20.12.04
Řecká literatura
Maturitní otázka z roku 1972
Rozdělení dějin řecké literatury:
I. Archaické období (literatura "raného Řecka") - do počátku 5. století ACN
- předliterární (předhomérské období)
- nejstarší literární památky (Homér, Hésiodos)
- literatura období vzniku třídní společnosti a státu (7. až 6. století ACN)
II. Attické období (literatura "klasického Řecka") - 5. až 4. století ACN
III. Helénistické období (literatura helénistické společnosti) - od konce 4. do konce 1. století ACN
IV. Římské období (řecká literatura doby římského císařství) - od konce 1. století ACN
I. Archaické období
1) Předliterární období
Ve 2. tisíciletí ACN byla na Krétě vysoce rozvinutá kultura. Po jejím úpadku se v Řecku vyvíjela mykénská kultura, která přímo předcházela rané řecké kultuře. V předliterárním období se rozvíjela pouze ústní slovesnost. Byly to mýty o původu světa (kosmogonie), o původu bohů (theogonie), přírodních jevů, společenských řádů, náboženských obřadů atd. Postavami mýtů byli nesmrtelní bohové nebo smrtelní lidé (heroové), většinou vůdci nebo jinak významné osoby. Dále vznikaly písně (pracovní, vojenské, pochodové, dětské, milostné, obřadní), pověsti, pohádky přísloví a další.
2) Nejstarší literární památky
Nejstaršími písemnými památkami jsou eposy Illias a Odyssea, připisované slepci Homérovi (asi 8. století ACN). Illias, čítající 15700 veršů rozdělených do 24 zpěvů, je příběhem o tom, jak Paris, syn trojského krále Priama, odloudil spartskému králi Méneláovi ženu, krásnou Helenu. Všichni řečtí bojovníci se vydali do desetileté války proti Tróji. Řekům se podařilo město dobýt pomocí lsti ithackého Odyssea. Illias však vypráví pouze krátkou epizodu o hněvu řeckého bojovníka Achilla, který byl uražen mykénským králem Agamemnonem a odmítá dále bojovat. Trójané nabývají převahy a pronikají až do řeckého tábora. V kritické chvíli si Patrokles obleče Achillovu zbroj a snaží se zahnat Trójany. Je však zabit Priamovým synem Hectorem. Achilles je rozhořčen smrtí přítele a v souboji přístí den zabíjí Hectora a jeho mrtvolu vleče za svým vozem. Báseň končí Hectorovým pohřbem.
Odyssea čítá rovněž 24 zpěvů. Vypravuje o bloudění Odyssea při návratu z trojské války. Odysseus během dlouhé plavby ztrácí všechny své druhy, dostává se do kraje bájných blažených Lótofagů, lidožravých Laistrygonů, krále větrů Aiola, uniká nástrahám jednookého Kyklópa Polyféma, kouzelnice Kirké, sirén i obludné Skylly. Sestupuje do říše mrtvých, navštěvuje ostrov nymfy Kalypsó a zemi mořeplavců Fajáků, kteří ho konečně dopraví domů na Ithaku. Zatímco 10 let bloudil po moři, v jeho domě se usadili nápadníci jeho ženy Pénelopy. Odysseus je po svém návratu s pomocí bohyně Athény a svého syna Télemacha do jednoho pobije.
Předchůdkyní literárního eposu byla folklórní epická píseň. Zpočátku byla nevelkého rozsahu, neměla ustálený text, bylo možno improvizovat. Jejími šiřiteli byli aiodové. Později přednášeli rapsodové text již ustálený. Homérské písně psané hexametrem byly přednášeny rapsody.
Od Hésioda se zachovaly dvě básně: Theogonia (O původu bohů) a Práce a dni, báseň napsaná ve formě napomenutí, obracející se k básníkovu bratru Perseovi, který vedl s Hésiodem spor o dědictví, obsahující ponaučení pro rolníky.
