Blocek

Další ideologická nalejvárna z roku 1972.

Proletářská poezie se stala hlavním proudem české básnické tvorby na počátku 20. let (už v roce 1919), vrcholu dosáhla v letech 1921-1922 a Wolkerova smrt v roce 1924 bývá pokládána za konec proletářské poezie jako vládnoucí tendence. Ale ještě v letech, kdy hlavní vlana opadla, objevuje se v tvorbě některých básníků proletářské období, kdy navazují na zásady proletářské poezie (K. Biebl, J. Hořejší).

V období mezi dvěma světovými válkami dostává moderní umění nový náboj 1. světovou válkou a Říjnovou revolucí v Rusku, nastupuje mladá generace bohatá na nové talenty. Mluví se o wolkerovské generaci, která zahájila jedno z největších období českého básnictví. Tato generace přerůstá v avantgardu, bojuje nejen o budoucnost umění, ale o budoucnost celé společnosti. Avantgarda představuje hnutí rozporné a živé, vyvíjela se v četných polemikách a srážkách. Hnutí se formovalo v několika časopisech:
- Kmen (literární časopis, překlady ze světové literatury, redigoval S. K. Neumann)
- Červen (příspěvky J. Hořejšího, A. M. Píši, J. Seiferta, Vl. Vančury, J. Wolkera, K. Teigeho, redigoval S. K. Neumann)
- Var (Zd. Nejedlý, v roce 1922 otiskl Wolkerovu stať Proletářské umění)
- Proletkult (S. K. Neumann, stať Proletářská kultura)

Program české proletářské poezie byl ovlivněn světovou předválečnou modernou, představovanou např. jmény W. Whitmana, Emila Verhaerena a G. Apollinaira, jehož Pásmo v překladu K. Čapka ovlivnilo především J. Wolkera (Svatý Kopeček). Kromě toho byl ovlivněn názory sovětského Proletkultu, poezií S. Jesenina, A. Bolka a V. Majakovského. Podle sovětského vzoru byl u nás zřízen v roce 1921 Proletkult = jednotná soustředěná organizace pro proletářskou kulturu (do roku 1924). Spolupracovali v ní J. Wolker, Zd. Nejedlý, M. Majerová, I. Olbracht, J. Hora. S. K. Neumann zřizuje stejnojmenný měsíčník Proletkult (J. Hora, A. Píša, J. Seifert, J. Wolker).

V roce 1922 otiskl časopis Var Wolkerovu stať Proletářské umění. Tlumočil v ní názory své a názory ostatních umělců sdružených ve skupině Devětsil. Umělecký svaz Devětsil byl založen roku 1920 a stal se střediskem socialisticky a komunisticky orientovaných umělců nejmladší generace (básník a malíř A. Hoffmeister, režisér J. Honzl, J. Seifert, kritik K. Teige, kritický mluvčí mladé generace a proletářské literatury Antonín Matěj Píša, J. Wolker, Vl. Vančura a další). Paralelně byla založena v roce 1923 brněnská odbočka s časopisem Pásmo (O. Černík, Fr. Halas, B. Václavek). Obě skupiny spolupracovaly. Tito umělci obviňují dřívější umělecké směry ze stylismu a formalismu, umění podle nich nemůže být lhostejné k duchovnímu a mravnímu přerodu člověka. Už v roce 1922 se však objevuje vnitřní diferenciace. Děvetsiláci přecházejí od proletářské etapy k poetistické a to je hlavní příčina odchodu J. Wolkera, A. M. Píši. Teigeho stať Poetismus z roku 1924 v časopise Host znamená definitivní rozchod s proletářským uměním.

Principy proletářské poezie jsou jasně zformulovány J. Wolkerem v Proletářském umění: poezie se podílí na přestavbě společenského řádu, a proto musí být třídní, proletářská, komunistická, revoluční, optimistická. Proti individualismu měšťáckého umění klade kolektivismus. Tendenčnost nechápe Wolker jako zveršování politických hesel, ale "[...] tendenční poezie je lepší než netendenční, protože je víc. Rozumí se však, že musí být především opravdu poezie, neboť špatná poezie s nejlepší tendencí přece nebude nikdy tendenční poezie [...]".

Jednotliví básníci se lišili svým hodnocením situace i svým osobitým uměleckých zpracováním a pojetím (např. spory S. K. Neumanna s J. Horou).

Meziválečnou avantgardu na počátku 50. let brala většina kritiků a teoretiků v pochybnost celou, později na přelomu 50. a 60. let byla zase celá bezvýhradně přijímána a nekriticky brána za vzor. Ze starší generace zhodnotil objektivně tvorbu nejmladší generace F. X. Šalda, později to byly teoretické práce A. M. Píši.

Za jediný velký zjev české proletářské poezie prohlásil F. X. Šalda Jiřího Wolkera - "[...] u něho jediného kázeň kolektivistická odpovídala potřebám a sklonům nitra [...]".

Jiří Wolker (1900-1924)
- narozen v prostějovské měšťanské rodině
- po absolvování gymnasia Praha (práva, filosofie, přednášky F. X. Šaldy)
- 1923: tuberkulóza, léčení v Tatranské Poliance, převoz do Prostějova, smrt
- 3.1.1924: Wolkerův Prostějov
- 1921: KSČ
- 1922: Devětsil (+ K. Teige: Proletářské umění)
- 1923: rozchod s Devětsilem
Host do domu (1921)
- úvodní básně: vzpomínky na domov, na svět kolem sebe se dívá chlapeckýma očima, věci zlidšťuje - personifikace (Poštovní schránka), svět stojí na věcech malých, věci velké zklamaly ve válce, základní ladění básní je pokora, chlapeckost, nespravedlnost světa a rozpory doby se snaží odstranit křesťanskou láskou a dobrou vůlí.
- závěr: básnická poéma Svatý Kopeček patří k nejlepším básním 20. let. Formálně ovlivněn metodou appollinairovského pásma, tzn. že řadí volně motivy za sebou = jakási rekapitulace dosavadního života, už zde se objevuje nový názor na 'léčení' světa cestou proletářské revoluce.
Těžká hodina (1922)
- názorově vyspělejší, od chlapecké lásky a pokory přechází k chápání světa a společnosti třídně; pocit solidarity s pracujícími a mravní zodpovědnost za podobu světa
- opustil lyrickou báseň a zvolil formu epickou - baladu. Navázal na K. J. Erbena a J. Nerudu a dovršil tak vývoj balady. V jeho sociální baladě splývá intimní a sociální tématika.
- 3 sociální balady: O očích topičových, O nenarozeném dítěti, O snu
Teoretická a kritická činnost
- Umění nedělní či sváteční
- Proletářské umění
Moderní pohádky, divadelní hry

Jeden z prvních autorů a teoretiků proletářské poezie Josef Hora (1891-1945) byl jmenován národním umělcem.
- F. X. Šalda: "Písmák revoluce"
- F. Hrubín: "[...] jeden z největších básníků, jaké jsme od dob Máchových měli"
- jeden z prvních redaktorů Rudého práva
- 1929: jeden ze 7 vyloučených z KSČ (již se nevrátil)
- proletářská lyrika: Pracující den (1920), Srdce a vřava světa (1922; základní rozpor mezi opojením tempem moderní civilizace a touhou po klidu venkova); Bouřlivé jaro (1923), Mít křídla
- básník-myslitel, spory s S. K. Neumannem: nepíše poezii hesel a výzev jako Neumann, liší se od přímosti a chlapeckosti J. Wolkera, od Seiferta. Ve svých sbírkách vyjadřuje mravní poselství revolučního zápasu, poukazuje na cenné etické hodnoty dělníka, úcta k dělníkově práci, trpí vědomím, že je to práce zotročená, revoluci chápe eticky - "velká očistná lázeň, z níž vzejde nový, morálně čistší člověk"

S. K. Neumann na rozdíl od Hory prosazoval patetickou agitační lyriku, v níž soukromý cit jedince byl záměrně podřízen hlavnímu cíli - podnítit revoluční aktivitu. Šel tak daleko, že v časopise Kmen vyhlašuje: "[...] přestáváme mladým poetům tisknout básně, pokud 1. nebudou tvárně jasny a srozumitelny každému průměrnému čtenáři a 2. vědomě a přímo svým obsahem nepřihlásí se ideově k socialistickému světu a k sociální revoluci". Redakce byla zaplavena slabou tendenční poezií. Neumann tento pokus považoval za nutný, chtěl-li, aby umění mluvilo k pracujícím. Pro Neumanna je charakteristický názorový vývj od anarchismu přes anarchokomunismus ke komunismu. V umělecké tvorbě přechází od dekadence přes civilismus k proletářské poezii. Po 1. světové válce se stává teoretikem (stať Proletářská kultura) a básníkem, průkopníkem proletářské poezie (časopisy Proletkult a Červen).
- 1923: Rudé zpěvy = poezie určená spíše k přednesu na masových shromážděních - revoluční výzvy, silný patos, rétoričnost a heslovitost; bezprostředně reaguje na významné historické události - světová válka, vznik samostatného státu, ruská revoluce; ve srovnání s ostatní proletářskou poezií nižší umělecká úroveň

Jindřich Hořejší (1886-1941)
- původem z proletářské rodiny
- studia na pražské technice, filosofie na Sorbonně, ekonomie v Dijonu
- účast ve válce, zraněn na ruské frontě
- překlady těžištěm tvorby
- Hudba na náměstí (1921): velkoměsto = výtvor moderní civilizace, dramatické sociální prostředí ničící člověka, podněcující k revolučnímu boji
- Korálový náhrdelník: osobitý typ imtimní (milostné) lyriky, slučuje občanskou a intimní složku lidské osobnosti, láska prostých lidí
- Den a noc (1931): sociální motivy, rozpory kapitalistické společnosti

Jedním ze zakladatelů uměleckého svazu Devětsil byl Jaroslav Seifert (*1901).
- období: proletářská poezie -> poetismus -> postpoetismu -> "protektorární poezie" -> poválečné období
- 1921: Město v slzách: jedna z prvních knih proletářské poezie, přivedly ho k ní osobní zkušenosti (narodil se na Žižkově v proletářské rodině), prostředí továren, činžovních domů; odpor k technické civilizaci, která způsobuje bídu proletariátu, odsuzuje velkoměsto: "prokleté fabriky, stroje"; "hranatý obraz utrpení"; sbírku připsal S. K. Neumannovi, částečně se přihlásil k Neumannově revolučnímu patosu, přejímá od něj volný verš
- 1923: Samá láska: změnený vztah k městu, opěvuje technickou civilizaci "řev motorů nad slavičí tlukot", město mu dává poznat "všechny krásy světa"; přiklání se na stranu J. Hory, tzn. nezachycovat pouze těžký úděl proletariátu, ale i vnitřní život - ustupuje revoluční patos, umění žít, náznaky poetismu

Konstantin Biebl
Kultivovaný básnický hlas, neproráží cestu novým směrům, není autorem manifestů, ale přijímá podněty od hlavních proudů naší meziválečné poezie: poezie proletářské, poetismu, surrealismu. Od ostatních se liší stářím (zážitky z fronty). V roce 1951 sebevražda skokem z okna.
Proletářské období:
- Věrný hlas (1924): věnováno "drahé památce J. Wolkera", jeho pojetí se blíží poezii J. Hořejšího a Wolkerovu Hostu do domu - pokorná radost z drobných a každodenních věcí; velké a vážné problémy zbavoval tragického patosu tím, že je převáděl do všedních situací a příběhů; válečné zážitky a motivy vyhrocené sociálně a revolučně
- Zlom (1925)
- Zloděj z Bagdadu (1925): již vliv poetismu

Čím více se blíží čas odjezdu, tím méně se těším. Přepadají mě chmury a ptám se sama sebe, nebylo-li lepší zůstat, kde jsem.

Je tu přece krásně, moře je blahodárné a každý o dovolené touží jet právě k němu. Ne tak já. Do vnitrozemí jsem se těšila celý rok. Přesněji od podzimu, kdy jsem dobrovolně upadla do nedobrovolného zajatectví. Vidina léta a prázdnin mi byla útěchou, když jsem propadala beznaději a depresi.

Jenže co mě čeká? Nic. Nedomyslela jsem to. Přátelé a známí míří v tu dobu opačným směrem, mineme se. Modroočko vyslovil obavy z hysterického záchvatu své přítelkyně, způsobeného mou přítomností. Ani rodinná dovolená se nekoná, někteří se raději chystají dobývat Zelený ostrov, než by tvrdli na pevnině, jiní se chystají užívat luxusu bulharského letoviska.

A tak nevím. Neměla bych raději zůstat lenošit tady, chodit k moři a pálit se ve zrádném vánku, konečně se pořádně zhulit, když to není zakázané, objet pamětihodnosti, co jsem přes rok nestihla, poohlédnout se po nějakém perspektivnějším modroočkovi a na domov zapomenout?

