Blocek

Vlastně nevím, proč jsem tak rozladěná. Počítač mám zpátky, opravený, zadarmo, a to všecko takovou rychlostí, že se ani nebylo nutné chlácholit, že tak to chodí vždycky a co že jsem čekala. Možná právě proto. Že je všecko tak dokonalé, ale přesto ne úplně. Štve mě, že nemůžu rozchodit icq a nedostanu se na stránky bloggera. Obojí bez zjevného důvodu a pouze doma. Jsou to pitomosti, ale kazí potěšení z toho, že je zase všecko v pořádku.

Možná mám taky ještě pokaženou náladu z čoklíků. Poprvé v životě se dostali do role velkých, otravných, nevycválaných psisek. Bratr si pořídil kotě. Z psího útulku, měsíc staré. Je roztomilé, veselé a na krku má bezpečnostní rolničku. Čoklíci jsou proti němu skutečnými psy, asi jako rotvajler proti nim. A najednou se všechno to jejich psovství projevilo. Hlučnost, neohrabanost, teleckost. Hrůza, něčeho takového jsem se dočkat nechtěla. A vysvětlujte to někomu, kdo si vydyndal kotě místo dítěte. S kocourkem to ještě bude zajímavé. Prej bude mít hlavní stan u bratra, protože... Prostě proto. Plyne z toho, že tam bude mít hlavní stan i někdo jiný? Nebo ho bude mít bratr na krku, až přejde první nadšení?

Od úterka zase pěkně do školy. To na náladě taky nepřidá, když pomyslím na všechny ty organizační zmatky, které začátek každého trimestru provázejí. Už znám rozvrh, jenom nevím, který pro mě platí. V každém případě sbohem dvoudenní celodenní studium.

A prší a prší. Co mě naladí?

Ráda se dívám na dispiclíny, ať už to je olympiáda nebo ne. Právě probíhající olympiádu ale provázejí podivné zvěsti. Vlastně začaly už dávno před zahájením. A jak se říká, není šprochu... Napřed se sýčkovalo, že nebude dostaveno včas, že konstrukce střechy je pochybná apod. Pak přišla na přetřes bezpečnost. Mimochodem, že se hlídači zastřelí mezi sebou, na důvěryhodnosti nepřidá. Alespoň v mých očích. Následoval skandálek s vyskakováním z okna. A dopingy, bez nich jsou dispiclíny nemyslitelné. No a nakonec šukání o nepohodlí a hrabivosti. Že se střechy nestihly a diváci se pečou, přičemž na závodišti je k dostání pouze jedna značka nápojů a krmě. A zákaz vlastního proviantu. Takže zvesela, skoro jako po našem, let's rake together!

Když se k tomu přidají rozruchy kolem odkazování na oficiální web, působí olympiáda značně nesympaticky. Vlastně by mi to mohlo být jedno, do Athén by mě jet ani nenapadlo, sledování dispiclín v televizi je pro tak akorát a co je mi do nějakých oficiálních webů dutohlavů. Jenže právě ta dutá nadutost mě zasekla drápkem.

Za prvé logika. Oficiální web by měl být rád, že se na něj odkazuje, ne? Pokud je na něj odkázáno slovem olympiáda, měl by být dokonce poctěn, protože takové označení je jaksi obecné, nadřazenější nějaké olympiádě v roce 2004, kdesi v Athénách. Anebo mají pořadatelé takový vítr z výše jmenovaných šeptand, že se obávají, že negativní odkazy převládnou? Pokud je tomu tak, pak zřejmě je důvod k obavám a pravdy více než trochu.

Za druhé mezinárodnost. Pokud se nepletu, je olympiáda podnikem mezinárodním a dosti si na tom zakládá. Vrcholní představitelé mluví při ceremoniích nejen anglicky, ale i francouzsky (anebo naopak?) a tlampače na stadiónech hlásí i řecky. Přesto je všem s výjimkou anglicky a řecky mluvících vnucován jediný možný,text odkazu. I Francouzům. Zdá se mi to malicherné a hloupoučké. Proč Řekové, jen proto, že jsou pro tentokrát pořadateli, mohou mluvit a psát po svém a zbytek ne? Proč je druhý jazyk ponížen (na úroveň všech dalších neoficiálních)?

Za třetí cit pro jazyk. A také pravopis. Proč by měl být u řečké "buňky" lepší než u české a proč si naivně myslet, že čím výše v hierarchii, tím lepší a vytříbenější? Tak schválně, kolik rozdílů najdete a kdo udá Český olympijský výbor za špatné odkazování?

Vysvětlení, které se mi nejúporněji dere na mysl, je prosté, prostinké a souvisí s povahou sportovních funkcionářů. Jakouže povahou? No, když už to slovo samé zní jako nadávka... Sov třeba, ne že netřeba.

Oblíbenou otázkou, která má ukázat, co je člověk zač, je vyjmenování tří věcí, které by si s sebou vzal na pustý ostrov. Robinsonské přežívání je romantickou představou, ale uvědomují si respondenti, co to skutečně obnáší? Nemám na mysli tolik skutečné přežití, obstarání si potravy, stavbu úkrytu apod., ale zvládnutí samoty.

Člověk je prý tvor společenský a jak se zdá, někteří jedinci samotu snášejí velmi špatně. Stačí si namátkou projít pár stránek nedobrovolných singlů nebo seznamovací inzeráty. Tendence shlukovat se a párovat se a naprosté zoufalství, pokud se to nedaří. Přitom osamělých přibývá. Důvody jsou různé, pokud jsou vůbec známé. Co je na samotě tak tíživého a proč se ti, kdo jí neholdují, přesvědčeni, že se společníkem bude život růžovější, když nevydrží ani sami se sebou? Jistě, že je jednodušší nebýt na všecko sám, moci se podělit o povinnosti a náklady. To je ale výhoda ekonomického rázu.