3) Literatura období vzniku třídní společnosti a státu
Homérská epika ustupovala lyrice. Lyrika se dělila na elegickou (skladby vážného charakteru, ne nutně žalozpěvy), jambickou (společenskokritická a satirická) a mélickou (písňová, osobní). Představiteli jambické lyriky v 7. století ACN byli Tyrtaios a Archilochos. Sapfó žila na ostrové Lesbu koncem 7. století ACN. Následkem převratu odešla do vyhnanství na Sicílii. Skládala milostné písně k doprovodu strunného nástroje. Zachovala se pouze jediná její píseň, a to Óda na Afroditu. Alkaios byl současníkem Sapfó, pocházel z Lesbu a tématem jeho básní byla především obrana šlechtické třídy, víno a láska. Anakreón (6. století ACN) pocházel z Malé Asie. Tématem jeho básní bylo víno, láska, životní radost, řídce se objevují motivy válečné či motivy sociální satiry. Pindaros (518-442 ACN) pocházel z Théb a je znám jako autor slavnostní sborové lyriky. Skládal především hymny, taneční a smuteční písně a ódy.
V 6. století ACN se také začíná rozvíjet próza. Jejím představitelem je Aisopos (Ezop), jehož existence není doložena. Podle tradice měl být hrbatým otrokem. Je mu připisována většina řeckých bajek, které ve zostřené formě obsahují sociální kritiku. Rozvíjet se začala také filozofie (Thales, Herakleitos a další).
II. Attické období
Rozvoj dramatu
Drama se začalo vyvíjet jako jedna ze složek slavnosti kultu boha Dionýsa. Slavnosti se konaly třikrát do roka. Nejprve se vyvinula tragédie, později komedie. Původně se představení účastnil sbor a jeden herec a úloha sboru byla důležitější než hercova. Postupem času byli zavedeni až tři herci a úloha sboru se stala podřadnější. Herci hráli v maskách, měli obuv s vysokými podrážkami a vysokou pokrývku hlavy. Těšili se různým privilegiím (např. osvobození od daní). Herecké řemeslo bylo přístupno pouze svobodným občanům. Muži hráli i ženské role. Jeviště řeckého divadla se skládalo ze dvou částí: ochestra (místo pro sbor a tanečníky) a skéné (místo, kde se herec převlékal).
Nejvýznamnější představitelé řecké tragédie
Aischylos (525-456 ACN) pocházel ze šlechtického rodu a na divadle zavedl druhého herce. Napsal celkem 9 dramatických děl, z nichž se jich 7 zachovalo:
- Prosebnice
- Sedm proti Thébám
- Peršané (námětem Xerxova výprava proti Řecku)
- Spoutaný Prométheus
- trilogie Oresteia (zabývá se osudem Atreových potomků, na nichž lpí rodová kletba, protože Atreus usmrtil děti svého bratra Thyesta a pohostil ho jejich masem)
1. část: Agamemnon (Klytaimnéstřin zločin)
2. část: Choafory (Klytaimnéstřin syn Orestes odhalí, že zabila Agamemnona, zabije ji a zešílí)
3. část: Eumenidy (Orestes je za matkovraždu pronásledován Erinyemi, utíká se pod Apollónovu ochranu, spor je rozřešen Athénou a Orestes ospravedlněn)
Sofokles (496-406 ACN) zavedl třetího herce. Napsal celkem asi 123 děl, z nichž se jich zachovalo 7.
Antigona: Thébský vládce Kreon zakázal pohřbít Polyneika, protože bojoval proti Thébám. Polyneikova sestra Antigona ho přes zákaz pohřbila. Byla za to odsouzena k smrti v kamenné hrobce. Přestože lid stál na straně Antigony, Kreon trval na svém rozhodnutí a provedení rozsudku. Kreonův syn Haimon je Antogoniným ženichem a když zjistil, že se v hrobce oběsila, probodl se u jejího těla mečem. Kreon pozdě litoval svého rozhodnutí.
Elektra: stejný námět jako Aischylova Oresteia. Ve středu dění však stojí Oresteova sestra Elektra.
Filoktesos, Král Oidipus, Aias, Oidipus na Koloně
Euripides (480-406 ACN) napsal celkem 92 děl, zachovalo se jich 19.
Elektra: mýtus o Oresteově pomstě. Na rozdíl od Aischyla považuje Oresteův čin za zločin.
