Blocek

Začal ze všech nejdříve. Už v ve tři čtvrtě na sedm jsem zimomřivě přešlapovala pod Petřínem. Maturanti se táhli do školy a ztěžka vlekli nohy. Buď že to bylo dokopečka anebo je tížila budoucnost.

Absolvovala jsem poslední ze série udržbových zastavení a vydala se pěšky směrem ke svému bankovnímu ústavu. Jakýmkoli dopravním prostředkem bych tam totiž byla příliš časně. Po cestě jsem si dala skvělou kávu se zmrzlinou. V bance mě čekal štos výpisů za více než půl roku a příjemné překvapení. Koho by nerozradostnily peníze, na jejichž existenci zapomněl. Tak jsem je hned vybrala, abych je zčásti utratila, zčásti lichvářsky nabídla příteli nejmilejšímu nebo uložila do perspektivnějšího ústavu. Když už jsem tam byla, došla jsem se zeptat, jak to je s mou zbrusu novou kartou, kterou jsem si měla vyzvednout nejpozději do konce dubna. Po ránu ještě neopotřebovaná dáma za přepážkou mi sdělila, že nijak. Když jsem si ji nevyzvedla, zůstává platná ta stará. To je dobře. Neměla jsem ani v úmyslu ji vyzvedávat, vždyť k čemu je karta, od které nevím pin.

To je mi vůbec záhada. Když jsem před dvěma lety dostala novou kartu a její pin vzápětí zapomněla, bankovníci mi řekli, že nový pin dostat nemůžu, protože ani oni ho neznají. Ale že mi za tři stovky rádi dají kartu novou. To tak. Odnesla jsem úspory ke konkurenci, dostala novou, ještě lepší kartu a dálkové ovládání a neúčtují mi poštovné za osobní vyzvedávání výpisů. Není mi ale jasné, jak teď pro mě teď mohli vyrobit kartu novou, se starým zapomenutým pinem. Buď jsou to kouzelníci, nebo lžou.

Času moře, proč si nedojít koupit sluchátka a obaly na cd. Nejsem žádný počtář, ale mozek mi to ráno fungoval rozhodně líp než slečně Lence ve žlutém triku, která mi napočítala 31 cédéček namísto tří a neodstranila bezpečnostní hejblátko, takže jsem na odchodu hned po ránu pěkně probrala ochranku.

Před polednem jsem měla sraz s tatíkem, jenž mi byl přislíbil Radúzu. Vzal mě ke svému oblíbenému Arabovi na čaj a baklavu. Rozhodně doporučuju, budete-li mít někdy cestu do Spálené či Lazarské, je to hned vedle myší díry do Opatovické. Majitel je báječný Alžířan, který si tatíka oblíbil pro jeho zevnějšek a když zaslechl, že byl kdysi v Oranu.

Obědvala jsem s přítelem nejmilejším, který si i přes uzávěrku udělal čas. Zněl trochu smutně, ale neřekl proč. Harryho Pottera, kterého vlastníme napůl, mi nepřinesl. Odpoledne jsem si nechala spravit náramek od přítele zdejšího a vydala se na velký nákup do Tesca. Nekoupila jsem ani moc věcí nepotřebných, ale zapomněla číslo pytlíků do luxu pro bratra. Doma jsem se proto zapakovala, zdřímla si, před půlnocí se marně pokusila probudit máti a vydala do Tesca znovu. Dojela jsem si i pro Harryho Pottera. Přítel nejmilejší obývá asi poloviční byt než já, ale krámů tam má stokrát víc. Pottera jsme nenašli. Byl u mě v knihovně. Loučení bylo smutné. Přítel nejmilejší mi slzel na rameno a snažil se usmívat. Vždyť za měsíc mě tu má zas. Mámu jsem přehnala od televize do postele. Prý že si přivstane.

Tradice

Aeneas, bájný hrdina trojské války, syn dardanského krále Anchísa a bohyně Venuše, se jako jediný z trojských vůdců zachránil z hořícího města a vyvedl odtud svého otce Anchísa (podle Vergilia i syna Ascania), manželka Kreúsa (dcera trojského krále Priama) zahynula v troskách. Na příkaz Iova vyplul s trojskými uprchlíky na západ, aby si našel novou vlast v Itálii.

Plavil se celkem sedm let (během plavby mu zemřel otec, na Krétě se málem stal obětí moru, setkal se s Harpyjemi, Kyklópy, unikl Skylle a Charybdě, bouře jej zanesla ke břehům Kartága, kde se do něj zamilovala královna Dídó, kterou však musel na Iovův příkaz opustit) a nakonec přistál na italském pobřeží. Ihned se vypravil do Kúm, aby se v tamější věštírně dotázal, kde se má usadit. Věštkyně Sibylla jej doprovodila do podsvětí, kde se setkal s duchem svého otce. Podle jeho rady pak vplul do ústí řeky Tiberu a založil tam město.

Avšak obyvatelé tohoto území, Latinové, a jejich král Latinus se rozhodli proti vetřelcům bránit. Podle jedné verze sjednal latinský král mír s Trójany až po porážce svého vojska, podle druhé prý ještě před vypuknutím boje vyzval vůdce příchozích k rozmluvě, a když se dozvěděl, kdo Aeneas je a proč přichází, ustoupil mu bez boje. Na důkaz přátelství dal pak Latinus Aeneovi za ženu svou dceru Lavinii (z tohoto manželství se narodil syn Ascanius); nově založené město nazve Aeneas podle ní Lavinium.

Zanedlouho byli Trójané a Latinové napadeni rutulským králem Turnem, jemuž byla Lavinie přislíbena před Aeneovým příchodem a který proto vyhlásil válku Aeneovi a zároveň i Latinovi. Král Latinus v boji padl, ale rutulské vojsko bylo odraženo. Rutulové se spojili s Etrusky a znovu zaútočili, Aeneas byl zabit, Latinové však opět zvítězili.

