Blocek

Neznám, nemám. Možná jsem neustále tak protivně nesnesitelná, že ani nemá šanci se projevit. Možná mu nedávám šanci.

Nesnáším fňukání nad obtížemi spojenými se ženskostí, vymlouvání se na ně a omlouvání megerovosti nějakou částí cyklu. Nepopírám, že některé trpí víc, ale jsem toho názoru, že jde především o psychiku (vždyť právě ta je deklarována být v nepohodě).

Můj přístup je proto prostý. Menstruace je požehnáním, neboť znamená, že nejsem zbouchnutá. Radostné očekávání onoho požehnání převrátí nepříjemnost v pozitivum. Fňukání a poraženectví ničemu nepomůže, jen podporuje špatnou náladu a náladovost. Žádné polehávání, ale pohyb a dřina. Spolehlivě to vyžene všechny černé myšlenky i bolest. Že to nejde? Nepodávají atletky náhodou v té době nejlepší výkony?

Na světě je spousta věcí, které kazí náladu, tak nevím, proč se navíc nechat otravovat něčím, co ke mě patří, co je nejspíš nevyhnutelné a co není žádná katastrofa.

To je ono. Není to žádná katastrofa, tak si ji z toho ani dělat nebudu. Nejsem padlá na hlavu. Adios PMS!

Lehké letní čtení. Nevím, proč by letní čtení mělo být lehké a odpočinkové. Působí snad vedro tak, že čtenář není schopen vnímat náročnější četbu? Anebo je třeba nasekat čtivo tak, aby se dal přečíst ucelený kousek mezi jednotlivými svlaženími ve vodě, případně při krátkém odpočinku mezi pletím jahod a síťováním třešní?

Máma dostala k narozeninám tenounkou knížku oddychových "humorných" povídek. Přelouskla jsem ji za chviličku a nijak mě nenadchla. Dokonce mě leckterý autor dosti zklamal. Skutečně se mi líbil jen Svěrákův Natáčecí den a Koulařka Ivana Klímy.

Zřejmě je třeba smířit se s tím, že vydávat útlé knížky nenáročného letního čtení je především stále ještě dobrý kšeft, protože knihu na dovolenou přibalují do kufru i ti, kdo za celý rok nepřečtou ani písmenko, a neočekávat žádné zázraky.

V pátek k večeru mě přepadla nuda. Skoro celý den jsem prospala a proflákala. Když jsem zalehla k podvečernímu zdřímnutí (nabývám podezření, že jsem spřízněná s Kocourem, který si přece musí zdřímnout, aby byl odpočatý pro spánek), byla jsem povolána ke srazu s Modroočkem, bývalým spolubydlícím a bývalou málem spolubydlící. Již scházení se bylo jako za starých časů, a to jsem měla obavy, že vyrážím z domova příliš pozdě a že to vlastně ani nestojí za to. Moc pěkně jsme si popovídali, zdrblo se kdeco a kdekdo. Jen bylo zvláštní sedět mezi nimi a poslouchat řeči o absolutoriech a titulech, o stáří a rodinném životě.

Přepadla mě z toho po návratu v půli noci nepěkná melancholie a kocovina. Nepřidala mi ani návštěva zvláště vybraného bazénu nazítří. Je sice pěkné poslouchat zasvěceně-spiklenecké drby o hlavě státu a zadních vrátkách, ale dokud dávají do sprchy březový šampón a župany mají pořád ty samé už deset let, pomyslím si o tom své. Navrch huj, vespod fuj.

Vlastně je takové skoro všechno. Všecko se nějak tváří. A tak opět vyhrávám domácí soutež o největšího spáče a největšího ponocného a třebaže v jedenáct padám ospalostí, vydávám se na zásobovací výpravu a posléze čísluju vzorky. Na domácí práce není nikdy pozdě, kupříkladu zrovna teď jsem dopekla rybízový koláč.