Trójanky: obraz válečného utrpení žen a dětí.
Ifigenie v Tauridě: Orestes a Pyladés se vypraví do země Taurů, aby odtud na rozkaz boha přinesli posvátný obraz. Jeden z nich má být podle tamních zvyků obětován. Oběť má provést Oresteova sestra Ifigenie. V kritické chvíli se sourozenci poznají a uniknou barbarům.
Medeia, Hyppolytos
Hlavním představitelem řecké komedie je Aristofanés (445-385 ACN). Zachovalo se 11 jeho her, jež jsou kritikou společnosti.
Jezdci: kritika Kleona, vůdce radikální strany
Oblaka: kritika Sokrata
Žáby: kritika Euripida
Ptáci, Mír
Próza 5. až 4. století ACN
Herodotos (484-425 ACN) se zabýval historií. V jeho díle jsou obsaženy i zajímavé povídky o vládcích a prostých lidech. Thukydidés (455-396 ACN) byl významným historikem a zabýval se především dějinami peloponéské války. Démosthenes byl politickým řečníkem ve 4. století, vedl např. Filippiky, řeči proti Filippovi. Platón (427-348 ACN) vyložil své filozofické názory v dialozích (výklad formou sporu dvou osob nebo rozhovoru). Nejznámějšími dialogy jsou Protogoras (o možnosti naučit dobrotě), Gorgias (o rétorice a mravnosti) a Symposion (o lásce).
III. Helénistické období
Menandros (342-292 ACN) byl autorem komedií. Nejúplnější zachovanou hrou je Smírčí soud. Po 2. světové válce se našly další dvě celé hry, Čí je to dítě? a Dědek. Kallimachos z Kyreny (310-240 ACN) byl dvorním básníkem Ptolemaiovců. Měl na starosti knihovnu v Alexandrii. Jeho nejdůležitějším dílem jsou Příčiny (pověsti o vzniku různých slavností, obřadů, názvů, měst a svatyní). Od Theokrita (1. polovina 3. století ACN), pocházejícího ze Sicílie, se zachovaly pastýřské balady. Apollonios ze Rhodu je autorem básně o Argonautech.
IV. Římské období
Plutarchos (46-120 AD) byl jedním z nejslavnějších řeckých spisovatelů římského období. Zachovalo se kolem 150 jeho prací. Jeho dílo je možno rozdělit do dvou kategorií:
- pojednání (o náboženství, filozofii, politice atd.)
- životopisy
Lukianos (120-180 AD) pocházel ze Sýrie a je autorem mnoha satyr, např. Hovory hetér, Hovory záhrobní a Učitel řečníků.
Rozdělení dějin řecké literatury:
I. Archaické období (literatura "raného Řecka") - do počátku 5. století ACN
- předliterární (předhomérské období)
- nejstarší literární památky (Homér, Hésiodos)
- literatura období vzniku třídní společnosti a státu (7. až 6. století ACN)
II. Attické období (literatura "klasického Řecka") - 5. až 4. století ACN
III. Helénistické období (literatura helénistické společnosti) - od konce 4. do konce 1. století ACN
IV. Římské období (řecká literatura doby římského císařství) - od konce 1. století ACN
I. Archaické období
1) Předliterární období
Ve 2. tisíciletí ACN byla na Krétě vysoce rozvinutá kultura. Po jejím úpadku se v Řecku vyvíjela mykénská kultura, která přímo předcházela rané řecké kultuře. V předliterárním období se rozvíjela pouze ústní slovesnost. Byly to mýty o původu světa (kosmogonie), o původu bohů (theogonie), přírodních jevů, společenských řádů, náboženských obřadů atd. Postavami mýtů byli nesmrtelní bohové nebo smrtelní lidé (heroové), většinou vůdci nebo jinak významné osoby. Dále vznikaly písně (pracovní, vojenské, pochodové, dětské, milostné, obřadní), pověsti, pohádky přísloví a další.