V tom problém osamělosti nespočívá, protože doba pokročila a přežít je schopen i jedinec bez podpory celé tlupy. Chybí nějaká interakce? Mít si s kým popovídat, koho obejmout. Asi. Psychická pohoda je důležitá, nicméně souvisí s přístupem. Kdo se nesmíří, nebo aspoň nějak nesrovná, s okolnostmi, toho budou drtit více než toho, kdo je na sebe tolik doléhat nenechá. Kromě toho je rozdíl mezi samotou a osamělostí, i když v mnohých případech jdou ruku v ruce. Kdo je sám, nemusí být ještě poustevník. A naopak poustevník se nejspíš necítí osaměle...

Co jsem chtěla říct? Že nerozumím fňuknám, které neumí být samy, neumí samy sebe zabavit a myslí, že někoho druhého by zabavit dokázaly. Které neakceptují rozhodnutí druhé strany obejít se bez nich. Které jsou nešťastné, ale svůj žal si masochisticky hýčkají.

Být sám není katastrofa a proti osamělosti se dá něco podniknout. Kromě toho jsem přesvědčena, že Robinson se musel setsakramentsky ohánět pro holé živobytí, že mu na smutnění čas nezbýval. To tak ostatně bývá, když je co dělat. Nebo se pletu a robinsonáda se na mně už podepsala?

Zdrava dosla, tak jsem zase doma. Mam pocity jako pred rokem. Dole sedi v kukani pan spravce a neproklouzne mu ani mys. Nakladni vytah ma stale spatny kontakt. Kdyz rozrazim litacky do chodby, dychne na me ten samy dech hotelovych chodeb. Novy soused ma ruske jmeno a je to prece jen nocni tvor. Tichy ne.

Rozpakovavam jako pred rokem. Rozdil je v tom, ze prvni noc jsem nespala na zemi. Nejaky nabytek uz prece jen mam. A taky televizi. Mozna se na ni ted i budu divat, kdyz je muj pocitac chory. Udajne ho vyleci za tyden a pul az dva tydny, coz je prilis krasne, nez aby to byla pravda. Tak si pockame.

Jsem rada zase doma. Neni totiz doma jako doma. Cele leto jsem byla doma, u mamy. Nejak to tam ale prestava byt doma. Vim, ze jsem slibila, ze muj domov tam zustava, ale je rozdil mezi doma a domovem. Napr. duchodcu. Poslednich ctrnact dni tam bylo prelidneno a novy chlap do domu znamena budovatelske nadseni.

To je vubec zvlastni. Touha bastlit a vylepsovat, ale spis pro potechu nez funkcne. Jak se neco musi, nadseni je v trapu. A posedlost vodou. Zahrada uz pamatuje po dvou bazenech, jezirkach a venkovnich sprchach. Ted pribyde fontanka. Zajimalo by me, o cem vypovida srovnani velkych projektu zednickeho razu s nabytkovymi inovacemi a prekachlikovavanim pradelny.

Nejsem na tom ale nejhur, o svuj pokojicek jsem jeste neprisla. A to tam ani nekourim!

S postupným mizením či úbytkem puťky domácí se o to markantněji projevuje existence zvláštního druhu, zvaného kapoun domácí.

Tento svébytný druh charakterizuje především nuda. Jeho zástupci jsou samotným zosobněním nudy. Nemají žádné zájmy, protože jsou nade vše příliš povzneseni, než aby je mohlo cokoliv zajímat, nebo proto, že jim v rozličných činnostech brání vnější okolnosti, jako např. nedostatek času, důležitější životní úkony a priority, majetkové poměry apod.

Nezainteresovanost a znuděnost jich samotných by nikoho trápit nemusela, kdyby neměla v některých případech takový dopad na jejich okolí, především na jejich životní družky. Problém ovšem je, že - ač se to může zdát nelogické, podobně jako čmelák není trubcem včely - samičkou kapouna domácího není vždycky nutně puťka domácí. Dochází i k mezidruhovému párování a v tom spočívá kámen úrazu. Pokud je životní družkou kapouna domácího slípka podnikavá či dokonce dravčice nespoutaná, neštěstí je na světě. Nešťastný je nejen kapoun, že je jeho domácí pohoda narušována neposedností jeho družky, která nemá pochopení pro nehybné spočívání a pořád si musí něco vymýšlet, ale i samice, která je omezována ve své vrozené neposednosti a činnorodosti.

Najít kompromis je těžší, než se může zdát, protože ani jeden nemá pochopení pro postoj druhého. Pohromou je, pokud je sameček silnější a samička poddajnější. Kabousením si kapoun dosáhne svého a samička tiše úpí. Spokojený ale není ani jeden z nich, protože kapoun nemůže netušit sklony své partnerky a ona naopak potlačuje svou přirozenost, sociálnost, komunikativnost a aktivní přístup.

Jak taková partnerství končí, prozatím nevím. Snad to prozradí další přírodozpytná pozorování okolí. Nelze než doufat, že jinak než všezničující tragédií.

Nadešel čas nejen můj, ale bohužel i mého nerozlučného souputníka. A přitom pátek třináctého byl včera.

Prázdniny se pro mě nachýlily takřka ke konci. Pozítří se vracím domů. Nechce se mi ani trochu. Měsíc absolutního nicnedělání mě zhýčkal a do ničeho se mi nechce. Aby návrat do normálu nebyl jen tak, rozhodl se dnes ráno můj drahý notebook, že s největší pravděpodobností trpí vrozenou chorobou, poruchou logic boardu.

Bez pardónu si zčernal a není s ním řeč. Zítra proběhnou v rámci loučení záchranné práce, či alespoň pokus o ně. Paradoxní je, že se modlím, aby to byla chyba logic boardu, protože roční záruka mi před několika dny vypršela. Jako na potvoru. Pokud by to bylo ono, mám jistou šanci dostat nový, lepší notebook, což by nebylo marné :o)

Přesto mi není dobře po těle. Jako by mi chyběla ruka. Bez kalendáře jsem jako bez hlavy. Nehledě na to, že oprava by se rovnala pouštění žilou. Asi jsem ho přechválila. Moc jsem mu věřila a teď se mi dělá špatně při pomyšlení, o co všechno můžu nenávratně přijít. S novým školním rokem začínám vždycky znova. Letos výjimečně nejdu znovu do prváku, takže i to je důležitý mezník. Těšila jsem se, že letos na podzim nebudu muset homelessit v počítačových učebnách jako loni, když už jsem tak trochu zabydlená.

