Blocek

V autě poslouchám vždycky nějaký čas jedno rádio. Nepřelaďuju. Napřed to bylo zpravodajství, potom ID&T, teď je to Arrow. Arrow je kromě klasického rocku i klasický jazz. A právě ten poslouchám. Je to nádhera. Tolik energie a přitom jinak než v novější hudbě. Nutno poznamenat, že mám absolutní hudební hluch. Zpívám si a slyším, že to je falešně, ale to je asi tak všechno, co jsem s tím schopna dělat. Nicméně na jazzu se mi líbí rozmanitost, s jakou jednotlivé nástroje 'zpívají'. Moji láskou jsou big bandy, moderní 'ukecaný' jazz ráda nemám.

Jelikož si zpívám, poslouchám slova. A nestačím se divit. Stala se Amerika puritánštější než bývala? Zaregistrovala jsem, že se písničky v rádiu všelijak cenzurují a autoři jsou nuceni mírnit se. Přitom texty ze starší éry jsou leckdy více než explicitní. Prošlo to tehdy? Anebo mají evropská rádia k dispozici neokleštěné nahrávky určené na export? Pochybuju, že taková taktika existovala před padesáti a více lety. Či je dnes cenzurovaná explicita explicitnější než bývala?

V každém případě mi vypípávání nepřipadá normální. Jistěže veřejné vyzpěvování o milostné touze může zase někomu jinému připadat nenormální a pohoršovat ho, ale jsem toho názoru, že ho nikdo ani v nejmenším nenutí to poslouchat.

Trochu mimo na konec. Zapínáte si někdy v televizi titulky pro hluché? Všimli jste si, že vypípávání v nich neexistuje? Že všecko je vypsáno podle původního zvuku? Jako by sluchové vjemy byly škodlivější než vizuální. Jako by vyřčené mělo větší váhu než napsané.

Ani bych si toho nevšimla, kdyby z jeho balkónu nezmizela šňůra na prádlo, na které každodenně visely peřiny. Kdyby za zdí v noci nepřestala téct voda na kafe. Nevím, kdo to byl, čím byl, ale byl to noční tvor, což mě těšilo. Jednak jsem se nemusela strachovat, že v noci štrachám sousedovi přímo u hlavy, jednak bylo příjemné vědět, že i někdo kolem je vzhůru. Nedokážu říct přesně, kdy zmizel. Prostě jednoho dne peřiny na balkóně nebyly a noční šramot ustal.

Dneska se nastěhovává soused nový. Potkala jsem jeho stěhovací komando na chodbě. Zřejmě rodiče. O něco později se přišel zeptat, kde je vodoměr. Nemám tucha. Možná se přišel seznámit. Moc dobrý dojem jsme na sebe nejspíš neudělali. On v teplákových spodcích, já s rukama od hlíny a blafajícími čoklíky. Tak uvidíme, ale obávám se, že někdo, kdo si stěhuje do garsonečky tři posilovací stroje, asi nebude pokračovatelem symbiózy nočních tvorů.

Jen doufám, že to není nějaké znamení, protože já vůbec nemám chuť se zase stěhovat, resp. hledat něco nového. Snad si mě paní domácí ještě aspoň rok ponechá.

Opět o autoritě, respektu k druhým a umění spolupracovat

Popudem mi je komentář u HH. Nemálo lidí si naříká na zkaženost dnešních dětí a mládeže. Na jejich neschopnost a neochotu podřídit se, nerespekt k ničemu (nic jim není svaté), nekooperativnost. Na vydávání oněch nectností za ctnosti rozvoje individuality a osobnosti, samostatného myšlení.

Nesouhlasím. Jsem zkažené dítě první generace. Dostalo se mi demokratické výchovy doma a komunistické výchovy na základce. Těžko říct, co by ze mě bylo, kdybych nebyla proti školní výchově z domova obrněna. Co rozumím pod demokratickou výchovou? Dodržování dohodnutých pravidel, která mají smysl a jejichž smysl mi byl srozumitelně vyložen. Ctění autorit, které jsou skutečnými autoritami, tj. jednají moudře a konsekventně. Respekt k druhým. Ať už k jejich práci nebo k jejich odlišným názorům. Spolupráci jako prostředek k dosažení toho, na co jednotliví členové týmu sami stačit nemohou.