Že jsem hlava děravá a orientace v čase, jakož i zacházení s ním, mi činí potíže, vím. I tady už jsem se o tom zmiňovala. Dneska ráno jsem se např. probudila úlekem, že jsem zapomněla jít na veledůležitou schůzku. Prostě mi nedošlo, že je teprve pondělí. Štěstí bylo, že jsem takhle zapomněla s předstihem, čili jsem nic nepropásla.

Zato tatíčkovi milenému se podařil husarský kousek: úplně se mu vykouřily z hlavy sestřiny narozeniny. Dvacáté narozeniny. A to s ní ještě ten den telefonoval. Položila sluchátko, byla pobledlá a v očích měla slzy. "Von si na mě vůbec nevzpomněl."

Dneska měli jít spolu na oběd. Nevím, jestli už mu to docvaklo, jestli se sestra připomenula, nebo jak to dopadlo. Rozhodně nám všem pěkně zatrnulo. Smířili jsme se, že už nepatříme do jeho života, že na místo mladých vylétl z hnízda on, že neměl potřebu nám sdělit, že se hodlá ženit atp. Ale tohle je silné kafe, zvlášť když byl před týdnem na máminých padesátinách, zvlášt když se narozeniny opakují každý rok ve stejnou dobu. A dvacet let, to už je solidní doba pro zapamatování.

Včera jsem viděla část Olympic Torch Concert in London. Něco se mi líbilo, něco méně, ale zaujala mě jedna věc: vystoupení Jamese Browna a Ozzyho Osbourna. Ne, že by vystoupili spolu, to by to bylo ještě markantnější, ale jejich srovnání. Ozzy se nechal vyvézt v křesle výtahem a vsedě odzpíval nivý duet se svou dcerunkou. James Brown odkřepčil dvě čísla, při druhém se vydal s Willem Youngem, britským Idolem z loňska, na promedánu po molu. Klobouk dolů. Myslím, že ani jeden z nich se v životě nešetřil, ale rozdíl je nesmírný, rozhodně to vypadalo na víc než patnáct let.

Mýlit se je lidské, ale neopravit se podivné, zvláště v případě "milionářského" testu.

To mám z toho, kam lezu :o)

Další maturitní otázka z roku 1972.

Nazýváme tak období od roku 1948 do roku 1956 (rok XX. sjezdu KSSS a II. sjezdu československých spisovatelů). Únor 1948 se stal důležitým mezníkem ve vývoji naší literatury - definitivně rozhodl zápas o její socialistický charakter.
Sjednocení úsilí všech spisovatelů o společensky agažovanou tvorbu, která se stává důležitým činitelem při budování socialismu u nás - Sjezd národní kultury (duben 1948), založení Svazu československých spisovatelů (březen 1949).
Únor 1948 se do literatury nepromítl okamžitě, vytvořil však podmínky pro její zásadní přeměnu v literaturu socialistickou (zejm. zestátněním soukromých nakladatelství a cílevědomou socialistickou ediční politikou).

1. Próza
Základní tvůrčí metodou socialistický realismus (vzorem literatura sovětská). V próze tohoto období převládá typ tzv. budovatelského románu. Jde většinou o rozsáhlé, angažované dílo, které se zabývá aktuálními problémy a zobrazuje poválečnou přeměnu společnosti, zejm. budování socialismu. Hlavní pozornost je věnována dělnické třídě, která je zobrazována hlouběji a důkladněji než kdykoliv předtím. V každém románu se objevuje typ kladného hrdiny, politicky i charakterově vyspělého, který dokáže překonat všechny těžkosti a jehož chování má být čtenáři vzorem. Děj románu bývá zasazen do prostředí hlubokých společenských přeměn (osidlování pohraničí, stavba přehrad a továren, socializace vesnice apod.). Budovatelské romány končí optimisticky, vítězstvím pracujícího lidu.

Hlavní klady budovatelského románu: angažovaný pohled na soudobé problémy; nové prostředí, předtím v literatuře málo popsané; typ kladného hrdiny; optimismus, který se měl přenášet také do života čtenářova.

Budovatelský román měl i své nedostatky: je to zejm. přecenění poznávací složky literatury, schematismus (postavy jednají pouze podle svého třídního původu, opomíjí se individualita lidské osobnosti), opakování některých motivů ve více románech.

Nejznámější budovatelské romány:
a) tématika osidlování pohraničí
V. Řezáč: Nástup; Bitva (zobrazuje vítězství socialismu v pohraničí)
B. Říha: Země dokořán
b) tématika stavby přehrady
J. S. Kupka: Rušné dny
Z. Pluhař: Modré údolí
V. Sedláček: Závod ve stínu
c) tématika rozvoje pracovního úsilí v továrnách a dolech
J. Marek: Z cihel a úsměvů; Nad námi svítá (reportáže z hornického prostředí)
T. Svatopluk: Bez šéfa (volné pokračování autorova dřívějšího románu Botostroj)
K. F. Sedláček: Louisiana se probouzí
J. Otčenášek: Plným krokem
d) tématika socialistické přeměny vesnice
B. Říha: Dvě jara
J. V. Pleva: Jediná cesta
P. Bojar: Jarní vody; Horké dni
e) tématika boje proti fašismu
M. Pujmanová: Život proti smrti (3. díl trilogie)
K. Ptáčník: Ročník jedenadvacet

Přelom v české próze znamenal Otčenáškův román Občan Brych (vyd. 1955). Hlavní hrdina není kladný hrdina dělnického původu, ale nerozhodný intelektuál. Otčenášek ukázal problémy, se kterými se musely vyrovnat některé vrstvy obyvatelstva po únoru 1948.

V budovatelském období dochází i k velkému rozvoji historického románu. Literatura se snaží ukázat čtenáři nejpokrokovější tradice našeho národa, zejm. jeho boj za národní svobodu a sociální rovnost.
M. V. Kratochvíl: Pochodeň; Mistr Jan (romány s husitskou tématikou)
V. Kaplický: Čtveráci; Železná koruna (romány z období selských bouří)
V. Neff: Srpnovští páni (středověk); cyklus Sňatky z rozumu (období tzv. gründerského kapitalismu)
A. Zápotocký: Vstanou noví bojovníci; Rudá záře nad Kladnem; Bouřlivý rok 1905 (vývoj dělnického hnutí na počátku století)
A. Branald: Chléb a písně (šíření socialistických myšlenek mezi pražským dělnictvem); Lazaretní vlak (odboj železničářů za okupace)

Rozvíjejí se i jiné žánry, např. cestopisy:
M. Majerová: Zpívající Čína
J. Drda: Horká půda (z autorovy cesty po Latinské Americe)
Hanzelka a Zikmund: Afrika snů a skutečností; Tam za řekou je Argentina (cestopisy H&Z si získaly mezi čtenáři velkou oblibu, protože byly nejen popisem dojmů, ale zakládaly se na solidních znalostech navštívených krajin)

Humor a satira: nejznámějšími autory Václav Lacina a Karel Bradáč.

2. Poezie
Poezie tohoto období vyjadřuje hlavně optimismus a radost ze socialistického zřízení a z naděje na lepší budoucnost. Zároveň bojuje za mír a varuje lidstvo před následky budoucí války.
V. Nezval: Stalin; Zpěv míru (napsán za války v Koreji, odpor proti válce); Z domoviny (básník se vrací do míst svého dětství); Křídla (optimistická sbírka); Chrpy a města
J. Kainar: Český sen (básnická vize českých dějin)
F. Hrubín: Hirošima (protest proti atomové válce); Můj zpěv; Proměna (básník významný i svými verši pro děti)
V. Závada: Polní kvítí
M. Florian: Cestou k slunci; Blízký hlas
O. Mikulášek: Horoucí zpěvy; Divoké kačeny
J. Seifert: Maminka (intimní lyrika)

3. Dramatická tvorba
zestátnění divadel
a) budovatelské náměty
V. Káňa: Parta brusiče Karhana
M. Stehlík: Jarní hromobití; Vysoké letní nebe; Nositelé řádů (kritika člověka, který se odtrhl od kolektivu)
b) historická témata
M. Jariš: Boleslav I.
V. Cach: Duchcovský viadukt; Mostecká stávka
Před válkou varuje hra V. Nezvala Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou (inspirace mytickým námětem).

V budovatelském období dochází i k velkému rozvoji literatury pro děti a mládež, především zásluhou F. Hrubína, J. Kainara, B. Říhy a dalších.

U Holiday Innu se pasou koně a poníci. Něco malého béžového leží nehybně na boku na zemi. Dva poníci na něj zblízka čumí. Asi je mrtvý, koně přece v leže nespí.

Včera jsem byla mrtvá já. Spala jsem jen dvě hodiny a poručila si večeři od číňana. Red Bull mě skoro uspal. Ležela jsem na stole a nechala se vískat ve vlasech. Upsala bych za to duši ďáblu. Nechala jsem se oňufávat. Vždyť to je to nejmenší, co ti můžu dát. A co je to největší? Pomyslela jsem na lásku a mlčela. Oba víme, ďáble, že moji duši nikdy nedostaneš. A to je přesně to, po čem toužíš. Ovládnout ji a svázat, unavit a zestárnout, aby nikdy neutekla.

Proto nechci dary ani peníze. Vděk zavazuje a ze spolčení dělá prostituci. Zvlášť v očích druhých, zvlášť v našem případě.

Pro zajímavost a na památku vypracovaná maturitní otázka z české literatury, přibližně z roku 1972.

I. Do roku 1918
- objevuje se až v 2. polovině 19. století (prohloubení antagonismu v kapitalistické třídě)
- první autoři jistým způsobem spjati s dělnickým hnutím: Sabina, Havlíček a Klácel
- první autor, mající dělníka jako hrdinu svého díla: Rudolf Mayer (1837-1865): V poledne (romance, příběh topiče ve vile milionáře-továrníka)
- ve stejné době se zabývá dělníkem Gustav D. Moravský (1833-1875) v románu Z malého světa a Jakub Arbes (1840-1914) v románu Štrajchpudlíci
- ojediněle se postavou dělníka zabývá Jan Neruda (1834-1891): próza Trhani a Svatopluk Čech (1846-1908): skladba Lešetínský kovář
- ke konci století vzrůstá zájem o dělnickou třídu (monopolistický kapitalismus nastupuje); v románu např. spisovatelé Antal Stašek (1843-1931) - V temných vírech, Matěj A. Šimáček - Duše továrny a J. K. Šlejhar (1864-1914) - Peklo a zejm. Anna M. Tilschová (1873-1957) - Haldy
- snad nejvýznamnějším spisovatelem/básníkem tohoto období je Petr Bezruč (1867-1958), zejm. básně Ostrava, Kovkop, 70 000 (ve středu zájmu horníci)

II. Za 1. republiky
a) poezie
- Jiří Wolker (1900-1924), zejm. Balady, a S. K. Neumann (1875-1947), Rudé zpěvy a Nové zpěvy, oba jedni z největších představitelů proletářské poezie
- Jindřich Hořejší (1886-1941), sbírka Hudba na náměstí, a Konst. Biebl (1898-1951), sbírka Bez obav, oba se částečně dotýkají dělnické tématiky
- Josef Hora (1891-1945) ve sbírce Pracující den a Jaroslav Seifert (*1901) ve sbírce Město v slzách stavějí dělníka do středu svého zájmu; později odklon (např. Seifert k poetismu)
- výjimečně se postavy dělníka dotýká František Halas (1901-1949), v básni Dělnice

b) próza
- spisovatel Ivan Olbracht (1882-1952) v románu Anna Proletářka a jeho žena Helena Malířová (1877-1940) v publicist. knížce Rudé besídky
- z dalších žen-spisovatelek, zabývajících se dělnickou tématikou, zejm. Marie Majerová (1882-1967) v románu Siréna a stylově odlišném románu Havířská balada a Marie Pujmanová (částečně) v románu Lidé na křižovatce (postava Ondřeje Urbana)
- dělník (konkrétně havíř) je hlavním hrdinou románu První parta od Karla Čapka (1890-1938)
- dělník figuruje i v dílech Gézy Včeličky (1901-1967) - Policejní hodina, Karla Nového (*1890) - Chceme žít, Václava Řezáče (1901-1956)

c) situace na Slovensku
- do roku 1918: téměř nikdo (snad Ivan Krasko v symbolické básni Baníci), důvodem nepočetná dělnická třída a nerozvinutý průmysl
- první představitelé proletářské poezie: Laco Novomeský (*1904) - sbírka Neděla, R. Poničan - sbírka Demontáž
- představitel socialistického realismu Petr Jilemnický (1901-1949), původem Čech, se zabývá dělníkem zejm. v románech Kus cukru a Pole neorané (částečně, postava Pavla Huščany)
- dělník je hrdinou i děl Cesta zarúbaná od Fraňo Krále (1903-1955) a V osídlach Milo Urbana

III. Po 2. světové válce
- z konce 40. let se dělnickou tématikou zabývají zejm. Antonín Zápotocký v románech Vstanou noví bojovníci a Rudá záře nad Kladnem a Svatopluk Turek (nedávno zemřel) v románech Botostroj a Bez šéfa
- také spisovatelé Vojtěch Cach (drama Mostecká stávka), Vašek Káňa (próza Parta brusiče Karhana) a Jiří Taufer (Strana, lidé, pokolení) píší o dělnících
- Jiří Sosnar (román Divoká réva), Lenka Hašková (postava dělnického ředitele továrny figuruje v próze Obžalovaný) a Milan Janiš

Zhruba v letech 250 až 150 ACN přeložili v Alexandrii židovští učenci hebrejskou bibli do řečtiny. Septuaginta byla rozšířena především u Židů mimo Palestinu a zachovala straší podobu bible. Spolu s řeckým Novým Zákonem představuje řecko-východní znění bible u pravoslavných církví.