2) Nejstarší literární památky
Nejstaršími písemnými památkami jsou eposy Illias a Odyssea, připisované slepci Homérovi (asi 8. století ACN). Illias, čítající 15700 veršů rozdělených do 24 zpěvů, je příběhem o tom, jak Paris, syn trojského krále Priama, odloudil spartskému králi Méneláovi ženu, krásnou Helenu. Všichni řečtí bojovníci se vydali do desetileté války proti Tróji. Řekům se podařilo město dobýt pomocí lsti ithackého Odyssea. Illias však vypráví pouze krátkou epizodu o hněvu řeckého bojovníka Achilla, který byl uražen mykénským králem Agamemnonem a odmítá dále bojovat. Trójané nabývají převahy a pronikají až do řeckého tábora. V kritické chvíli si Patrokles obleče Achillovu zbroj a snaží se zahnat Trójany. Je však zabit Priamovým synem Hectorem. Achilles je rozhořčen smrtí přítele a v souboji přístí den zabíjí Hectora a jeho mrtvolu vleče za svým vozem. Báseň končí Hectorovým pohřbem.
Odyssea čítá rovněž 24 zpěvů. Vypravuje o bloudění Odyssea při návratu z trojské války. Odysseus během dlouhé plavby ztrácí všechny své druhy, dostává se do kraje bájných blažených Lótofagů, lidožravých Laistrygonů, krále větrů Aiola, uniká nástrahám jednookého Kyklópa Polyféma, kouzelnice Kirké, sirén i obludné Skylly. Sestupuje do říše mrtvých, navštěvuje ostrov nymfy Kalypsó a zemi mořeplavců Fajáků, kteří ho konečně dopraví domů na Ithaku. Zatímco 10 let bloudil po moři, v jeho domě se usadili nápadníci jeho ženy Pénelopy. Odysseus je po svém návratu s pomocí bohyně Athény a svého syna Télemacha do jednoho pobije.
Předchůdkyní literárního eposu byla folklórní epická píseň. Zpočátku byla nevelkého rozsahu, neměla ustálený text, bylo možno improvizovat. Jejími šiřiteli byli aiodové. Později přednášeli rapsodové text již ustálený. Homérské písně psané hexametrem byly přednášeny rapsody.
Od Hésioda se zachovaly dvě básně: Theogonia (O původu bohů) a Práce a dni, báseň napsaná ve formě napomenutí, obracející se k básníkovu bratru Perseovi, který vedl s Hésiodem spor o dědictví, obsahující ponaučení pro rolníky.
3) Literatura období vzniku třídní společnosti a státu
Homérská epika ustupovala lyrice. Lyrika se dělila na elegickou (skladby vážného charakteru, ne nutně žalozpěvy), jambickou (společenskokritická a satirická) a mélickou (písňová, osobní). Představiteli jambické lyriky v 7. století ACN byli Tyrtaios a Archilochos. Sapfó žila na ostrové Lesbu koncem 7. století ACN. Následkem převratu odešla do vyhnanství na Sicílii. Skládala milostné písně k doprovodu strunného nástroje. Zachovala se pouze jediná její píseň, a to Óda na Afroditu. Alkaios byl současníkem Sapfó, pocházel z Lesbu a tématem jeho básní byla především obrana šlechtické třídy, víno a láska. Anakreón (6. století ACN) pocházel z Malé Asie. Tématem jeho básní bylo víno, láska, životní radost, řídce se objevují motivy válečné či motivy sociální satiry. Pindaros (518-442 ACN) pocházel z Théb a je znám jako autor slavnostní sborové lyriky. Skládal především hymny, taneční a smuteční písně a ódy.
V 6. století ACN se také začíná rozvíjet próza. Jejím představitelem je Aisopos (Ezop), jehož existence není doložena. Podle tradice měl být hrbatým otrokem. Je mu připisována většina řeckých bajek, které ve zostřené formě obsahují sociální kritiku. Rozvíjet se začala také filozofie (Thales, Herakleitos a další).