Aeneův syn Ascanius (= Iulus), mytický praotec rodu Iuliů (např. Gaius Iulius Caesar), přenechal město matce (nevlastní? - neví se, jestli byl synem Kreúsinie nebo Lavinie) a založil nové, jež bylo nazváno Alba Longa.

Romulus a Remus byli syny boha Marta a vestálky Rhey Silvie, dcery Numitora, mytického krále Alby Longy. Po jejich narození byla jejich matka na rozkaz svého strýce Amulia, jenž Numitora zbavil vlády, utopena v Tiberu (anebo uvězněna, anebo ji před utonutím zachránil bůh Tiberus) a novorozeňata byla puštěna po proudu. Děti však byly šťastnou náhodou zachráněny, ujala se jich vlčice a odkojila je. Později je vychovávali pastýři. Když bratři dospěli, odešli do Alby Longy, byli Numitorem poznáni, zabili Amulia a svému dědovi vrátili vládu. Když se pak sami chystali založit nové město na místě, kde vyrostli, vznikl mezi nimi spor, po kom z nich se bude město jmenovat a kdo mu bude vládnout. Byli dvojčata, takže žádný nemohl ustoupit z úcty ke staršímu. Rozhodli se tedy, že budoucího vládce vyberou bohové, a odebrali se pozorovat let ptáků (auspicia) - Romulus na Palatinum, Remus na Aventin. Věštné znamení (šest supů) se prý ukázalo dříve Removi. Když už bylo oznámeno, objevil se dvojnásobný počet supů Romulovi. Oba bratry pozdravil zástup jejich přívrženců jako krále. Jedni považovali za rozhodující počet, druzí čas. Hádka přerostla v bitku, ve které byl Remus zabit. Podle rozšířenější verze přeskočil Remus na posměch bratrovi nové hradby (či brázdu, která vymezovala jejich obvod) a Romulus ho za to zabil. Vlády se tedy zmocnil Romulus a město bylo nazváno jeho jménem.

Doba královská

Romulus
- zakladatel Říma, první král; aby město zalidnil, otevřel v něm azyl pro vyhnance a uprchlíky
- ve městě byli pouze muži, proto sezval okolní obyvatelstvo, hlavně Sabiny, k slavnostním hrám, při kterých Římané unesli jejich ženy a dcery. Sabinský král Titus Tatius pak vytáhl s vojskem proti Římu, ale než došlo k boji, vrhly se Sabinky mezi obě znepřátelené strany a smířily je. Romulus vládl společně s Titem Tatiem až do jeho smrti, pak byl králem opět sám.
- když konal vojenskou přehlídku, strhla se bouře a prý byl vzat na nebe a stal se bohem Quirinem (tento kult podporovali zvláště Caesar a Augustus; Quirinus byl původně ochranné božstvo Quirinalu a jeho obyvatel, Sabinů)

Numa Pompilius
- původem Sabin; podle tradice tvůrce sakrálního zřízení, kultu bohů, nejstarších zákonů (zákony jsou božského původu), založil kněžské i řemeslnické sbory (jeho postava mohla vzniknout ze snahy nalézt konkrétního původceke každého jevu nebo instituce)

Tullus Hostilius
- podmanitel Alby Longy
- osídlil pahorek Caelium, vedl vítězné boje se Sabiny
- zabit bleskem, když konal nenáležitě obřady Iovovi

Ancus Marcius
- zakladatel ostijského přístavu
- opevnil vrch Ianiculus v Římě, postavil první most přes řeku Tiber
- vyznamenal se v boji s Latiny

Tarquiniové (etruští králové)
Tarquinius Priscus (zvaný Starý)
- zakladatel řady významných římských staveb: Circus Maximus, Cloaca maxima
- vítěz nad Sabiny a Latiny

Servius Tullius
- údajně syn otrokyně
- serviovské zřízení
- Serviova hradba (pravděpodobně vznikla až ve 4. století ACN) opevnila 'Řím čtyř okresů' (viz 4 tribue); hradby zůstaly zčásti zachovány i s branami

Tarquinius Superbus (zvaný Zpupný)
- syn Tarquinia Prisca
- jeho syn Sextus znásilnil Lukrécii, která se pak zabila a následovalo povstání, král byl svržen a zabit
- datum svržení (rok 510) je shodné s vyhnáním Peisistratovců z Athén

Legendární tradice zachovala především v líčení vlády posledních králů stopy skutečného historického vývoje: etruská nadvláda, odstranění starého rodového (prvobytně pospolného) zřízení a přechod ke státu patricijsko-plebejskému (serviovské zřízení).

Skutečnost

Nejstarší archeologicky doložená sídliště na území pozdějšího Říma pocházejí z 10. století ACN. Na mons Palatinus se usadilo obyvatelstvo latinského původu, osada se nazývala podle čtvercového půdorysu Roma quadrata. Další pahorky - Esquilinus, Quirinalis, Viminalis - byly asi od 9. století ACN osídleny Sabiny (pastevci, zemědělci). Na některých místech sídlili též Etruskové, kteří pronikali na jih od Tiberu v době svého rozmachu, v 8.-7. století.

Snad v polovině 8. století ACN splynula pod etruskou nadvládou sídliště na Palatinu a Esquilinu v jednu osadu, základ města Říma. Archeologické údaje zhruba odpovídají římské tradici, opírající se o literární podání, jež klade počátek Říma (splynutí dvou nebo více osad) nejčastěji do roku 753 (začátek římského letopočtu - ab urbe condita = a.u.c.).