V 1. století AD byl židovskými učenci v Palestině upřednostněn tamní ustálený soubor biblických knih v hebrejštině s tzv. židovským nebo jeruzalémským kánonem před řeckým alexandrijským kánonem, který navíc obsahoval deuterokanonické spisy. Židovský kánon převzala v 16. století reformace.

Na Západě se stal základním zněním Vetus Latina, starý latinský překlad pořízený ve 2. až 3. století z řečtiny. Sv. Jeroným přepracoval v letech 383 až 405 latinskou Vetus Latina s přihlédnutím k hebrejskému textu do Vulgáty.

Staletým opisováním textu Vulgáty došlo ke změnám a chybám, které přivedly odborníky k novému studiu Vulgáty, jehož výsledkem bylo tzv. korektorium na okraji textu. Byl to soubor oprav textu z poloviny 13. století. Johann Gutenberg vytiskl poprvé Vulgátu ve dvou dílech v letech 1452 až 1455 a od té doby vycházela další a další vydání. V původních jazycích se začala bible vydávat od počátku novověku, kdy humanističtí učenci začali bibli zkoumat stejně jako jiné památky a hledat staré rukopisy.

Prvním vydáním bible v původních jazycích byla polyglota Komplutská (1514-1517) ve Španělsku. Větší význam pro další vývoj biblických překladů měl řecký Nový Zákon, vydaný Erasmem Rotterdamským roku 1516 v Basileji. Vydání vzbudilo všeobecný zájem a Erasmus Rotterdamský přepracovával text podle dalších rukopisů v nových vydáních, přičemž řecký text překložil do hladké humanistické latiny, odlišné od latiny Vulgáty. Podle Erasmova řecko-latinského textu přeložil roku 1522 Martin Luther Nový Zákon do němčiny a roku 1534 pořídil i nový německý překlad celé bible. Vrcholem studia řeckého textu Nového Zákona byla vydání kalvínského učence Theodora Bezy (+ 1605).

Nové překlady neustále upravovaného textu a nové věroučné výklady osamostatněného protestantismu vedly tridentský koncil roku 1546 k prohlášení Vulgáty, jako starobylé a obecné, za autentické a bludůprosté znění.

Česká bible vznikla ve 14. století na základě Vulgáty a v dalších stoletích se vyvíjela zároveň s ní. Výjimkou byla Kralická bible, která ovšem také vycházela z vývoje českého překladu.

Staroslověnská bible (9. století) - Konstantinův překlad řeckého evangeliáře a Metodějův dopřeklad všech knih bible.
Drážďanská bible (kolem roku 1360) - nejstarší český (a vůbec slovanský) překlad bible.
Boskovická bible (1415-1430) - nový překlad Nového Zákona.
Padeřovská bible (1432-1435) - nový překlad Starého Zákona.
Pražská bible (1488) - nové přepracování staročeského textu, první česká (i slovanská) tištěná bible.
Kralická bible (1579-1594) - Starý i Nový Zákon nově přeložen z původních jazyků.

(Podle Špinara)

Čas od času si něco přečtu či vyslechnu a říkám si, šmarja, co to je za bohorovného týpka, že tvrdí takové nesmysly a tváří se, jako by spolkl všechnu moudrost světa?

Třeba to tak vůbec není, třeba se takovými absolutními soudy sám v sobě utvrzuje, že má pravdu. Nevím, taky si píšu, abych si utřídila myšlenky. Moje srovnávání v hlavě je ale asi jinačí, zpochybňuju, relativizuju, šťourám se v tom. Mým závěrem jsou většinou pochybnosti větší než na začátku. Je pravda, že kdo o sobě tvrdí, že o sobě samém nikdy nepochybuje, je mi podezřelý. Nikdo není dokonalý.

Rozčiluje mě ale tvrdošíjné odmítání byť jen možnosti podívat se na něco z druhé strany, z jiného pohledu. Nepopírá to původní názor, jen dokazuje ochotu vzít v úvahu jiné nazírání. Netřeba se bát o vlastní pravdu. Jenom to zavání samožerstvím. A není nic víc k smíchu, než ti, co se berou příliš vážně.

Tak jen doufám, že zůstanu kašpárkem, aby se ti, co se mi smějí, měli čemu smát a nebyla to nadutost. Lepší být směsným tajtrdlíkem pro radost než smrtelně vážným hrdobcem.

S konečnou platností jsem se dostala do skluzu. Porušila jsem řetěž dvou generací. Vlastně se to stalo už loni v září. Prostě jsem to nestihla, nenašla nikoho, s kým bych chtěla být dospělá. Prošvihla jsem tak nejhezčí narozeninový dárek. Definitivně se počínaje dneškem stávám starou rachejtlí, alespoň pro jiné staré rachejtle v okolí.

Na druhou stranu, Always Look On The Bright Side... Nemusím se prozatím vzdávat svého oblíbeného zlozvyku, mám na co svádět svou nedůtklivost a tvářit se, že to je záměr, že si chci prodloužit bezstarostné mládí, nevázat se, zajistit si napřed budoucnost, budovat kariéru a podobné moderní výmysly.

Faktem ale zůstává, že to všechno mé předchůdkyně zvládly v kratším čase. A pak že se nová doba žene zběsilejším tempem. Přitom ale nemám pocit, že jsem čas nějak promarnila. Rychleji to prostě nešlo. Možná jsem se odchýlila z kurzu, cesty se staly klikatějšími, nalajnování zmizelo.

Ten, od koho bych to nečekala, uhodil hřebík na hlavičku. "Už toho hodně víš a znáš, zažilas už to tolikrát, že tě to už ani nevzrušuje. Důležité je mít hodně síly, abys vždycky dorazila své úkoly do konce jejich, a ne do konce svých sil. A hodně veselé mysli, aby ses dovedla rozveselit, když ti veselo zrovna nejni."

Takže se nebudu vzrušovat, rozveselím se a dorazím tenhle podivný rok do konce. Za deset dní bude po všem a přijde čas dočerpávání sil a veselé mysli. Starosti o budoucí generace s radostí přenechám jiným a přestanu si narušovat lahodnou bublinu bezčasí.

Modrookých je méně než hnědookých. Má to co do činění s dominancí alel hnědých očí či čeho a dědičností. Proto já ani sestra modré oči nemáme. Nicméně jsem si s úžasem uvědomila, že jsem vždycky chodila s modrookými. Vlastně si ani nedovedu představit, dívat se do očí jiných. Zvláštní.

Modroočko, těším se, až se zase uvidíme.

Dívala jsem se včera na fotbal. Jedním okem, protože věnovat tomu celou pozornost je přece jen škoda. Viděla jsem, jak se to tam mydlí a okopává, poznala jsem Collinu a říkala si, že je štěstí, že nestojí uprostřed. Viděla jsem góly i mnoho zmařených šancí. Potěšilo mě, že český tým vyhrál a doufala, že mi fanoušci Oranje nezdemolují auto. Prostě hra.

A potom telefonát s poraženým. Vztek na Dicka Advocaata, na rozhodčího, na nesportovní chování českých hráčů, na Nedvěda, který nemá ve středu nastoupit, aby se šetřil. Namítala jsem, že jsem ten zápas viděla, že mi nemusí převykládávat každou nespravedlnost. Byla jsem umlčena, že fotbalu ani za mák nerozumím. Když nerozumím, tak nerozumím... Rozchechtala jsem se při zmínce o tři sta let staré zásadě anglickým trenérů 'Never change a winning team'. Tři sta let starý tým, to musí být maso. Prý to nebylo vtipné a následoval výklad o tom, že fotbalisti ukončují kariéru kolem pětatřiceti. Kam se poděl smysl pro humor?

Fotbalu možná vůbec nerozumím, ale troufám si tvrdit, že mi neuniká věc nejpodstatnější, a sice, že to je jen hra. Neříkám 'naši vyhráli' nebo 'my jsme vyhráli'. Nevlastním žádný fotbalový klub, ani jsem neběhala po trávníku. Nesedím u televize navlečená v týmových barvách, s vlaječkou v ruce a infarktem na pochodu. Je to jen hra. Nepochybně je to hra o velké peníze, ale ne o mé. Sázím jenom na koníčky.

Nechci se zastávat kritizovaných trenérů, jistě se dopouštějí bot, ale jednou byli oni vybráni za trenéra a nikdo jiný. Každý z těch vševědoucích remcálků by si měl uvědomit, že on za trenéra vybrán nebyl, tudíž evidentně nemá takové kvality jako kritizovaný. Tolik jen poznámka toho, kdo fotbalu absolutně nerozumí.

Mimochodem, Johan Cruyff je sladký.

Lyrisches Ich
Das "Ich" im Gedicht, das sich als der "Dichter" ausgibt. Das lyrische Ich und der Verfasser sind zu trennen. Hesse schrieb sein Gedicht "Wannderer im Schnee" zwischen 1919 und 1928, er selber wurde 1877 geboren und starb 1962.

Rhythmus
Im Vers - Spannung zwischen Metrum und natürlicher, inhaltlicher Akzentuierung.

Freie Rhythmen
Reimlose Versfolgen, ohne metrisches Schema.

Jambus
2-silbiger Versfuß, steigend, xX

Trochäus
2-füßiger Versfuß, fallend, Xx

Anapäst
3-silbiger Versfuß, steigend, xxX

Daktylus
3-silbiger Versfuß, fallend, Xxx

Alexandriner
6-hebiger -> Jambus mit ? Zäsur in der Mitte -> Sonett, x X x X x X / x X x X x X

Auftakt
Eine oder mehrere unbetonte Silben vor der ersten Hebung, x | X x | X x oder x | x X | x X

Kadenz
Metrische Form des Versausgangs
betont = männlich, unbetont = weiblich -> männlicher Reim, -> weiblicher Reim

Unreiner Reim
Nur ungefähr Gleichklang, häufig dialektbedingt -> ach neige, du Schmerzensreiche

Assonanz
vokalischer Halbreim -> Unterpfand - wunderbar

Identischer Reim
Reim mit demselben Wort -> Liebe ... Liebe

Schüttelreim
Reimspiel mit den Wortbedeutungen, Vertauschung der Anfangskonsonanten -> Fink und Star - stink und fahr

Paarreim
aabb ...

Kreuzreim
abab

Umarmender Reim = umsließender Reim
abba

Verschränkter Reim
abc abc oder abc bac

Binnenreim
Meistens Reim von Versmitte zu Versende -> bei stiller Nacht, zur ersten Wacht

Männlicher Reim
Einsilbig mit Hebung -> Not ... Brot => Kadenz

Weiblicher Reim
Zweisilbig mit Hebung auf der vorletzten Silbe -> sagen - klagen => Kadenz

Waise
Vers, der sich nicht in das Reimschema einbinden lässt, das heißt im Gegensatz zu den anderen Versen keinen Reim hat.

Ballade
Handlungsreiches, vielfach dämonisch-spukhaftes und meist tragisches Geschehen aus Geschichte, Sage oder Mythos. Mensch im Spiel übersinnlicher Mächte -> Erlkönig, Geister am Mummelsee.

Dinggedicht
Unpersönliche, episch-'objektive' Beschreibung in Gedichtform; hinter der Oberfläche des Dinggedichts befindet sich in der Regel immer noch eine zweite, wichtigere Aussageebene -> Rilke, Das Karussell.

Elegie
Gedichtform zum Ausdruck von Trauer und Liebe.

Lied
Einfache, strophische Gliederung, häufig allgemein gültiger Charakter, Mensch in seiner Wechselbeziehung zur Natur.

Romanze
Wunderbare Ereignisse oder Liebesgeschichten als kurze Verserzählung in gedrängter Form, unmittelbar gemüt- und phantasieeregende Form.

Sonett
Gedichtform, 2 Quartette (2 Strophen ? 4 Verse) und 2 Terzette (2 Strophen ? 3 Verse); äußerst strenge Form; 5-füßige -> Jamben (meistens mit Zäsur nach der 5. Silbe) -> Alexandriner; Reimschema: abba abba cdc dcd (=> umarmender Reim); Quartette: Aufgesang - Thematik an Beispielen aufgezeigt, häufig kontrastiv (=> Zäsur); Terzette: Abgesang - gedankliches Resumé.

Allegorie
Verbildlichung eines abstrakten Begriffes, tritt oft als => Personifikation auf -> Justitia mit Augenbinde, Waage und Schwert.

Chiffre
Verkürztes =>Symbol, das nur aus dem Gesamtzusammenhang erschlossen werden kan -> Stadt = Hoffnungslosigkeit in der expressionistischen Lyrik.