S rybízem je potíž. Je zralý, je ho mnoho, je škoda nechat ho kosům, ale nikdo ho nechce. I čoklík bobuložravý nechce už ani jedinou kuličku.

zdá se býti poněkud nešťastným... Tak praví "klasik". Prostě je toho poslední dobou až moc, to už nemůže být samosebou, žádná "blbá kanada"... Ale sám sem si to předpověděl. Jednou takhle v dubnu sem seděl nad pivkem v oblíbeném podniku s nejlepším kamarádem a samo od sebe mi přišlo na jazyk, že tohlé léto bude fakt krvavý. Kdybych jen tušil, jakou budu mít pravdu... Věci, které se dějí poslední dobou mně a mému okolí by stačily minimálně na jednu telenovelu o 1300 dílech... Já mám alespoň tu "výhodu", že sem si to vesměs způsobil sám, ale co ti ostatní? Tolik rozchodů, podvodů a jiných závažných změn a problémů za jeden měsíc, to sem opravdu, ale opravdu zažil naposled na základní škole... Smutnej příběh :-). Teta Kateřina by určitě řekla, že všecko zlé je k něčemu dobré. Snad je tomu tak...

Ale pojďme k podstatně veselejším věcem... Minulý týden jsem dal po dlouhé době vale svému pověstnému zápecnictví a vydal jsem se s přítelkyní dvoustopým motorovým vozidlem na daleký východ - na kdysi bratrské Slovensko... Kdysi sem býval výborný řidič (říkali mi Rainman :-)), ale po více než roce mezi chodci se původní jistota lehce vytratila... Překvapil sem sám sebe - řídit auto člověk nezapomene a radost z jízdy po volné dálnici se vrátila záhy. Cesta na hranice ubíhala rychle a bez problémů, ale na hraničním přechodu přišel zádrhel v podobě tzv. namátkové kontroly české pohraniční policie... Zde bych rád podotkl, že ač nejsem stálým uživatelem drog, tak sem měl v životě pár období, kdy jsem čas od času s chutí zahulil.. Ale nejsem tak blbej, abych se nechal nachytat na švestkách na hranicích a zkazil nejen sobě celej víkend. Ale zřejmě tak vypadám... Kontrola byla dlouhá, důkladná a nepříjemná. Nemám to rád, i když vím, že sem neudělal nic "špatnýho" tak chytnu nerva a to je voda na pohraničníkův mlýn. Nicméně nebyla nouze ani o komické momenty... Vyndavat obsah peněženky a u každého z 6 útržků složenky za elektřinu absolvovat stejný rozhovor - Co je tohle? Složenka za elektřinu. Aha. A co je tohle? Složenka za elektřinu! Aha... - je fakt trochu nahlavu... Nebudu vás napínat, nenašli nic, protože nebylo co... Jen hřebíčkový cigarety s holandským nápisem; jen doufám, že si pání od policie na zabaveném vzorku pochutnali.

Do cíle - festival Bažant Pohoda (že by trapná narážka na přítomné spoluobčany trpící inkontinencí moči) - jsme proto dorazili cca s hodinovým zpožděním zapříčeniným jednak touto epizodou a jednak "dobrým" značením na slovenských komunikacích. Ještě že jsou Slováci tak milí a ochotní. Až mě to samotného překvapilo, když se na dotaz na cestu u benzínové pumpy přihrnulo veškeré osazenstvo a jalo se vášnivě diskutovat, jaká že cesta by byla nejlepší... Nakonec to bylo i s doprovodem... Škoda 105 rulez :-) Nakonec jsme tam byli jen čtyři, ale nevadilo to... Malý zádrhel byl jinde - kvůli tomu aby festival mohli navštívit i náctiletí spoluobčané byl v celém areálu přísný zákaz prodeje tabákových výrobků. Nemám furt řikat, že když nechci tak nemusím kouřit, to mám zato!

Ale jinak byla Pohoda fakt v pohodě... Nevím, jestli to je tím, že na Slovensku moc podobných akcí nemají, a lidi více lační po kulturním vyžití, ale ve srovnání s nedávno navštívivším RFP to bylo neuvěřitelné... Všichni se bavili, nikdo nikoho neobtěžoval, scénky z českých festivalů tak typické - banda pod obraz zpité/vysmažené mládeže válející se v bahně/trávě/betoně a opruzující celé okolí - se tady prostě nekonaly...