Pro Etrusky mělo římské území důležitost i proto, že tvořilo spojnici mezi jižní Etrurií a Kampanií. Odvodnili bažiny na rovině mezi pahorky (Cloaca maxima) a díky tomu vzniklo Forum Romanum. S cílem dát městu také společné kultovní středisko, začali Etruskové budovat na Capitoliu chrám, zasvěcený božské trojici (Jupiter, Juno, Minerva). Zprostředkovali náboženské představy, které se v Římě staly součástí víry a níboženských obřadů. Na tomto pahorku byla rovněž vystavěna pevnost, která sloužila jako vojenské a administrativní centrum města. Z etruského prostředí pocházejí rovněž pojem imperia (svrchovaná vládní moc) a jeho symbol fasces (pruty ovinuté červeným řemením se sekyrou uprostřed) a sella curulis. V čele města stál král, který měl moc vojenskou, správní i náboženskou.

V etruském Římě byla etruština běžně známým jazykem (svědčí o tom etruské nápisy na římském území), písmo převzali Římané rovněž od Etrusků (kteří je přejali od Řeků a ti zase od Féničanů). První písemné památky pocházejí ze 7.-6. století ACN.

Okolnost, že Řím vstoupil do historie jako jedno z etruských měst, nebyla přijatelná pro pozdější římské historiky, kteří proto vytvořili mýty o založení města Romulem a Remem a mýty o sedmi římských králích.

V době královské se etruský Řím sice rychle rozvíjel, ale ve stínu silnějších jihoetruských městských států.

Co se týče správní organizace, dělilo se obyvatelstvo nejprve do rodů. Deset rodů se sdružilo do jedné kurie (curia), deset kurií do jedné tribue (tribus). Tribue byly celkem tři - Titienses, Ramnes, Luceres. Podle kurií se organizovalo v době válečného nebezpečí vojsko a scházel sněm (comitia curiata), jehož pravomoci byly však velmi omezené, protože veškerou moc na sebe soustřeďoval král (mezi pravomoci kurijního sněmu asi patřila volba krále, ale ta se zužovala pouze na potvrzení kandidáta navrženého senátem). Senát byl poradním sborem králů a měl podle tradice tři sta členů (každý rod měl pravděpodobně jednoho zástupce).

Obyvatelé Říma se živili především jako zemědělci a chovatelé dobytka. Pracovní sílu tvořili hlavně svobodní občané, otroctví nemělo v této době velký význam. Řemesla se vyvíjela jen pomalu a omezovala se na keramiku, zpracování kovu, kamene a dřeva.

V 6. století ACN proběhla přeměna Říma v městský stát. Pro tuto dobu je charakteristický rozvoj soukromého vlastnictví a prohlubující se majetková diferenciace. Došlo k velkému nárůstu obyvatel - nově příchozí byli sice svobodnými občany, ale (až do reformy Servia Tullia) stáli nezačleněni do rodů, mimo politickou a správní organizaci původního obyvatelstva, což vedlo k následnému rozdělení obyvatel na patricie (od pater - ti, kdo mají vznešené otce; potomci nejstarších obyvatel Říma) a plebeje (potomci přistěhovalců; nesměli uzavírat s patricii právoplatný občanský sňatek, zastávat vyšší úřady).

Reforma, připisovaná Serviu Tulliovi, nastolila nový systém správní organizace. Podle něj se obyvatelstvo již nedělilo do tří tribuí rodových, ale do čtyř tribuí místních - t. Suburana (Succusana), Palatina, Esquilina, Collina - a rozčlenilo se podle majetkového censu do pěti tříd (classes), které se dělily dále na setniny (centuriae). Podle zámožnosti pak byla odstupňována práva i povinnosti, zejm. daňové a vojenské. Chudina byla zařazena mimo třídy (proletarii). Ve sněmu zvaném comitia centuriata hlasovaly nejdříve setniny tříd nejzámožnějších, takže pro bohaté bylo snadné ostatní přehlasovat a dosáhnout všeho rozhodování ve státě už hlasováním první třídy.

K oslabení a rozkladu rodového zřízení vedly zvýšený počet obyvatelstva, šíření soukromého vlastnictví a růst významu občanů, kteří nebyli členy vlivných rodů.

Království mohlo zaniknout postupným omezováním moci krále, až mu zbyla jen podřízená sakrální funkce, nebo vyvrcholením konfliktu mezi králem a aristokracií (o politická práva) spolu s lidem, který nechtěl dále snášet despotismus královlády (podrobovat se pracovní povinnosti uvalované na svobodné občany při veřejných stavbách apod.).

Poznámka: Nejsem si už jistá, z jakým zdrojů bylo čerpáno, nicméně pozor na ideologické podtóny.

Neodolala jsem a jukla na googlism.

- is dead.
- is a princess of oz.
- is -.
- is the father of Krishna.

Doufám, že to bude mýlka.

Z výletu jsem si navezla část svých starých školních papírů k likvidaci, takže budou zase postupně přibývat nějaké užitečné příspěvky. Co se týče autorství textů týkajících se římských reálií: považuju se za spoluautora, protože jsem svá práva k polovině z nich vyměnila za práva k polovině druhé. Kdo by stíhal vypracovat všechny maturitní otázky sám, že ano :o)

provincia
- původní význam: okruh samostatné činnosti římského úředníka
- od roku 227 ACN: římské državy mimo území Itálie

vznik
touha po území, vzrůstající potřeba otroků pro velkostatkářská latifundia (drobní rolníci byli v době vrcholu republiky postiženi dlouhýmii válkami a neobstáli v konkurenci)

1. provincie: západní část Sicílie s Korsikou (po 1. punské válce)
2. provincie: část Hispánie a ostatek Sicílie (po 2. punské válce)

Velký vliv na utváření forem provinciální správy měl senát: lex provinciae (zákon o provincii) - obecná směrnice pro římské správní činitele, v každé jednotlivé provincii různá, ustanovena podle individuálních místních podmínek komisí vyslanou senátem.