Budu konkrétní. U veškerých zákazů bylo podáno vysvětlení. "Nešahej na kamna, jsou horký, spálíš se." Bratr na ně sáhnout musel, spálil si celou dlaň. Věděla jsem, že rodičovské zákazy a příkazy mají nějaké odůvodnění, že to není jen nějaká buzerace. Rodiče byli autoritou, protože si neprotiřečili a chovali se konsekventně. Bába, která jednou něco dovolila a příště zase ne, to s vnoučaty měla podstatně těžší. Jak se učí respekt k druhým, mi dodnes není úplně jasné. Možná tak, že i já byla respektována a respekt k druhým jsem okoukala. "My spíme po obědě, Venoušek ne. Každý to má zařízené jinak, jak mu to vyhovuje." "Tobě ale daří pěstovat kytky! To mně nejde, vždycky mi pochcípou." Spolupráce byla v oněch dobách otázkou přežití. Fyzického přežití.

Nevím, čím to, ale asi tak od šesti let nebyly nějaké další zákazy a příkazy nutné. Pomáhala jsem mámě a ona mě nechala roztlouct množství hrnků. Bratr měl za úkol topit v koupelně. Nikdy nás nepodpálil. Domácí havěti jsme měli tolik, o kolik jsme se dokázali postarat. Žmundrání o morče se nekonalo. Vysypali jsme prasátko a koupili ho. Starost o něj byla naší zodpovědností.

Nevěřím, že je něco jako předemokratizovaná výchova. Možná tím mají na mysli, že se s dětmi jedná jako s dospělými, sobě rovnými. Kde je problém? Přístup "ty ses jenom dítě, na to seš moc malej, prcek musí poslouchat a kušovat" musí neodvratně vést k pocitu méněcennosti. A ten zůstává. Liberální výchova je něco jiného. Aspoň myslím. Vede přes více spálených ručiček, rozbitých kolen a silničního lišeje. Co je nedemokratická výchova? To bude asi výchova, mezi níž a týráním je jenom krůček. Jak velký záleží na názoru.

Měla jsem štěstí na střední školu. Jako druhý ročník primánů jsme měli nadšené učitele plné elánu, kteří učili s radostí, pro radost a nebáli se experimentů. Že bych si ze silně netradiční výuky odnesla méně faktických znalostí než jiní? Ha ha ha. Že by puberťáci revoltovali nez příčiny a nedokázali posoudit nedostatky dospělého? Někdy možná, ale studenti jsou povětšinou jediní, kdo vidí učitele v akci. Jsou tudíž první, kdo zaznamená jeho nekompetentnost. Bezhlavě respektovat autoritu by znamenalo, že dodnes tvrdím, že k zatmění slunce dochází pokaždé, když se mezi něj a Zemi dostane měsíc, protože tak nás to učili ve škole. Nebo že řeka vymílá břeh ve vnitřím ohybu svém.

Že podpora individuality jedince vede k jeho neschopnosti pracovat v týmu? Naopak. Silná osobnost se v týmu dokáže vyrovnat i s těmi, co se jen vezou, dokáže si uvědomit svou pozici, a tudíž ujmout se vedení i stát se řadovým pracovníkem.

Strachy o budoucnost druhého nechápu. Copak je někomu známa jeho vlastní budoucnost, natožpak cizí? Pokud někdo není týmový hráč a považuje se za primabalerinu, tak se spálí a bude mít problémy. Stejně tak, pokud nebude dostatečně kompetentní. V tom případě má dvě možnosti. Buď se přizpůsobí, nebo si najde jiné místo. Jednoduché. Že jiní členové týmu nechtějí být spoluzodpovědní za výsledek s někým, kdo k němu nepřispívá? Pokud takovou situaci neumějí vyřešit, pak ani oni neumějí spolupracovat.

Z toho všeho pro mě jasně vyplývá, že každý si musí zamést před vlastním prahem. Nemohu po někom žádat, aby mě ctil jako autoritu, pokud jí nejsem. Nemohu žádat respekt k sobě a vlastním hodnotám, názorům a práci, pokud já nerespektuji druhé. Nemohu vyčítat druhým neochotu spolupracovat, pokud ani já nejsem kooperativní.