II. Attické období
Rozvoj dramatu
Drama se začalo vyvíjet jako jedna ze složek slavnosti kultu boha Dionýsa. Slavnosti se konaly třikrát do roka. Nejprve se vyvinula tragédie, později komedie. Původně se představení účastnil sbor a jeden herec a úloha sboru byla důležitější než hercova. Postupem času byli zavedeni až tři herci a úloha sboru se stala podřadnější. Herci hráli v maskách, měli obuv s vysokými podrážkami a vysokou pokrývku hlavy. Těšili se různým privilegiím (např. osvobození od daní). Herecké řemeslo bylo přístupno pouze svobodným občanům. Muži hráli i ženské role. Jeviště řeckého divadla se skládalo ze dvou částí: ochestra (místo pro sbor a tanečníky) a skéné (místo, kde se herec převlékal).
Nejvýznamnější představitelé řecké tragédie
Aischylos (525-456 ACN) pocházel ze šlechtického rodu a na divadle zavedl druhého herce. Napsal celkem 9 dramatických děl, z nichž se jich 7 zachovalo:
- Prosebnice
- Sedm proti Thébám
- Peršané (námětem Xerxova výprava proti Řecku)
- Spoutaný Prométheus
- trilogie Oresteia (zabývá se osudem Atreových potomků, na nichž lpí rodová kletba, protože Atreus usmrtil děti svého bratra Thyesta a pohostil ho jejich masem)
1. část: Agamemnon (Klytaimnéstřin zločin)
2. část: Choafory (Klytaimnéstřin syn Orestes odhalí, že zabila Agamemnona, zabije ji a zešílí)
3. část: Eumenidy (Orestes je za matkovraždu pronásledován Erinyemi, utíká se pod Apollónovu ochranu, spor je rozřešen Athénou a Orestes ospravedlněn)
Sofokles (496-406 ACN) zavedl třetího herce. Napsal celkem asi 123 děl, z nichž se jich zachovalo 7.
Antigona: Thébský vládce Kreon zakázal pohřbít Polyneika, protože bojoval proti Thébám. Polyneikova sestra Antigona ho přes zákaz pohřbila. Byla za to odsouzena k smrti v kamenné hrobce. Přestože lid stál na straně Antigony, Kreon trval na svém rozhodnutí a provedení rozsudku. Kreonův syn Haimon je Antogoniným ženichem a když zjistil, že se v hrobce oběsila, probodl se u jejího těla mečem. Kreon pozdě litoval svého rozhodnutí.
Elektra: stejný námět jako Aischylova Oresteia. Ve středu dění však stojí Oresteova sestra Elektra.
Filoktesos, Král Oidipus, Aias, Oidipus na Koloně
Euripides (480-406 ACN) napsal celkem 92 děl, zachovalo se jich 19.
Elektra: mýtus o Oresteově pomstě. Na rozdíl od Aischyla považuje Oresteův čin za zločin.
Trójanky: obraz válečného utrpení žen a dětí.
Ifigenie v Tauridě: Orestes a Pyladés se vypraví do země Taurů, aby odtud na rozkaz boha přinesli posvátný obraz. Jeden z nich má být podle tamních zvyků obětován. Oběť má provést Oresteova sestra Ifigenie. V kritické chvíli se sourozenci poznají a uniknou barbarům.
Medeia, Hyppolytos
Hlavním představitelem řecké komedie je Aristofanés (445-385 ACN). Zachovalo se 11 jeho her, jež jsou kritikou společnosti.
Jezdci: kritika Kleona, vůdce radikální strany
Oblaka: kritika Sokrata
Žáby: kritika Euripida
Ptáci, Mír
Próza 5. až 4. století ACN
Herodotos (484-425 ACN) se zabýval historií. V jeho díle jsou obsaženy i zajímavé povídky o vládcích a prostých lidech. Thukydidés (455-396 ACN) byl významným historikem a zabýval se především dějinami peloponéské války. Démosthenes byl politickým řečníkem ve 4. století, vedl např. Filippiky, řeči proti Filippovi. Platón (427-348 ACN) vyložil své filozofické názory v dialozích (výklad formou sporu dvou osob nebo rozhovoru). Nejznámějšími dialogy jsou Protogoras (o možnosti naučit dobrotě), Gorgias (o rétorice a mravnosti) a Symposion (o lásce).