Provincie byly sice přímou součástí římského impéria, ale jejich území bylo podřízeno Římu na jiném principu než území tzv. římských spojenců v Itálii. Teritorium provincií se nestalo přímou součástí římského městského státu, který měl mít v impériu dominující postavení jak nad spojenci, tak nad provinciemi. V důsledku toho Římané trvali na nezměněné republikánské ústavě a snažili se dál řídit říši institucemi městského státu a metodami vyplývajícími z městského zřízení. Provinciálové byli považováni za příslušníky impéria, ale právně byli svobodní cizinci - peregrini (neměli právo uzavírat právoplatné sňatky s římskými občany ani se nemohli stát dědici římského občana).

Zpočátku byla správa provincií svěřována praetorům a konzulům, od doby Sullovy (138-78 ACN) působili však konzulové a praetoři nejprve rok v Římě a teprve poté spravovali jakožto prokonzulové a propraetoři provincie jim přikázané. Voleni byli na jeden rok.

Daně odváděné provinciálním obyvatelstvem (vybírané většinou publikány) představovaly pro Řím důležitý zdroj příjmů. Publikáni byli zámožní občané především jezdeckého stavu, kteří si od senátu koupili za paušál právo vybírat daně patřící státní pokladně. Především v provinciích často působili rychlé chudnutí provinciálů. Obyvatelstvo bylo vystaveno tlaku úřednického aparátu, který se rovněž v provinciích obohacoval. Správci nebyli placeni státem, je a jejich doprovod zásobovali domorodci. Často zneužívali svého postavení k vykořisťování, jako např. Verres, správce Sicílie v letech 73-71 ACN, který byl na žádost Sicilanů Ciceronem žalován z vyděračství a pod tíhou důkazů obsažených v Ciceronově první řeči de repetundis se odebral dobrovolně do otroctví. Držitelé půdy byli povinni odvádět daně (z pole část úrody, finanční částku z pastviny). Lichváři půjčovali peníze až na 48% úrok, kdo nesplácel, upadl do otroctví.

Provincie byly považovány za majetek římského národa. Část provinciální půdy byla přeměněna v součást římského státního pozemkového fondu (ager publicus), část dána k dispozici římským kolonistům, kteří v provinciích zakládali kolonie římských občanů. Řada provincií byla touto cestou postupně romanizována. Romanizace byl složitý sociálně-ekonomický proces, jenž spočíval především v šíření vyspělejších forem římského hospodářství. Prvky římské civilizace a zvláště latina se šířily hlavně mezi majetnými vrstvami, které s Římany spolupracovaly.

Limes Romanus (hráz, hranice římské říše) byla přírodní hranice, tvořená řekou nebo pouští, nebo opevnění kolem impéria (příkop a val, např. v severní Africe), příp. palisáda či zeď (v Británii). Nelze ji chápat jako politickou hranici mezi moderními státy, šlo spíše o vojenskou hranici. Z osad v blízkosti vojenských táborů obydlených řadovými provinciály později vznikala města (Kolín nad Rýnem = Colonia Agripiensis, Bonn = Bonna, Mohuč = Mogontiacum, Řezno = Castra Regina, Vídeň = Aquincum). Počátky limitu se datují do doby Augustovy.

Za Augusta byla provedena reforma. I přes Augustovo varování dál nedobývat Římané pokračovali. Největšího rozmachu bylo dosaženo za Trajána (98-117 AD), kdy provincie čítaly 130 miliónů obyvatel a stále se lepšící podmínky a hospodářský rozmach vedly k soběstačnosti provincií. Další reorganizece státní správy proběhly za Diokleciána a za Konstantina. Za císařství propukly v provinciích nepokoje, v nichž nižší vrstvy obyvatelstva bojovaly proti útlaku ze strany Římanů a někdy i místní aristokracie.

Římské provincie od doby Augustovy:
- Sicílie 227, 197 ACN
- Sardinie a Korsika 227 ACN
- Hispánie 197 ACN
- Makedonie 148 ACN
- Épeiros 148 ACN (západní pobřeží Řecka)
- Achaia 146 ACN
- Afrika 146 ACN (záliv Velká Syrta)
- Asia 133 ACN
- Kyréna 74 ACN (Libye u Benghází)
- Bithýnie 74? ACN (Turecko u průlivu mezi Černým a Středozemním mořem)
- Bithýnie-Pontus 64 ACN
- Sýrie 64 ACN
- Galie 51 ACN (Francie)
- Egypt 30 ACN
- Numidie 25 ACN (u Kartága - Tunis)
- Kilikie 17 AD (Turecko nad Kyprem)
- pobřeží Dalmácie (Jugoslávie)

Dočasně římskými provinciemi:
- Germánie až k Labi 5 ACN
- Raetie 15-13 ACN (od pramenů Rýna severně k Dunaji)
- Norikum 16-15 ACN (od Terstu severně k Dunaji)
- Illyricum: Pannonie 12-9 ACN (Maďarsko), vnitrozemí Dalmácie, Moesie 15 AD (Bulharsko jižně od Dunaje)

Římské provincie v letech 14-98 AD:
- Kappadokie 18 AD (středojižní Turecko, jižně od Kayseri)
- Mauretánie 40 AD (od Gibraltaru po Alžír)
- Lykie 43 AD (jihozápadní Malá Asie)
- Británie 44 AD
- Moesie 44 AD
- Thrákie 46 AD (jižní Bulharsko, severní Řecko, východní Makedonie)
- Kommagéné 72 AD (na rozhraní Kilikie, Sýrie a Mezopotámie)

Římské provincie za Trajána:
- Arabie 106 AD
- Dákie 106 AD (Rumunsko)

V neděli jsem si přispala. Tatík mě vyzvedával až ve čtvrt na devět. Jeli jsem navštívit báby. Kvůli pražskému maratonu a bouračce na Bytízi jsme se motali maličkými a točitými silničkami. Byla jsem vděčná, že v neděli nebyl žádný provoz, jinak bych tu už nebyla. Tatíkův um řidičský je totiž mizerný.