Uvidíme, strach má velké oči, třeba to nebude taková pohroma. V každém případě nebudu jako ten malý bílý Amík a nezmizím si jen tak po anglicku. Mlčení znamená smrt na svodidlech, nedostatek inspirace nebo mě ta mrňavá věc skutečně nechala ve štychu.

Nejsem žádný odrzlý usmrkanec, který by odmlouval na potkání, a s lidmi na ulici se nebavím, protože maminka říkala, že s cizími se bavit nemám, ani si od nich nic nebrat. Přesto jsem dneska jakémusi pánovi na ulici něco řekla.

Byl to takový nechutný pán, kdo nectí šediny, by řekl plesnivý dědek. A ten něco povídal druhému takovému. Stáli jsme na tramvajové zastávce a já bych si jich ani nevšimla, kdyby ten první v jeden okamžik hlasitě nezvolal: "To je ten kapitalismus! Nikoho nepotrestaj." Očividně to řekl tak nahlas, protože chtěl, aby to každý slyšel. Slyšela jsem to i já a k vlastnímu překvapení mu odvětila: "No jo, to za komunismu... Potrestali i toho, kdo nic neproved'." Pán prskal a mlel obehranou písničku o dnešní mládeži a neúctě ke stáří. Nezdržovala jsem se jím dále a jela si po svých.

Přesto jsem o té příhodě musela přemýšlet. Skutečně nectím stáří? A nepokud ne, proč? Že ti, které ctít mám, nevykazují žádné známky moudrosti? Že se chovají jako hovada a s jejich názory a pohledem na svět nemůžu nikdy souhlasit?

Nejspíš je to skutečně tak. Necítím pražádný respekt k někomu, kdo se nestydí na veřejnosti hlásat takové bludy a ještě tím obtěžovat okolí. Kdo si ve své zaslepenosti idealizuje minulost, která pokurvila život kdekomu, a nemá ani tolik studu v tělě, aby mlčel. Chtěla bych ho vidět za toho jeho milovaného komunismu. Tehdy se jistě na veřejnosti neodvážil ani pípnout a dneska má keců plnou hubu.

Padá z toho na mě beznaděj. Tihle by měli být ti moudrými stařešinové, ke kterým se mladší obrací pro radu? Vždyť ti ani za mák nerozumějí, co se kolem nich děje. Příkladem roztomilejšího typu budiž sedmiletý školák, který si v Mekáči poroučí jako štamgast, zatímco děda jen bezradně kouká. Tyhle bychom měli společně zaopatřovat ve stáří, za všecko, co pro nás udělali? Jedinou útěchou mi je ona plesnivost. Zanedlouho zplesniví docela a bude veta po nich i po jejich řečech.

Inspirací je mi zpráva o snaze rumunské policie zakázat topless důchodkyně a nedávný rozvohor s matkou. Co je ještě přijatelné či únosné, pro koho, za jakých okolností? Někdo je sebekritičtější než jiný, někdo je stydlivější, někdo má lepší odhad pro vhodnost situace. Někdo se s vlastním tělem a stárnutím smíří snáze a rychleji, jiný nikdy.

V podstatě lze rozlišit dva pohledy na věc. První klade důraz na okolí, druhý na svou vlastní osobu. Jsou to extrémy, mezi nimiž je spousta mezistupňů, to je jasné. Osoby z první skupiny se na sebe dívají očima druhých. Nebudu se někde odhalovat, když nejsem dokonalá. Nebudu nosit minisukně, když mám tlusté nohy a křečáky, kdo se na to má dívat. Nikdo není zvědavý na vrásčitou nahou stařenu. Takový přístup může podporovat různé pocity méněcennosti, nebo je z jejich důvodu naopak zaujímán.

Osoby z druhé skupiny si s hodnocením okolí hlavu nelámou. No a co má být, že jsem tlusťoch, proč bych nenosil šortky, když je vedro, pohodlí nade vše. Komu se to nelíbí, ať na mě nekouká. Proč bych měla na stará kolena přestat chodit na nudapláž? Nikdo není dokonalý a každý má právo na život, dělat si, co uzná za vhodné. Jistě není dobré se řídit jen názorem druhých, ale někdy trocha sebekritiky neuškodí. Třeba proto, že spokojenost s vlastní vepřoidností jako protest zastiňuje škodlivost obezity.

Přijatelnost je určena uměřeností, soudností a kompromisem. A smyslem pro realitu. U každého zvlášť.

Nicméně požadavek Rumunů je usvědčuje z pokrytectví. Domnívala jsem se, že nudapláže vznikly pro vyznavače nudismu, popř. naturismu, pro které není nahota otázkou estetickou. Očumovat je je sprosté. A pokud je opalování se nahoře bez přijatelné už i na obyčejných plážích, je sprosté to od určitého věku zakazovat. Má se starším dámám snad zakázat barvení vlasů, protože to vypadá směsně a nepřirozeně? Anebo nošení uniformy pupkáčům, protože dělají ostudu svému povolání?

Dnes odpoledne jsem provedla své první vloupání. Tedy první skutečné vloupání a stala jsem se "lupinem". Dobývání se do domu, když jsem si zapomněla klíče nebo mi vítr přibouchl dveře, nepočítám. Navíc to byl komplot, vloupávala jsem se společně se sestrou.

To je tak. Sestra tu má na návštěvě belgický zájezd. Zájezd nejeví mnoho nadšení pro sight-seeing a jiné turistické radovánky a přednost dává hraní na playstation. Proto jsem navrhla alespoň ping pong. Aby byli na čerstvém vzduchu a nezblbli docela. Potíž spočívala v tom, že desky stolu jsou uloženy v kotelně, ale podstavec byl v garáži. Garáž sotva stojí, ale vrata měla zamčená petlicí s visacím zámkem, od něhož není klíč. Vyzkoušela jsem všechny klíče, které existují, ale žádným se mi zámek odemknout nepodařilo. Nejspíš je zarezlý.