III. Helénistické období
Menandros (342-292 ACN) byl autorem komedií. Nejúplnější zachovanou hrou je Smírčí soud. Po 2. světové válce se našly další dvě celé hry, Čí je to dítě? a Dědek. Kallimachos z Kyreny (310-240 ACN) byl dvorním básníkem Ptolemaiovců. Měl na starosti knihovnu v Alexandrii. Jeho nejdůležitějším dílem jsou Příčiny (pověsti o vzniku různých slavností, obřadů, názvů, měst a svatyní). Od Theokrita (1. polovina 3. století ACN), pocházejícího ze Sicílie, se zachovaly pastýřské balady. Apollonios ze Rhodu je autorem básně o Argonautech.
IV. Římské období
Plutarchos (46-120 AD) byl jedním z nejslavnějších řeckých spisovatelů římského období. Zachovalo se kolem 150 jeho prací. Jeho dílo je možno rozdělit do dvou kategorií:
- pojednání (o náboženství, filozofii, politice atd.)
- životopisy
Lukianos (120-180 AD) pocházel ze Sýrie a je autorem mnoha satyr, např. Hovory hetér, Hovory záhrobní a Učitel řečníků.
18.12.04
Římská historická literatura
Římské dějepisectví mělo především řecké vzory. Spolu s řečnictvím a filozofickými spisy tvořilo tři základní druhy prózy. Bylo pokládáno za umělecký druh, jemuž historické události sloužily jako látka ke zpracování, nikoli za vědeckou historiografii, v níž by šlo o objektivní pravdu. Historická díla se podobala tragédii. Stejně jako ona měla vzbuzovat afekty, měla být i stejně umělecky vystavěna (např. Sallustiovy monografie). Vedle dějepisectví přísně veděckého se tak vyskytuje i "vzdělávací", jež vyzdvihuje morální význam velkých činů, exempel hodných následování. Čtenář není přesvědčován, že tak se to skutečně stalo. V Cicerově pojetí historia magistra vitae, v Quintilianově ad narrandum, non ad probandum, Tacitově a Liviově ne virtutes sileantur utque pravis dictis factisque ex posteritate et infamia metus sit.
Nejstarší historické záznamy byly archívní, neliterární. Římané vedli seznamy nejvyšších úředníků (fasti consulares) a významných událostí (např. fasti triumphales). Teprve ve 3. století ACN vznikly první historické eposy: Naeviův o první punské válce a Enniův o celých tehdejších římských dějinách. Aby se o Římanech a jejich politice dozvěděl celý kulturní svět, psali ve 3. století prózou také řecky (Fabius Pictor a Cincius Alimentus). Ve 2. století ACN se stal propagátorem oprávněnosti římského vzestupu Polybios, řecký historik, jenž definoval úkoly pragmatického dějepisectví, a Římané mohli začít psát latinsky.
První latinské historické dílo sepsal Marcus Porcius Cato. Jeho Origines pojednávají o počátcích Říma a dalších italských měst. Analisté líčili události v časovém sledu rok za rokem. Vzorem jim byly záznamy pontifiků, kteří k jednotlivým dnům připisovali poznámky o důležitých událostech. K nejstarším analistům (od konce 2. punské války) patřili výše zmínění Fabius Pictor a Lucius Cincius Alimentus. Ke starším (2. polovina 2. století ACN) Lucius Calpurnius Piso Frugi (Annales; do roku 146), Gaius Fannius (dějiny kolem roku 122 ACN), k mladším (1. století ACN) pak Quintus Claudius Quadrigarius (dějiny do roku 386 ACN), Gaius Licinius Macer, Valerius Antias (od založení Říma do Sullovy smrti roku 78). Starší analistika spojovala snahu o racionalistický výklad dějin, historickou rekonstrukci minulosti a zájem o starožitnosti. Historický význam děl mladších analistů byl snížen spekulacemi, fantazií, politickými, rodovými a vlasteneckými zájmy, vzestupem rétoriky a zvýšenými nároky na poutavost. Z analistů vydatně čerpali Livius a Tacitus. Události jednotlivých let sdružovali v celky se společnou tematikou.
