17.1.05
Současná dramatická tvorba
Maturitní otázka z roku 1972
Drama si získává nejrychlejší a nejbezprostřednější kontakt s veřejností. Zejména, když se mu ve filmovém nebo televiním provedení dostává obrovského a vskutku lidového ohlasu. Složité problémy vzájemných vztahů lidských, milostných, rodinných a samozřejmě také společenských, problémy nové socialistické morálky jakoby se nastěhovaly do současného dramatu. Zřejmě proto, že drama dává možnost vyhrotit tyto problémy v otevřené konflikty, na něž divadelní obecenstvo živě reaguje.
Živý ohlas vyvolávají hry Pavla Kohouta.
Ve hře Zářijové noci s odvážnou kritičností uvedl problematiku vztahů nadřízenosti a kázně v armádě a hlavně otázku citlivého vztahu k lidem.
Ve hře Sbohem smutku (1957) se pustil do palčivých otázek manželských rozratů. Také zde uplatnil své obvyklé optimalistické, někdy i trochu povrchní řešení dobře rozpracovaného konfliktu.
Ve hře Taková láska (1957) se dostal nejhlouběji do lidských niter a ke kritickému odhalení maloměšťáckého sobectví, jímž se otravují citové vztahy lidí a které láme i charakter. Volil zde složitější dramatickou kompozici, střídající v jakési pomyslné zpětné analýze dokončeného tragického příběhu mladé dívky pohled z několika stanovisek zúčastněných osob.
V Třetí sestře (1960) zůstal autor hodně na povrchu morální problematiky mladých lidí naší doby i na povrchu divadelní efektivnosti a jen v bystře odpozorovaných a vtipně divadelně uplatněných detailech dnešního životního stylu ukázal svůj dramatický talent.
V roce 1960 napsal též hru Říkali mi soudruhu.
Ve hře Dvanáct je autor inspirován životem dvanácti studentů jednoho hereckého ročníku AMU. Obsahem je příběh kolektivu, který se rozhodl po dokončení školy hromadně odejít do oblastního divadla, aby tu probojovával vlastní koncepci divadla.
Přepracoval také román Karla Čapka Válka s mloky do divadelní podoby. Je to dílo do té míry samostatné, že mločímu podobenství dává nový výklad, nový smysl blízký lidem let šedesátých.
Milan Jariš se narodil 13. srpna 1913. Je novelistou, dramatikem a překladatelem. Rovněž je laureátem státní ceny.
Ve své tvorbě se pokusil i o veršované drama s tradiční, ale nově koncipovanou látkou z české historie. Takovou hrou je Boleslav I. (1953), poctěná státní cenou. Činohra se stala podkladem ke stejnojmenné opeře Boleslava Vomáčky, uvedené v Národním divadle v roce 1957.
Jako jeden z prvních sáhl k morálně politické současné problematice ve hře Inteligenti (1955), kde na několika lidských osudech upozorňuje na některé závažné nedostatky v lidských vztazích.
Jeho první poválečnou hrou je 15. březen. Je to dramatický obraz malé vojenské posádky v severovýchodní části Moravy, která 15.3.1939 pozvedla zbraně, aby zadržela postup německých vojsk do ČSR. Později byla hra přepracována a dostala název Přísaha. Zfilmována byla pod názvem Neporažení.
Komedií je hra Šerif se vrací. Děj se odehrává na chatě na Slapech, kde se jednoho dne sešla stará trampská parta. Poprvé po mnoha letech. Mezitím přešla válka, okupace i první léta budování nové vlasti. Sešla se celá osada kromě jednoho z nich, šerifa Mirka. A právě toho čekali nejvíce, vždyť to byl on, kdo z nich, obyčejných trampů, udělal komsomolce. Hra se dotýká vážné současné otázay. Do společnosti náhle vstoupí náhodní hosté. Mladí lidé, kteří, ač sami nevědí proč, jsou nespokojeni se svým životem. Dojde ke střetnutí mladých a generace jejich otců. Mezi oběma póly žije ve hře mnoho společensky a psychologicky poutavě individualizovaných postav.
František Pavlíček (nar. 1922) je pracovníkem Československého rozhlasu, dramaturgem ČST, pro rozhlas upravil řadu her. Svou schopnost bystré divadelní povahokresby prokázal ve hře o emigrantech Chtěl bych se vrátit (1956). O jejich zločinných tajných návratech do vlasti pojednává v další hře, Labyrintu srdce.
Josef Topol je mladý dramatik, který nadchl hned svou prvotinou, dramatickou básní o třinácti obrazech. Jeho Půlnoční vítr čerpá z dávných dějin českého národa.
Ludvík Aškenázy je také autorem věnucíjím se dramatické tvorbě. Napsal hru Host.
Dosud nejcennější úspěch v aktuální problematice morálních vztahů mezi lidmi, zejm. mezi otci a dětmi, představují satirické hry Vratislava Blažka (nar. 1925). Jeho Třetí přání (1958) a Příliš štědrý večer (1960) odkrývají pokrytectví, maloměšťáckou mentalitu, ale ve druhé hře i zdravé morální jádro lidí a cestu k jejich lidskému soužití.
Komedie Nebezpečný věk Bohuslava Březovského pojednává o nejcitlivějších morálních slabinách dnešního rodinného života, ale neztrácí přitom víru v člověka a hledá řešení vážných konfliktů.