Rozhodla jsem se použít hrubou sílu. Aby nás sousedé neudali pro vloupání, odeslaly jsme hochy zpět k playstation a počaly odšroubovávat petlici jen já a sestra v minisukni. Kdo by si pomyslel, že dvě nežné dívky garáž neodemykají, ale páčí, že ano. Jeden šroub se mi skutečně vyšroubovat podařilo, ale druhý ne. Nešel odstranit ani páčením, ani urazit palicí. Kdo pochybuje o dívčí hrubé síle, nechť zví, že celá petlice byla zdeformovaná a zničená a chvíli to vypadalo, že jsme vyrazily celé křídlo vrat, ale potvora škoub pořád držel. Pomohla až pilka na železo.

Z úspěšně otevřené garáže jsem vyprostila do pavučin zabalený podvozek, uraženou petlici zamaskovala břečtaněm a sestru odeslala dokoupit pálky do počtu a novou petlici se zámkem. Už se těším, až ji budeme za tmy přišroubovávat.

Potkala jsem zvláštní dámu. Tedy, dámu... pod tímto pojmem si představuji ženu decentnější a kultivovanější... Osobu dvakrát starší než já, dvakrát tak objemnou, dvakrát tak užvaněnou.

K větrné smršti ji přirovnat nemohu, protože působí ničivěji. Možná k mořské bouři nebo k vodopádu. Ohluší vás, obklopí, zalehne, není úniku. A dosáhne svého. Je to prodavačka, přebornice ve svém oboru. Zákaznice jí tolerují, že jim tyká, ačkoliv je mladší, že je nazývá nejrůznějšími nejhrůznějšími zdrobnělinami, že nadává jako špaček, že řve a neposlouchá nikoho kromě sebe, že jim napálí cenu, jakou odhadne podle obsahu jejich peněženky. Prostě že je hrozná. Je totiž tak moc suverénní, že jí je snadno uvěřit.

Zvláštní, jakou moc a účinky má kombinace zkušeností, psychologických triků, odhadu, vulgarity, suverenity, elitářství, podvodnictví a snahy prodat.

Vlastně ani nevím, co jsem chtěla říct. Že mi vykecala díru do hlavy? Nedokážu popsat pocit ze dvou hodinového setkání, které mě naprosto fyzicky vyčerpalo a duševně otupilo a přitom potěšilo, i když jsem se dozvěděla taktéž méně lichotivé věci. Tak jsem jen zvědavá, jestli se vyplní její proroctví, že až se začnu živit mozkem, skončím u Niny Ricci. Vždyť kruci ani neví, co dělám :o)

... říká občas napůl vážně a napůl z legrace můj táta. Čím jsem starší, tím víc vnímám, jak moc je tomu tak. Ale i když pár lidí pochybuje o mé vyspělosti a zralosti, já si zas tak špatně nepřipadám. Můj táta má totiž prima mámu a moje máma má prima tátu :-) Jsou spolu hodně let a přitom pořád šťastni a mají se upřímně rádi. Jasně že museli projít spoustou kompromisů a že taky mají problémy. Ale čím sem starší, tím víc vím, že to není hra, narozdíl od mnoha jiných párů jejich věku... A to jsou spolu takřka 24 hodin denně, doma v práci, na dovolené... A pak že neexistuje láska na celý život!

Takže - rodiče se na mně určitě podepsali, třeba mi předali "to nejlepší" ze svých genů... Dioptrie, špatné zuby a dásně, náběh na žaludeční vředy a tak :D Ale taky strašně moc dobrých věcí. Ano, jsem stejskací, jsem nerad sám, v určitých věcech nechci být nikdy dospělý, někdy jsem až moc vtipný a nesnáším nespravedlnost a povýšené tupce. Ale je to špatně? Jsem na tom fakt hůř než moje okolí? Co třeba nejlepší kamarád, který je po vzoru svého otce neochvějná hlava rodiny, trošku patriarcha - kmenový vůdce? Nebo jeho přítelkyně, která se dodnes nevyrovnala s nenadálým odchodem svého otce za jinou "paní", vždyť byly s matkou zdánlivě tak spokojení - vytvořila si proto v hlavě pohádku o zamilovanosti a lásce, jediné věci na které záleží. Když se zamiluješ, máš přece právo spálit všechny mosty, nechat za sebou všechno ležet v prachu, přátele, rodinu, děti a komukoliv beztrestně ublížit... Nebo jiná kamarádka, jejíž otec byl hajzl, a tak zůstala sama s matkou a proto v hloubi duše nás muže nesnáší, ale neomylně si vždycky vybírá podobné typy... Nebo kamarád, jehož otec byl alkoholik a on si vybírá zásadně submisivní partnerky, kterým může dát pořádně vyžrat mládí s přísnou a nesmlouvavou matkou.... Nebo... nebo padesát dalších lidí okolo, na kterých se rodiče tak nebo onak podepsali a oni s tím budou bojovat do konce života...

Nene, nejsem na tom zdaleka tak špatně. Jsem sice v pár věcech infantilní, někdy nevím, kdy přestat s vtipy a začít být vážný a jsem třebas i snadno citově vydíratelný... A taky jsem asi z jiné planety - jsem z mála lidí, jehož rodiče jsou spolu a není to jen z nutnosti, zvyku nebo přetvářky. Jsem jeden z mála, kdo věří, že je možné mít nejlepšího přítele opačného pohlaví. A taky věřím na osud, třebas že existuje osoba něžného pohlaví, se kterou jsme si souzeni. A jestli je to směšný, tak ať. Nestydím se za to. Nestydím se za sebe, od toho mám totiž rodiče :-).

Děda měl pravdu. Teda to křenění mi ještě úplně definitivně nezůstalo, ale jde o obecný význam. Neboli, kdo s čím zachází, tím také schází. Bába tak dlouho dělala pitomou a nechápavou, aby se mohla handrkovat, až jí to zůstalo.