A po hodince čekání a žraní přišel na pořad zlatý hřeb večera - Moloko... Nebudu skrývat, že je prostě žeru.. Viděl jsem všechny jejich koncerty u nás- zkažený loni na GO Planet, nádherný v Lucerně, ale tenhle řadím nejvýše. Stáli jsme totiž v tom ohromném davu asi dva metry od pódia.. To je další věc, co by se u nás na fesťáku těžko povedla.. Ale tady? Všichni se bavili, nikdo se nestrkal, netlačil, nepotřísnil ostatní pivem či jinou tělesnou tekutinou... Hodina a půl naprosté euforie a emocí.. A když zpěvačka na konci skočila do lidí, stačilo se přesunout o 3 metry doprava a moh? sem si sáhnout... Ale neudělal sem to, miluju jí jen platonicky, tím by pro mě pozbyla kouzla... Jednoznačně kulturní zážitek roku, Moloko byli v úžasné formě a zpěvačka Roisin je fakt magor.. Ale doma bych jí mít nechtěl, musela by mít svůj vlastní byt v Praze :-).

Tenhle týden probíhá zatím v relativním klidu před bouřkou, jen to vedro, to mě prostě zabíjí... Začal sem navštěvovat milou profesionálku a dozvídám se o sobě spousta věcí. A hodně o nich přemýšlím... Když sem si zpětně přečetl svůj první příspěvek, vzpomněl sem si na okřídlený výrok, který jsme s oblíbeným kamarádem dokázali použít k nelibosti mnohých skoro v každé situaci: "zpověď komika..." Snad se tomu všemu jednou spolu zasmějem třebas s vnoučaty na klíně.

Zní to jako říkanka ze slabikáře, ale je to tak. Po více než deseti letech společného žití se dali dohromady, máma a její partner. Hezké na tom je, že je o více než deset let mladší a že si nepřestali vykat. Znám jen tři páry, které si vykají.

Roztomilé jsou též reakce máminých vrstevnic. Zřejmě je snem každé padesátnice mít mlaďocha, takže jí to zčásti vychvalují, zčásti závidí, protože to je fešák, z mnohých vypadávají nejroztodivnější zkazky.

Takže mám tatínka, se kterým si vykám. Čeho všeho se ještě dočkáme? Toto léto je vskutku vydařené.

a vesničanem se nikdy nestanu, ačkoliv mě za něj někteří s oblibou škádlivě označují. Důvody jsou dva. Jednak jsem se narodila v Praze, jednak starobumbrlíci, tedy vesničané-starousedlíci, mezi sebe jen tak někoho nepřijmou.

Narodila jsem se v Praze, i když rodiče zvolili vesnici jako vhodnější pro pěstování dětí. Starobumbrlíky se ale ani po čtvrt století nestali a jak naznačuje jiný příklad z přízně, ani čtyřicet let nestačí. Do obecné školy jsem chodila na vesnici, kozy pásla, hnůj kydala, ale na studia šla do města. Ve městě jsem se naučila městským způsobům, jako třeba telefonovat a jezdit na eskalátorech. Poznala jsem i vymoženosti velkoměsta jako teplou vodu bez nutnosti rozdělávání ohně, ústřední dálkové vytápění, průslyšnost umakartových stěn v jádrech paneláků a mnohé další. Zalíbilo se mi to natolik, že jsem zapomněla na venkovský původ, opustila rozcapené nářečí a stala se Pražačkou. Do města jsem se přestěhovala a v dočasném exilu na něj mnohokrát s nostalgií vzpomínala.

V uplynulých dnech jsem navštívila bábu na skutečném venkově. Aj aj, tam teprve jsem poznala, jak moc jsem se byla odcizila. Přesto jsem nezapomněla úplně, a proto mi všelijaké nedostatečnosti luxusu, pohodlí a bezpracnosti nepřipadají romantické a dobrodružné jako měšťákům nefalšovaným. Zápach jzd nepovažuji za vůni venkova, nýbž za smrad, zarostlé pangejty ne za luční kvítí, ale za plevel, pobořené chalupy ne za malebné, nýbž za vlhké a plesnivé s děravou střechou.

Moje neromantičnost a neskromnost ale neznamená, že bych tam nedovedla žít. Na rozdíl od mnohých svátečních zálesáků umím naštípat dříví a rozdělat oheň, aniž bych si usekla nějakou končetinu a způsobila požár, fyzickou dřinu zvládnu též, ve zvířeně i květeně se vyznám a se starobumbrlíky pohovořit dovedu. Jen mě neláká vrátit se do té lopoty, která předchází normálnímu fungování.