Hyperbel
Übertreibung, entweder extrem vergrößernd oder verkleinernd -> Balken im Auge, blitzsnell.

Metapher
Bildlicher Ausdruck, in dem Vergleich und Vergleichenes gleichgezetzt werden -> Achill ist ein Löwe => Vergleich.

Personifikation
Darstellung von etwas Unpersönlichem unter dem Bild einer menschlichen Person -> Mutter Natur, der Glaube besiegt die Furcht => Allegorie

Symbol
Zeichen oder Vorgang der auf etwas anderes verweist -> Fahne, Kreuz, Abendmahl.

Synekdoche
Engerer Begriff statt des umfassenderen -> edel sei der Mensch = alle Menschen, Dach = Haus, Schiff = Segel, vgl. pars pro toto (ein Teil steht für das Ganze).

Vergleich
Zwei Dingen werden in einem gemeinsamen Vergleichspunkt, dem tertium comparationis, verglichen -> Achill kämpfte wie ein Löwe, der Vergleichscharakter wird durch das wie deutlich hervorgehoben => Metapher.

Anakoluth
Folgewidrigkeit im grammatikalischen Satzbau, Satzkonstruktion wird nicht durchgehalten -> starke Emotion.

Asyndeton
Reihe gleichgeordneter Wörter, Satzteile oder Sätze ohne verbindende Konjunktion -> alles rennt, rettet, flüchtet => Parallelismus.

Chiasmus
Überkreuzung -> Die Kunst ist lang und kurz ist unser Leben -> häufig Hervorhebung des Gegensatzes.

Enjambement
Zeilensprung, der Satz/Satzteil geht über das Zeilenende hinaus.

Hypotaxe
(Kunstvolles) Gefüge aus Hauptsatz und untergeordneten Nebensätzen -> die Hypotaxe unterstreicht die Gleichzeitigkeit mehrerer Aktionen, sie verlangsamt die Lesegeschwindigkeit und erhöht damit die Aufmerksamkeit => Parataxe => Anakoluth.

Initialstellung
Bewußte Platzierung eines Wortes am Satz- oder Versanfang. Meistes verbunden mit => Inversion.

Inversion
Umstellung der regelmäßigen Wortstellung -> Groß ist der Wille, klein das Talent -> Hervorhebung/Betonung durch Frontstellung, Einhaltung des metrischen Schemas.

Parataxe
Nebeneinanderstellung gleichwertiger Hauptsätze bzw. beigeordneter Nebensätze => Hypotaxe.

Parenthese
Satzeinschub, meistens in Klammern oder zwischen Gedankenstrichen.

Alliteration
Zwei oder mehr Wörter fangen mit demselben Laut an -> mit Mann und Maus => Anapher.

Anapher
Wierderholung des gleichen Wortes an Vers- oder Satzanfängen => Alliteration.

Antiklimax
Abfallende Steigerung -> Doktoren, Magister, Schreiber und Pfaffen => Klimax.

Antonym
Wort mit gegensätzlicher Bedeutung => Synonym.

Elision
Auslassen eines unbetonten Vokals, häufig um das metrische Schema einzuhalten.

Euphemismus
Beschönigender Ausdruck -> verschlanken statt kürzen, antifaschistischer Schutzwall für die Mauer.

Klimax
Steigerung -> Bauern, Bürger und der Adel => Antiklimax.

Montage
Ineinanderverschieben sprachlicher Elemente aus verschiedenen Sprach-/Inhaltsebenen -> Bachmann, Reklame.

Onomatopoesie
Lautmalerei, Wortschöpfung zum Zweck der Klangmalerei -> Gruselett von Ch. Morgenstern: Der Flügelflagel gaustert / durchs Wiruwaruwolz, / die rote Fingur plaustert, / und grausig gutzt der Golz.
Häufige Verwendung in der Lyrik des Expressionismus.

Oxymoron
Verbindung scheinbar sich ausschließender Begriffe -> helldunkel, beredtes Schweigen, alter Knabe.

Paradoxon
Scheinbar Widersinnige Behauptung -> und immer süßer tut es weh.

Pleonasmus
Übertriebene, unnütze Anhäufung von Wörtern mit gleicher/ähnlicher Bedeutung => Tautologie.

Polysyndeton
Wiederholung desselben Wortes innerhalb desselben Satzes, auch in flektierten Formen -> und es wallet und siedet und zischet.

Repetitio = Wiederholung

Synästhesie
Ansprechen von mehreren Sinnenorganen zugleich -> schreiendes Rot, helle und dunkle Töne.

Tautologie
Derselbe Sachverhalt wird mit mehreren Wörtern mit gleicher/ähnlicher Bedeutung beschrieben -> er dreht und wendet sich => Pleonasmus.

Verbalstil
Verwendung vieler Verben (v.a. dynamische Aktionsverben).

Zäsur
Einschnitt im Vers, häufig Versmitte -> Was dieser heute baut / reißt jener morgen ein (Gryphius, Es ist alles eitel) => Sonett.

Teprve než jsem před nedávnem tenhle plakát znovu viděla, netušila jsem, co že to vlastně viselo u nás doma na kuchyňských dveřích. Umět číst je někdy pěkné.

Kolik malých kostiček je potřeba doplnit do velké kostky?

Byla jsem vychována k neúctě k věcem. Výčitky jistých příbuzných, že si věcí nevážíme a nezacházíme s nimi dostatečně šetrně a s úctou, byly především tátou zesměšňovány a považovány za doklad omezenosti. Přesto mám své věci ráda. Výsledkem je ambivalence. Mám ráda svůj byt a mám to tu ráda hezké a uklizené, ale kouření si neodpustím, takže mám všechno, včetně peřin, uzené. Mám ráda své auto, ale vypadá spíš jako popelník a za celý rok jsem ho neumyla. Mám ráda svůj počítač, ale drobím do klávesnice.

Vlastně k počítači mám ze všech věcí vztah největší. Přes oblíbený Převážně neškodný jsem se dostala k diskuzi o vztahu majitelů ke svým počítačům. To mě přimělo znovu si přečíst, co jsem na podobné téma psala v prosinci a zamyslet se.

Jak to, že já, vzpurný vzteklík, mám k té umělohmotné krabičce takový láskyplný vztah? Jak to, že jí prochází, když mi přejmenovává kontakty na icq. Možná jsem trochu zmoudřela, o čemž ovšem silně pochybuju.

Spíš to vypadá, že k sobě opravdu patříme, že to je můj skutečně osobní počítač. V tom smyslu, že jsem se s ním naučila úplně sama, nikdy mi do něj nikdo nezasahoval, dokonce i nedávnou přeinstalaci operačního systému jsem zvládla z velké části sama. Nemusím ho s nikým sdílet. Nosím si ho všude s sebou, kdykoliv mám možnost ho otevřít, udělat, co potřebuji, zaklapnout a pokračovat. Nejsem náročná, takže technické parametry mě až tolik nezajímají, programy mám, jaké potřebuju. Nemám problém s kompatibilitou, vyjma scanneru, který mám tak starý, že pochybuju, že by ho lépe podporovalo cokoliv jiného. Z hlediska výkonu tedy je vše jasné a pochopitelné. K racionálnímu pohledu patří i cena, která mi přišla ucházející, oprava doposud, naštěstí, nebyla potřeba, takže nevím, jak drahá by byla a zda by racionální rozhodování nějak ovlivnila.

Nejasno mám ale v otázce srdeční, kolem které se všechno točí. Jak to jinak nazvat? To, že mám k věci nějaký vztah, který není racionální. Dřív by mě ani nenapadlo uvažovat nad tím, jak počítač vypadá, tenhle se mi líbí. Chráním ho. Nejen že mu dávám filc na klávesnici, aby se při zaklapnutí nepoškrábal monitor, a koupila jsem mu obal. Já, která se nevzrušuju, že jsem si propálila nový koberec v autě. Loajálně ho ale chráním i před 'ošklivými' lidmi. Např. se mě dotklo, když mě spolužačka požádala, jestli si může vyřídit nějaké maily. Jasně, beze všeho. Vedle sedící jí koukl přes rameno a povídá: "Jé, to je Mac, ty jsou blbý, na těch dělat nemůžu." A ona odvětila: "Já je taky nemám ráda a uvažovala bych o něm jenom proto, že je lehkej, potěžkej." Mlčela jsem, ale žere mě to. Proč si ho půjčujete, když je tak blbý? Proč je vám dobrý, když něco potřebujete, ale zbytečné kecy si neodpustíte?

Spousta majitelů deklaruje sounáležitost s komunitou, hrdost na menšinovost, odlišnost, neuniformnost apod. Nevím, já komunista nejsem :o) Na tom ostatním ale asi něco bude. Jednak to souvisí s rozumovým hlediskem, jednak se mnou samotnou. Rozum mi říká, že moje volba je dobrá, protože se můžu vysmívat všem lesbobijcům, alespoň do té doby, než se najde někdo tak zlolajný, aby se mu vyplatilo zabývat se čtyř, či kolika, procentní menšinou, protože se naučím něco navíc, co každý neumí, a specializace poskytuje v konkurenci výhodu, nehledě na to, že, jak v jedné neveřejné diskuzi trefně poznamenal jeden Američan, na budoucího chlebodárce to dělá lepší dojem, protože mi nic nechybí, není nic, co bych mě omezovalo v mých přáních a požadavcích.

Pokud jde o mě samotnou, je to jako se vším. Nejsem stádní typ. Možná proto, že jsem obyčejná, se chci odlišovat a mám podivné výkyvy z normálu. Proč bych jinak nosila neuniformní sestřih, ačkoliv nejsem punker :o) Nejsem elitář nebo snob, nejsem ráda házena do jednoho pytle s jakýmkoli stádem, byť v pozitivním slova smyslu. Já jsem já a třebaže mně samotné často není jasné, v čem to spočívá, nějak se vymezuju. Tím, jak vypadám, co používám atd. Někdo se hledá identifikací s určitou skupinou. U mě to je negativní verze. Proto i slogan "Think different" nechápu jako patetický imperativ, případně samochválu a hrdopyšství, ale jako prosté oznámení. I do think different, už proto, že mám čas od času snahu myslet a zamýšlet se, což, jak jsem se přesvědčila, samo o sobě není všude a všemi považováno za normální a samozřejmé.

Nová basa nesla Hanu, u lesa nahnána v bahna. Lesan nasouvá Hasana, snoba nálevu. Hanba seslaná vanou!

To je pět, které jsem sestavila ze svého jména. Možná budete mít štěstí a nějaké Vám sestaví Vyhledávač přesmyček.

- literární romantismus vznikl koncem 18. století a trval do 1. třetiny 19. století
- odpovídající hnutí ve Francii, Anglii, Itálii
- dělení- "román" = dvorský veršovaný román psaný v lidové řeči
- v průběhu 18. století pojem sentimentalizován >> neskutečný, přepjatý, blouznivý
- od 1770 opakem antiky; severogermánská a jihorománská kultura středověku
- Schlegel rozšířil pojem i na moderní poezii
- Novalis: romantické = poetické
- definice a vyhranění vůči klasicismu a idealismu ztíženo důrazem na propasti duševna, sen, nevědomí, démonično
- používali kategorie jako nekonečno, elementárno, universalismus atd.
- v politicky vypjatých časech prokázali nejen filozofické, ale i jednací vztahy ke státu a lidu
- Schlegel: Francouzská revoluce, Goethova Mistrova a Fichteho Vědecké učení jsou největší tendence naší doby
- obávali se depoetizace a zprofanování života, vzdálení se vzdělanců a jejich literárního lidu a jeho literatury
- vinili z toho osvícenství a idealizovali poslední univerzální kulturu předtím, středověk
- historický mýtus spojen s mýtem budoucnosti: budoucnost bude navázáním na minulost, ale ne pádem do jejích naivních bezpečí, nýbrž naplánovaným novým začátkem
- kde selhalo dialektické svázání minulosti a budoucnosti, se vztah k minulosti změnil v útěk a reakci
- poznávací znamení Spätromantik: podřízenost celkům jako je náboženství, stát, lid
- historismus, uctívání minulého, dán konzervativním postojem >> politika restaurace
- Johann Gottlieb Fichte (1762-1814): filozof- Friedrich Wilhelm Schelling (1775-1854)- Schelllingovi žáci:- vědění a víra, filozofie a náboženství neoddělitelné
- Frühromantici: náboženství půdou pro veškeré umění, mytologie jádrem poezie
- smíření křesťanství a idealismu - Friedrich Schleiermacher (1768-1834)- centrální zkušenost zážitek smrti- silný příklon ke katolictví
- Fichte a Novalis udali linii básnické mystiky
- slití veškerého umění v jedno
- život poetický (poetizován)
- romatická poezie = poezie vesmíru- klasika překonána sjednocením ducha a přírody, konečna a nekonečna, minulého a současného
- účelem umění nálada a zážitek
- synestezie
- fantazie, volné tvůrcovství důležitější než dílo
- básnická forma života důležitější než forma básnického díla >> nedokončená díla, improvizace, absence koncepce
- básník má absolutní svobodu povýšit se nad vlastní umění, snažení nebo genialitu a svět smyslů použít pro svůj záměr
- "romantická ironie" = zbraň autonomie básnického náhledu na svět proti skutečnosti
- stále více si uvědomovali nebezpečí pouze estetické kultury, přitažlivosti propasti a smrti, která je v kráse
- básnická duše lidu- jazykový styl se snažil vystupňovat iluzi volbou slov, jejich formy, větnou stavbou a rytmem
- fragment = nová forma pěstovaná Schlegelem, Novalisem, předpřipravená Lessingem
- román- předchůdce novely: "charakterové" a morální vyprávění 18. století
- poetický realismus - pozdní tvorba novelistů- Phanthasiestücke- pohádky- lyrika- drama

Poslední týden se nemám úplně podle svých představ. Spíš podle nočních můr. Minulý víkend byl poslední kapkou, kbelík přetekl a svinstvo se rozlilo. Tiché spodní vody se rozbouřily a přišla potopa. Tři noci hrůzy, čtyři dny běsu.