Bába byla veselá jako vždycky, jen si stěžovala, že kyčle se jí hojí po operaci hůř než ta první. Nechápu, kde se v ní bere tolik energie a radosti. Zase nám ukazovala, co všechno má za vylepšováky, vybavila nás taškami pletených ponožek, kuchyňských chňapek, zástěr a háčkovaných čepečků pro celé příbuzenstvo. Upekli jsme jehně, snědli olivy, kompot, lívance a bábovku, přetáhli z kůlny do stodoly metrák zrní a rozloučili se.

Ještě teď se musím smát bábinu vyprávění, jak dvakrát málem přišla o život. Poprvé na ni spadlo sklo z kredence, podruhé přišel ženich na námluvy. Po uplynutí smutku po dědově smrti ji navštívil soused, kterého ona zve Policajt, protože je neuvěřitelně zvědavý a kontroluje babám tašky, když jdou z nákupu. Vdovec přišel novopečenou vdovu obhlédnout, jestli by to jako nemohli dát dohromady. Bába byla mrtvá smíchy, celá vesnice to už samozřejmě ví a bábiny kamarádky řeší, kdy o něm mají mluvit jako o Policajtovi a kdy jako o Ženichovi.

Na zpáteční cestě jsme se stavili i u druhé báby. S tatíkem se dlouho neviděla a byla z toho tak vykolejená, že si dala popelník na židli, aby mu nepodkuřovala. Její čoklík, co jsem ho neviděla, děsně vyrostl a vypadá opravdu pesovatě. Těším se, že až bába pojede v létě k moři, přidám si ho do smečky. Čoklík byl vesel a skákal vysoko. Skočil i do popelníku. Pobyli jsme chvilku, já zapomněla předat, co jsem předat měla, a tatík mě odvezl domů. Slíbil mi Radúzu, tak jsme se smluvili ještě na pondělí.

Doma jsem koukala na SuperStar. Ježíšmarjá! Že jsem radši nešla spát.

Ráno raníčko jsem vstala a do Liberce pospíchala. Tedy v rámci možností žlutáska, který byl kdysi psán na mé jméno, jelikož bratr ještě nebyl zletilý, a povolených limitů. Na ČM jsem jela hezky pomalu, abych včas a bezpečně stihla zastavit případnému stopaři. Pro řidiče je to místo velmi ošemetné, zvláště jede-li od Jižní spojky, ale stopaři oblíbené. Jenomže v půl deváté ráno asi všichni ještě vyspávali a nebylo koho vzít.

Teprve u Boleslavi jeden stál, tak jsem ho vzala. Povídal, že jede až někam na konec Frýdlatského výběžku a že než by si vyhledával autobusové spoje a cestoval na nádraží, radši jde rovnou stopovat. Pokud se nebojí a řidiči berou...

V Liberci jsem byla tak brzo, že jsem ještě nebyla očekávána. To se mi jen tak nepodaří, překvapit někoho svým brzkým příchodem :o) Opět jsem hlasitě a nadšeně obdivovala útulnost stařičké fabriky. Jenom ta kantýna v přízemí nevoněla zrovna vábně. Po exkurzi jsme šly na oběd a vědět, jak se ta hospůdka v centru jmenovala, vřele bych ji doporučila, i když jsem tam nabrala zpoždění, takže na zpáteční cestu jsem se vydala až v půl třetí a nikoliv v jednu, jak jsem plánovala.

Po cestě jsem v Hodkovicích nabrala jednu pančitelku, která si dělala v Liberci dálkově peďák a každou sobotu trávila ve škole. Šest dní v týdnu by se mi ve škole být nechtělo. Vyslechla jsem stesky nad pány docenty a jejich manýry a byla vskutku ráda, že už s nimi nemám co do činění. Pančitelku jsem vysypala na ČM a uháněla si nechat dodělat upgrade počítače. Jelikož jsem přišla o tolik později a nejmilejší přítel musel být v sedm na Štvanici, dělo se vše bleskovou rychlostí. Tak svižně, že jsem si vyhodila zazálohovaný adresář se všemi kontakty. No co, aspoň si ho udělám nanovo a pročistí se tak, protože už byl řádně zanesen.

Přítel nejmilejší byl dost nervózní, že to nestihneme. Na koncertě se musel objevit včas, jinak by měl problém. Jeho přítelkyně je zřejmě stíhačka a na mě má pifku. Doinstalovali jsme tedy vše podstatné, hodila jsem ho autem, takže na Štvanici byl úderem sedmé. Já se vydala k domovu a do čtyř do rána plichtila svou část školního projektu, který musel být v pondělí ráno odevzdán. Zvládla jsem to celkem obstojně, jak jsem v neděli zjistila, někteří méně napadití členové týmu ode mě lecos nepokrytě obšlehli.

Ráno mě čekalo krušné vstávání, protože jsem s matičkou křandala do půl druhé v noci a zubařka je ranní ptáče. Ze svého posledního dne v práci před důchodem měla takovou radost, že mi ani nijak nevyčítala zub vytržený u konkurence. Měla by na to i jakési právo, protože ho několik let zachraňovala, jak nejlépe uměla. Ostranila mi zubní kámen a pochválila zdravotní pojišťovnu. Zubaři prý zvažují hromadné vypovězení smlouvy s VZP, jelikož neplatí, jak má. Vlastně by mě zajímalo, co vůbec platí, protože veškeré zásahy u zubaře platím zvlášť. Možná, kdybych si nechala dělat ty ošklivé, jedovaté, kovové plomby, připlácet bych nemusela, ale nebylo by to zdravé. Kdysi, dříve než se definitivně zbláznil, mi to řekl jeden homeopat. Na rozdíl od škodlivosti kovových kruhů v uších a účinnosti kobřího jedu proti zánětu středního ucha mu to věřím.