Včera jsem byla pověřena bojovými úkoly. Prvním byla návštěva ambasády, což je jedna z mých oblíbených kratochvílí, druhým donést bratrův notebook do opravy, protože mu údajně nehraje jeden reproduktor. Údajně proto, že o závadě je přesvědčen jen bratr. A bojový proto, že jsem s tím krámem táhla napřed do Dejvic a pak na Synkáč, což byla chyba, protože ačkoli vím, že domy se číslují od řeky, udělala jsem v logickém uvažování chybu. Kdo by si pomyslel, že vrchol kopce je řece blíže než údolí. V rámci úkolu jsem měla sehrát roli pipky, která se bez opraveného počítače nesmí vrátit. Podařilo se. Notebook jsem udala a o sto kilo lehčí jsem se rozeběhla odvézt své milované vozítko na preventivní prohlídku. Prostě na Péčko.

Potíž byla v tom, že do husí role jsem se tak vžila, že když jsem u pumpy spatřila nápis "Myčka", bez váhání jsem vjela dovnitř. Další chyba. Nezbývalo než pokorně vycouvat, mycí linku objet a vjet do ní z druhé strany. Zbytek dne se naštěstí obešel bez dalších úhon, ačkoli mě dosti zaskočil fakt, že u Favorita jsem utočila volant bez posilovače jednou rukou, zatímco u Felicie nikoliv. Nakonec jsem tu zatáčku ale vybrala :o)

V rámci přežití se tedy musím naučit méně vžívat do zkázonosných rolí a začít si konečně nasazovat sluneční brýle před nastartováním. Jinak mi ten škleb opravdu zůstane.

Terciánská seminární práce z dějepisu.

Úvod

Úkolem této seminární práce je porovnat denní život Římanů a nás; zjistit, v čem se liší a v čem se naopak shodují, porovnat věci, které denně používali s těmi, které používáme my, a s těmi, které používali lidé jiných národů ve starověku.

Dům

V Římě se bydlelo v několika typech domů. Boháči, kteří na to měli, bydleli ve vlastních domech, nazývaných domus. Těchto domů bylo v Římě málo, asi 1800. Ostatní Římané bydleli v činžovních domech, kterých bylo přibližně 47 000. Stavitelé tyto domy hnali až do výšky šesti pater. Ještě byl jeden typ domu, a to "městská vila", což byla kombinace domu s hospodářským stavením. Někteří boháči si stavěli letohrádky, aby měli kam jezdit odpočívat.

Domus

Římský dům se podobal původnímu řeckému domu. Všechna okna směřovala do dvora, takže dům byl zvenku naprosto uzavřený. Domy byly omítnuty silnou vrstvou omítky proti vlhku, ale tato omítka nebyla na pohled moc pěkná. Do ulice vedla jen úzká okénka v poschodí, která někdy byla zasklená a většinou sloužila jako větrák. Do domu vedla obvykle dvoukřídlá vrata přímo z ulice nebo ze zahrady. U dveří byl otrok-vrátný. Už tehdy se na dveřích často objevovaly nápisy "Pozor na psa" (Cave canem). Vraty se vstoupilo do předsíně (vestibul). Podlaha ve vestibulu často ukazovala zámožnost pána domu. Bývala zdobena mozaikou. Z vestibulu se vstupovalo do atria. Atrium bylo největší místností v celém domě (původně take jedinou obytnou). Atrium nebylo uprostřed zastřešeno. Byla tam díra, kterou dopadalo do atria světlo a také se tamtudy dostával dovnitř čerstvý vzduch. Pod touto dírou byla na zemi nádrž na vodu, která do ní stékala po střeše. Střechy římských domů byly ponejvíce zkosené. Okolo atria byly umístěny menší místnosti, které sloužily jako ložnice, jídelny, komory, lázně, knihovny atp.

Později byl atriový dům rozšiřován o dvůr obehnaný sloupořadím a osázený květinami (peristylium). V podkroví nad ním mívali místnůstky otroci.

Činžovní domy (insuly)

Činžovní domy byly stavěny na relativně malé ploše (na 200-400 metrech čtverečních). Pro srovnání, domus byl stavěn nejméně na ploše 800 metrů čtverečních. Domy byly stavěny z cihel a kamene, spojovaných maltou z vápence a zeminy sopečného původu. Ta dovolovala hnát činžáky do takové výšky. Do domu se také vcházelo z ulice, ale insuly neměly žádné atrium. Do vyšších pater vedla strmá schodiště z kamene. Insuly, na rozdíl od domů, měly okna do ulice, a to velká, takže v insulách bylo více světla než v domech. Jednotlivá patra měla nízký strop, pouze v přízemí byl někdy až šest metrů vysoký. Proto také řemelsníci nebo obchodníci přepažovali místnost, aby tam mohl být i obchod nebo dílna i byt. Byty v insulách se většinou skládaly jen z ložnice. V insulách však bydleli i zámožnější občané, kteří obývali leckdy i celé patro. Přestože byly byty ubohé, byly drahé. Činže se pohybovala okolo dvou tisíc sesterciů za rok, za což byl na venkově slušný domek.

Porovnání

V Římě tedy panoval podobný nedostatek bytů jako dnes. Insuly se asi hodně podobaly našim starým domům s pavlačemi a venkovním schodištěm. Naopak soukromé domy byly rozlehlejší a honosnější. Na rozdíl od maloasijských domů neměly ploché střechy, takže je nevyužívali k sušení potravin a keramiky, ke spaní ani jinak.

Zařízení domu

Římané, stejně jako Řekové, nepoužívali mnoho nábytku. Hlavním kusem nábytku bylo lehátko, které mělo konstrukci buď ze dřeva, nebo kovovou. Velmi často byla tato konstrukce bohatě zdobena. Uvnitř rámu byly nataženy provazy, kožené popruhy nebo dřevěná prkénka. Na nich ležela matrace vycpyná senem. Na lůžko byly dávány kůže, deky, polštáře a prostěradla. Lehátko bylo celkem lehké, takže se dalo přenášet, ale existovala i zděná a obložená mramorem. Římané na lehátku trávili mnoho času, jedli vleže, psali a četli vleže. Jídlo bylo podáváno na spíše menší stolky, které měly často zděný podstavec a na něm byla dřevěná, kovová, slonovinová, mramorová nebo jiná deska. Boháči vlastnili několik desek a střídali je. Stolky mívaly nejrůznější tvary. Římané měli i všelijaké židle, lavice, stoličky a křesla, ale dávali přednost lehátkům. Při jídle seděly jen ženy a děti. Židle byly s opěradly, bez nich, na třech nohách, na čtyřech nohách...

