5.11.04
Rétorika
latinsky ars rhetorica nebo eloquentia
Zejména v době římské republiky měla veřejná řeč na shromážděních a u soudů politický význam. Stejně jako v Řecku se řečnictví stalo nezbytnou složkou výchovy a vznikla rétorika jako teorie řečnictví. Již v nejstarších dobách římské republiky vznikalo řečnictví přirozeně, ze společenských potřeb. Pod řeckým vlivem nabylo vyspělejších a kultivovanějších forem. Řeč se stala i literárním druhem. Z římských státníků vynikli mnozí jako řečníci, např. Appius Claudius, zvaný Caecus (Slepý), autor nejstarší publikované řeči, jíž přiměl senát, aby odmítl Pyrrhovy mírové návrhy, Marcus Porcius Cato Censorius a Publius Cornelius Scipio Aemilianus Africanus Minor Numantius. V čase politických bojů za krize římské republiky stoupl význam řečnictví. Jako řečníci vynikli bratři Gracchové, bezprostředními předchůdci Ciceronovými byli Marcus Aurelius, zvaný Orator, a Lucius Licinius Crassus.
V době císařské pozbylo řečnictví politického významu. Zůstalo důležitou součástí výchovy, pěstovalo se řečnictví epideiktické a zvláštní obliby došly deklamace na smyšlená témata (Seneca st.). Proti patetickému rétoricko-deklamačnímu řečnictví, které se stalo příznačným pro celou prózu (tzv. nový sloh), vystoupili koncem 1. století AD klasicisté. Teoretikem klasicismu byl Quintilianus, jehož vzorem byl Cicero. Z epideiktického řečnictví císařské doby se zachovala sbírka panegyriků ze 4. století AD. Vzorem panegyrik na císaře Traiana od Plinia Mladšího (61/62-114? AD). Jedinou zachovanou soudní řečí z doby císařské je vlastní obrana Apuleia z Madaury (2. století AD), obžalovaného z čarodějnictví.
Rétorické vzdělání bylo od 5. století ACN jednou ze základních složek antické výchovy. Nauka o řečnickém slohu se stala nakonec směrodatnou pro prózu vůbec.
Základy řecké rétoriky položili sicilští rétoři Korax a Theisiás v 5. století ACN a především pak sofisté Gorgiás ze Sicílie a Thrasymachos z Kalchédónu, kteří vypracovali princip uměleckého řečnického slohu. V sofistickém systému výchovy zaujímala rétorika přední místo. Sofisté přikládali přesvědčivé síle řečnického slova prvořadý význam a jejich rétorika byla zaměřena na dosažení tohoto cíle. Ísokratés prosazoval oproti sofistům širší pojetí rétoriky. Pro něj není rétorika jen formální naukou, nýbrž důležitým obecně výchovným prostředkem, poskytujícím základy morálky a politických znalostí, který může konkurovat filozofii. Ostré kritice podrobil formální rétoriku sofistů Platón. Důsledné pojetí rétoriky jako prostředku poznání, nikoliv pouze přesvědčování, uplatňovali Aristotelés (Techné rhétoriké, lat. Rhetorica) a jeho žák Theofrastos, kteří se významně podíleli na vypracování rétorického systému. Větší ohlas však měla v době helénistické a římské formálnější rétorika stoická, především pak systém rétora Hermágora.
Římská rétorika se utvářela pod vlivem rétoriky řecké. Dovršitelem římské rétoriky byl Marcus Tullius Cicero, autor několika spisů z teorie a dějin řecnictví (Dvě řečnické knihy, lat. Rhetorici libri II; O řečníku, lat. De oratore; Řečník pro M. Bruta, lat. Brutus, Orator ad M. Brutum; O nejlepším druhu řečníků, lat. De optimo genere oratorum). Autorem nejobsáhlejší zachované teorie je klasicista Marcus Fabius Quintilianus (Institutio oratoria = Výchova řečníka, 12 knih, návod pro všestrannou výchovu a vzdělání řečníka od ranného dětství). Pozoruhodný výklad úpadku řečnictví za císařství podal Tacitus (Rozprava o řečnictví, lat. Dialogus de oratoribus).