Tolik názor zkaženého dítěte první generace, které je dost staré na to, aby ho nikdo kromě vlastních rodičů dítětem nenazýval.

Každý má jiný vkus. Některé estetické záležitosti mi ale připadají nejen nevkusné, ale i úchylné. To je můj názor na kočičí bonsaje.

Myslím, že euthanasie je dobrá věc. Dobrá pro ty, kdož se pro ni rozhodnou, ať už jsou jejich důvody jakékoliv. Chápu, že pomalé umírání při roztroušené skleróze není život a čekat na zadušení se je nesnesitelné. Rozumím, že do takové situace se může dostat každý, kdo nevěří na smrtelnost hříchu sebevraždy. Protože co jiného, než sebevražda to je. Sebevražda těch, kteří na její spáchání nemají dostatek vlastních, fyzických, sil. Dovedu si představit tu bezmoc, bolest a neštěstí. V posledních dvou letech jsem to zažila ve svém nejbližším okolí.

Proto obdivuji svého dědu, který měl dost síly si říct, že tak to dál nejde a rozhodl se umřít. Tiše, nedělal z toho žádné drama. Prostě se jeho čas naplnil, lpění na životě by bylo jen zbytečným trápením nemocného těla a vedlo by do záhuby i bábu. Že se rozhodl umřít je jisté. Potvrdila to po dvou letech bába, která na nic takového, jako je síla vědomí, nevěří. Byla to smířená smrt, klidu došel on i okolí.

Naproti tomu druhý děda se se smrtí handrkoval. Byl mnohem vážněji a déle nemocný, ale neodhodlal se k rozhodnutí umřít. Tak dlouho vzdoroval, jak jen mu to jeho zubožené tělo dovolilo. Přitom jeho mozek se odporoučel už dávno předtím a jeho život se omezil na základní funkce. Nesmířil se, a proto bylo jeho umírání pro bábu a potomky daleko bolestnější a mnohem více vyčerpávající. A paradoxně byla jeho smrt pro bábu vysvobozením, které přišlo v poslední vteřině před jejím totálním zhroucením.

A co velryba? Viděla jsem dokument o postižené ženě, která se rozhodla pro euthanasii. V pořádku. Její zdravotní potíže došly příliš daleko, už nechce žít. Čemu ale nerozumím je její posedlost smrtí. Má muže, který sice po šestnácti letech manželství vypadá dost vyčerpaně, ale přesto je jí oddaný, evidentně nemá problém, nelituje, že si vzal postiženou. Ona ho přesto trápí neustálými řečmi o smrti, žádá, aby zemřel s ní. On jí přitom nebrání, nežádá, aby z lásky neumírala. Možná to je také handrkování se se smrtí. Snaha přesvědčit sama sebe, že volí dobře. Vyčitkami vůči celé rodině, přátelům a známým dokázat sama sobě, že její život už za to nestojí. Nevím. Nepřipadá mi to fér. Chce umřít? Má takové právo. Právo útrpné ale povolené není.

Už jsem metodikou, psaním osnov a názorných plakátů tak zblblá, že jsem chtěla začít definicí múzy, pokračovat jejími úkoly a skončit doporučeními. Brrrr! Proto žádný systém, žádná logika a provázanost.

Včerejšek jako by nebyl. Vstávala jsem ve čtyři, strávila celkem jedenáct hodin v autě, byla opuštěna dříve, než mi je milé, byla probuzena v půl dvanácté v noci.

Proč to dělám? Proč přistupuju na hru 'jsem Tvoje múza', která pro mě není nijak výhodná? Protože jakou lepší satisfakci může samotné bytí poskytnout? Vidět, jak se někdo mění, jak znovu nabývá sil a chuti žít, stojí za to. Být něčí oporou, že něčeho dosáhne, stojí za to. Dodávat pouhou přítomností pocit jistoty a řádu.

Vlastně je snadné být múzou. Stačí být. A sem tam podpořit a potěšit 'mužskou ješitnost', sem tam ukonejšit 'nechlapácké' strachy a nejistoty. Jenomže co bude dál? Co až se múza vyčerpá, pozbyde mladosti a stane se z ní jen další uvadlá semetrika s bičíkem, jakou má doma každý? Jedubaba bude muset postoupit svou funkci mladším a věnovat se managementu.