Protože lehátka byla někdy vysoká, dávaly se k nim stoličky jako schůdek. Římané měli dva typy skříní: truhly na oblečení, látky i peníze a skříně, do nichž se ukládalo všechno ostatní. V místnostech byly výklenky, v nichž byly police, které sloužily jako knihovny. Římané si zdobili domy vázami a jiným nádobím, např. poháry, a dále mozaikami, freskami, sochami, obrazy, bůžky a posmrtnými maskami svých předků.

Kuchyně byly jen malé tmavé místnosti, ve kterých bylo ohniště, někdy i pec na chléb. V ohništi se udržovalo stále žhavo. Protože Římané neznali komíny, kouř odcházel dveřmi nebo okénkem. Stěny kuchyně (culina) byly tudíž černé a mastné od sazí. V kuchyni se používalo podobných předmětů jako dnes, třeba pánví (patina), kotlů (aenum), hrnců (ollae), naběraček, různých mis, talířů, mlýnků a příborů. Nádobí bylo hliněné a kovové (i z drahých kovů). Kuchyň byla umístěna spíš v zadní části domu a v její blízkosti byly spíže. Protože kuchyň musela být napojena na kanalizaci, nacházela se v blízkosti kuchyně i koupelna nebo lázně.

Koupelna (balneum) bývala až do začátku císařství zařízena prostě a byla to jen malá místnost. Vana byla buď pevná (zděná) nebo přenosná (kovová). Záchody (latrinae) byly zděné, kamenné nebo dřevěné sedačky s odpadním otvorem napojeným na kanalizaci.

Ostatní pokoje byly zařízeny různým nábytkem, který určoval, k čemu má ona místnost sloužit.

Porovnání

Nábytku všechny staré národy používaly mnohem méně než my. Nábytek byl také více zdobený. Typy nábytku se nijak podstatně neliší od dnešního nábytku. Rozdíl je v tom, že Řekové, Římané a další více leželi než my, kteří spíše sedíme.

Nádobí se také v podstatě nezměnilo, ale dnes se používají trochu jiné materiály. Většina kotlů byla měděných. Je docela možné, že dost lidí bylo vlastně přiotráveno (či dokonce otráveno) používáním měděného nádobí, na kterém se snadno vytvoří jedovatá měděnka.

Ve výzdobě svých domů se od nás také vlastně nelišili. Ani vybavení koupelen se moc nezměnilo. Dnes však, na rozdíl od Římanů, má každý byt vlastní koupelnu a záchod, zatímco v insulách byl záchod jen v přízemí a často se stávalo, že obyvatelé insul chodili na záchod na ulici, což rozhodně nebylo hygienické.

Vytápění a osvětlení

Protože v Římě bylo počasí většinou velmi teplé, a to i v zimě, nepoužívali ústřední topení, i když ho znali a bylo velmi důmyslně vymyšleno. Fungovalo tak, že pod podlahou a ve zdech byly průduchy, kterými proudil horký vzduch. Ten byl ohříván v odlehlé místnosti. Topilo se dřevem nebo dřevěným uhlím, spotřeba však byla tak veliká, že ani boháči si takto nevytápěli celý dům. Tímto způsobem byly vytápěny jen lázně. Pokud bylo v zimě chladněji, přioblékli se a v noci se více přikryli. K přitápění sloužilo i kuchyňské ohniště nebo krb a přenosné ohřívače.

Osvětlení byl větší problém než topení. Venku se dalo svítit pochodněmi, doma voskovými svíčkami s papyrovým knotem nebo olejovými kahany. Ty se vyráběly v nejrůznějších tvarech a podobách. Většinou z hlíny, někdy i z drahých kovů. Kahany i svíčky se dávaly do různých stojanů a držáků umístěných buď na zdi nebo u stropu. Tyto držáky (candelabrum - kandelábr) byly bohatě zdobeny a vyráběny z drahých kovů a materiálů. Protože všechna svítidla dost čmoudila, trpělo mnoho Římanů dýchacími a očními záněty.

Porovnání

Ústřední topení v Římě se neliší od vytápění starých hradů. Od dnešního se liší jen tím, že není ohříván vzduch, ale voda. Starověké a středověké osvětlení je to samé. Ovšem mezi dneškem a starověkem je hodně rozdílů. My svítíme elektřinou a svíčkou se svítí jen nouzově, pokud nejde proud. Místo pochodní jsou dnes baterky.

Lázně

Lázně začaly vznikat v 1. století ACN. Jednak byly lázně soukromé, jednak státní-císařské. Soukromé lázně byly vystavěny soukromníky v přízemí insul i v soukromých domech. Byly to převážně malé veřejné lázně. Také vstupné bylo o něco vyšší než v lázních státních. O něco později otevřel M. V. Agrippa první velké veřejné lázně na Martově poli. Kvůli nim musel zajistit nový vodovod, který zajišťoval dostatek vody. Vstup do těchto lázní byl zdarma. V roce 64 otevřel nové lázně Nero, v roce 69 Vespasianus, v roce 75 Titus, Traján otevřel dokonce dvoje a Hadrián otevřel lázně roku 120. Vstupné do těchto lázní bylo čtvrt asu pro muže, půl asu pro ženy a pro děti byl vstup volný. Poozději byly ještě vybudovány Caracallovy a Diokleciánovy, které byly nevětší. Lázně, většinou velmi honosné budovy, stály v sousedství cvičiště. Mimo vlastní bazény, vany a šatny byly v lázních i společenské místnosti. Muži a ženy se měli koupat odděleně, ale společenské místnosti byly společné. V lázních byly, kromě vlastních lázní, poskytovány různé služby, jako holič, masáže apod. Lázně byly otevírány po poledni a zavíralo se před setměním, protože nebylo osvětlení.

Porovnání

Musíme si přiznat, že Římané o mnoho více dbali na čistotu, než se dbalo ve středověku. Úroveň hygieny se jim přiblížila až ve dvacátém století, ale přesto by si mnohé současné bazény a plovárny mohly vzít z římských lázní příklad. To se týká nejen otevírací doby, ale i ochoty zaměstnanců a kvality služeb. Na čistotu se dbalo nejen v Římě, ale i v celém říši.