V poledne jsem se došla nechat ostříhat. Tento výlet byl vlastně taková generální údržba. Slečna kadeřnice byla příjemná jako obvykle. Mám ji ráda, protože mlčí. Nesnáším žvanivost dam, které využívají toho, že jim dočasně nemůžete utéct a melou a melou. I matinka musela uznat, že mě ostříhali perfektně a nebylo to ani předražené, jak namítala minule.

Odpoledne jsem chodila po krámech a docela mě to bavilo. Prodavačky opět nezklamaly. Napřed kyselé obličeje, co jim to do krámu zase leze na čumendu, a následně ta úlisná podlézavost. Jsem škodolibá, ale ta stagnace už mě štve. Jak to, že se za ty roky ještě nenaučily, že ten, kdo se na to nevypadá, často udělá největší útratu.

K večeru jsem u přítele nejmilejšího začala s posledním zálohováním a instalací nového systému. Jeho slavné připojení na tom nebylo nijak slavně, asi hodinu jsem ho zcela okupovala a celá firma musela čekat, až všecko dopřetáhnu a stáhnu. Možná mu křivdím a bylo to bouřkou, co taky čekat od signálu, který zastaví závaží jeřábu, který se mu postaví do cesty. Pomalost ale způsobila zpoždění, takže na sraz s kamarádkou jsme dorazili o hodinu a půl později. Naštěstí je to naše kamarádka, tzn. že s časem nakládá podobně, takže jí to ani moc nevadilo. Čekala jen půl hodiny.

Večer jsme strávili ve vinném baru s pomalou a neochotnou obsluhou. Možná by neměla tolik konzumovat v pracovní době. Krásně jsme si ale popovídali, probrali úplně všecko od počítačů, zneužívání sociálních dávek, lyžování v Rakousku, přes potomky mladších spolužaček, tristní stav vysokého školství a zdraví, po rodinné tragédie a domácí zvířenu, vyslechli všechny drby, přislíbili si vzájemnou návštěvu v dočasných exilech a předposledním metrem se rozjeli k domovům.

Napřed povinnosti, pak zábava. Do školy jsem dorazila pozdě a přesto včas. Vyučující, která si nenechá ujít příležitost nepříjemně komentovat pozdní příchody a hodinu tak narušuje více než samotný opozdilec, dorazila s hodinovým zpožděním. Kdybych to byla věděla, nebyla bych tam byla chodila. Utekla jsem dříve, frčela domů, popadla kufírek a čoklíky a spěšně se vydala na cestu.

Festina lente. Jen co jsem vyjela na dálnici, zůstala jsem stát. Zato nervy jsem měla na pochodu tři hodiny. Čoklíky jsem odevzdala do dobrých rukou včas a dokonce nemusela na nádraží pěšky, za což jsem byla v tom vedru neskonale vděčná. Nasedla jsem do správného vlaku a kochala se pohledem na baráčky kolem trati. Cestování vlakem má své kouzlo. Zvládla jsem přestoupit a pokračovala v kochání se. Pražce si prozpěvovaly 'do Berouna, do Berouna' a hlava malinkého černouška v klokaní kapse jim to odkývala. Vlakem jsem dojela až na autobusové nádraží, takže se neopakovalo novoroční půlhodinové zběsilé kroužení autem kolem. Jízdenka byla připravena a hodina a půl do odjezdu uběhla jako nic. Měla jsem dost času uvažovat nad francouzskou hrdostí prodavače amerických hamburgerů, která mluvčímu nesmlouvavě velela vést dvojjazyčnou konverzaci, přestože konverzaci jsem započala já a domnívala se tak udat jazyk vyjednávání.

Ve zcela plném autobuse jsem zasedla vedle dívky začtené do Týdne. Zřejmě se tento časopis stal velmi hutným, protože jí vydržel celých deset hodin. Velmi příjemná spolucestující. Na rozdíl od tureckého páru, na který se čekalo a který se ihned po dosednutí začal krmit nějakou pochutinou velmi výrazné vůně.

Po hodině jízdy jsem se probudila a pomyslela si, že mám zase jednou štěstí na pány řidiče, když se za hodinu nevymotali z centra. Po chvíli jsem spatřila vývěsní štít velmi známého nakladatelství a o něco později dva ortodoxní Židy na nákupu. Tehdy mi došlo, že slavné zhýralé město nebylo zastávkou předchozí, ale následující. Logika a logistika jsou dvě různé věci.

O půlnoci jsem se probudila podruhé a nevěděla, zda bdím či sním. Noční můra. Po dvanácti hodinách na cestě jsem se ocitla v zemi, kterou jsem tolik toužila opustit a v posledním půl roce mi to nebylo dopřáno. Proklela jsem dopravní společnost až do devátého kolene a opět usnula. Noční můra pokračovala. Probrala jsem se ve Spessartu, když páni řidiči neodhadli šířku uličky mezi nocujícími kamiony a pokoušeli se, zřejmě poprvé v životě, couvat. Nejspíš jsem omdlela, protože když jsem přišla k sobě, svítalo.

Než jsme s dvouhodinovým zpožděním dorazili do Matičky, přečetla jsem celou knížku Opička tahá štěstíčka a došla k přesvědčení, že jsem celý svůj život promrhala, protože učit se cizí řeči je zbytečné. Každý cizák musí porozumět, co znamená 'na', 'uhni' a 'nastup si'. Sběr pasů se opět uskutečnil. Pigritia superbiaque super decentiam officiumque vincit.

Na konečné se se mnou rozloučila týdenní slečna a můj starý věrný telefon. Zřejmě při pádu do záchodu utrpěl nějaká vnitřní zranění a zpět ve vlasti jim podlehl. Neuvítal mě nikdo, protože přítel nejmilejší, jakožto zástupce uvítacího výboru a pyšný pragocentrista, stál na úplně jiné zastávce. Nakonec jsme se přece šťastně shledali a odebrali se podrobit můj notebook předběžnému vyšetření.