Přesto je to vyčerpávající. I moje 'ješitnost' potřebuje čas od času pohladit jinak, než že ušlechtile prospívám druhým. I já mám své strachy a obavy, které sama jen pěstuju. Zamilovanost je dočasný motor s krátkým dojezdem.

Hodně spím, ale někdy mi to není přáno. Hodně kouřím a čtu. Každý den pomáhá něco jiného. Dneska to je objev, že moje nejvíc moc oblíbená písnička je Desmondovo Take 5. Mám ji na pradávné kazetě, ale nevěděla jsem, jak se jmenuje. Teď to vím a pouštím si ji dokola.

Dopoledne jsem strávila v knihovně. Knihovny nemám ráda. Ještě jsem nepotkala takovou, kde bych bez přemáhání se s radostí pobývala. Striktní vyžadování naprostého ticha ke klidu na studium nijak nepřispívá. Alespoň podle mého názoru. Knihovnice stejně pořád na někoho ječí a provoz kopírek a tiskáren také není zrovna bezhlučný.

Školní knihovna je dvoupatrová. U vstupu dole trůní přísná dozorkyně a vládne hrobové ticho, umocněné zatemněním, jelikož regály s knihami stojí u oken, nikoli na druhé straně. V patře jsou počítače a stoly pro studenty, kteří pracují ve skupinách. Mluvit, tisknout, kopírovat je tedy nutné a hluk v místnosti po většinu času dosahuje hladiny v nádražní hale.

Při odchodu jsem cítila, že se mi v kapse třese telefon. Jelikož odpoledne byl dead-line skupinového cancu a já měla roli pohaněče, tj. byla jsem tím, kdo ostatní otravuje, ať konečně odevzdají své příspěvky, telefon jsem zvedla, otočila se na podpatku a zamířila zpět hlučné části knihovny. Ovšem ne dost rychle a nenápadně, abych nepřilákala pozornost dozorkyně, která se neuvěřitelnou rychlostí vyřítila po schodech nahoru a jala se mě nevybíravě plísnit. Sprdla mě jak malou holku. Co jsem jí měla říct? Byla jsem už tak dost nasupená ze skluzu a nemínila jsem se handrkovat s nějakou babiznou, jestli můj dvouminutový rozhovor ruší či neruší halasící studenty. Omluvila jsem se, protože vím, že v knihovně je zakázáno telefonovat, a odkráčela.

Také bych chtěla nemít na práci nic lepšího než celý den číhat na telefonující :-/ Vlastně by mě docela zajímalo, proč někde, kde to je absolutně nelogické, zakazují telefonování. Pochopím okolí lomu, popř. benzínky, kde si dovedu představit, že můj signál něco odpálí. Ale v knihovně? Pokud tolerují bavení se nahlas s druhými? Za samomluvu by se na mě asi taky vrhla :o)

Odpoledne jsem dostala odpověď od své poslankyně. Potěšilo mě to. Termín odpovědi sice dvakrát neodpovídá zvyklostem emailové korespondence, ale budiž. Ona a její kolega (ten odpověděl obratem) byli jediní, kdo se namáhali mi odpovědět. Mám spoustu výhrad k poslancům a politikům, ale fakt, že oni dva, nebo jejich sekretářky, odpověděli na (otravný) dopis svému voliči, mě poněkud obměkčil. Vím, že je dva příště otravovat už nebudu, protože ti vychovávat nepotřebují :o)

Zamyslela jsem se nad budoucností mailu a se zlou se potázala. Při zkoumání neomezeného jsem narazila na omezenost materiální a nemateriální.

Moje představa mailu a veškerého internetového provozu byla asi taková, že ačkoli jde o data nehmotná a signál je přenášející je také nehmotný, jde o určíté množství, které stále narůstá. Ono množství musí být zřejmě nějak technicky zpracováno. A technika má omezené možnosti a kapacitu. Poštovní servery se dají zvětšovat a zrychlovat, ale soudím, že ne do nekonečna. Že jsou tudíž omezené.