Oblečení

Římané, podobně jako Řekové, většinou nosili dva druhy oblečení. Úplně původně nosili jen bederní roušku z kůže nebo plátna. Později ji nosili jen dělníci a atleti. Záhy se však jako spodní oděv rozšířila tunika, což byl obdélník sešitý po stranách a byly nechány jen otvory pro ruce a hlavu. Tunika se nosila přepásaná páskem nebo špagátem. Byla podkasaná tak, aby vpředu sahala ke kolenům a vzadu byla delší. Později se nosila i tunika s rukávy. Kdo nosil tuniku pod kolena, byl považován za změkčilce, a kdo kratší, za nemravu. Neujal se asi Césarůb pokus o prodloužení, aby zakrývala kolena. Tunika byla čistě bílá. Jenom senátoři a jezdci na ní měli červený svislý pruh. Senátoři širší, jezdci užší. Přes tuniku se nosila slavnostní tóga. Tu mohl nosit jen římský občan. V době smutku se nosila tmavá tóga. Ženy také nosily tuniku, později delší stolu. Jinak nosily peplos, což byl oblek vcelku podobný tunice. Pokud šly ven, přetáhly si cíp pepla přes hlavu jako závoj. Vojáci nosili krátké tuniky, plášť a zvláštní boty (caliga). Římané nosili doma řemínkové sandály, ven nosili jakési kožené polobotky. Patricijové měli právo nosit červené boty s půlměsíčkem. Stejné černé nosili senátoři. Chudí a otroci nosili dřeváky. Obuv žen byla stejná jako obuv mužů, jejich však byla pestřejší a lehčí. Také se nosily jakési "pohorky". Římané neznali ani punčochy, ani ponožky, obouvali se naboso. Jako kabát používali různé pláště, často s kapucí, které byly jak z vlny, tak z kůže. Oblečení bylo z látek lněných, vlněných, hedvábných, polohedvábných a bavlněných. V Římě chodili muži prostovlasí, jen propuštěným otrokům byla nasazována čepička, většinou vlněná nebo plstěná, zvaná pilleus, která byla symbolem svobody. Na cestování v horku byl slaměný klobouk se širokou krempou, aby dobře chránil před sluncem.

Porovnání

Oblečení téměř všech starověkých národů se od dnešního velmi liší. Výjimkou jsou snad Galové a Skythové, kteří nosili volné kalhoty, které od nich poměrně pozdě převzali římští vojáci. Řecké a římské oděvy se od sebe moc neliší, obojí jsou většinou pruhy látky, které jsou omotány kolem těla a spojeny různými sponami a jehlicemi. Ani Římané, ani Řekové moc nešili. Často byly používány průsvitné látky, stejně jako v Egyptě a na Krétě. Římané původně chtěli, aby v jejich oblékání byla patrna především prostota a vážnost. Proto nosili jednobarevné a jednoduché oblečení (na rozdíl od Syřanů, Germánů, Peršanů a Kréťanů), ale později se také rozšířily pestré látky, hlavně pod vlivem těchto národů.

Účesy a vousy

Nejdříve se nosily vlasy i vousy dlouhé, ale později se ujaly kratší vlasy, tzv. vojenský účes. Za republiky byly vlasy zčesávány z temena dolů k čelu. Nestříhané vlasy nosily jen děti a lidé ve smutku. Římané nosili hladce oholenou tvář, jen ke konci republiky nosili příslušníci intelektuálních vrstev plnovous. Všeobecně se začal plnovous nosit až od Hadriána a nosil se až do Konstantina Velkého. Péči o vlasy a vousy svěřovali Římané holičům a bradýřům, kteří používali různé nůžky, břitvy, hřeveny, pinzety, kulmy, pomády, mýdla, pudry apod. Břitva mimochodem patřila původně do kosmetické výbavy ženy. Za císařství byl módou bohatý, uměle nakudrnacený účes. Vlasy byly delší než za republiky.

Ženy nosily vlasy dlouhé a učesané do rozličných účesů. Mladé ženy nosily účesy spíše jednodušší. Většinou měly vlasy rozdělené na pěšinku uprostřed hlavy, vlasy byly staženy do copů a zatočeny do drdolu. Ofina se nenosila. Vdané ženy nosily mnohem složitější účesy. Často měly vlasy nakrouceny a spolu s falešnými copy upraveny do vysokých účesů. Účesy si zdobily stužkami, čelenkami, sponami, jehlicemi a jinými šperky. Římanky toužily mít světlé vlasy, a proto si je často dávaly odbarvovat a nechávaly si dělat paruky z vlasů germánských žen. Protože žena by sama na úpravu složitého účesu nestačila, měla mnoho služebnic a otrokyň, které byly vyškoleny v kadeřnictví a kosmetice. Ženy si stejně jako dnes podmalovávaly oči, červenily tváře a rty a barvily si řasy a obočí. Ke kosmetické výbavě žen patřila spousta palet na roztírání líčidel, zrcadel, dóz, hřebenů a lahviček. Šperky se nosily stejně jako dnes.

Porovnání

Nošení vousů u Římanů je stejné jako dnes, ale účesy žen, zvláště ty složitější, se liší. Stejně tak se liší od účesů Kréťanek a Egypťanek, které spíš měly hlavu oholenou dohola a nosily složitě upravené paruky. Nutno přiznat, že výsledek vypadal skoro stejně. Římským účesům se také podobají účesy z osmnáctého století. Na líčení se toho mnoho nezměnilo, ledaže dnes se více používá chemie.