Odpoledne jsem se vydala údolím smrti k očnímu lékaři, který mě potěšil, protože mou neschopnost přečíst poslední tři řádky na tabuli vysvětlil vzdáleností větší, než je obvyklá. Večer jsem strávila hlasitým a nadšeným obdivováním matčiných stavitelských počinů a deratizací matrace.

Nastává mé nejmilejší období, čas největších změn a s ním i čas na malé zhodnocení. Před rokem jsem se rozhodla změnit celý život a založit si blog. Ne, že by založení blogu můj život změnilo, ale obě události se tak nějak sešly.

A jak to vypadá dneska? Nic převratného. Opět jsem víceméně usazená, neklidné a nejisté měsíce jsou pryč, nepravidelnost se stala pravidelností a pravidlem. Přátelství a přítelství poklidně plyne, všechen chaos a bouře se jakoby unavily a rezignovaly. Spodní víry jsou zrádné, ale prozatím tiché.

Z Blocku altruistického se stal Blocek egoistický, oddělený tříměsíční pauzou, kdy jsem se stěhovala a válčila s hlupáctvím poskytovatele připojení. Blocek se stěhoval třikrát, což by mohlo na pár let stačit. I přesto získal pravidelného čtenáře, stálého komentátora Johnyho a s přihlédnutím ke vzneseným dotazům snad i poskytl užitečné informace kolemjdoucímu.

Kam jsem tedy došla? Těžko říct, cíl jsem nestanovovala. Rozhodně jsem se po cestě mnohé naučila a překvapila tak nejen sebe (že jsem vůbec něčeho takového schopná), ale i ty, kteří netuší, kde a jak jsem se to mohla naučit. Dopracovala jsem se k podobě, která se mi zamlouvá a která je, jak doufám, snesitelná i pro oči druhých. Rudá je vášeň, nenávist, radost i snění za pevně sevřenými víčky ve slunečním žáru. Rudá je korida ženského a mužského světa.

Samotná cesta je důležitější než cíl. Pořádám si myšlenky, nevadí mi, že se rozeběhnu a pak zapomenu, kam vlastně (viz pokus o pravidelné čtení na dobrou noc). Mám kam napsat, co se mi honí hlavou ve sprše (možná by měl podtitul znít právě tak), protože to je to místo, kde bloguju :o)

Přečetla jsem spoustu cizích blogů a příběhů, málokdy je nějak komentovala. Možná nejsem dost pohotová, možná mi připadá nepatřičné něco poznamenávat, možná chci jenom číst a neplácat za každou cenu jako jeden mně osobně nesympatický komentátor.

V každém případě mě těší číst ostatní a sem tam si něco napsat. A dokud je to radost, hodlám pokračovat.

Už delší dobu mi vrtá hlavou, cože za muziku to doprovází kalupové scény ve večerníčku i na desce o Rumcajsovi.

Třeba mě zcela mate můj absolutní hluch, ale jsem přesvědčena, že je vypůjčena a není to znělka původní. Slyšela jsem několikrát skladbu delší, jejíž začátek mi právě Rumcajse připomněl.

Ví snad někdo, o jakou skladbu se jedná? Případně má po ruce LP, kde by byl skladatel uveden?

Naposledy jsem ji měla asi jako malá, když jsem se těšila, že pojedu poprvé do ciziny a navíc k moři. Nikterak mě nevzrušovalo, že to má být moře severní a ledové.

Asi je svázaná s tím severním mořem. Pozítří jedu od něj do vnitrozemí a těším se jako nikdy. Ne, že by se mi u něj nelíbilo a ve vnitrozemí mě čekaly nějaké zvláštní příjemnosti (návštěvu tří lékařů ve třech dnech za žádný plezír nepovažuju), ale přesto.

Celý víkend už dávám na hromádku věci, které nesmím zapomenout, sestavuji seznam vzíti tam - vzíti sem - zařídit, propočítávám, kolik zdržení si kde můžu dovolit. Možná je to způsobeno nezvyklou a komplikovanou přepravou. Když jedu sama, pakuju na poslední chvíli, vyrážím o dvě hodiny později, než jsem plánovala, jedu si svým tempem a nestresuju se, protože jsem svým pánem. Teď bude mým pánem pan mašinfíra a pan autobusák, z nichž zvláště toho druhého v oblibě nemám. Navíc je na silnicích kvůli nanebevstoupení předpovídáno boží dopuštění.

Snad to všecko dobře dopadne, všechno stihnu, nic nezapomenu a během pěti dnů stačím potkat všechny, které potkat chci či musím. Škoda jen, že pro takový tryskový výlet nemám k dispozici tryskáč.

V uplynulém týdnu jsem měla neuvěřitelné štěstí: hodila jsem si mobil do záchodu, s drobky vyklepla z ubrusu ze třetího patra i ovladač od věže, ze stolu mi spadl pes a strhnul s sebou i rádio.

Nejneuvěřitelnější na tom bylo, že se vlastně nic nestalo. Telefon jsem vylovila, vyfénovala a funguje. Obešla jsem dům, sebrala z trávy ovladač a baterky a funguje. Pes se oklepal a je v pořádku. Rádio také.

Snad jsem si nevybrala všechnu kliku na čas dopředu, protože ji budu brzy potřebovat. Chystám se totiž za matičkou do Matičky.

Kdysi dávno jsem do galerie zařadila dva Escherovy obrázky. Zajímá-li Vás, jak taková čarokrása vznikla, podívejte se na ICH's page Milana Pěchoučka.

napomínala nás maminka, když jsme se na zadním sedadle pošťuchovali, pamětliva odstrašujícího příkladu známého, který za jízdy pacifikoval fackující se vnoučata, až naboural ve sloupu.