Miloslav Stehlík se narodil 2. dubna 1916 v Milovicích. Je laureátem státní ceny, hercem Realistického divadla v Praze, uměleckým vedoucím divadla pro mládež, dramaturgem Národního divadla a režisérem Ústředního divadla čsl. armády v Praze. Lidi venskovské dovede vypodobnit stejně dobře jako dělnické prostředí. O problémech nevykládá, nýbrž je řeší jen jednáním lidí, jejich proměnami a růstem. Jeho hry naplněné optimismem a humorem dávají diváku a posluchači víru v kladné a tvořivé vlastnosti člověka.
Jeho prvotina Vesnice Mladá z roku 1947 je realistická hra ze selského prostředí, směřující z historického podkladu ke dnešku. Podnět k druhé hře, Lodi naděje (1948), dala autorovi povídka chorvatského spisovatele. Ve hře je vylíčen zápas dělníků z loděnice s loďařem patronem. Třetí Stehlíkova hra, Mordová rokle (1949), navazuje místem děje i problematikou na hru prvou, neboť opět zobrazuje zápas vesnického lidu s násilím, tentokráte za okupace, kdy je vesnice na pomezí vojenského pásma ohrožena nuceným vystěhováním a odprodejem pozemků nacistickému velkostatkáři. Další hrou s touto tématikou je Jezerní hromobití (1952). Hrdiny jsou tu opět drobní zemědělci, nyní již budovatelé nové družstevní vesnice. Stejně pevnou dramatickou linii má Stehlíkova hra o lidech velkého důlního revíru Nositelé řádu (1953). Je to obraz Ostravy v době vydání dokumentu strany a vlády o opatřeních ke zvýšení těžby uhlí. Řadu her z české vesnice završuje hra Vysoké letní nebe (1955). Je to komedie ze současné vsi, o jejích lidech, práci a boji v letech 1952 až 1954. Stehlík se osvědčil jako zkušený dramatik pro mládež. Jsou to zejména hry Perníková chaloupka (1951) a Černí rytíři, jejímž cílem bylo získat mladé lidi pro hornictví. Je to optimistická a veselá hra z prostředí domova mladých učňů v Janově v severních Čechách. Ve hře se mládež vyrovnává se svými dosavadními zlozvyky.
Miloslav Stehlík se osvědčil rovněž při dramatizaci sovětských vysoce výchovných látek. Pro scínu takto upravi N. A. Ostrovského Jak se kalila ocel, Makarenkovo Začínáme žít a Vlaky na věžích. Ze slovenštiny převedl hru Št. Králíka Buky pod Polanou.
Schopnost zobrazit různé charaktery dokazuje i v další hře, Selské lásce (1956). Námětem hry je skutečná událost. Je to komedie o šikovném kapsáři a sňatkovém podvodníku, kteří těží z lidské hlouposti tím, že se po útěku z vězení vydávají za barona a kapitána, vyškolené diverzanty poslané k nám emigrací ze Západu. Na počátku 50. let zaujal Stehlíka fejeton v novinách o tom, jak se jakýsi trestanec objevil na vesnici u kulaka, prohlásil se za agenta ze zahraničí a kulak mu poskytl všecko, od pohostinství po dceru. Z této téměř anekdotické historky vytvořil Stehlík divadelní hru, v níž je mnoho humoru, mnoho zdánlivě neuvěřitelných, přepjatých a ostře nadsazených scén. Nechtěl však, aby divák viděl legraci, která není pravdivá, v komických situacích chtěl zobrazit živé lidi.
Hra začíná v komůrce pro služku na Douděrově statku. Selka má strach o muže a o dceru Milenu, kteří jeli do lesa pro dříví a dlouho se nevrací. Posílá za nimi schovanku Aničku. Anička však hledá různé výmluvy, jenže chytrá selka uhodne, co se stalo. Selčin bratr, bývalý mlynář Hybeš je schován v tajné skrýši, kterou si sedlák Douděra zbudoval pod podlahou v komůrce a kde jsou bohaté zásoby potravin a jiných věcí. Dohadování selky a mlynáře je ukázkou vesnické chamtivosti. Do hry vstupuje i vesnický proletář Jakub, dobrohloupý, ale v této době vlivný občan vesnice. Kdysi miloval selku, a proto chrání Douděrův statek, jak může. Dnes přišel upozornit selku na zítřejší kontrolu. Konečně se vrací sedlák Douděra s vozem. Nevere fůru dříví, jenom dva schované trestance, kteří se vydávají za špiony a žádají ubytování a stravu. Jeden si říká baron, druhý kapitán. Selka je ale nedůvěřivá a sedlák s dcerou ji musí hodně přemlouvat, aby oba diverzanty nevyhodila. Napětí vzroste, když se ukáže člen SNB a chce mluvit se sedlákem. Všichni mají nahnáno, než se ukáže, že jde o pokutu za jízdu bez světla.
Druhé dějství je plné komičnosti. Douděrová se snaží zbavit dvou příživníků, kteří objevili sedlákovu tajnou zásobárnu. Tito se vymlouvají, že nemají spojení s dalšími z jejich skupiny a že jim chybí vysílačka. Sedlák přinese ze skrýše i vysílačku. Baron s kapitánem si chtějí zajistit nějak bezpečněji, a proto baron začne vyznávat lásku sedlákově dceři. Ta je nadšna, že se o ni uchází pravý baron a hned mu předvádí svou výbavu. Kapitán dostane od barona také úkol, který musí chtě nechtě vyplnit.