Jak moc omezené jsou a kam až se dá dojít, nevím, ale pro mou teoretickou úvahu na vratkém základě to nebylo až tak podstatné. Ptala jsem se proto jednoho 'odborníka', je-li má domněnka, že jednou bude mailový traffic tak mocný, že se přestane mailovat, protože už to nebude jisté a výhodné, správná, a pokud ne, jak to tedy je.

U 'odborníka' jsem narazila na jiný druh omezenosti. Shledala jsem, že nejen nehmotná data mohou být omezena limitovaností techniky, ale i nehmotný duch může být značně omezený. Možná také technikou. Nebyl s to pochopit, na co se vůbec ptám. Po dvou hodinách jsem si musela přiznat, že i má slovní zásoba a vyjadřovací schopnosti dosáhly hranice možností.

Podezření, že muži a ženy jsou jiný živočišný druh a že existuje několik typů mozků, mám už delší dobu. Komunikace bez ruchů je mezi nimi prakticky nemožná. To ovšem nevysvětluje, proč jiný mozek o několik dní později ihned pochopil, na co se ptám, tj. byl schopen si mou zprávu přeložit do vlastního jazyka a vyprodukovat odpověď, která byla po odfiltrování ruchů srozumitelná.

Diskuze s 'odborníkem' mi připomněla dávné nedělní obědy, při kterých se otec s humanitním mozkem zajímal o zákonitosti matematické a fyzikální a přiváděl rodinné matematické a přírodovědné mozky na pokraj šílenství. Všichni členové rodiny pravidelně zacházeli až na hranici neomezenosti ducha. Ačkoli všichni ovládali minimálně tři jazyky, přesto se nenašel jazyk společný všem mozkům.

Omezenost ducha podle mě spočívá v jazyku, který je vlastní našemu mozku, Nedělní obědy totiž prokázaly, že nezáleží na věku, vzdělání, zkušenostech, vědomostech, IQ, pohlaví ani typu mozku (i když svou roli nepochybně také hrají), ale na jazyku. Na typu komunikace, na kterou mozek slyší a kterou je schopen zpracovat a reprodukovat.

Vím, že existují lingvistické teorie, které zkoumají, nakolik jsou myšlení člověka a jeho pohled na svět, resp. vnímání světa, ovlivněny jeho mateřským jazykem. Vím, že omezeností a neomezeností, konečností a nekonečností se zabývají vědy exaktní i neexaktní, tohle byl jen můj malý náraz do zdi.

Má někdo představu, jak to tedy s tím mailem v budoucnu bude?

Tak málo mám krve a ještě mi teče
z úst.
Až bude růst
nade mnou tráva, až budu hnít,
kdo na moje místo,
kdo zdvihne můj štít?

S poezií si nikterak netykám, leč někdy je velmi trefně popisná...
Je zvláštní, že s ponurou, sarkastickou až cynickou se "ztotožním" alespoň někdy, s radostnou a milostně nivou nikdy.

Neznám nic horšího, než muset reagovat na zamilované veršovánky. Co by člověk z lásky neudělal? Jeden smolí klišoidní říkánky o dušinkách holubinkách, druhý lže. Co je větší zločin nevím, hádám, že to první.

Snad mě příliš poznamenalo dílo mistra Acháta. Až se Vás někdo zeptá, kdo může za cynismus a otupělost dorostu, vězte, že to byl ten padouch Achát a žádné násilí v televizi.

Kdyby to nebylo vcera, verila bych, ze to je april. Reklama na Cif. Vesely pan radostne umyva stenu na nastupisti prazskeho metra. Nevim, nevim, jestli ma reklama ukazat silu Cifu, mozna mohla zvolit oblibenou kuchynskou linku, pripadne kachliky v koupelne, na ktere sila uzasneho Cifu postaci a da se tomu uverit. Kdo zna prazske metro, vi, ze mu zadny rozradostneny cifista nepomuze.

Mozna proto je to exportni reklama. V kazdem pripade by se dalo uvazovat o nahrade usleho zisku. Pokud cizemci metro poznaji a neprijedou proto vubec, nebo prijedou, jednou se svezou a vickrat neprijedou. V kazdem pripade je metro neciste.