ale chudoba zcela jistě zničí i to stávající.

Nejmilejší přítel nikdy nechodí do divadla a nedívá se na inťoušské filmy, protože "tam šukají slepice". Léta hrál na violencello a rozumí vážné hudbě, ale na koncerty a do opery se vzpírá chodit. Odmítá cestovat, protože všude to je stejné. Nechodí na výstavy ani do muzea. Denně čte noviny, ale politika ho nezajímá. Prohlíží si časopisy a komixy, čte Kunderu a na školu kašle.

Dost možná má pravdu a kulturnost je jen snobská póza. Proč se nutit chodit na koncerty vážné hudby, když kolem sedí samí století buchcalové a Kociánovo kvarteto cosi šmidlá? Proč přešlapovat v galerii před nicneříkajícími obrazy? Proč se zajímat o světové dění, které beztak není k pochopení? Proč se nudit u hodnotných filmů a knih? Čím to člověka obohatí a udělá lepším?

Nezůstane hlupákem, jehož jedinou starostí je nacpat si břich a sestup "našich" v divizi. Jaká míra je třeba? Kulturní zázemí doma? Nestačí gymnaziální vzdělání? Jakou cenu má vysokoškolský titul, pokud kvalita VŠ zaostává za střední školou?

Co když je plný břich spokojenější ve své nevědomosti? Asi ne, protože kdo se nedokáže orientovat ve svém okolí, což předpokládá jeho jistou znalost, musí být denně trpce traumatizován při srážkách s vlastní nedostatečností.

V čem spočívá hodnota kulturních počinů? Mají nějakou hodnotu pro život, nebo jsou jen povyšování se nad ostatní v soutěžích typu Milionáře? Podle mě hodnotu mají. Pomáhají lépe pochopit a uchopit svět kolem sebe a tudíž mu vládnout. Nenechat se jím jen smýkat. Otázkou je, jaký je rozdíl mezi znalostí vlámských primitivů a progresivních představitelů moderní hudby, zvyky amazonských indiánů a posledního vývoje v IT. Proto je kulturní a sociální antropologie a kulturologie tak zajímavá.

Chybí mi otcovy výklady o chodu světa. Jistě, často neměl pravdu a dnes bych s ním nesouhlasila, ale už samo dávání si věcí do souvislostí a vymezování se, bylo přínosné. Zamýšlet se nad okolními jevy dělí člověka od zvířete. Ráda si proto chodím číst k Binárnímu Ládinovi a do Kotviště Ancoram, kde si připomínám ony podvečerní přednášky.

Přítel nejmilejší by pravil: "Tvoje bába je póza." A nelze než mu dát za pravdu. Nebudu dělat to, co mě nebaví a nezajímá. Na koncerty se chodím usebrat, při pohledu na zlacené lustry uspořádat myšlenky. Na filmech mě zajímá příběh, kašlu na uměleckost kamery. Čtu bulvár a literaturu, blogy poučné i zábavné. Vstřebávám, co je mi ku prospěchu.

Kterak pomocí čtyř- a třílitrového hrnce odměříte přesně dva litry vody?

Která písmena patří na místo otazníku?
1. G H I J K L ?
2. G F E D C B ?
3. A E F B E F C E F ?
4. B D F H J ?
5. C I E K G M I ?
6. G J I L K N ?

Potkají se tři dámy, paní Bílá, paní Černá a paní Šedá. Jedna z nich je oděna v bílém, druhá má šedý kabát a třetí je v černém. Paní Šedá poznamená, že jedna z trojice je oblečena podle příjmení. "To je fakt," dí na to dáma v bílém. Jak se jmenuje paní v šedém kabátě?

Nemůžu si pomoct, ale zlobí mě chytráci na silnici, kteří tak dlouho chytračí, až do někoho v levém pruhu na dálnici ťuknou. Prostě blbnou, blbnou, až upadnou. Nebývá to žádná strašná nehoda, většinou jen dva promáčknuté nárazníky, ale musí se zůstat na místě a čekat na policii. V důsledku toho se utvoří mnohakilometrová zácpa, v horším případě je úsek dálnice uzavřen a zácpa pasírována okolo.

Zrovna jako dneska. Ráno nesmyslná zácpa, odpoledne odklonění na jinou dálnici. Asi deset kilometrů jsem popojížděla v zácpě na malé silničce, abych se dostala z jedné dálnice na tu správnou. Neměla jsem tucha, kde jsem, ale moc mi to nevadilo. Času dost, žádný spěch, kolem louky s ovcemi a čerstvými jehňátky, která mohla být tak dva dny stará, vzhledem k tomu, jak nemotorně se držela na neposlušných nožičkách. Podél silnice cyklostezka, po které jel velmi pomalu gentleman pokročilého věku na bicyklu. Vskutku idylický pohled, ovce, narcisy, stařík ve světlém baloňáku.