Třetí dějství je zahájeno tajnými zásnubami barona a Mileny. Oba trestanci počítají s tím, že budou muset brzy utéct, a proto si chtějí ještě nějak opatřit peníze. Baron chce založit fond obnovy a požaduje na Douděrovi příspěvek. Sedlák však o tom nechce ani slyšet. Z této konverzace vyruší společnost mladý příslušník SNB, který miluje schovanku Aničku. Přišel si pro ni, aby s ním šla tancovat. Obhlédne přitom situaci na statku a je mu divné, že nádobí na stole je víc než přítomných.
Selka oběma ilegálním hrdinům stále nedůvěřuje a rozhodne se zajet na Žambercko zjistit, co je pravdy na baronově báchorce o jeho panství. Sedláka opět navštíví jeho švagr mlynář a dozví se o dvou mužích v sedlákově skladišti. Poněvadž sám doma přechovává rovněž jednoho ilegálního hosta, chce ho přivést, aby se domluvili.
Ve čtvrtém dějství se setkává skutečný diverzant Novotný s oběma uprchlými trestanci a když zjistí, co jsou zač, domluví se se sedlákem, že oba podvodníci musí zmizet. Sedlák vykope za stodolou hluboký hrob a spolu s mlynářem chtějí podvodníky zabít a zakopat. Když má k celé akci dojít, vtrhne do statku skupina SNB. Dojde k přestřelce, při níž pčijde o život schovanka Anička.
Autor sám o hře říká: "Tuhle hru jsem chtěl napsat jen tak levou rukou, pro oddech a sobě pro legraci. Ale není to jenom legrace. Je to tragikomedie bývalých selských 'hodnot', které jsou nám dnes směšné."
František Hrubín se narodil roku 1910 v Praze. Jeho tvůrčí cesta začala už ve 30. letech, kdy vydal básnické sbírky Zpíváno z dálky a Krásná po chudobě. Jak básník prozradil svou prozaickou vzpomínkovou knihou U stolu, formovaly jeho vnímavou dětskou duši krásná posázavská příroda, prostý život vesnický, v němž se život střídá se smrtí, a otřes z 1. světové války, který dal pojmu mír konkrétní obsah. Na čas se v Hrubínově lyrice ozvaly idealistické prvky, ale nikdy neutlumily básníkovu zdravou a silnou smyslovost, jež zvučela v jeho melodickém zpívajícím verši.
První Hrubínovou prací pro divadlo byla sborová recitace Jobova noc. V divadle D 46 ji uvedl E. F. Burian jako první poválečnou premiéru. Tento veršovaný manifest je apostrofou válečných let a našeho národního a lidského údělu v nich. Tematická osnova je zde stavěna na základě protikladů, staré a nové země. Svár dvou světů tu krystalizuje v rozporu staré země v masce Německa s novou zemí SSSR, kde je práce ctí, kde panuje lidství, jež zachránilo před zkázou i básníkovu vlast. Pásmo z válečné doby je utkáno také z motivu nemoci a smrti básníka Josefa Hory, který je tu Hrubínovi přikladem básníka zmítaného dobou. Pět zpěvů o zrození básníka, který jako Job roste ze zasazených ran, ústí posléze v Hrubínovo vyznání víry v novou kulturu a v socialistickou zemi.
První skutečnou Hrubínovou hrou je Srpnová neděle (1958). Čechovské a šrámkovské básnictví umožňuje citovou atmosféru divadelní hry. Hlubší psychologický ponor do dramatických postav zase promyšlení morálního vztahu člověka k životu, k druhým lidem, k sobě samému. Hra přinesla nejen téměř karikaturní kritickou kresbu českého maloměšťáka a řadu bystrých realistických postřehů z citové problematiky dněšních mladých lidí, nýbrž i významnou kritickou analýzu bolestínského a do cynismu se propadajícího intelektuálství.
Hra nemá bohatý či napínavý děj, dramatické situace a všelijaké divadelně překvapivé a efektní momenty. Čtenář, který se spokojí s letmým pohledem, může být uspokojen bystrostí dialogů, poetickým laděním kusu, čistým a krásným jazykem velkého básníka. Ale tajemství uměleckého díla, jeho smysl a poslání je ukryto a je třeba je najít, aby byl znovu objeven kus potřebné pravdy a poznání o lidech a našem životě.
Obsah Srpnové neděle:
V jihočeském městečku tráví prázdniny dvojice manželů Váchových, bývalých živnostníků, a žena inženýra, paní Mixová se svou neteří Zuzkou. Na břehu rybníka se ráno schází paní Mixová s Váchovými, vrací jim vypůjčenou knihu Královna Margot a oznamuje, že budou balit, že pojedou domů. Mixová se zastavuje rovněž s poštmistrem, který je do ní zamilován. Na místo přichází i Jirka, který chodí za Zuzkou. Někdy si ale plete důvěrnost v hovoru i k paní Mixové, která ho na oko usazuje, ale dělá jí to dobře.
Jako blesk z čistého nebe se na scéně objevuje redaktor Morák. Oznamuje Mixové, že by s ní potřeboval mluvit o vážné věci a že hned zase odjíždí. Přichází i Zuzka a manželé Váchovi. Dějství končí roztržkou mezi paní Mixovou a Zuzkou. Mixová sebrala Zuzce deníček a čte její zápisky veřejně před ostatní mládeží.