Přemítala jsem o vypaření se. Horko je na to dost. Prostě potichoučku zmizet, zamést stopy, spálit mosty. Dokonce jsem absolvovala prohlídku dvou bytů a třetího dneska. O stěhování uvažuju i nezávisle na smršti posledních dní, protože mi končí smlouva a domácí se ještě nevyjádřil, ponechá-li si mě i příští rok, ale doteď jsem nebyla schopna v té věci něco podniknout. Nechávala jsem to plavat.

Včera večer jsem se ale přesvědčila, že vůbec nedávám takový pozor, co se kolem děje, jak jsem si myslela. Byla jsem zaskočena. Došlo mi, že stejně neuteču. Dneska tu nějaký dialupista hledal sebevraždu. To ale nebyl na správné adrese. Tady to vypadá spíš na zabití. Picla bych se, kdybych věděla, jakou hloupost udělám.

Lendys a Převážně neškodný napadlo, jak to je s vypařenými. Prostě samé chmurné myšlenky. Přimělo mě to znovu zapátrat po tom, kdo před rokem zmizel. Do té doby jsem ho čítala docela pravidelně, leccos jsme si pověděli. Zmizení jsem přes léto nepřikládala velkou váhu. Když jsem se na podzim vrátila, napadlo mě, že něco nemusí být v pořádku. Vzhledem k tomu, co o sobě řekl, mě napadlo i to nejhorší. Proto jsem se teď po řádce neveselých dní poprvé zaradovala, když jsem zjistila, že o sobě v půlce dubna dal vědět. Že je živ. V pořádku asi všecko není, ale hlavní je, že je naživu.

V té souvislosti mě napadá, jak dlouho trvá odhalit něčí totožnost? Nechci se v tom moc vrtat, ale přesvědčila jsem se, že Internet skutečně není anynonymní a bezpečný. Slabý půlrok stačí, aby si kdejaký blázen našel vaše nacionále, včetně telefonu k babičce. Na druhou stranu, někdo Vás nenajde ani za půl roku. Protože nehledá, protože ho to nenapadne.

Jeden takový používá výstižný termín: "chodit po krajíčku". Nebo balancovat na hraně. Obojí to velmi přesně vystihuje. V pořádku tedy všecko není, ale hlavní je, že jsem naživu. A dokonce zdravá.

Z původních nástěnných kreseb se ve starověku vyvinuly symbolické obrázky - logogramy. Jejich pomocí bylo možné zapsat zprávy. Později mohly označovat více skutečností, např. dvě nohy mohly znamenat také chůzi - ideografie. Další fází jsou fonogramy, tj. znaky, které už reprezentují jazykovou podobu sdělení. Vznikaly ze symbolů vyjadřujících předměty, pro něž v mluvené řeči existoval jednoslabičný výraz. Jejich skládáním potom vznikala složitější slova, původní význam jednotlivých znaků se zanedbával. Později se ustálil soubor znaků, z nichž každý označoval jednu slabiku (slabičné písmo), přičemž se počet znaků zmenšil na stovky. Hláskové písmo vzniklo z potřeby zapsat cizí slova a jména, pro něž nebyly obrázky. Vzaly se tedy znaky reprezentující slova, jejichž počáteční písmena dala dohromady jméno. Původní význam se opět zanedbal. Tento proces se nazývá akrofónie. Jednotlivé fáze vývoje se různě překrývaly, vedle sebe existovaly např. hieroglyfy s významem celého slova, či jen jediné hlásky, podle potřeby. K odlišení se v textu používalo různých determinativů - abstraktních symbolů, které určily, zda se má znak číst jako hláska, nebo ve svém původním významu.

Sumerské písmo
- používalo determinativy
- zapisovalo se klínem do hliněných destiček
- bylo slabičné
- rozluštitelem Rollinson

Egyptské hieroglyfy
- slovní písmo (každý obrázek představoval jedno slovo)
- zapisovalo se shora dolů
- později i písmo souhláskové a hláskové
- používalo se determinativů
- samohlásky se u starověkých písem nepsaly, když je bylo potřeba použít (pro zápis cizích slov), použilo se znaků pro slabé samohlásky a hrdelní hlásky
- později se vytříbilo asi 500 znaků, z nichž 24 bylo i pro jednotlivé souhlásky
- rozluštitelem Champolion (1882)
- hieratické písmo: obrázkům podobné hieroglyfy se zjednodušovaly
- démotické písmo: již velmi schematické

Chetitské písmo
- jazyk rozluštil v roce 1915 Bedřich Hrozný
- později rozluštěny i hieroglyfy

Kréta
- slabičné lineární písmo A a B (Ventis)
- mínojské hieroglyfy

Semité
- převzali egyptské hieroglyfy
- 1500 ACN protosinajské písmo (souhláskové)

Féničané
- západosemitský národ při pobřeží Středozemního moře
- ve 13. a 14. století ACN pod navládou Egypta
- v 8. století ACN kultura zničena vpádem Asyřanů
- vycházeli jak z písma egytského, tak z protosinajského
- pouze souhlásky
- zprava doleva
- zpočátku neoddělovaná slova, později malými čárkami a tečkami
- v Palestině předchůdcem písma starohebrejského a aramejského

Izraelité
- hebrejské kvadrátní písmo (typický čtvercový prostor pro každý znak)
- vzniklo ze starohebrejského, pocházejícího z babyloského zajetí
. přetrvává orientace zprava doleva

Řecké písmo
- původně z fénického
- orientace zprava doleva (8. století), potom tzv. bustrofedon (zleva doprava, další řádek opačně), od 5. století ACN zleva doprava
- převzato 16 souhlásek, přebytečným znakům přiřazeny samohlásky
- konečné ustálení na 24 znacích
- tvarově odlišitelné monumentální písmo (spojené se zápisem do kamene) a pozdější unciální (spojené s užitím papyru), používané dodnes

Římské písmo
- převzaté od Etrusků, kteří ho převzali od Řeků sídlících na jihu Apeninského poloostrova
- Etruskové převzali (na rozdíl od Řecka, kde převážilo iónské písmo) starší typ hláskového písma, tzv. dórského
- přímo od Řeků převzaty znaky B, D, O, X, které Etruskové vypustili, nebo ztotožnili s jinými znaky (B-P, D-T), pro G i K používali Etruskové C
- roku 312 ACN zavedl Appius Claudius Caecus znak C, který se vyslovoval jako K, a přidáním čárky oddělil znak G, vypustil znak Z
- pro J se používal znak I
- znak V se vyslovoval jako U, nebo podle pozice v textu. Ve středověkých skriptoriech zaveden znak U, v nápisech však vždy zůstalo V
- podle tvaru rozlišení římské kapitály (stejná výška písmen, původně bez mezer, později s tečkami vprostřed řádku mezi slovy), kvadráty (prostorově náročné písmo), pozdější rustiky (štíhlejší písmo), lidové kurzívy (vybíhala nad i pod řádek) a knižního unciálního písma (složené pouze z velkých znaků - majuskul)
- za Karla Velikého (kolem roku 780 AD) vznikla vlivem ostrovních kultur (Irsko) s jejich polounciálními písmy tzv. karolinská minuskula - písmo zasazené jakoby do čtyř linek, hlavním prvkem půlkruh, v Čechách zejm. v 9. století AD
- karolinská minuskula vytlačena tzv. gotickým písmem (hranatějším, ze severu, od 11. století, v Evropě zejm. ve století 13. a 14., pro horizontální zhuštěnost a proporčnost nutné zavedení tečky nad i)
- v humanismu znovuvzkříšení karolinské minuskule

1. Kalokagathia (kalos kai agathos - krása a dobro)
- helénské lidské konstitutivní ideály (chápány jako ideály, tj. principiálně nedosažitelné, možno se k nim pouze přiblížit), o jejichž dosažení měl usilovat každý Helén
- krása chápána jako výbornost těla, harmonický soulad tělesných proporcí
- dobro (ušlechtilost, výbornost) duše spočívala v nezávislosti (soběstačnosti) díky moudrosti poznání a uměřenosti jednání

2. Římské ctnosti
V chování Římanů se neobjevuje herojská póza Helénů, ctnosti jsou přeneseny do života. Uchovaly se v heslech gravitas, pietas, virtus (vážnost, zbožnost, mužnost). Tento ideál už není nadlidský, božský, nedostižný (krása a dobro), ale lidský, a proto mravní.
Gravitas - vědomí závažnosti lidských počinů, vědomí, že v životě o něco jde, že se nejedná o hru, fikci, sen, ve kterém by má angažovanost byla pofiderní - ctnost brát život vážně
Pietas - zbožnost je kromě úcty k tradičním římským bohům hlavně vyjádřením úcty k předkům a jejich činům. Kult je místem setkání s předkem, který také uctíval stejnou modlu. Jedná se tedy o vědomí přetrvání, kontinuity.
Virtus - odvaha, statečnost, povinnost a její splnění, věrnost v úkolu a úřadu, vědomí, že velmi záleží na tom, jak ke mně svěřeným úkolům přistoupím

3. Rozklad konstitutivních ctností
Tyto ctnosti ustavily relativně rovnostářskou společnost mladé republiky, když předtím vyrostly v lůně království. Postupně se ale Řím přeměnil ve společnost diferencovanou na skupinu velice bohatých a velice chudých. Proč? S ekonomickým úspěchem obchodu a růstem moci po pádu Kartága (146 ACN) se římské ctnosti postupně začaly jevit jako zcela zbytečná zátěž.
Společnost blahobytu - nemá potřebu vydělávat lopotně na chleba a být stále na stráži před útoky cizích vojsk. Má málo pochopení pro sebekázeň a pracovitost. Bohatí se nepotřebují zatěžovat ctností. Chudí si ji nemohou dovolit.
Řím se spokojuje s úplatou chlebem a hrami.
Ohlašuje se úpadek a vnitřní rozklad římského impéria je viditelný zvláště ve dvou stoletích na přelomu letopočtu.
Zánik republiky, série občanských "světových" válek... Peněžní polarizace společnosti vede k vulgarizaci vkusu a cítění - rozkoš nad (lidským i zvířecím) utrpením je jen výrazem fenoménu, který Řím poprvé pro Evropu objevuje a v něm rozkoš z ovládání, z panství.

4. Přejímání prvků i zásad z cizích kultur
Monohé do své kulturnosti převzali Římané od Řeků. A nejen od nich. Kulty převzali:
a) bez problémů íránské, židovské atd.
b) domestikací cizího kultu (cizí bůh prohlášen za totožného s římským, s rozdílností pouhých jmen)
Snad pro svou nepůvodnost v oblasti kultu nevytvořil Řím autentický umělecký projev, ani autentickou filozofii. Výtvarné i dramatické umění je převzato, i kdyý jen po formální stránce, od Řeků, v slovesném umění zůstává řečtina jako výrazový prostředek hodnější umění než latina. Navíc zůstala komunikačním i kulturním jazykem celé východní poloviny římského impéria řečtina.

5. Jak nezaniknout? - Silné kulturní hnutí
Proč Řím na přelomu letopočtu nezašel na vnitřní rozklad? Vytvořením jednoho světa a s ním i jednoho duchovního prostoru dali Římané možnost šíření dvou velkých hnutí, jejichž dědici stále zůstáváme: stoicismu a křesťanství, která přidala Římu 5, resp. 14 století trvání.
Stoikové i křesťané pochopili, že člověk nenachází smysl a naplnění svého bytí v sebeuspokojování, ale v sebepřekročení.

6. Stoicismus, který se rozšířil především v armádě
Osmysluplnil vojákům jejich chování a počínání. Ačkoliv je stoa původně řecká filozofická škola, v Římě zdomácněla prostřednictvím řady řeckých vychovatelů mladých Římanů, kteří se pak stali znamenitými hlasateli stoických životních zásad. I když ponechají obsah, změní jejich smysl.