Také jsem si uvědomila, jak relativní jsou vzdálenosti. Kdysi byla cesta k bábě putováním na kraj světa. Něco málo přes sto kilometrů byl podnik na celý den, dnů přípravy nepočínaně. Z vesnice do města to je dodnes lán. Dvanáct kilometrů je pro nemotorizované důchodce nepřekonatelných, autobusy se stávají raritou. Dvanáct kilometrů je pro mě dnes čtvrtina denní trasy. Nic. Kousíček. Jak hrozně velký skok to musel být, když se začalo jezdit vlakem nebo autem a nemuselo se už všude pěšky! Už nejspíš nepředstavitelný.

... že něco nového začíná. Ač se se zařekl, že po blogu e-rasi pátrat nebudu, tak jsem to prostě nevydržel. Rok a dva měsíce sem o něm neměl nejmenší tušení, když sem začal tušit, musel sem ho prostě najít. To co jsem nalezl mě ohromilo, udivilo a nestydím se říci ? vyrazilo mi dech. Netušil sem, že najdu jeden z nejlepších a nejstarších blogů v naší malé zemičce; hodně matně si pamatuju, jak cosi kutila za pomocí prastaré příručky o html - prý nějaké stránky s materiály do školy... a vida :-).

To, co jsem se zde dočetl, odpovědělo na spoustu mých otázek a znovu mě přesvědčilo jak neuvěřitelná e-rasi je. Kéž bych dokázal být alespoň z poloviny takový. Nevím, jestli mojí návštěvu čekala, ale zmerčila mě po 15 minutách a hned věděla, že jsem to já... Číst si něčí blog, záznamy, o roce života na novém místě, člověka, kterého jste leta znali a s kterým jste sdíleli dobré i zlé, je jako najít klíč k dveřím, co byly přes zimu zavřené a teď objevujete "poklady" loňského léta. Chápu, proč nechtěla, abych tohle někdy našel, bála se, že se budu hněvat nad věcmi, o kterých sem neměl ani tušení, ale nestalo se. Naopak. Jen doufám, že se kvůli mně nezačneš "hlídat" a autocenzurovat, co sem píšeš, hrozně by mě to mrzelo. Tím bych ti to celé pokazil a to nedopustím, to radši zapomenu, že tohle místo existuje a nikdy se sem nevrátím...

Jak říká můj blízký kamarád - charakter je někdy jen nedostatek odvahy. A o mně to poslední dobou platí dost... Někdy si prostě nedokážu nechat pro sebe to, co když vypustím, tak sice uleví mně, ale druhému to ublíží (byť to třeba nedá znát), a jindy zas neřeknu to bych sakra měl, jen proto, že se moje nafouklé ego se šprajcne a převálcuje mě a zase ublížím. Lidi kolem mě nejsou pokusní králíci!

Poslední dobou neprocházím úplně nejšťastnějším obdobím. Měl jsem se vlastně donedávna, ale vlastní hloupostí, nezralostí a sobectvím jsem to málem zničil. Nehodlám to tady teď obšírně rozebírat, ještě je to moc čerstvé a ještě mi není všecko úplě jasné... Strašně, i když ne se zlým úmyslem, jsem ublížil těm co mám rád a vím, že i když mi to odpustí, jizvy na jejich srdcích se ještě dlouho nezahojí... Ublížil sem i sobě? V určitém smyslu ano... Člověk určitě nemůže spasit všechny, ale nikdy nesmí dopustit to, aby byť neúmyslně způsobil to, co jsem způsobil já. Není nic, co by to mohlo omluvit, ale snad je něco, co by to mohlo časem odčinit...

První krok je změnit sebe. Porazit své ego, vyhrát nad svým sobectvím, přestat se schovávat za zbytečné obavy, kterými si dokážu ledacos omluvit a hlavně, hlavně nést odpovědnost za svoje rozhodnutí, nečekat že je za mnou někdo, kdo to vždycky pochopí, vyžehlí a pomůže, ať už to jsou rodiče, nebo blízcí lidé... Už je mi sakra 24 let, je čas dospět a začít se chovat trochu uvážlivě, protože i když sem narozen pod šťastnou hvězdou, moje přehmaty mi nikdo do smrti tolerovat nebude. Ani moje přítelkyně, ani moje nejmilejší kamarádka. Ještě nevím, jak dlouho se budu z toho, co jsem si nadrobil, hrabat ven, ale jedno vím jistě, je na čase udělat v sobě tlustou čáru a snažit se ze všech sil nelhat sám sobě, nelhat jiným a žít tak, abych se nad tím už nemusel trápit. Přiznat si tohle všechno bylo sice hodně, ale snad je to první krok...