Dneska jsem si tu větičku opakovala pořád dokola. Popojížděla jsem v koloně a ve zpětném zrcátku s obavou sledovala auto za mnou. Řidička postaršího vozu diskutovala se spolujezdcem a s tím na zadním sedadle se vyloženě hádala. Očividně příliš nezvládala multitasking, takže mi pokaždé dobržďovala na poslední chvíli těsně za zadkem. Jelikož jsem si před pár lety na vlastní kůži vyzkoušela, jak dlouhou brzdnou dráhu má auto, jehož brzy brdí na padesát procent, byla jsem značně neklidná.

Asi po dvaceti minutách mi došla trpělivost a zbaběle jsem se narvala do vedlejšího, ještě pomalejšího pruhu. Moc jsem si nepolepšila. O auto přede mnou se řidič přel asi sám se sebou, výsledkem čehož bylo, že sledoval čáru oddělující pruhy od sebe a nemohl se rozhodnout ani pro jeden z nich. Větička napadla i auto přede mnou, které po chvíli té krasojízdy začalo troubit, což váhajícímu dopomohlo k rozhodnutí.

Jak se ale troubí dozadu?

Přistihla jsem se, že se chovám dočista jako tchýně. Brrrrrr. Nakvartýrovala jsem se k bratrovi, ani jsem se ho pořádně nedovolila, jestli smím přijet, vypudila jsem pouhou svou přítomností nejmilejší švagrovou, přitáhla jsem své rozjívené a rozmazlené čoklíky, kteří se cítí předůležití a tudíž celý den hlídají a štěkají, a hromadu práce, se kterou potřebuju neodkladně pomoct, přivábila jsem na víkend i sestru.

Je to statečný hoch, neříká nic. Ani mě netluče, což ho při jeho vzteklé nátuře musí stát mnohé přemáhání :o) Ne, je na mě moc hodný. On je totiž hodný na každého. Kdo ho nezná, ten by ho v noci na ulici potkat nechtěl. Kdo ho pozná, ten si ho zamiluje. Má srdce ze zlata, ale někdy to hraničí až s bačkorovitostí.

Tím se dostávám ke své švagrové. Ta hodná není. Je mi to jedno, ale ať se kouká chovat k bráchovi slušně, nebo ji přetrhnu jako hada. Někdo tak nesympatický se jen tak nepotká. Nejčastější reakce na ni bývá: 'Ty vole, co sis to nabalil, dyks měl dycky takový krásný, chytrý a zábavný buchty!' Já vím, chovám se jako tchýně. Ale na rozdíl od tchýní alespoň prozatím mlčím. Mlčí celá rodina. A doufá v lepší časy.

Možná, že oni dva také doufají v lepší časy, kdy se přestane víceméně zčista jasna objevovat banda kobylek, která se u nich utáboří a promění byt v kombinaci výpočetního střediska a prádelny.

Minulý víkend jsem byl v Praze. [...] V okrajové části, kde se nacházel hotel, mi okamžitě padlo do oka, že na ulici nejsou vidět žádné šátky a burky, protože Česko nemělo žádné, nebo velmi málo, gastarbeitry, jelikož veškerou práci dělají Češi sami a sami ji vždy také vykonávali, ne jako Nizozemci, kteří si hráli na kolonizátory ve vlastní zemi.
Jelikož Česko nemělo ani přístavy, nemělo ani kolonie a usazené potomky otroků. Když jsem seděli v metru směrem do centra, kdosi poznamenal: "málo cizinců".
V centru byli kromě nás jenom japonští turisti, kteří se dívali převážně skrze kamery a fotoaparáty. Ale Česko patří od prvního května k EU a tak se to snad změní, protože jsem v Čechách postrádal multikulturní festivaly jako je surinamský Kwakoe v Amsterdamu a indonéský trh Pasar Malam v haagském Malieveldu.

Tolik dopis čtenáře Metra, který mě přivedl k zamyšlení, co to vlastně multikulturní je. Je multikulturní pouze společnost, kde se vyskytují zevnějškově se odlišující skupiny obyvatelstva? Jsou turbany a zahalené ženy nezbytnou ingrediencí? Je nebělošské obyvatelstvo také takovou podmínkou?

Dovoluji si s oním čtenářem nesouhlasit. Multikulturní neznamená multikolorní. Řekla bych, že v Čechách žije spousta Ukrajinců, kteří jsou tu na práci. Žije tu mimo jiné i spousta Slováků, Američanů, Angličanů, Němců a Poláků. Že nemají jinou barvu pleti neznamená, že nemají jinou kulturu. A co třeba pracovití Vietnamci? O jinakosti romské kultury se ani netřeba zmiňovat.

Ze vzorku populace, která se pohybuje v neděli, nebo kdykoliv jindy, po centru Prahy se podle mě nedá soudit. Ve všední den by to např. mohlo vypadat, že v Čechách je poměr žen a mužů čtyři ku jednomu. Zvláště bez znalosti jazyka, tudíž bez rozeznání slovanských jazyků od sebe, zřejmě Češi působí jako jednolitá masa. S tím se asi nedá nic dělat. Pokud někdo postrádá určitý typ folklóru či kultury, měl by si uvědomit, že kolonie, kromě Země Františka Josefa, jsme skutečně nikdy neměli a asi jsme nikdy nebyli pro přistěhovalce tak atraktivní, jako země západní. To je prostě historie, a proto je nesmysl si stěžovat na neexistenci takových událostí. Ke každé zemi patří něco jiného, možná se to časem změní, ale s multikulturností to nemá mnoho co do činění.

Jelikož komentáře nefungovaly úplně, jak bych si přála, přešla jsem k jinému 'komentátorovi'. Hacky/carky a zobrazování by už měly fungovat normálně, nechci to zakřiknout. Vaše příspěvky jsem s dovolením překopírovala, bylo mi hloupé mazat někoho už podruhé. Výhodou nových komentářů je i jejich rss výstup, najdete ho v navigaci pod nadpisem Čtenářská krmě.