7. Zénon, zakladatel řecké stoi (3. století ACN)
"Konej, co je třeba, jen si nedělej starosti věda, že nemůžes ovlivnit, co bude, jen to, jak se k tomu postavíš."
Jedná se o pesimistické učení, které předchází (nevyhnutelnému) zklamání rezignací na naději. Základní řecký způsob pozorumění světu je totiž ve svém rozhodujícím ladění tragický. Mnozí filozofové a mnohé školy se jistým způsobem snaží o vyrovnání. Nabízí se např. vědění a poznání (např. škola milétská a peripatetická), nebo rezignace ve skepsi, nebo pokus o smíření. Tím posledním je především stoa.
Zénon z Kitia (Kypr) (asi 336-264 ACN) přednášel v Athénách ve sloupovém sále (stoa poikilé, odtud jméno školy). Systematické učení učinil ze stoicismu teprve Chrysipos ze Soloi (asi 281-208 ACN).
Principiální otázkou stoi je, jak žít ve světě, kde je jakékoliv etablování se předem odsouzeno k nezdaru. Přesto je možné usilovat o ctnostný život a dosáhnout jej, a to za pomoci nauky, určitého vědění.

8. Nauka helénských stoiků v uspořádání
Filozofie má ve stoické podobě tři části:
a) logiku (nauku o myšlenkách, představách a řečech, poznání a výpovědi o něm)
b) fyziku (o světě věcí, jsoucen a principech dění, pohybu)
c) etiku (nauku o dosažení blaženého života),
ale etika má povětšinou přednost a logika s fyzikou jsou pouze teoretickou pomůckou v řešení praktických otázek, mnohdy veskrze účelovou. Teorie není, na rozdíl od platonsko-aristelovské tradice, přednější, ale naopak má smysl, oprávnění pouze jako nabídka takového obrazu světa, který by co nejvíce vyhovoval praktickým výsledkům. Logika a fyzika pomáhají tematizovat to, co je předpokladem blaženosti (euroia biu - dobrý běh života).
Tím je:
- život ve shodě se sebou samým
- život ve shodě s přírodou, přirozeností světa
Toto zaměření smyslu na sebe sama (sebezáchova a sebeláska) není orientováno na slast, ale prováděno jistou askezí - mravní náročností, omezením se vedeným rozumem.
Rozumnost (fronésis) a moudrost (sophia) jsou prvními ctnostmi, předpokladem veškerého smýšlení a chování. Život ve shodě s přírodou a sebou samým nejsou dva odlišné úkoly, ale tentýž nahlížený ze dvou perspektiv.

9. Život ve shodě s přírodou
Světu vládne všepronikající nejvyšší a božský princip - logos (rozum, řád, příčina), ale chápán je jindy také jako Prozřetelnost, Osud. Jednou svou podobou je též světem. Není-li to, co je předestřeno, srozumitelné, je to z celkového stoického názoru vlastně lhostejné. Rozhodující je, že příroda, svět je svou povahou svázanost, nutnost, zákonitost, účelnost. Jako takový je neovlivnitelný člověkem, ten nic nezmůže, záležitosti přírody nejsou v jeho moci. Člověk nemůže (aby nebyl zpupný) do dění světa zasahovat, musí se přizpůsobit, poddat, žít ve shodě, neusilovat o nic. Nahlédnout povahu světa může především proto, že je účasten světovému logu svým rozumem. Ten nechť spravuje lidský život a upravuje jej dle světového logu, čímž bude zároveň upraven podle sebe.

10. Žít ve shodě se sebou samým
Nemůže-li a nesmí-li člověk usilovat o zásahy do běhu věcí, řádu přírody řízeného logem, může a má upravovat toliko svůj poměr k sobě, prožívání.
Životním postojem nechť je apatheia - nenáruživost, vymanění se z duševních hnutí (afektu, pathé). Afekty nejsou rozumové a rozumné, vyplývající z lidských zájmů jsou původcem neklidu, strázní a obav ze ztráty věcí, sociálních vztahů, pozic. Člověk jimi stejně nic nezmění.
Laxnost, smířlivost, rezignace, neangažovanost, lhostejnost - stoický mudrc. Ten dělá vše, co se po něm chce, aniž by ztratil svobodu, protože veškerá vnější aktivita je bezdůvodná, nesmyslná. Svoboda je ohrožena jen zájmem o věci pozice a vztahy.
Dobrovolný odchod ze života je u řady stoiků vykonán (např. hladovkou) jako nejvyšší projev mravní svobody.

11. Římský přesun smyslu
Pozdní římský stoicismus, reprezentovaný především Senecou, Epiktetem a hlavně Marcem Aureliem zachovává všechna stoická témata a jejich řešení v téměř nezměněné podobě. Zvláště pro Senecu a Marca Aurelia je však stoicismus odpovědí na poměrně jiné otázky. Otázky po způsobu a smyslu realizace římských mravních norem a ctností, které vůbec nepočítají s tím, že by nebyly realizované, vylučují přísný individualismus, sebestřednost a laxnost.
Zůstává představa nutnosti, ale není to už ANAKE z mýtu, která vyvolává veškerou rezignaci. Pro Římana je nutnost tím, co zaručuje pořádek, řád, předvídatelnost.
Nutnost - tím, co i my dnes označujeme jako přírodní zákon (příliv a odliv, střídání ročních období, lidský život od narození po smrt).
V tomto prostředí žije člověk svůj život, kde nutnost není nahodilý zmatek, na nějž člověk nepředvídatelně a tragicky naráží, ale je to řád a spořádanost, člověk ji může poznávat, předvídat, podle římských stoiků je na nutnost spolehnutí.
Co bohové řídí, dobře řídí, co je nutné, je i dobré.
Skutečnost je dobře uspořádána, vládne jí LOGOS. Každý má v sobě jiskru logu. Pokud mezi ním a logem dochází ke konfliktu, je potíž na jeho straně. Umírá-li, je to vůle logu a je to dobře. Pokud nutnost odmítne, nic tím nezmění, ale může k tomu zaujmout důstojný a smělý postoj. Není to řecké poddání se osudu, je to římská stoická důvěra v dobrotu osudu a nutnosti.
Lidské city způsobují bolest, proto nejsou ničím pozitivním, jsou nedostatkem dobra-rozumu.

Stoicismus naplnil znovu římské občanství smyslem. Konej, co je třeba, kam tě bohové přiřadili, svou věrností dílu prokážeš věrnost a úctu dílu a odkazu předků, plň svědomitě svůj úřad, úkol, v politice, ve zbrani, v umění... Neochvějně!
Stoická nauka je tak transponována pro angažovanost. Není se čeho bát, vše se dobře daří a ty musíš plnit svůj úkol. Smysl pro povinnost, úřad není a nesmí být oslaben žádnou změkčilostí citu, strachem.

12. Humanismus - lidskost je více než nahodilá lidská existence
Stoicismus dodal římskému občanství i jiný než etický smysl. Jedná se o povolání k HUMANITAS - lidskosti, které lidé spolu sdílejí pro jiskru logu v sobě (ačkoliv se tato idea objevuje už u prvních stoiků v Athénách).
Zákonem z roku 212 AD bylo císařem-vojákem všem uděleno římské občanství. Stoikové tak popřeli i morální oprávnění otroctví, ale nebyli sto jej odstranit institucionálně.
Odlišili tak člověka v jeho podstatném a obecném lidství od zvláštního, etnického určení, které je dílem náhody zrození. Humanitas je obecná, pudovost a zvykovost zvláštní.
Apel Marca Aurelia - jsi muž a Říman - je sdělením obecného lidství a úkolu šíření myšlenky obecné humanitas. Příslušnost k určitému typu, etniku dává vlastně jen úkol pro obecné lidství, konkretizaci úkolu.

podle J. Kalouse

A nebylo to vůbec tak vzrušující jako jindy. Žádná legrace při porovnáváním občanky se skutečností. Žádná volební komise, která mě pamatuje ještě jako takovéhohle špuntíka. Žádný předseda komise, který ani nezabučí a zkazím mu náladu na celý den. Žádná květinová výzboba a umělotmotné ubrusy.

Překročit obrovského retrívra ve dveřích, třikrát stisknout čudlík, překročit retrívra a konec. Skoro jako tichá kremace.

Mám stále přebývající pozvánky, takže jestli máte zájem založit si mail u googlovského Gmailu, pošlete mi mail, nebo na mě houkněte na icq.

Až všecko rozdám, dám vědět, jinak nabídka pořád platí (25.7.2005).

I. Raná republika (konec 6. stol. ACN - polovina 3. stol. ACN)
V tomto období se upevnila vnitřní struktura města, rozdíly mezi patricii a bohatými plebeji se početných sociálních bouřích vyrovnaly. Ve správě státu se začala uplatňovat nová společenská vrstva, nobilita.
Vnější rozmach Říma vedl k sjednocení Itálie pod jeho nadvládou. Mladý městský stát odolal, pravděpodobně za přispění ostatních latinských měst, nápory Etrusků (Porsenna se snažil dosednout na trůn Tarquiniů), pod Camillovým vedením porazil svého úhlavního nepřítele, jihoetruské město Veje. V letech 390 nebo 387/6 ACN byla sice římská armáda na říčce Allii zničena Galy a Řím, až na Kapitol, jenž byl uchráněn M. Manliem, pobořen. Po odchodu Galů, vykoupeném velkým výkupným, bylo však město obnoveno a opevněno hradbami, později zvanými serviovské. Mocenské postavení Říma v Latiu se postupně upevňovalo, Aequové a Volskové byli úplně porobeni.
Ve válečném střetnutí s Latiny (340-338 ACN) byla podrobena latinská města a po tzv. samnitských válkách byla k Římu připojena i úrodná Kampánie. Výsledky římských výbojů byly trvalé: podmaněná území byla kolonizována, ager publicus vzrůstal, hospodářská moc Říma se upevňovala.
V poslední fázi bojů si Římané podrobili ve válce s Galy (285-282 ACN) území na sever od Picana a po porážce Tarentu (282-272 ACN) se dostala pod jejich nadvládu celá jižní Itálie. Po dobytí etruských Volsinií (265 ACN) ovládal Řím prakticky celý Apeninský poloostrov.
Rychlý rozmach římského státu byl usnadňován především nižším stupněm společenské organizace (rodové zřízení) u většiny ostatních italských kmenů, u Etrusků a jihoitalských Řeků nemohla naproti tomu vyšší kulturní úroveň vyvážit nedostatky ve vojenské organizaci, jež souvisely s celkovým společensko-hospodářským uspořádáním. Při osvětlení příčin římské expanze a jejích úspěchů nelze opomíjet zejm. hospodářské činitele, jejichž výklad zatím není jasný.

II. Vrchol republiky (60.léta 3. stol. - 30. léta 2. stol. ACN)
Jak Řím postupně sjednocoval Itálii pod svou nadvládu, stával se středomořskou velmocí. Expanzívní římské snahy však brzdilo především Kartágo, obchodní velmoc, která rovněž usilovala o získání držav v západním Středomoří. Po porážce Kartaginců v 1. punské válce (264-241 ACN) získali Římané Sicílii s výjimkou Sýrákús a některých spřátelených řeckých měst. Roku 277 ACN přeměnili dobytou část v provincii. Téhož roku se stala římskou provincií Sardinie s Korsikou, jež Římané odňali Kartagincům roku 237 ACN. Během 2. punské války (218-201 ACN) byl k římské říši připojen zbytek Sicílie a větší část Hispánie. Punské války byly zápasem o politickou i hospodářskou nadvládu v západní části Středomoří. Po nich se římský stát natolik upevnil, že mohl zasahovat i do složitých poměrů na Východě.
Stav rovnováhy v mocenském postavení helénistických říší byl ve 20. letech 3. století ACN porušen dohodou mezi Antiochem III. Syrským a Filippem V. Makedonským, namířenou proti Ptolemaiovcům, o jejichž mimoegyptská území oba usilovali. Římané se dostali do styku s řeckými městy mimo Itálii a Sicílii a s helénistickými říšemi za illyrských válek (229-228, 219 ACN), kdy bojovali za své obchodní zájmy v Jaderském moři proti illyrským pirátským kmenům. Ve válce s Filippem V., která probíhala na řeckém území v letech 215-205 ACN (tzv. 1. makedonská válka), využíval Řím svých spojenců v Řecku a egejské oblasti. Po porážce Kartága se helénistická města i státy začaly obracet na římský senát jako na rozhodčího ve svých sporech. V konfliktu Egypta s Makedonií a Sýrií zasáhli Římané ve prospěch egyptských Ptolemaiovců. Filipp V. byl roku 197 ACN poražen u Kynoskefal (tzv. 2. makedonská válka) a roku 190 ACN podlehl Antiochos III. u Magnésie pod Sipylem. Makedonský odpor byl pak definitivně zlomen v bitvě u Pydny roku 168 ACN. Konečné rozdrcení Kartága ve 3. punské válce (149-146 ACN) a podrobení Řecka v témže roce jen potvrdilo, že Řím ovládá celou středozemní oblast.
Přeměna římského městského státu ve světovou říši působila i na jeho vnitřní uspořádání. Četné války, které vedl, byly zdrojem laciné otrocké pracovní síly, jíž se užívalo hlavně v zemědělství. Půda se soustřeďovala v rukou velkostatkářů, neboť drobní rolníci - základní složka římské armády - byli dlouhými válkami nejvíce postiženi: buď padli nebo jejich zanedbaná hospodářství nebyla schopna soutěžit s velkostatky. Drobní zemědělci byli často donuceni odcházet do měst a splývali s městským proletariátem. Hospodářská moc nobility naproti tomu stoupala. Většina ohromných zisků z provincií připadala příslušníkům senátorského stavu, který ovládal provinciální správu. Na vykořisťování provincií se nemalým dílem účastnili i jezdci, kteří byli jako příslušníci tzv. societates publicanorum (publikáni) pověřeni vybíráním daní. Správa dobytých území (např. každoroční střídání správního aparátu), která vycházela z podmínek teritoriálně omezeného městského státu, přestala již odpovídat potřebám světové říše.
Vedle prohlubujících se sociálních rozdílů byly tedy i potíže ve státní administrativě příznakem krize římské republiky. Důsledky se projevily záhy v sociálních otřesech, jež charakterizují celé další období ve vývoji římského státu.