Druhé dějství začíná konverzací dvou generací - poštmistra a Moráka na straně jedné, Jirky a ostatní mládeže na straně druhé. Je to už v neděli večer při vesnické slavnosti s lampiony kolem rybníka. Zuzka oznamuje Mixové, že ještě domů nepojede, že zůstane. Mixová nesouhlasí a dojde k hádce. Celé dějství vyplňují různé konverzace. Dějství vyúsťuje ve zpověď Moráka, který přijel jen proto, aby se rozešel s Mixovou, bývalou milenkou, poněvadž se musí oženit se svou bytnou.
Třetí dějství se odehrává po slavnosti. Setkáváme se opět se všemi postavami. Jirka se chce zalíbit Mixové, Morák s Váchovými rozpřádají nekonečnou konverzaci. Jirka nese víno pro Mixovou a setkává se se Zuzkou. Ta se mu vysměje. Na scéně zůstává Zuzka s Morákem, který se ji snaží svádět. Přejde ho to, když se objeví Mixová. Morák jí dopoví, proč přijel. Mixová skočí do vody. Jirka se domnívá, že do vody skočila Zuzka, a skáče za ní, aby ji zachránil.
Hrubín nikdy nepsal básně jen líbivé a příjemné, které by se snadno četly. Jako každý velký umělec chce vyzvednout plnost života. Jeho touha po slunném životě není jen skleníkový sen, ale opravdová a silná. Nevyhýbá se ani přízemním a odporným živočichům z rodu Váchova, za živa pohřbeným Morákům a nešťastným Mixovým. Hrubínova hra řeší závažné problémy lidské i společenské. Její postavy a jejich problémy jsou skutečně současné.
Drama si získává nejrychlejší a nejbezprostřednější kontakt s veřejností. Zejména, když se mu ve filmovém nebo televiním provedení dostává obrovského a vskutku lidového ohlasu. Složité problémy vzájemných vztahů lidských, milostných, rodinných a samozřejmě také společenských, problémy nové socialistické morálky jakoby se nastěhovaly do současného dramatu. Zřejmě proto, že drama dává možnost vyhrotit tyto problémy v otevřené konflikty, na něž divadelní obecenstvo živě reaguje.
Živý ohlas vyvolávají hry Pavla Kohouta.
Ve hře Zářijové noci s odvážnou kritičností uvedl problematiku vztahů nadřízenosti a kázně v armádě a hlavně otázku citlivého vztahu k lidem.
Ve hře Sbohem smutku (1957) se pustil do palčivých otázek manželských rozratů. Také zde uplatnil své obvyklé optimalistické, někdy i trochu povrchní řešení dobře rozpracovaného konfliktu.
Ve hře Taková láska (1957) se dostal nejhlouběji do lidských niter a ke kritickému odhalení maloměšťáckého sobectví, jímž se otravují citové vztahy lidí a které láme i charakter. Volil zde složitější dramatickou kompozici, střídající v jakési pomyslné zpětné analýze dokončeného tragického příběhu mladé dívky pohled z několika stanovisek zúčastněných osob.
V Třetí sestře (1960) zůstal autor hodně na povrchu morální problematiky mladých lidí naší doby i na povrchu divadelní efektivnosti a jen v bystře odpozorovaných a vtipně divadelně uplatněných detailech dnešního životního stylu ukázal svůj dramatický talent.
V roce 1960 napsal též hru Říkali mi soudruhu.
Ve hře Dvanáct je autor inspirován životem dvanácti studentů jednoho hereckého ročníku AMU. Obsahem je příběh kolektivu, který se rozhodl po dokončení školy hromadně odejít do oblastního divadla, aby tu probojovával vlastní koncepci divadla.
Přepracoval také román Karla Čapka Válka s mloky do divadelní podoby. Je to dílo do té míry samostatné, že mločímu podobenství dává nový výklad, nový smysl blízký lidem let šedesátých.
Milan Jariš se narodil 13. srpna 1913. Je novelistou, dramatikem a překladatelem. Rovněž je laureátem státní ceny.
Ve své tvorbě se pokusil i o veršované drama s tradiční, ale nově koncipovanou látkou z české historie. Takovou hrou je Boleslav I. (1953), poctěná státní cenou. Činohra se stala podkladem ke stejnojmenné opeře Boleslava Vomáčky, uvedené v Národním divadle v roce 1957.
Jako jeden z prvních sáhl k morálně politické současné problematice ve hře Inteligenti (1955), kde na několika lidských osudech upozorňuje na některé závažné nedostatky v lidských vztazích.
Jeho první poválečnou hrou je 15. březen. Je to dramatický obraz malé vojenské posádky v severovýchodní části Moravy, která 15.3.1939 pozvedla zbraně, aby zadržela postup německých vojsk do ČSR. Později byla hra přepracována a dostala název Přísaha. Zfilmována byla pod názvem Neporažení.
Komedií je hra Šerif se vrací. Děj se odehrává na chatě na Slapech, kde se jednoho dne sešla stará trampská parta. Poprvé po mnoha letech. Mezitím přešla válka, okupace i první léta budování nové vlasti. Sešla se celá osada kromě jednoho z nich, šerifa Mirka. A právě toho čekali nejvíce, vždyť to byl on, kdo z nich, obyčejných trampů, udělal komsomolce. Hra se dotýká vážné současné otázay. Do společnosti náhle vstoupí náhodní hosté. Mladí lidé, kteří, ač sami nevědí proč, jsou nespokojeni se svým životem. Dojde ke střetnutí mladých a generace jejich otců. Mezi oběma póly žije ve hře mnoho společensky a psychologicky poutavě individualizovaných postav.