Řečnická teorie rozlišovala tři druhy řečnictví:
- politické (genus deliberativum)
- soudní (genus iudiciale)
- epideiktické, tj. slavnostní (genus demonstrativum)
- panegyriky (řeč na slavnostním shromáždění, později chvalořeč)
- pohřební řeč
- epitaf (pohřební řeč nad mrtvým bojovníkem)
- laudatio funebris (pronášena při pohřbu veřejně činných Římanů, chvála zemřelého a jeho rodu)
- laudatio (oslavná řeč)
- vituperatio (hanlivá řeč)
- výklady o nejrůznějších tématech (historická fikce, polemiky atd.)
- deklamace (rétorická cvičení)
Nejdříve a nejpdrobněji byly propracovány základy soudní řeči. Podle typu soudní řeči se dělí na čtyři části:
1. úvod (proemium)
2. vyprávění (narratio)
3. dokazování či vyvracení (argumentatio - lysis, refutatio)
4. závěr (peroratio)
Rétorika se obvykle vykládala ve čtyřech částech, podle úkolů řečníka:
1. sbírání materiálu (inventio)
2. uspořádání materiálu (dispositio)
3. stylistické zpracování řeči (elocutio)
4. zapamatování řeči (memoria)
Nejdůleřitější byla část první, jež určovala obsah řeči, a část třetí, nauka o stylu.
Stylu byla v rétorice věnována velká péče, zvláště v době helénismu a Říma se stylistika stala nejvýznamnější částí rétoriky. Kritika rozlišovala tři základní druhy slohu:
1. vysoký
2. střední
3. nízký - věcný
Každý z nich byl považován za vhodný pro jinou funkci řeči: vzrušovat (movere), působit esteticky (delectare) a poučovat (docere). Od Theofrasta pochází vymezení čtyř předností slohu: jazyková správnost, jasnost, přiměřenost výrazu a ozdobnost. Z rétorických ozdob byly nejdůležitejší tropy a figury. Znakem umělecké prozaické mluvy byla periodická stavba a rytmus. Požadavkem dobrého stylu bylo např. vyhýbat se hiátu. Rétorika měla i vliv negativní, totiž přeceňování formy na úkor obsahu, formalismus.
Zejména v době římské republiky měla veřejná řeč na shromážděních a u soudů politický význam. Stejně jako v Řecku se řečnictví stalo nezbytnou složkou výchovy a vznikla rétorika jako teorie řečnictví. Již v nejstarších dobách římské republiky vznikalo řečnictví přirozeně, ze společenských potřeb. Pod řeckým vlivem nabylo vyspělejších a kultivovanějších forem. Řeč se stala i literárním druhem. Z římských státníků vynikli mnozí jako řečníci, např. Appius Claudius, zvaný Caecus (Slepý), autor nejstarší publikované řeči, jíž přiměl senát, aby odmítl Pyrrhovy mírové návrhy, Marcus Porcius Cato Censorius a Publius Cornelius Scipio Aemilianus Africanus Minor Numantius. V čase politických bojů za krize římské republiky stoupl význam řečnictví. Jako řečníci vynikli bratři Gracchové, bezprostředními předchůdci Ciceronovými byli Marcus Aurelius, zvaný Orator, a Lucius Licinius Crassus.
V době císařské pozbylo řečnictví politického významu. Zůstalo důležitou součástí výchovy, pěstovalo se řečnictví epideiktické a zvláštní obliby došly deklamace na smyšlená témata (Seneca st.). Proti patetickému rétoricko-deklamačnímu řečnictví, které se stalo příznačným pro celou prózu (tzv. nový sloh), vystoupili koncem 1. století AD klasicisté. Teoretikem klasicismu byl Quintilianus, jehož vzorem byl Cicero. Z epideiktického řečnictví císařské doby se zachovala sbírka panegyriků ze 4. století AD. Vzorem panegyrik na císaře Traiana od Plinia Mladšího (61/62-114? AD). Jedinou zachovanou soudní řečí z doby císařské je vlastní obrana Apuleia z Madaury (2. století AD), obžalovaného z čarodějnictví.
Rétorické vzdělání bylo od 5. století ACN jednou ze základních složek antické výchovy. Nauka o řečnickém slohu se stala nakonec směrodatnou pro prózu vůbec.