III. Krize republiky (30. léta 2. stol. - 30. léta 1. stol. ACN)
Sociální rozpory v římské společnosti (otroci-otrokáři, drobní rolníci-velkostatkáři, chudina-boháči, občané-spojenci, venkovský-městský lid) se v 2. polovině 2. století ACN prohloubily. V otrockých povstáních (Sicílie: Eunús a Kleón 138-132 ACN, Salvius a Athénión 104-101 ACN, Spartacus 73-71 ACN) se projevila krize republikánského zřízení nejvýrazněji. Nespokojenost mezi širokými vrstvami svobodného obyvatelstva rovněž vzrůstala a projevovala se především v požadavku nového rozdělení půdy. Agrární otázka byla přitom i zdrojem rozporů mezi městským a venkovským lidem. Nesoulad mezi římskými občany a spojenci, na než stále více doléhala tíha četných válek, se rovněž vyostřoval. Hospodářské i politické rozpory (optimáti, populárové) nabyly takového rozsahu, že je nebylo možno překonat reformami v mezích republikánského zřízení.
Reformy bratří Gracchů měly snížit počet otroků a posílit drobné rolnictvo v Itálii - základ římské armády. Konzervativní optimáti, představovaní senátem, zmařili však většinu výsledků jejich reformního úsilí. S podobným neúspěchem se setkávaly i další pokusy o agrární reformy, např. návrhy Saturninovy. Dílčí zákonodárná opatření nemohla vyřešit krizi římské společnosti.
Východiskem bylo jedině vybudování silné armády, jejíž velitel by zároveň vykonával ve státě neomezenou politickou moc. Dočasným řešením byla vojenská reforma Mariova (107 ACN), která změnila římskou armádu v žoldnéřské vojsko a deklasované vrstvy tím mohly být na jistou dobu uspokojeny. Vojáci dostávali žold a vysloužilcům byly přidělovány do vlastnictví pozemky. Římská armáda se tak stala v posledním století republiky významným činitelem nejen v zahraniční, ale i ve vnitřní politice. Po Mariově vojenské reformě dosáhlo římské vojsko řady úspěchů v bojích s Kimbry a Teutony. Roku 88 ACN se Řím ubránil povstalým italským kmenům v tzv. spojenecké válce. Římská vojska zvítězila ve válkách s pontským králem Mithradatem VI. Eupatorem. Po zrádném zavraždění Sertoriově (vůdce Sullovy opozice, vůdce mariovců v Hispánii) byli poraženi jeho stoupenci v Hispánii. Po vítezných taženích Pompeiových byly na Východě zřízeny provincie Bithýnie a Sýrie, Caesarovy výpravy položily základ římské moci v celé Galii.
Do vnitropolitických záležitostí zasáhla armáda především při střetu mezi Mariem a Sullou a později za občanských válek na sklonku republiky. Diktatura představitele optimátů, Sully, byla důsledkem konfliktu mezi optimáty a populáry v 1. třetině 1. století ACN. Nebyla časově omezena a vyznačovala se absolutní mocí, v tom byla příkladem pro postup vojevůdců a politiků z konce republiky.
Pompeius i Caesar založili svou moc ve státě na kumulaci různých úřadů, do té doby neslučitelných. Zpočátku vystupovali společně ještě za Crassovy účasti (1. triumvirát). Snahy o přeměnu vojenské diktatury ve státní systém vyvrcholily v Caesarově politické činnosti, kdy ve svých rukou soustředil nejdůležitější úřední pravomoci. Základem jeho moci byla diktatura spojená s dalšími funkcemi: od roku 63 ACN zastával úřad nejvyššího pontifika, roku 46 ACN byl pověřen dohledem nad mravy (praefectus moribus), koncem roku 45 ACN mu byla doživotně propůjčena diktatura (dictator perpetuus) a roku 44 ACN osobní nedotknutelnost, která do té doby příslušela jen tribunům lidu. Caesarova sociální politika směřovala k tomu, aby získal vliv v různých společenských vrstvách: mezi římským městským lidem, v italské municipální společnosti, mezi podnikateli, u vládnoucích složek provinciálního obyvatelstva i mezi příslušníky nobility. Caesarova vláda postupně ztrácela svůj republikánský charakter (zprvu vystupoval jako vůdce populárů) a nabývala autokratických rysů - vnějším projevem bylo jeho vystupování v královsky nachovém šatě. Uvažoval také o tažení proti Parthům, které podle Sibyllina proroctví mohl porazit jen král. Caesarovo úsilí o získání samovlády se však dostalo do rozporu s republikánskou tradicí. Proto byl 15. března 44 ACN spiklenci zavražděn.
Senát usiloval od roku 44 ACN o obnovu své moci. Vystupoval především proti M. Antoniovi, v němž zejm. Cicero spatřoval Caesarova nástupce. Octavianus (Augustus), který se tehdy načas k senátu z taktických důvodů přiklonil, byl ve svých očekáváních zklamán. To jej vedlo ke spolku s Antoniem a Lepidem (2. triumvirát).
Proskripcemi, které triumvirové vyhlásili, byli pronásledování vydáni nejen jejich političtí nepřátelé, ale i některé bohaté osoby vůbec. Republikánská vojska byla rozhodně poražena u Filipp roku 42 ACN, posléze byl roku 36 ACN poražen i Sextus Pompeius. Mezi Octavianem, ovládajícím Západ, a Antoniem, ovládajícím Východ, se vztahy postupně zhoršily natolik, že roku 32 ACN došlo k jejich vzájemnému střetu. Občanské války skončily Octavianovým definitivním vítězstvím nad Antoniem a Kleopatrou v bitvě u Aktia roku 31 ACN. Za občanských válek na sklonku republiky se projevila marnost úsilí o obnovu republikánské vládní formy, ale také nutnost vojenské diktatury jako jediného možného východiska z krize římského státního zřízení.

(Encyklopedie Antiky)

Láska na věky

Když je mi smutno, bereš mou ruku do své.
Když mám starosti, utěší mě Tvá slova.
Když jsem šťastný, směješ se se mnou.
Když něco nevím, pomáháš mi najít odpověď.
Když mě obejmeš, dáváš mi své teplo.
Když říkáš, že mě máš ráda, dáváš mi svou lásku.
Když mě líbáš, jsem šťastný.
A to samé musí platit i naopak,
teprve pak je to láska navždy,
nejen brát a dávat.

Nikdy více bez Tebe

Mé všecko,
bez Tebe prostě nemůžu žít,
bez Tebe nemůžu být nikdy šťastný
a to je přece pěkné,
jednodušše... milovat.
Jednu věc vím jistě:
bez Tebe žít
prostě nemůžu.

Jsem duše nepoetická. Nic mě neuvede do rozpaků více, než podobné veršovánky, ze kterých mám být dojata, oceňovat jejich citlivost, citovost a hloubku. Mám být unešena vyznáním a dát to náležitě najevo. A to je problém. Nejen, že mě to nedojímá a připomíná mi to Mistra Acháta, ale navíc mám o dotyčném vážné pochybnosti. Protože kdo se může smrtelně vážně vyjadřovat tak pateticky, používat takové fráze a klišé?

Jak sdělit a neurazit, že to je pro mě škoda námahy? I když námahy... Když nasází za den tři takové skvosty... Vím, že nikdo není dokonalý a že se počítá snaha. Kdysi pro mě jeden napsal a nakreslil knihu. Kreslit neuměl, ale byl originální a svůj. Kreslil to čtvrt roku a je to opravdu nádherná knížka. Měla jsem z ní hroznou radost a četla jsem ji pořád dokola. Nebyla o lásce, ale z lásky.

A to je právě to. Slovíčka o lásce jsou jen slovíčka. Slovíčka, která značí spíš posedlost. Obsesi velikostí a hloubkou vlastní lásky. Nimrání se ve vlastních ideálních představách. Postrádám se v nich. Nejsou o ně, nic o mě nevypovídají, jen o autorovi. V mých očích navíc negativně.

Možná křivdím prosté duši, která ze sebe vydala vskutku to nejlepší. Možná prostá duše není nic pro mě. Radši povrchního grázla, jemuž není nic svaté, ale neschovává se za líbivé a pokrytecké řečičky o splynutí duší, které jen maskují skutečný stav věcí. Autoritářství, diktaturu, uzurpátorství, citové vydírání a sobeckost.

V Římě je epika více než mytologií inspirována národními dějinami. Zejm. období rané římské literatury (od roku 240 ACN do konce 2. století ACN) se vyznačuje pěstováním eposu.

Titus Livius Andronicus (284? - 204? ACN), propuštěný řecký otrok, dal umělé epice základ svým překladem Homérovy Odyssey, kterou přeložil pro potřeby svých žáků (vyučoval řeckou a římskou literaturu). Použil v ní saturnského verše, nejstaršího veršovaného útvaru staré latinské poezie, vytlačeného postupně nápodobou časoměrné řecké metriky. kromě toho, že překládal, byl také dramatik - roku 240 ACN přijal oficiální objednávku a složil pro Ludi Romani první latinskou komedii a tragédii, jejichž jména se bohužel nezachovala.

Gnaeus Naevicus (270? - 201? ACN), dramatik a básník, napsal saturnským veršem první skutečně národní římský epos Bellum Poenicum (Punská válka), který vyprávěl o událostech 1. punské války. Naevicus však začal od Aenea a utvrdil tím fikci o původu Římanů i odvěkém nepřátelství mezi Římem a Kartágem. Svám dílem ovlivnil vývoj římské epiky, čerpal z něj i Vergilius.

Quintus Ennius (239-169 ACN), římský epik a tragik, je považován za skutečného otce římské literatury. Jeho hlavním dílem je epos Annales, v němž líčí římské dějiny od počátku po současnost. V celku i v detailech navazoval na Homéra, opřel se i o Andronica a Naevia. Opustil saturnský verš a užil poprvé v římské literatuře hexametr, který se pak stal závazným metrem pro římskou epiku. Jeho epos byl zastíněn Vergiliovou Aeneidou.

Historické eposy psali dále Hostius (2. století ACN) - Bellum Histricum (Válka v Istrii, navazál na Ennia), Marcus Furius Bibaculus (1. století ACN) - De bello Galico (Anály války s Galy, jeho autorství je však sporné), Publius Terentius Varro Atacinus (82-35? ACN) - Bellum Sequanicum (Válka se Sekvany, ovlivněné Enniem). Dokonce i Marcus Tullius Cicero se pokusil zvěčnit veršem svou politickou činnost.

Titus Lucretius Carus (97? - 55 ACN), římský básník a filozof, nejvýznamnější představitel epikúreismu v latinské literatuře, je autorem filozofického eposu De rerum natura (O přírodě). Dílo se zachovalo celé a je nejobšírnějším dochovaným výkladem antického atomismu. Po formální stránce navázal Lucretius svou básní na tradici římské didaktické poezie, založenou Q. Enniem. Báseň má ráz didaktického eposu, je psána daktylskými hexametry. Je nejcennější památkou římské literatury republikánské doby.

Drobnou epiku tvořil Gaius Valerius Catullus (84? - 54? ACN) a neoterikové vůbec.

K rozmachu epiky dochází v době Augustově.
Publius Ovidius Naso (43 ACN - 18? AD)
Publius Vergilius Maro (70-19 ACN)
Lucius Varius Rufus (70? - 15? ACN), epický a tragický básník, byl spolu s Vergiliem v centru Meacenatova literárního kruhu. Pro římský epos udělal patrně více jako vydavatel Aeneidy než jako autor, ačkoliv jeho epos De morte (O smrti), psaný v epikúrovském duchu, byl ve své době ceněn.

Cornelius Severus (1. století ACN), básník, přítel Ovidiův, je autorem eposu o válkách po Caesarově smrti Res Romanae (Římské dějiny).