František Pavlíček (nar. 1922) je pracovníkem Československého rozhlasu, dramaturgem ČST, pro rozhlas upravil řadu her. Svou schopnost bystré divadelní povahokresby prokázal ve hře o emigrantech Chtěl bych se vrátit (1956). O jejich zločinných tajných návratech do vlasti pojednává v další hře, Labyrintu srdce.
Josef Topol je mladý dramatik, který nadchl hned svou prvotinou, dramatickou básní o třinácti obrazech. Jeho Půlnoční vítr čerpá z dávných dějin českého národa.
Ludvík Aškenázy je také autorem věnucíjím se dramatické tvorbě. Napsal hru Host.
Dosud nejcennější úspěch v aktuální problematice morálních vztahů mezi lidmi, zejm. mezi otci a dětmi, představují satirické hry Vratislava Blažka (nar. 1925). Jeho Třetí přání (1958) a Příliš štědrý večer (1960) odkrývají pokrytectví, maloměšťáckou mentalitu, ale ve druhé hře i zdravé morální jádro lidí a cestu k jejich lidskému soužití.
Komedie Nebezpečný věk Bohuslava Březovského pojednává o nejcitlivějších morálních slabinách dnešního rodinného života, ale neztrácí přitom víru v člověka a hledá řešení vážných konfliktů.
Miloslav Stehlík se narodil 2. dubna 1916 v Milovicích. Je laureátem státní ceny, hercem Realistického divadla v Praze, uměleckým vedoucím divadla pro mládež, dramaturgem Národního divadla a režisérem Ústředního divadla čsl. armády v Praze. Lidi venskovské dovede vypodobnit stejně dobře jako dělnické prostředí. O problémech nevykládá, nýbrž je řeší jen jednáním lidí, jejich proměnami a růstem. Jeho hry naplněné optimismem a humorem dávají diváku a posluchači víru v kladné a tvořivé vlastnosti člověka.
Jeho prvotina Vesnice Mladá z roku 1947 je realistická hra ze selského prostředí, směřující z historického podkladu ke dnešku. Podnět k druhé hře, Lodi naděje (1948), dala autorovi povídka chorvatského spisovatele. Ve hře je vylíčen zápas dělníků z loděnice s loďařem patronem. Třetí Stehlíkova hra, Mordová rokle (1949), navazuje místem děje i problematikou na hru prvou, neboť opět zobrazuje zápas vesnického lidu s násilím, tentokráte za okupace, kdy je vesnice na pomezí vojenského pásma ohrožena nuceným vystěhováním a odprodejem pozemků nacistickému velkostatkáři. Další hrou s touto tématikou je Jezerní hromobití (1952). Hrdiny jsou tu opět drobní zemědělci, nyní již budovatelé nové družstevní vesnice. Stejně pevnou dramatickou linii má Stehlíkova hra o lidech velkého důlního revíru Nositelé řádu (1953). Je to obraz Ostravy v době vydání dokumentu strany a vlády o opatřeních ke zvýšení těžby uhlí. Řadu her z české vesnice završuje hra Vysoké letní nebe (1955). Je to komedie ze současné vsi, o jejích lidech, práci a boji v letech 1952 až 1954. Stehlík se osvědčil jako zkušený dramatik pro mládež. Jsou to zejména hry Perníková chaloupka (1951) a Černí rytíři, jejímž cílem bylo získat mladé lidi pro hornictví. Je to optimistická a veselá hra z prostředí domova mladých učňů v Janově v severních Čechách. Ve hře se mládež vyrovnává se svými dosavadními zlozvyky.
Miloslav Stehlík se osvědčil rovněž při dramatizaci sovětských vysoce výchovných látek. Pro scínu takto upravi N. A. Ostrovského Jak se kalila ocel, Makarenkovo Začínáme žít a Vlaky na věžích. Ze slovenštiny převedl hru Št. Králíka Buky pod Polanou.
Schopnost zobrazit různé charaktery dokazuje i v další hře, Selské lásce (1956). Námětem hry je skutečná událost. Je to komedie o šikovném kapsáři a sňatkovém podvodníku, kteří těží z lidské hlouposti tím, že se po útěku z vězení vydávají za barona a kapitána, vyškolené diverzanty poslané k nám emigrací ze Západu. Na počátku 50. let zaujal Stehlíka fejeton v novinách o tom, jak se jakýsi trestanec objevil na vesnici u kulaka, prohlásil se za agenta ze zahraničí a kulak mu poskytl všecko, od pohostinství po dceru. Z této téměř anekdotické historky vytvořil Stehlík divadelní hru, v níž je mnoho humoru, mnoho zdánlivě neuvěřitelných, přepjatých a ostře nadsazených scén. Nechtěl však, aby divák viděl legraci, která není pravdivá, v komických situacích chtěl zobrazit živé lidi.
Hra začíná v komůrce pro služku na Douděrově statku. Selka má strach o muže a o dceru Milenu, kteří jeli do lesa pro dříví a dlouho se nevrací. Posílá za nimi schovanku Aničku. Anička však hledá různé výmluvy, jenže chytrá selka uhodne, co se stalo. Selčin bratr, bývalý mlynář Hybeš je schován v tajné skrýši, kterou si sedlák Douděra zbudoval pod podlahou v komůrce a kde jsou bohaté zásoby potravin a jiných věcí. Dohadování selky a mlynáře je ukázkou vesnické chamtivosti. Do hry vstupuje i vesnický proletář Jakub, dobrohloupý, ale v této době vlivný občan vesnice. Kdysi miloval selku, a proto chrání Douděrův statek, jak může. Dnes přišel upozornit selku na zítřejší kontrolu. Konečně se vrací sedlák Douděra s vozem. Nevere fůru dříví, jenom dva schované trestance, kteří se vydávají za špiony a žádají ubytování a stravu. Jeden si říká baron, druhý kapitán. Selka je ale nedůvěřivá a sedlák s dcerou ji musí hodně přemlouvat, aby oba diverzanty nevyhodila. Napětí vzroste, když se ukáže člen SNB a chce mluvit se sedlákem. Všichni mají nahnáno, než se ukáže, že jde o pokutu za jízdu bez světla.