Několikrát mě předjel, několikrát já jeho. V místě, kde jsem odbočovala na dálnici, se odkláněla i jeho trasa. O to překvapenější jsem byla, když jsem přijela do města a čekala na světlech. Kdo jede kolem? Světlý baloňák. Znovu čekám na několika křižovatkách, míjím cyklistu, na dalších světlech mě zase dohání. Konečně mám volnou cestu a přistávám před domem. Vystupuji a kolem si klidně a soustředěně starý pán šlape do pedálů. Vcházím do domu vchodem u kolárny a překvapuje mě, že cyklista nepřebírá dveře, které mu přidržuju.

Taková shoda to nebyla. Prostě jel dál, nejspíš měl namířeno do dalšího města. Vlastně určitě, protože tam cesty končí. Možná to bylo jaro, které definitivně dorazilo i na konec světa. Při jeho cestovní rychlosti žádný div, že jsem se tolik načekala.

Včera jsem byla na výletě. Jaký byl? Vyčerpávající. Vstávala jsem v půl čtvrté, což je čas, kdy raději chodím spát. Strávila jsem pět a půl hodiny v autě, snídala v kamioňáckém bistru, tři a půl hodiny jsem se prodírala davy na CeBitu, kde bylo děsné vedro a zahuleno. Špionovala jsem, kdo má jaké zásuvky. Tvářila se, že k němu nepatřím, protože čert nikdy nespí a známé potkáte jako na potvoru všude. Zvláště tam, kde jsou všichni.

Jinak se mi tam líbilo. Tolik chlapů :o) Skoro by to stálo za nějaký sociologický výzkum. Kde jinde se jich tolik sejde?

Odpoledne čtyři hodiny v autě zpátky, křeče v chodidlech. Hodina zarytého mlčení. Co je zlého na tom, nechat někoho čekat v autě? Večer čína od nejlepšího Číňana v okolí, která působila na mé rozpraskané rty jako napalmový balzám, a deset hodin sladkého bezvědomí.

Už se těším na příští rok.

Dáreček pro spammery měl alespoň nějaký smysl. Uvědomila jsem si to, když mi dnes odpoledne z iqymgdy@lesbiankiller.casablanca.net.ru přišel mail od mého oblíbence s virem a provokativním přípisem "Looking forward for a response :P".

Na mail jsem neodpověděla, ačkoli možnost napsat "Do you mean looking forward to get your virus back?" se mi docela zamlouvala. Došlo mi, že Lesbobijka musel adresu, na kterou se pokusil virus poslat, najít tady. Tzn., že ho můj dáreček potěšil natolik, že se mi chtěl odvděčit.

Mám radost, že jsem dnes někoho potěšila, že jsem něčí myšlenky alespoň na chvíli odvedla od všednodennosti k pomyšlení na sladkou pomstu.

Bohužel, Lesbobijko, Tvůj dar přijmout nemohu, ani kdybych nakrásně chtěla. Prostě k tomu nejsem uzpůsobená :o) Navíc červíky jsem neměla od školky, takže si svého worma ponech. Pokud máš s červíky potíže, nejlepší, jak se jich vyvarovat, je si po záchodě mýt ruce.

Možná už setrvávám v ústavech příliš dlouho. Osmnáct let je pomalu věčnost. Deformace se projevuje tak, že mám nutkání si všecko poznamenávat. I když se dívám na televizi, nejen na naučné pořady, ale i při filmech. Jelikož spoustu věcí zapomínám, doufám, že poznámka pomůže připomenout. Bohužel to nefunguje moc spolehlivě, jelikož noticky si dělám všude možně a později si nevzpomenu, kam jsem si co napsala, příp. kam jsem to založila.

Pozitivní ale je, že co vidím napsané, si lépe pamatuju. Ještě lépe to funguje, když sama v ruce píšu. Psané na stroji takovou moc nemá.

Co si vlastně píšu. Většinou body, ke kterým se někdy chci vrátit. Témata, která chci podrobněji nastudovat. Jména. Tituly knih, které bych si chtěla přečíst. Názvy cd, která bych chtěla slyšet.