Odrazit se ode dna, na kterého sem si před pár dny sáhl, a udělat první krok k novému začátku... Snad krásnému...

Ale jak myslíš...
Ach jo...

Vzájemné překvapení, naštěstí žádné zděšení. Google je práskač a zvědavost je mocná. Můžu si za to sama.

Dovolte, abych Vám představila Modroočka, přítele nejmilejšího, od nynějška spolupřispěvatele zde :o)

Mám ráda svítání. Pomalé rozednívání, ticho, kdy jenom ptáci začínají rozespale čiřikat. Čerstvost a vlhkost vzduchu. Vyšla jsem ve čtyři ráno do zahrady a užívala si pocitu, jako bych byla na světě jediná. Žádná auta, žádní lidé. Chvíle mezi nocí a dnem je snad jediný okamžik, kdy je skutečně klid. Nikdo ještě nepospíchá do práce, nikdo se nevrací z flámu a kombajny už kolem nejezdí. Lampy jakoby váhaly, mají-li ještě svítit, stejně jako se večer, když se šeří, nesměle rozsvěcují. Ačkoli je pusto, ani mě nenapadne, že by na mě mohl v zahradě někdo bafnout jako v noci, kdy všude něco šramotí. Teď teprve je skutečné ticho, ani lísteček se nepohne, asi že je zatížen rosou. Je to krása. Je čas jít spát.

Jsem ženská zvědavá a tak jsem se přifařila na bloggerský dýchánek. Byl to velice decentní a kultivovaný večer, i se zpěvem a tanci. Rozhodně potěšující byla rozličnost námětů hovorů a účastníků. Organizátorům i neorganizátorům díky.

Z lenosti jsem nepodlehla pokušení a abstinovala. Přesto mám všechny dojmy jaksi rozostřené. Možná jsem odvykla hluku restauračních zařízení, možná za to může ta vůně.

Praštila mě do nosu a ne a ne se jí zbavit. Provázela mě cestou domů, při práci do ranních hodin i ve spánku. Vyvolala vzpomínky na poprvé na Echtech, na líbeznou ospalost odpoledního vyučování, jaro a předjaří v Gunzenhausen, na maturitní přípravy. Žádný sentiment, jen jsem zase přesně věděla, jaké to bylo, a to už nějaký čas teenager nejsem. Připomínka vláčnosti a lehkosti onoho stavu, fantazie snění.

To je závislost.

Divím se, že mě rodiče nepojmenovali Růženka, vzhledem k mé spavosti, takřka ochrápanosti. Přitom nejsem snílek, jeden rok se mi dokonce nezdálo vůbec nic, a přesto tak utíkám. Zaspat, vyspat se ze všeho. A ne proto, že ráno moudřejší večera. Kdepak, kalná, prázdná, chladná rána.

Kdybych se jmenovala Růženka, byla bych jednou z těch křehkých, citlivých a po ochraně volajících. Stačilo by zamrkat, trochu začít natahovat a děly by se věci. Možná i toho Jaguara bych se dřív nadála :o), protože slabá stvoření mohou klást požadavky, na jaké ostatní ani pomyslet nesmí. Být jen do tahu mi připadá nespravedlivé. Na druhou stranu není nic horšího, než taková babice v nejhorších letech, která si nechává říkat Růženka, jak pravil můj taktní děd své kolegyni, machně Růžence.

V novinách na Internetu se dozvím plno zajímavých a užitečných, ba i nezajímavých a nadbytečných věcí, ale poněkud jim chybí tradiční rubrika úmrtí. Ne, že bych se v tom nějak vyžívala, ale leckdy je dobré vědět, že ten a ten už nežije a vyvarovat se tak případného faux pas. Proto alespoň občas a jedním očkem sleduju The Blog of Death. Někdy narazím na pozoruhodné osobnosti, o nichž jsem neměla tušení.

Kytky oproti mému očekávání ještě nikdo neukradl. Je pravda, že čtvrteční orkán je poněkud pocuchal, takže jsou z nich spíš nevábná, opelichaná, zabahněná košťata.