Druhé dějství je plné komičnosti. Douděrová se snaží zbavit dvou příživníků, kteří objevili sedlákovu tajnou zásobárnu. Tito se vymlouvají, že nemají spojení s dalšími z jejich skupiny a že jim chybí vysílačka. Sedlák přinese ze skrýše i vysílačku. Baron s kapitánem si chtějí zajistit nějak bezpečněji, a proto baron začne vyznávat lásku sedlákově dceři. Ta je nadšna, že se o ni uchází pravý baron a hned mu předvádí svou výbavu. Kapitán dostane od barona také úkol, který musí chtě nechtě vyplnit.
Třetí dějství je zahájeno tajnými zásnubami barona a Mileny. Oba trestanci počítají s tím, že budou muset brzy utéct, a proto si chtějí ještě nějak opatřit peníze. Baron chce založit fond obnovy a požaduje na Douděrovi příspěvek. Sedlák však o tom nechce ani slyšet. Z této konverzace vyruší společnost mladý příslušník SNB, který miluje schovanku Aničku. Přišel si pro ni, aby s ním šla tancovat. Obhlédne přitom situaci na statku a je mu divné, že nádobí na stole je víc než přítomných.
Selka oběma ilegálním hrdinům stále nedůvěřuje a rozhodne se zajet na Žambercko zjistit, co je pravdy na baronově báchorce o jeho panství. Sedláka opět navštíví jeho švagr mlynář a dozví se o dvou mužích v sedlákově skladišti. Poněvadž sám doma přechovává rovněž jednoho ilegálního hosta, chce ho přivést, aby se domluvili.
Ve čtvrtém dějství se setkává skutečný diverzant Novotný s oběma uprchlými trestanci a když zjistí, co jsou zač, domluví se se sedlákem, že oba podvodníci musí zmizet. Sedlák vykope za stodolou hluboký hrob a spolu s mlynářem chtějí podvodníky zabít a zakopat. Když má k celé akci dojít, vtrhne do statku skupina SNB. Dojde k přestřelce, při níž pčijde o život schovanka Anička.
Autor sám o hře říká: "Tuhle hru jsem chtěl napsat jen tak levou rukou, pro oddech a sobě pro legraci. Ale není to jenom legrace. Je to tragikomedie bývalých selských 'hodnot', které jsou nám dnes směšné."
František Hrubín se narodil roku 1910 v Praze. Jeho tvůrčí cesta začala už ve 30. letech, kdy vydal básnické sbírky Zpíváno z dálky a Krásná po chudobě. Jak básník prozradil svou prozaickou vzpomínkovou knihou U stolu, formovaly jeho vnímavou dětskou duši krásná posázavská příroda, prostý život vesnický, v němž se život střídá se smrtí, a otřes z 1. světové války, který dal pojmu mír konkrétní obsah. Na čas se v Hrubínově lyrice ozvaly idealistické prvky, ale nikdy neutlumily básníkovu zdravou a silnou smyslovost, jež zvučela v jeho melodickém zpívajícím verši.
První Hrubínovou prací pro divadlo byla sborová recitace Jobova noc. V divadle D 46 ji uvedl E. F. Burian jako první poválečnou premiéru. Tento veršovaný manifest je apostrofou válečných let a našeho národního a lidského údělu v nich. Tematická osnova je zde stavěna na základě protikladů, staré a nové země. Svár dvou světů tu krystalizuje v rozporu staré země v masce Německa s novou zemí SSSR, kde je práce ctí, kde panuje lidství, jež zachránilo před zkázou i básníkovu vlast. Pásmo z válečné doby je utkáno také z motivu nemoci a smrti básníka Josefa Hory, který je tu Hrubínovi přikladem básníka zmítaného dobou. Pět zpěvů o zrození básníka, který jako Job roste ze zasazených ran, ústí posléze v Hrubínovo vyznání víry v novou kulturu a v socialistickou zemi.
První skutečnou Hrubínovou hrou je Srpnová neděle (1958). Čechovské a šrámkovské básnictví umožňuje citovou atmosféru divadelní hry. Hlubší psychologický ponor do dramatických postav zase promyšlení morálního vztahu člověka k životu, k druhým lidem, k sobě samému. Hra přinesla nejen téměř karikaturní kritickou kresbu českého maloměšťáka a řadu bystrých realistických postřehů z citové problematiky dněšních mladých lidí, nýbrž i významnou kritickou analýzu bolestínského a do cynismu se propadajícího intelektuálství.
Hra nemá bohatý či napínavý děj, dramatické situace a všelijaké divadelně překvapivé a efektní momenty. Čtenář, který se spokojí s letmým pohledem, může být uspokojen bystrostí dialogů, poetickým laděním kusu, čistým a krásným jazykem velkého básníka. Ale tajemství uměleckého díla, jeho smysl a poslání je ukryto a je třeba je najít, aby byl znovu objeven kus potřebné pravdy a poznání o lidech a našem životě.