Základy řecké rétoriky položili sicilští rétoři Korax a Theisiás v 5. století ACN a především pak sofisté Gorgiás ze Sicílie a Thrasymachos z Kalchédónu, kteří vypracovali princip uměleckého řečnického slohu. V sofistickém systému výchovy zaujímala rétorika přední místo. Sofisté přikládali přesvědčivé síle řečnického slova prvořadý význam a jejich rétorika byla zaměřena na dosažení tohoto cíle. Ísokratés prosazoval oproti sofistům širší pojetí rétoriky. Pro něj není rétorika jen formální naukou, nýbrž důležitým obecně výchovným prostředkem, poskytujícím základy morálky a politických znalostí, který může konkurovat filozofii. Ostré kritice podrobil formální rétoriku sofistů Platón. Důsledné pojetí rétoriky jako prostředku poznání, nikoliv pouze přesvědčování, uplatňovali Aristotelés (Techné rhétoriké, lat. Rhetorica) a jeho žák Theofrastos, kteří se významně podíleli na vypracování rétorického systému. Větší ohlas však měla v době helénistické a římské formálnější rétorika stoická, především pak systém rétora Hermágora.
Římská rétorika se utvářela pod vlivem rétoriky řecké. Dovršitelem římské rétoriky byl Marcus Tullius Cicero, autor několika spisů z teorie a dějin řecnictví (Dvě řečnické knihy, lat. Rhetorici libri II; O řečníku, lat. De oratore; Řečník pro M. Bruta, lat. Brutus, Orator ad M. Brutum; O nejlepším druhu řečníků, lat. De optimo genere oratorum). Autorem nejobsáhlejší zachované teorie je klasicista Marcus Fabius Quintilianus (Institutio oratoria = Výchova řečníka, 12 knih, návod pro všestrannou výchovu a vzdělání řečníka od ranného dětství). Pozoruhodný výklad úpadku řečnictví za císařství podal Tacitus (Rozprava o řečnictví, lat. Dialogus de oratoribus).
Řečnická teorie rozlišovala tři druhy řečnictví:
- politické (genus deliberativum)
- soudní (genus iudiciale)
- epideiktické, tj. slavnostní (genus demonstrativum)
- panegyriky (řeč na slavnostním shromáždění, později chvalořeč)
- pohřební řeč
- epitaf (pohřební řeč nad mrtvým bojovníkem)
- laudatio funebris (pronášena při pohřbu veřejně činných Římanů, chvála zemřelého a jeho rodu)
- laudatio (oslavná řeč)
- vituperatio (hanlivá řeč)
- výklady o nejrůznějších tématech (historická fikce, polemiky atd.)
- deklamace (rétorická cvičení)
Nejdříve a nejpdrobněji byly propracovány základy soudní řeči. Podle typu soudní řeči se dělí na čtyři části:
1. úvod (proemium)
2. vyprávění (narratio)
3. dokazování či vyvracení (argumentatio - lysis, refutatio)
4. závěr (peroratio)
Rétorika se obvykle vykládala ve čtyřech částech, podle úkolů řečníka:
1. sbírání materiálu (inventio)
2. uspořádání materiálu (dispositio)
3. stylistické zpracování řeči (elocutio)
4. zapamatování řeči (memoria)
Nejdůleřitější byla část první, jež určovala obsah řeči, a část třetí, nauka o stylu.
Stylu byla v rétorice věnována velká péče, zvláště v době helénismu a Říma se stylistika stala nejvýznamnější částí rétoriky. Kritika rozlišovala tři základní druhy slohu:
1. vysoký
2. střední
3. nízký - věcný
Každý z nich byl považován za vhodný pro jinou funkci řeči: vzrušovat (movere), působit esteticky (delectare) a poučovat (docere). Od Theofrasta pochází vymezení čtyř předností slohu: jazyková správnost, jasnost, přiměřenost výrazu a ozdobnost. Z rétorických ozdob byly nejdůležitejší tropy a figury. Znakem umělecké prozaické mluvy byla periodická stavba a rytmus. Požadavkem dobrého stylu bylo např. vyhýbat se hiátu. Rétorika měla i vliv negativní, totiž přeceňování formy na úkor obsahu, formalismus.