Dostanu se k tomu všemu vůbec někdy? Budu mít někdy dost času a sil, abych si srovnala myšlenky ohledně zahalování muslimek? Vzpomenu si někdy v pravý čas, že si chci poslechnout Ilsu de Lange? Vrátím se někdy k historii antického Řecka a ke španělštině? Ověřím si kdy, je-li to pravda o římském toaletním papíru? Dopíšu někdy načatou seminárku o terpech? Přepíšu v budoucnu hory rukopisů do počítače, abych mohla ten zaprášený papír vyhodit?

Těžko říct. Ale aspoň mám na viditelném místě poznamenáno, co plánuju.

Bodejť by jo, když mám rádio puštěné na plné pecky!

Autem jezdím tuze ráda, ale musím řídit. Neumím se nechat vozit, i když existují dvě výjimky, se kterými se vždy ráda svezu. S jednou z nich jedu na onen zmiňovaný výlet. Pokud neřídím, okamžitě usínám.

Zvláštní je, že jakmile sednu za volant, veškerá má ženskost mizí. Stávám se rudým ďáblem a v ničem si nezadám s pány dálnic. Rádio pouštím stokrát víc nahlas, než snesu jindy. Mimo auto a koncerty nemám ráda, když hudba přehlušuje myšlenky. Auto má na mě prostě prapodivné účinky.

Řízení auta je pro mnohé dámy adrenalinový sport, povětšinou ale zřejmě v negativním smyslu. Znám dokonce i takové, které se neodváží na dálnici. Já to nechápu. Miluju pocit, že svištím v té podivné krabici, jejímž vnitřnostem ani za mák nerozumím. Směju se, když se na mě na semaforu vytahuje nějaký cápek, který netuší, že můj vůz je znám také pod jménem "Tři sta z místa". Jsem nesmírně pyšná, že umím jezdit na sněhu a náledí. Jediné, co - dle pověsti ženského - přetrvává, je parkování. Na druhou stranu se to od chvíle, kdy mám pípací couvání, rapidně zlepšilo. Není holt dvacet centimetrů jako dvacet centimetrů :o)

Mám slabost pro silná auta. Řídit něco velikého, silného, luxusního a bezpečného je požitek. V mém případě to vyvrací povídačky o náhražkách. Mým snem je vůz odložených milenek. Nemám ráda vytuněnce, kteří dělají ze šrotu hlučné a machistické stvůry a na silnici se chovají ze všech nejhovadštěji. Jejich adrenalin jezdění nad vlastní možnosti mě neoslovuje.

Nevysmívám se starým a slabým, kteří vědí, jaké jsou jejich možnosti. Troufám si tvrdit, že klíčem k ježdění bez nehod, je správný odhad vlastních sil a předvídavost. A to je můj adrenalin. Zvládnout sama sebe a počítat se všemi možnými okolnostmi. Pokud se k tomu navíc přidá síla, je to nádhera.

Jednak se těším na samotné jaro, které snad už konečně přichází. Přestane být hnusná zima a přestanu chodit o deset minut pozdě, co mi zabírá nabalit se jako pumpa. Bude svítit sluníčko a já mám konečně dost velký balkón, abych se mohla slunit. Zahradě se to sice nevyrovná, ale zase budu mít nadhled :o) Budu se dívat do zelených korun stromů, což prospěje mému zraku.

Dvak se těším na druhý jarní den, kdy pojedu na výlet. Sice budu muset vstávat ve čtyři ráno, ale určitě to bude stát za to.

Vzduch je zkrátka plný očekávání.

Tak zněla první moderní písnička, kterou jsem se naučila. Moji staromilní rodičové mě naučili pouze písně lidové, semaforské a jiné klasické. Televizí jsem byla minimálně do deseti nedotčená, a proto jsem neměla nejmenší důvod nevěřit cikáňatům, která mě tento popěvek s radostí učila, že to není píseň cikánská a že v televizi nedávají cikánské hitparády.

V čase předškolním, kdy jsem ještě nebyla zkažena uměním číst a psát, v televizi u babičky sledovala jen příběhy Válečka a jeho přátel, jsem netušila, že říkat svým známým ze zpustlého parku cikáňata je politicky nekorektní. Oni všem ostatním nadávali do cigošů, vztahy v pospolitosti dvou bratrů, jejich přicházejících a odcházejících družek a dětí, které samy netušily, kdo je čí sourozenec, byly pro dítě příliš nedůležité, než aby se jimi zabývalo.