Škola

Základní vzdělání a výchovu dostalo dítě doma od rodičů, případně od chůvy nebo otroka. V sedmi letech začalo chodit do školy nebo do domu docházel soukromý učitel. Ve městech bylo mnoho obecných, ale i soukromých škol. Všichni museli zvládnout čtení, psaní a počítání. Majetnější měli ovládat i gramatiku, rétoriku, geometrii, práva a hudbu. Ve škole se učila latina i řečtina. Stupně školy byly rozděleny asi jako dnes. První stupeň byla elementární škola (ludus litterarius) a vyučoval na něm ludi magister (litterarius). Druhý stupeň byla škola střední ? gramatická ? vedená gramatikem. Třetím stupněm byla výběrová docházka k rétorovi. Do elementární školy chodily děti (i dívky) mezi sedmým a dvanáctým rokem, ke gramatikovi mezi dvanáctým a patnáctým rokem. Jako třídy sloužily prosté místtnosti, kde byla katedra a sedátka pro žáky. Psalo se na dřevěnou tabulku s voskovou vrstvou (tabula cerata) pomocí kostěného nebo kovového rydla. Když už žáci uměli psát, psali na papyrové svitky inkoustem ze sépie nebo sazí, do kterého namáčeli pero z rákosu nebo kovu. Ve školách nebyly lavice, psalo se na kolenou. Protože systém římských číslic byl velmi komplikovaný, počítali na prstech a pomocí abakusu neboli počitadla. Vyučování začínalo za úsvitu a trvalo do odpoledne. Ve škole vládla přísná kázeň, která byla udržována buď odměnami, nebo tresty, a to i tělesnými. Školní rok trval od 23. března do 19. března. Hlavní prázdniny byly od 2. června do 24. sprna a od 17. do 23. prosince.

Porovnání

Římská škola se od dnešní lišila jen málo.

Čas

Římané neměli pořádný kalendář až do roku 46 ACN, kdy César zavedl nový, ve kterém trval rok 365 a čtvrt dne a jednou za tři roky se přidal jeden den navíc v únoru. Tento kalendář platil až do roku 1582, kdy papež Řehoř XIII. zavedl dnešní, gregoriánský kalendář.

Římský rok začínal původně březnem, ale od roku 153 ACN prvním lednem. Měsíce se nedělily na týdny. Každý osmý den se konal trh. Dny velmi dlouho neměly žádná jména, označovaly se čísly. Ve druhém století se přešlo na sedmidenní týden a dny byly pojmenovány:
neděle - dies Solis, den Slunce
pondělí - dies Lunae, den Měsíce
úterý - dies Martis, Martův den
středa - dies Mercurii, Merkurův den
čtvrtek - dies Jovis, Jovův den
pátek - dies Veneris, Venušin den
sobota - dies Saturni, Saturnův den.

Datování dne v měsíci bylo dost komplikované. V každém měsíci se vycházelo ze tří dnů, které byly pevně dány. Byly to Kalendy (první den měsíce), Nony (pátý den měsíce, ale v březnu, květnu, červenci a říjnu sedmý) a Idy (třináctý den měsíce, ale v březnu, květnu, červenci a říjnu patnáctý). V lunárním kalendáři odpovídaly Kalendy novému měsíci, Idy úplňku a Nony devátému dni před úplňkem. Ostatní dny se udávaly tak, že se denní datum určovalo počtem dnů do nejbližšího základního dne. Římané pečlivě odlišovaly dny sváteční (dies festi) a všední (dies profesti). O svátcích se nekonala veřejná jednání a úřední výkony. Svátečními dny byly svátky náboženské a všechny Kalendy a Idy. V březnu se slavila Matronalia, slavnost římských matron. 17. až 23. prosince se slavily Saturnálie, kdy si otroci a páni měnili role a společně hodovali. Dalšími významnými svátky byly císařem pořádané vícedenní hry. Bylo ale mnoho dalších svátků. V době republiky bylo šedesát pět dní her v roce, za Augusta devadesát tři, za Claudia sto padesát devět, ale Marcus Aurelius je snížil na sto třicet pět.

Den začali Římané dělit na hodiny velice pozdě. Nejprve rozdělili den na dopoledne, odpoledne a noc. Později na ráno, dopoledne, odpoledne a večer. Noc vojáci rozdělili na čtyři části podle střídání stráží. Teprve roku 263 ACN se za 1. punské války dostaly do Říma sluneční hodiny ze sicilské Katany. Ty však ukazovaly nepřesně sto let, než Římané zjistili, že jsou "nařízeny" pro jinou zeměpisnou šířku. Teprve pak si zajistili vlastní sluneční hodiny. Od Řeků převzali dělení dne na dvacet čtyři hodin a den začínal o půlnoci. Ještě později se rozšířily hodiny vodní. Hodiny nebyly rozdělovány na menší části a byly různě dlouhé podle doby slunečního svitu.

Porovnání

Srovnat náš kalendář a dělení dne s římským dost dobře nejde. Společných je dvanáct měsíců do roka, dvacet čtyři hodiny do dne a začátek dne o půlnoci. Babylonský den naproti tomu začínal za úsvitu a řecký večer.

Denní režim

Všichni vstávali za úsvitu, někteří pracovali už před úsvitem. Většina lidí chodila spát brzo. Otroci začínali pracovat také hned za svítání. Pán domu se ještě na lůžku začal věnovat své práci a potom přijímal své klienty. Většina Římanů nesnídala. Pracovní nebo úřední den trval asi sedm hodin. Kolem jedné nebo druhé hodiny odpolední se přestávalo pracovat. Déle pracovali jen otroci a někteří nádeníci. Kolem poledne se jedlo, většinou to byla jen studená přesnídávka. Odpoledne se odpočívalo, chodilo na procházky, četlo se doma i v knihovnách, sportovalo se a chodilo se do lázní. K večeru se jedlo hlavní jídlo dne. Při něm se pořádaly hostiny. Povětšinou byly spojeny s kulturním programem. Den žen se ode dne mužů lišil v tom, že když muž pracoval, žena se věnovala domácnosti nebo sobě.

Porovnání

Většina starověkých národů vstávala mnohem dřív než my a také mnohem dřív končila práci. To samozřejmě souviselo s nedostatečným večerním osvětlením. Největší rozdíl je v režimu dne žen, protože dnes i ony chodí do práce, a proto tráví den odlišně od římských matron.

Použitá literatura

Jan Burian: Řím - světla a stíny antického velkoměsta
R. Hošek, V. Marek: Řím Marka Aurelia
P. Augusta, F. Honzák: Jak se žilo ve starověku
Larousse: Úsvit civilizací