Obsah Srpnové neděle:
V jihočeském městečku tráví prázdniny dvojice manželů Váchových, bývalých živnostníků, a žena inženýra, paní Mixová se svou neteří Zuzkou. Na břehu rybníka se ráno schází paní Mixová s Váchovými, vrací jim vypůjčenou knihu Královna Margot a oznamuje, že budou balit, že pojedou domů. Mixová se zastavuje rovněž s poštmistrem, který je do ní zamilován. Na místo přichází i Jirka, který chodí za Zuzkou. Někdy si ale plete důvěrnost v hovoru i k paní Mixové, která ho na oko usazuje, ale dělá jí to dobře.
Jako blesk z čistého nebe se na scéně objevuje redaktor Morák. Oznamuje Mixové, že by s ní potřeboval mluvit o vážné věci a že hned zase odjíždí. Přichází i Zuzka a manželé Váchovi. Dějství končí roztržkou mezi paní Mixovou a Zuzkou. Mixová sebrala Zuzce deníček a čte její zápisky veřejně před ostatní mládeží.
Druhé dějství začíná konverzací dvou generací - poštmistra a Moráka na straně jedné, Jirky a ostatní mládeže na straně druhé. Je to už v neděli večer při vesnické slavnosti s lampiony kolem rybníka. Zuzka oznamuje Mixové, že ještě domů nepojede, že zůstane. Mixová nesouhlasí a dojde k hádce. Celé dějství vyplňují různé konverzace. Dějství vyúsťuje ve zpověď Moráka, který přijel jen proto, aby se rozešel s Mixovou, bývalou milenkou, poněvadž se musí oženit se svou bytnou.
Třetí dějství se odehrává po slavnosti. Setkáváme se opět se všemi postavami. Jirka se chce zalíbit Mixové, Morák s Váchovými rozpřádají nekonečnou konverzaci. Jirka nese víno pro Mixovou a setkává se se Zuzkou. Ta se mu vysměje. Na scéně zůstává Zuzka s Morákem, který se ji snaží svádět. Přejde ho to, když se objeví Mixová. Morák jí dopoví, proč přijel. Mixová skočí do vody. Jirka se domnívá, že do vody skočila Zuzka, a skáče za ní, aby ji zachránil.
Hrubín nikdy nepsal básně jen líbivé a příjemné, které by se snadno četly. Jako každý velký umělec chce vyzvednout plnost života. Jeho touha po slunném životě není jen skleníkový sen, ale opravdová a silná. Nevyhýbá se ani přízemním a odporným živočichům z rodu Váchova, za živa pohřbeným Morákům a nešťastným Mixovým. Hrubínova hra řeší závažné problémy lidské i společenské. Její postavy a jejich problémy jsou skutečně současné.
14.1.05
Lidová slovesnost
Maturitní otázka z roku 1972
Ústní slovesnost - mluvené projevy určené posluchačům a šířené v ústním podání (tradicí). Vznikala už v nejstarších dobách a je v podstatě pramenem literatury. Dlouho byla hlavním představitelem slovesných projevů vůbec. Již v polovině prvního tisíciletí ACN se vyskytovaly magické průpovědi, slovní doprovod obřadů, zaklínadla, zaříkadla, pranostiky, přísloví, písně a říkadla při obřadech (kultovní písně). Charakteristickými znaky jsou ústní tradování, kolektivnost (tvůrcem je jedinec, ale kolektiv si dílo osvojuje) a variabilita (text se často měnívá). Lidová slovesnost je nazývána folklórem. Většinu děl známe jen z dodatečných zápisů sběratelů lidové slovesnosti. Ústní slovesnost vzniká i nyní (dělnické písně, vyprávění ze života, anekdoty), folklór je nejen venkovský, ale i městský, hlavně dělnický.
Folklórní slovesné útvary (žánry):
1. veršované
a) veršovaná lyrika - písně (milostné, ukolébavky, pracovní, vojenské, obřadní, atd.)
b) hádanky (i v próze), říkadla
c) veršovaná epika - bohatýrské (hrdinské) zpěvy, historické zpěvy, balady
2. prozaické
báje - mýty, pověsti (místní, historické / národní, pověrečné povídky)
pohádky (fantastické, novelistické)
vyprávění ze života, anekdota
přísloví, rčení
3. foklórní drama a divadlo
Ústní slovesnost v Evropě:
- řecké hrdinské zpěvy (ovlivnily Homéra)
- ruské byliny (rozsáhlé epické skladby)
- hrdinské zpěvy jihoslovanské, francouzské, severských národů
- u západních Slovanů hlavně balady a lyrické písně
Naše ústní slovesnost:
Především lidové (národní) písně (doloženy již ve 14. století, hlavní rozvoj v 17. až 18. století, v 19. století příchod do měst), pohádky a pověsti.