Albinovatus Pedo (?), epický básník a rovněž Ovidiův přítel, je autorem eposu o Germanikově tažení k Severnímu moři (název se nedochoval, 20 hexametrů cituje Seneca Mladší). Dalším nedochovaným dílem je epos Theseis (Epos o Théseovi).

V období raného císařství, v 1. století AD, literatura zčásti vyjadřovala názory protiabsolutistické opozice (Lucanus), naproti tomu epikové doby Neronovy se od politických látek odvraceli. Jednak k mytologii a k problematice jedince (Valerius Flaccus, Statius), jednak do minulosti (Silius).

Marcus Annaeus Lucanus (39-65 AD) byl synovec Senecy Mladšího, stoik. Jeho hlavním a jediným dochovaným dílem je nedokončený epos De bello civili (O občanské válce). Podává obraz občanské války od Caesarova pochodu na Itálii a historického přechodu Rubikonu až po osudnou porážku republikánů, v čele s Pompeiem, v bitvě u Farsalu a zavraždění Pompeia v Egyptě. Epos byl Lucanem míněn jako protipól Vergiliovy Aeneidy. Kontruje jednak výkladem období, které Vergilius opěvuje, jednak kompozičně a stylisticky - objevují se u něj četné odbočky, popisy, hromadění detailů, opakování stejných motivů (zejm. chmurných) a v epice zcela výjimečné vyloučení bohů z děje; vše prvky společné tzv. novému stylu.

Titus Catius Asconius Silius Italicus (26-101 AD) je autorem eposu Punica (Pověst o punské válce), věnovaného 2. punské válce. Je to nejrozsáhlejší římský epos, čítá 17 knih. Byl zamýšlen jako volné pokračování Aeneidy, autor však vynikal spíše pílí než nadáním.

Gaius Valerius Flaccus Setinus Balbus (? - 92/3? AD) je autorem mytologického eposu Argonautica (Báseň o Argonautech), zpracovávajícího řeckou pověst o výpravě Argonautů do Kolchidy pro zlaté rouno.

Publius Papinius Statius (40-50 - 96? AD) je autorem eposu Thebais (Báseň o Thébách). Námětem eposu o 12 knihách je boj Oidipových synů, Eteokla a Polyneika, o thébský trůn. Dvojdílná kompozice je pravděpodobně ovlivněna Vergiliovou Aeneidou.

V následujících obdobích obliba epické poezie poklesla, význačnější autoři se objevili až na konci 4. století.

Claudius Claudianus (369? - 404? AD), poslední velký básník pohanského světa, se uplatnil jako dvorní básník císaře Honoria, čímž je jeho tvorba ovlivněna. Jeho historické eposy De bello Gothico (Válka s Góty), o Stilichonových úspěších nad Alarichem, a De bello Gildonico (Válka s Gildonem), o porážce afrického povstání, mají oslavný charakter. Nejvýznamnějšími díly, jimiž se Claudianus pokusil prodloužit tradici římského eposu a jež mu vynesla pověst nejnadanějšího básníka své doby, jsou dva eposy Gigantomachia (Vzpoura Gigantů) a nedokončený De raptu Proserpinae (O únosu Persefony).

Gaius Sollius Sidonius Apollinaris (430? - 489 AD)

Proč jsou hudební klipy pořád to samé? Proč vznikají stále stejná hudební uskupení, která produkují stále stejnou hudbu?

Moudrý bratr pravil: "Jistě, protože se na ně díváš deset let. Puberťáci je ještě neviděli."

Proč tedy netočí natočené dokola? Vždyť v podstatě se nic nemění. Mudrc odvětil, jestli bych se dívala na Batošovou a jejího pudla z osmdesátek.

Má pravdu. Dívám se na něco, co pro mě není. Koukám na to příliš dlouho. Deset let je dlouhá doba. Stárnu.

Ve všelikých naucích o člověku se hovoří o jeho schopnosti plánovat a s rozmyslem hospodařit s možným budoucím užitkem. Prý ho to odlišuje od jiných živočichů, kteří sice možná konají s ohledem na budoucnost, nicméně se při tom zřejmě neřídí rozumem.

To že si lidé dělají zásoby toaletního papíru, protože nebude, zavařují lesní plody a suší houby, sekají dříví na zimu apod., je podobné zvířecímu, křeččímu, chování. Lidé ale také plánují děti, šetří na penzi, investují své peníze a na burze se obchoduje i s ještě neexistujícím zbožím. Jsou schopni určitého chování, kterém se odlišují od zvířat. Oni sami sebe odlišují. Jsou hrdí, že nejednají jako divá zvěř.

Přesto se jako zvěř často chovají. Provedla jsem malý experiment. Měla jsem ideální podmíky, jaké může poskytnout jen dvacetikilometrová zácpa. Že to je zácpa dlouhá dvacet kilometrů, z jakého důvodu a který ze dvou pruhů končí a který pokračuje, jsem se dozvěděla z rádia. Bylo navýsost zajímavé pozorovat, jak se okolní řidiči chovají. Jestli se dají strhnout tím, že jeden pruh jede chvilku o něco rychleji než druhý, a budou přejíždět sem tam. Chytili se jen jedni frantíci. A jenom na chvilku. Ukáznění řidiči se po několika jejich kličkách semkli a už je nepustili. Nutno dodat, že bylo nad slunce jasné, z jakého že výletu se oni frantíci vrací a nejsou proto zcela soudní.

Zácpa se došourala až k ceduli, že za 1500 metrů pravý pruh končí. Od té chvíle jsem před sebou nechávala dost velkou mezeru, aby se mohl zařadit, kdo by chtěl. Nikdo nechtěl, všichni se tlačili až na konec. Kam se podělo lidství? Kde zůstala předvídavost a schopnost spočíst si, že momentální výhoda rychlejšího popojíždění, není ve výsledku tak výhodná jako rychlé seřazení, takže všichni projedou zúžení rychle? Krátkozrakost, žádná proklamovaná superiorita nad ostaními živočichy.

Psané se objevily poprvé v polovině 5. století ACN. Byla to vlastně ustanovení staršího obyčejového práva. Jinak se v Římě pod zákony rozuměla ustanovení usnesená na sněmech všeho občanstva, dostalo-li se jin (aspoň formálního) potvrzení od senátu. Usnesení plebejského shromáždění (concilia plebis), zvané plebiscitum, bylo zpočátku závazné jen pro plebeje. Zákonem Publia Philona z roku 339 ACN bylo ale stanoveno, že plebiscita, pokud je schválí senát, budou napříště závazná pro všechny občany. Zákon Hortensiův (lex Hortensia) z roku 287 ACN stanovil, aby se plebiscitům dostalo schválení senátu předem, dříve než byl návrh předložen shromáždění. Postup, jakým se zákony stávaly obecně závaznou normou, byl přesně stanoven.

Zákon obsahoval jméno navrhovatele, bližší údaje o svém odhlasování, vlastní ustanovení zákona a ustanovení o následcích jeho neuposlechnutí (sanctio). Zákony byla normována ustanovení práva ústavního a správního, trestního i soukromoprávního řádu.

Z nejdůležitějších:
1. Zákon Aebutiův (lex Aebutia) z 1. poloviny 2. století ACN zavedl pro soukromoprávní rozepře vedle legisakcí pružnější řízení průpověďními formulacemi.
2. Zákon Aeliův a Sentiův (lex Aelia Sentia) z roku 4 AD měl zabránit propouštění přílišného počtu otroků na svobodu tím, že omezoval právo osob mladších dvaceti let otroky propouštět a zmenšoval práva propuštěnců, kteří nedosáhli věku třiceti let.
3. Zákonem Calpurniovým (lex Calpurnia de repetundis) z roku 149 ACN byl zřízen první stálý soudní dvůr, a to pro vyšetřování případů, kdy se úředníci dopustili vydírání na obyvatelstvu provincií. Jeho vznik byl vynucen stále rychleji rostoucím ožebračováním provincií. Před soud však přicházely jen nejkřiklavější případy (Verres). Na tomto soudě zasedali senátoři, od tribunátu C. Graccha až po Sullovu diktaturu jezdci.
4. Zákon Gabiniův (lex Gabinia) z roku 67 ACN pověřoval Gnaea Pompeia Magna mimořádnými plnými mocemi k boji s piráty.
5. Zákon Juliův (lex Iulia) z poloviny 5. století ACN rozdělil půdu na Aventinu plebejům (pozemkové reformy).
6. Zákon Juliův o zemědělství (lex Iulia agraria) z roku 59 ACN byl prosazen Caesarem. Půda měla být přidělována Pompeiovým vysloužilcům a chudým občanům s více než třemi dětmi (pozemkové reformy).
7. Zákon Juliův o vyděračství (lex Iulia de repetundis) z roku 59 ACN zvyšoval tresty těm, kdož se dopustili vydírání v provinciích.
8. Zákony Liciniovy a Sextiovy (leges Liciniae Sextiae) = agrární zákon C. Licinia Stolona a L. Sextia Laterana z roku 367 ACN, podle něhož nesměl jednotlivec okupovat více než 500 jiter státní půdy (= pokus zabránit rychlému růstu statků) (pozemkové reformy)
9. Zákon Maniliův (lex Manilia) z roku 67 ACN zvyšoval politický význam propuštěnců tím, že směli hlasovat ve všech tribuích (do tribuí byli zapsáni podle příslušnosti svého bývalého pána); do té doby hlasovali pouze ve čtyřech městských tribuích. Tento zákon ale narazil na odpor u vedoucích římských politiků a byl již roku 66 ACN odvolán.
Zákon Maniliův z roku 66 ACN pověřoval na návrh tribuna lidu C. Manilia Cn. Pompeia mimořádnou plnou mocí ve válce proti pontskému králi Mithradatovi VI. Návrh byl podporován Ciceronem.
10. Zákon Ogulniův (lex Ogulnia) z roku 300 ACN zjednal přístup ke kněžským úřadům i pro plebejce.
11. Zákonem Plautiovým a Papiriovým (lex Plautia Papiria) z roku 89 ACN bylo uděleno římské občanství všem Italikům usazeným na jih od Pádu, pokud byli spojenci Říma a přihlásili se o ně do šedesáti dní.
12. Zákon Poeteliův (lex Poetelia) z roku 326 ACN odstranil dlužní otroctví, takže napříště se svobodný římský občan nesměl stát v Římě otrokem.
13. Zákon o provincii (lex provinciae) = základní směrnice administrativy jednotlivých provincií určovaly komise vysílané do nově připojených provincií.
14. Rhodský zákon o svržení (zboží do moře) (lex Rhodia de iactu) = na náhradě za zboží, které muselo být hozeno do moře pro záchranu lodi a cestujících participovali jak majitelé obětovaného, tak i zachráněného zboží. Uznáván i u Řeků.
15. Zákon Rubriův (lex Rubria) = zákon Gaia Graccha o založení kolonie na místě někdejšího Kartága, v níž usídlil 6000 rodin.
16. Zákony Semproniovy (leges Semproniae) = demokratické reformní zákony bratří Gracchů.
17. Zákony Sullovy (leges Corneliae) měly zajistit senátu nejvyšší moc ve státě, jezdecký stav zcela pozbyl významu, politická práva tribunů byla silně okleštěna, poklesl význam lidových shromáždění a zvrostl význam centuriátních komitií.
18. Zákon Thoriův (lex Thoria) z roku 111 ACN odstranil zákony Liciniovy a Sextiovy. Příděly půdy provedené podle gracchovských zákonů se jím stávaly zcizitelným soukromým vlastnictvím (>> další růst velkostatků).

V době císařské se stal nejvyšším zdrojem práva císař, jehož konstituce nahradily zákony.

Začíná v polovině 5. století kodifikací obyčejového práva v zákonech XII desek, jejichž autory byli decemvirové. Právní ustanovení později normovaná bývala připojována k souboru dvanácti desek. Zákony vykládal zpočátku sbor pontifiků, od 3. století ACN profánní znalci práva. Od té doby tvořily výroky znalců práva (iuris prudentes) podklad zejm. pro právo majetkové. Od počátku 3. století ACN byly nové právní zásady vyhlašovány buď formou zákonů nebo úředních vyhlášek (edictum). Dlležité byly zejm. edikty praetorské.

Za republiky měl vliv na zákonodárství senát, který předem projednával návrhy zákonů pro sněmy a zákony také potvrzoval. Zákonodárná moc centurijního sněmu se týkala především ústavních a soukromoprávních poměrů. Od poloviny 5. století ACN nabývala usnesení tributního sněmu platnosti zákona a zasahovala povětšinou poměry soukromoprávní.

Postup, jakým se zákon stával obecně platnou normou, byl přesně stanoven. Návrh zákona (rogatio) musel být jistou dobu před svoláním zákonodárného sněmu veřejně vyhlášen, dále měl být prodiskutován v lidových shromážděních. Následovalo hlasování o celé osnově na sněmu řádně svolaném. Návrh většinou sněmu schválený byl vyhlášen předsedajícím magistrátem. Zveřejňovat zákon, aby se stal platným, nebylo třeba.

Za principátu byl zákonodárnou autoritou sám princeps. Císařské konstituce měly platno