Udělala jsem si výlet na borůvky. Táta tráví po šesti vynechaných sezónách kulturní týden pod krásným zámkem a nalákal mě na borůvky. Kdysi jsem tam s ním jezdila každý rok. Přes den jsem se buď toulala po městečku a okolí, nebo se účastnila výletů se studenty. Například na kolech, která táta ukořistil při železné sobotě v sousední vesnici. Na Kosti měli sraz veteráni a na cyklovýpravu kolegiálně mávali a troubili. Po večerech byla všelijaká představení a pak mě táta jako primánku bral do hospody, kde se hromadně pilo a pělo. Od ostravaků jsem se naučila Nohavicovy a Vysockeho písničky, aniž bych tušila, kdo to je a že to nejsou lidovky. Obzvlášť ráda jsem měla anaerobní písně, jimiž hlavní tahoun večer prokládal. Tehdy ještě zábavu dirigoval Táborský se Šárkou. Ačkoli byl Břeťa učenlivým žákem, skutečným nástupcem se nikdy nestal, maloměsto a některé malichernosti mají takovou váhu, že nic neobstojí.

Tak jsem se aspoň na den vypravila na borůvky. Za křižovatkou se starou vojenskou cestou rostou ohromné. Čoklíci se borůvčím prodírali jen s největším úsilím. Jeden se neustále vydával na průzkum na vlastní pěst a druhému borůvky natolik zachutnaly, že mi byl stále v patách, takže jsem udělala moc dobře pro jejich zdraví, když jsem je vybavila novými psími známkami, které cinkaly jako zvonky. Sbírali jsme do pusy i do hrnku, poobědvali na terase malebné hospůdky pod vysokými skalami, poleželi v trávě v parku a k večeru zpět ku Praze.

Bylo nádherné horko a pak přišel vichr a déšť. Seděla jsem potmě ve dveřích kůlny, kouřila a koukala skrz ostružinu na blesky, na proudy vody odražené ze střechy tak prudce, že okapy neměly nejmenší šanci a voda pleskala rovnou na okna. Pravá letní průtž mračen. Kam se ale podělo léto poté?

Hooverphonic byli úchvatní. Zbytek už méně. Zapomněla jsem, jaké bahno a davy se na podobných akcích vyskytují. Zřejmě mě atmosféra nepohltila natolik, aby mi to nevadilo. Puberťáci válící se po zemi ve vlastních zvratcích a krky černé od nekonvenčních náhrdelníků už mi nepřijdou cool. Spíš fuj.

Modroočkovy obavy se naplnily beze zbytku. Hysterický záchvat se dostavil po čtvrtém pivu. Marné hodinové čekání na Monkey Business na náladě nepřidalo. Poznala jsem jakéhosi valašského Topola, co se jmenoval Radek, nepsal básně ani nehrál na piano, ale zato chlastal. Na hlavě měl fandovský klobouček a v očích slzy. Že prej to Češi měli vyhrát. Tak jsem mu to odkývala.

Z kotle jsem se prodrala ven a zamířila k domovu. Na druhém pódiu ještě poskakoval nahý černoch, utíral si zadek americkou vlajkou a pak se divil, že mu nechtěla chytit. Skylinů bych se nedočkala, tak jsem se po bahnivé skluzavce svezla k autu a odjela.

Neděli jsem prospala, abych zaspala špatnou náladu. Možná, že jsem byla uhranutá těma zelenýma nenávistnýma očima, které mě večer tak probodávaly. Pro změnu jsem byla ta špatná a zlá, která za všechno může.

Modroočko mě pozval, abych přišla obdivovat jeho nový budoár. Má to tam moc hezké, hlavně výhled. Cpali jsme se ovocnými dorty, poslouchali cinkot tramvají a povídali. Dozvěděla jsem se více, než mi bylo milé. Že jeho milá odmítla pomoct uklízet při stěhování a že ji živil, když byla bez práce. Čiliže když jsem ho zakládala, vydržovala jsem přítelkyni, ani jsem o tom nevěděla. Kdy já budu mít takové štěstí :o) Dále vyplynulo, že přítelkyně je zřejmě ze stejného rodu jako přítel tamější. Anebo alespoň zachází se stejným arzenálem. Snad ještě nikdy jsem Modroočka neviděla tak zdrchaného. Ozývají se mu žaludeční vředy, ač není zima. Hodila jsem ho po cestě k ní a jela domů přemýšlet, jestli mu mám říct, že to je husa, nebo držet jazyk za zuby a neplést se do toho.