V 1. století ACN sepisovali politikové, např. Sulla, Cicero a Caesar, své paměti. Cornelius Nepos je autorem spisu De illustribus viris, paralelních životopisů cizinců a Římanů. Publius Terentius Varro Atacinus se zabýval starožitnostmi a Gaius Sallustius Crispus sepsal zdařilé historické monografie Catilinae coniuratio a Bellum Iugurthum.
Na počátku principátu sepsal Titus Livius kompletní římské dějiny až do roku 9 ACN. Ab urbe condita jsou uspořádány analisticky, ale osvobozeny od striktní chronologie, která by bránila uměleckosti vyprávění.
Univerzálními světovými dějinami se zabýval Pompeius Trogus v Historiae Philippicae. Tažení Alexandra Velikého rétorsky vyumělkovaně vylíčil Quintus Curtis Rufus v Historiarum Alexandri Magni Macedonis libri X. Císař Claudius vydal řecky psané studie o dějinách etruských (Tyrrhenica) a kartáginských (Karchedoniaca).
S proměnou republiky v císařství nastaly obtíže pro kritické zpracování dějin ustících v současnost. Pro omezenost volnosti slova, vychvalovali někteří současné císaře přespříliš (Gaius Velleius Paterculus) a předchozí zatracovali. Nepříznivě pro prvé císaře vyznívá i dílo Tacitovo, po němž římské dějepisectví rychle upadalo.
Ve 2. století AD se Publius Aennaeus Florus spokojil s výtahem z Livia (Epitome bellorum omnium). Gaius Suetonius Tranquillus sepsal životopisy prvních 12 císařů De vita Caesarum, na něž později navázal Lucius Marius Maximus Perpetuus Aurelianus životopisy císařů od Nervy po Elegabala. Pokračováním pak jsou Historia Augusta.
Nejvýznamnějším historikem doby potacitovské byl ve 4. století AD Ammianus Marcellinus se svým dílem Rerum gestarum libri. Na sklonku starověku psali historikové povětšinou řecky (Héródiános, Dexippos, Eunapios, Zósimos, Prokopios), latinsky jen někteří, mimo výše jmenované např. Sextus Aurelius Victor (Caesares po Sallustiově vzoru) a Eutropius (Breviarium ab urbe condita libri X).
Řečtina převládala i mezi historiky křesťanskými. Na počátku 4. století sepsal Eusebios první církevní dějiny, které byly kolem roku 400 přeloženy do latiny. Vývoj dějin v duchu křesťanské teologie chápali i Eusebiovi pokračovatelé Scholastikos, Sózomenos a Theodórétos. Jejich spisy sloučil v 5. století do jednoho latinského celku Epiphanius. Filostorgiovo mladoariánské pokračování Eusebiových dějin bylo církví zavrženo. V Historiae adversus paganos aplikoval Paulus Orosius Augustinovo pojetí dějin jako stálého boje civitas dei a civitas terrena. Aurelius Augustinus byl nejvýznačnějším latinským církevním spisovatelem, filozofem a teologem. Vytvořil první ucelený filozoficko-teologický systém křesťanství. Myšlenku dějin jako zápasu dobra a zla rozvinul v De civitate Dei.
Nejstarší historické záznamy byly archívní, neliterární. Římané vedli seznamy nejvyšších úředníků (fasti consulares) a významných událostí (např. fasti triumphales). Teprve ve 3. století ACN vznikly první historické eposy: Naeviův o první punské válce a Enniův o celých tehdejších římských dějinách. Aby se o Římanech a jejich politice dozvěděl celý kulturní svět, psali ve 3. století prózou také řecky (Fabius Pictor a Cincius Alimentus). Ve 2. století ACN se stal propagátorem oprávněnosti římského vzestupu Polybios, řecký historik, jenž definoval úkoly pragmatického dějepisectví, a Římané mohli začít psát latinsky.