Stavěli jsme společně bunkry a hráli na poldy a zloděje, přičemž, ačkoliv bylo záhodno dávat si na své hračky pozor, nebylo dáno, že cikáňata hrají pouze zloděje. Je zvláštní, jak děti používají slova. Jak jim samy přiřazují význam, anebo jsou naopak ovlivněny dospělými. Mně nepřišlo nijak hanlivé říkat jim cikáňata a kamarádit s nimi, oni se nezdráhali mě zcela přirozeně oslovovat mým domácím jménem, kterému se všechny bílé děti posmívaly, neboť jejich omezení rodičové jim tak spílali, protože je ani nenapadlo pídit se po původu slova. Mnozí jsou nepříjemně překvapováni hrubostí dětí. Já ne. Když doma dětem nadávají od malička do debilů, kreténů a idiotů, nelze se divit. Pak je každý debil, stejně jako cigoš v případě mých cikáňat.

Někdy si říkám, kde je jim konec. Co asi dělá Andrejka? Nejspíš někde maká a má spořádanou rodinu. Dadúča nespíš šlape a ten její ji tluče. Z Chica je asi drobný prevít, tipla bych, že se potatil. Mareček s pohledem vraha nejspíš propil i poslední mozkové buňky. Vrátil-li se kdy sígrovi Heplovi hlas? Našla sekýrnice Martinka někoho, kdo ji nebude odporovat? Jak se všichni jmenovali? Zapomínám, musím se přeptat.

Když jsem na podzim musela ve škole povinně absolvovat kurz základů práce s počítačem a následně složit zkoušku, přišlo mi to k smíchu. Zvláště část věnovaná Internetu. Skripta byl návod pro základní školu.

Dneska už se tolik nesměju. Vidím, co ostatní zadávají do vyhledávače, pokud něco potřebují najít. A je to katastrofa. Nevěřím, že všechny dotazy pocházejí od lidí, kteří sedí u Internetu poprvé v životě. A přesto jejich dotazy postrádají jakoukoliv logiku nebo stukturu. Příkladem budiž dotaz Jak se kam dostanu v Praze?

Internet sice poskytuje informace, ale není to stejné jako ptát se babizny u okénka. Jistě, i na výše uvedený dotaz lze najít odpověď, ale pro ušetření času a nenutnost proklikat všechny stránky jako je třeba ta moje, je vhodné dát dotaz do uvozovek. Malý trik, který vyloučí z vyhledávání desítky stránek, na nichž se objevují jednotlivá slova dotazu, ale nikoliv pospolu.

Co takhle zkusit trochu myslet? Jestliže někdo hledá helpdesk, jistě ho hledá pro nějakou konkrétní věc, něco se mu pokazilo. Hledat konkrétní helpdesk pouze přes zadání samotného slova zavání masochismem. Jak jinak nazvat ochotu prohledat něco kolem 40 tisíc odkazů? Lenost myslet? Neschopnost přemýšlet?

Stále je mi zatěžko uvěřit, že někteří tak málo používají mozek. Vždyť najít se dá naprosto cokoliv a ta maličká chvilička zadumání se nad nejvýstižnějším heslem a možnými alternativami se vyplatí. Zvláště u dialupistů, kteří nejvíce pocítí, jak cenný je čas.

Ale co. Třeba jim zrovna v tu chvíli zůstal rozum stát, jako zrovna mně zůstává stát nad nimi.

nad soudním dvorem
piloti kouří dýmku
napěchovanou dýmku
piloti kouří dýmku
voňavou lehkou dýmku
nad soudním dvorem...

Nikoli, ač by úvodní písnička tak mohla našeptávat, nekradu popelníky v letadlech ani jinde.
Pouze mám radost z nádherného, jednoduchého, kobaltově modrého předmětu, který se u mě zabydluje. Kobaltově modrou mám ráda. Je to jedovatá barva glazury dávných vzpomínek, lesklá a studená jako nezpracovaná hlína, strašidelná jako temná neznámá voda.

Teprve dnes večer jsem si uvědomila, jak úděsná je ledová voda v noci. Nespadla jsem do ní, ačkoli cestička se k ní nebezpečně nakláněla, jen jsem viděla nejčernější vodu v životě. Vím, jak vypadá ve dne, jak hororové je listí na jejím dně, jež se díky průzračnosti zdá být tak blízko.

Kdepak divoká voda. Ta nenahání tolik strachu, protože se od ní očekává, že je nebezpečná a zrádná. Tichá, nehnutá voda o sobě nic nepoví, neprozradí na sebe svou zákeřnost. Jako kobalt.

Nebojím se být ve vodě, jakékoliv, kdekoliv, kdykoliv, ale nemám ráda chození kolem vody. Z hrází mám husí kůži. Na jedné straně voda, na druhé mokřina. Snad proto, že jsem často jezdila po jedné hrázi, oddělující rybník a mokřad, život a smrt, hrdinství a dezerci, vděk a zlolajnou podlost, východ a západ.

Kobaltová axis mundi.