Včera jsme šli do kina. Během 250 metrů jsem si stačila odřít nohy tak, že jsem nebyla schopna kroku. A náplast na Jana Husa v centru k nesehnání. Zachránila mě kamarádka, která na večerní směnu vzala náplast z domova. A tak jsme došli až na Smíchov. Tedy spíš dokulhala. Trýznivá cesta.

Jestli věřím na numerologii? To asi ne. Pěkné, že nám vychází osmička. Ale celé to je datem narození, ne? Tak jaképak copak. Jsme z jiného vesmíru, že věříme na přátelství mezi chlapem a ženskou? Asi jo, jsme mimozemští exoti. Důkaz, že to jde. Nebo dva psí čumáky po diamantovém výročí. Benjamin Kuras tvrdí, že Česko je jediná země, kde kdy byl, kde se tak ostentativně nepěstuje manželský sex. Bodejť by jo, když si nejpozději po prvním dítěti začnou říkat táto a mámo. Pak se nemají rodit tvarozi.

Že prej mu zakazuje chodit se mnou do kina a vídat mě smí jednou týdně. Neříkám nic a myslím na ultimáta přítele tamějšího. Kde se bere přesvědčení, že z lásky lze omezovat a vydírat? Je stejné žádat "nepopotahuj, bolí mě z toho uši" a "nebav se s ní, bolí mě z toho srdce"? Existuje situace, v níž by bylo přijatelné požadovat přerušení veškerých styků s nějakou osobou?

Uvědomuje si vůbec, že si pod sebou řeže větev? Nejspíš ne, ale činí se zdatně. Až tak, že se Modroočko před domem nemá k vystoupení a po chvíli prosí, jestli by mohl přespat u mě, že nechce být sám. Dům mé matky má zvláštní sílu. Je malý a obrovský zároveň. Často sloužil jako azyl nejrůznějším známým, kteří se ocitli v nesnázích. I hluk z dálnice smíchaným se slavičím tlukotem má něco do sebe. Obložím Modroočka léčivými čoklíky a on si aspoň na chvíli vydechuje. Držím ho za ruku a naposledy, co jsme se tmou dívali na hada z ráje na skříni, nám připadá jako věčnost. Celou věčnost stál v pět ráno bos v kuchyni. Nemohla spát, tak ho vzbudila.

Než začalo pršet, stihla jsem si spálit záda. Zasadila jsem kytky do koryta před domem. Vypadají jako malé jiřiny, ale zahrádkářští experti jim na cedulce říkají jinak. Bojím se, že je někdo ukradne.

Hurá na Hooverphonic.

Jako malá jsem je poslouchala pořád a v jednom kuse. Táta instaloval snad do každé místnosti v domě aspoň jednu reprobednu, takže nebyl problém hrát si nebo utírat nádobí a přitom poslouchat pohádky.

Když jsem se nedávno pídila po znělce z Rumcajse, poslechla jsem si tu desku. A znovu mi to naskočilo. Nejen slova, ale i Högerova intonace, přeskakování jehly přes škrábance. A tak je to i s Hurvínkem, kterého rodiče jeden čas stejně jako Karkulína zakazovali, protože jsme po jeho vzoru příliš vyšilovali, Křemílkem a Vochomůrkou, pohádkami, co čte Rotrová, Maxipsem Fíkem, Ferdou Mravencem, Erbenovými pohádkami a spoustou dalších. Jenom pohádku o tom netopýrovi, co četl ukňouraným hlasem herec, co mu nikdy nemůžu přijít na jméno, jsem ráda neměla. To kňourání se mi nelíbilo.

U Rumcajse mě ale zarazilo, jak jsem tomu jako malá mohla vůbec rozumět. Tolik zvláštních a zastaralých slov, zkomolenin a parodování, které dítě nemá šanci odhalit. Máma říkala, že to je tam proto, aby si i rodiče přišli na své. Asi.

Každopádně pohádky z gramofonu se mi zaryly do paměti mnohem víc, než pohádky čtené rodiči, byť také stokrát dokola. Zvláštní je, že to, co četl táta, se víc podobá těm gramofonovým. I přesto, že má máma zvláštní a neobvyklou (někdo by řekl divnou) intonaci a dikci, tudíž by se dalo předpokládat, že bude pro svou odlišnost snadnější k zapamatování. Ne tak pro mě, protože jsem ji beze zbytku převzala.