První latinské historické dílo sepsal Marcus Porcius Cato. Jeho Origines pojednávají o počátcích Říma a dalších italských měst. Analisté líčili události v časovém sledu rok za rokem. Vzorem jim byly záznamy pontifiků, kteří k jednotlivým dnům připisovali poznámky o důležitých událostech. K nejstarším analistům (od konce 2. punské války) patřili výše zmínění Fabius Pictor a Lucius Cincius Alimentus. Ke starším (2. polovina 2. století ACN) Lucius Calpurnius Piso Frugi (Annales; do roku 146), Gaius Fannius (dějiny kolem roku 122 ACN), k mladším (1. století ACN) pak Quintus Claudius Quadrigarius (dějiny do roku 386 ACN), Gaius Licinius Macer, Valerius Antias (od založení Říma do Sullovy smrti roku 78). Starší analistika spojovala snahu o racionalistický výklad dějin, historickou rekonstrukci minulosti a zájem o starožitnosti. Historický význam děl mladších analistů byl snížen spekulacemi, fantazií, politickými, rodovými a vlasteneckými zájmy, vzestupem rétoriky a zvýšenými nároky na poutavost. Z analistů vydatně čerpali Livius a Tacitus. Události jednotlivých let sdružovali v celky se společnou tematikou.
V 1. století ACN sepisovali politikové, např. Sulla, Cicero a Caesar, své paměti. Cornelius Nepos je autorem spisu De illustribus viris, paralelních životopisů cizinců a Římanů. Publius Terentius Varro Atacinus se zabýval starožitnostmi a Gaius Sallustius Crispus sepsal zdařilé historické monografie Catilinae coniuratio a Bellum Iugurthum.
Na počátku principátu sepsal Titus Livius kompletní římské dějiny až do roku 9 ACN. Ab urbe condita jsou uspořádány analisticky, ale osvobozeny od striktní chronologie, která by bránila uměleckosti vyprávění.
Univerzálními světovými dějinami se zabýval Pompeius Trogus v Historiae Philippicae. Tažení Alexandra Velikého rétorsky vyumělkovaně vylíčil Quintus Curtis Rufus v Historiarum Alexandri Magni Macedonis libri X. Císař Claudius vydal řecky psané studie o dějinách etruských (Tyrrhenica) a kartáginských (Karchedoniaca).
S proměnou republiky v císařství nastaly obtíže pro kritické zpracování dějin ustících v současnost. Pro omezenost volnosti slova, vychvalovali někteří současné císaře přespříliš (Gaius Velleius Paterculus) a předchozí zatracovali. Nepříznivě pro prvé císaře vyznívá i dílo Tacitovo, po němž římské dějepisectví rychle upadalo.
Ve 2. století AD se Publius Aennaeus Florus spokojil s výtahem z Livia (Epitome bellorum omnium). Gaius Suetonius Tranquillus sepsal životopisy prvních 12 císařů De vita Caesarum, na něž později navázal Lucius Marius Maximus Perpetuus Aurelianus životopisy císařů od Nervy po Elegabala. Pokračováním pak jsou Historia Augusta.
Nejvýznamnějším historikem doby potacitovské byl ve 4. století AD Ammianus Marcellinus se svým dílem Rerum gestarum libri. Na sklonku starověku psali historikové povětšinou řecky (Héródiános, Dexippos, Eunapios, Zósimos, Prokopios), latinsky jen někteří, mimo výše jmenované např. Sextus Aurelius Victor (Caesares po Sallustiově vzoru) a Eutropius (Breviarium ab urbe condita libri X).
Řečtina převládala i mezi historiky křesťanskými. Na počátku 4. století sepsal Eusebios první církevní dějiny, které byly kolem roku 400 přeloženy do latiny. Vývoj dějin v duchu křesťanské teologie chápali i Eusebiovi pokračovatelé Scholastikos, Sózomenos a Theodórétos. Jejich spisy sloučil v 5. století do jednoho latinského celku Epiphanius. Filostorgiovo mladoariánské pokračování Eusebiových dějin bylo církví zavrženo. V Historiae adversus paganos aplikoval Paulus Orosius Augustinovo pojetí dějin jako stálého boje civitas dei a civitas terrena. Aurelius Augustinus byl nejvýznačnějším latinským církevním spisovatelem, filozofem a teologem. Vytvořil první ucelený filozoficko-teologický systém křesťanství. Myšlenku dějin jako zápasu dobra a zla rozvinul v De civitate Dei.