Historie lidové ústní slovesnosti
Z nejstarších dob, kdy nebyla zapisována, o ní máme jen nepřímé zmínky v legendách, kronikách a pozdější literatuře. Ústní tvorba se vyskytuje už od 5. století, mimo rozsáhlých hrdinských eposů zahrnuje téměř všechny útvary. Pověsti z nejstarších dob literárně zpracovali
- Kosmas v Kosmově kronice (počátek 12. století)
- Dalimilova kronika (14. století) (ke stažení jako pdf zde)
- Václav Hájek z Libočan v Kronice české (1341)
- Alois Jirásek ve Starých pověstech českých (1894)
- Ival Olbracht: Ze starých letopisů (1940)
- Vladislav Vančura v Obrazech z dějin
S rozvojem feudalismu vznikala mimo lidové ústní slovesnosti i ústní slovesnost sloužící feudálům, tradovaná až do 15. století řemeslnými přednašeči - žakéři, žertéři, jokulátory. Jazyková vyspělost, postavená na tradici slovesné kultury našeho národa, ukazuje na to, že zřejmě těžili z lidové slovesnosti. V cizině šířili hrdinské písně troubadouři, truveři, minnessengři a guslaři.
Ústní slovesnost si zachovávala vedoucí úlohu až do 13. století, ale zcela nevymizela ani poté, naopak se v době temna opět rozvíjela. Vládnoucí třída chtěla ovládat lid i ideologicky, chtěla zatlačit tradiční lidovou slovesnost. Proto byly zakazovány lidové zvyky, báje, pověsti a písně. Naproti tomu byla protěžována umělá tvorba, která někdy zlidověla (Hospodine, pomiluj ny a Svatý Václave).
V první polovině 14. století nacházíme stopy lidové poezie - milostné písně už s charakteristickými rysy, které se zachovaly dodnes. Lidové prvky nacházíme i v žákovské lyrice a v žebravých žákovských koledách.
Od počátku 90. let 14. století nabývá na důležitosti píseň. Jejím vlivem se lid mohl přímo účastnit literárního života. Tradovala se jako slovesnost ústní, ač často uměle složena, projevovala se v ní lidová tvořivost. Velkého významu nabyla za husitských válek a bojové písně se udržely až do 16. století.
Ke konci 15. století, s růstem vzdělání a vynálezem knihtisku, se písemné projevy staly četnější a důležitější než ústní. Od počátku 17. století se vyvíjela lidová píseň a z tehdejší doby se datují některé písně, jež se udržely až do 19. století.
Od 60. let 17. století do počátku národního obrození (doba temna)
Jezuité se snažili založit novou literární tradici v protireformačním duchu. Většina české nekatolické inteligence odešla do exilu, zmenšila se tedy čtenářská základna a bylo třeba přiblížit českou slovesnou tvorbu lidu pomocí nejprostších útvarů. Počátkem 18. století nabyla lidová slovesnost stěžejního postavení. Jezuité se snažili ovlivnit lid svou literaturou, ale ten si ji v mnohém přeměňoval podle svých představ v tzv. skladby pololidové (tradiční téma viděné z hlediska lidu). Skladby pronikaly do lidového prostředí (např. hra o sv. Dorotě) a šířily se v ústním podání. Jarmareční / kramářské písně, převážně dlouhé epické písně, plnily funkci dnešního tisku.
Lidová ústní slovesnost se v době temna stala hlavním představitelem celonárodní slovesné tvořivosti. V ní byly vytvořeny největší literární hodnoty své doby. Ukazovala vysokou vyspělost lidu i jeho umělecké cítění. Vznikala na venkově i ve městech, rozhodující roli však hrála na venkově, kde se stala pramenem literatury národního obrození. S její pomocí se lid též bránil rekatolizaci (zbojnické písně, pověsti, evangelické písně).
Největší význam měly písně. Sociální písně (zapsané v 19. století Erbenem, Sušilem, Bartošem) zobrazují těžký život nevolníků, některé vybízejí k odporu. V baladách se objevují motivy z každodenního života, náboženská látka často ztrácí svůj mystický charakter (Putování Krista Pána se sv. Petrem po zemi). Pověsti poskytují nadějné vyhlídky do budoucna v proroctvích, útěchu ve slavné minulosti a vypravování o událostech nedávno minulých (některé pověsti byly zneužívány protireformací). Lyrika se vyskytuje ve velkém množství, hlavně písňová (s milostnými a sociálními motivy), např. Selské otčenáše (veršované skladby vycházející z Otčenáše s konkrétními prosbami k Bohu), ale i další útvary. Drama se vyskytuje především pololidové, lidem tradované a upravované, ve formě lidové hry se zpěvy (ovlivněná operami na zámcích šlechty, jezuitskými dramaty a duchovními hrami). Od poloviny 17. století se rozšiřuje divadlo loutkové se zprvu mezinárodními tématy (Faust, Don Juan), později i s původními. Představitelem Matěj Kopecký, který působil na počátku obrození.
Národní obrození
Úsilí o obrození národa se projevovalo i ve snaze o vzkříšení jazyka a literatury, zájem se obrátil k lidové slovesnosti, která byla po celou dobu temna hlavním představitelem české kultury. Vznikají ohlasy, umělecká díla (především básně), která jsou vytvořena na základě důkladné znalosti národa, tématiky, výrazových prostředků a techniky, v duchu lidové tvorby. Obrozenečtí autoři pořizují sbírky slovesnosti, rozvíjejí její myšlenky a navazují na ně. Vlivem romantismu jsou sbírány a adaptovány pohádky.
Václav Hanka (1791-1861) byl prvním autorem Ohlasů, sběratelem slovanské slovesnosti. Sám vytvořil některé písně, které později znárodněly. Spolu s Josefem Lindou byl označován za autora Rukopisů.
František Ladislav Čelakovský (1799-1852) sbíral a studoval české (hlavně z jižních Čech) a slovanské (ruské a jihoslovanské) národní písně a přísloví. V letech 1822 až 1827 sestavil Slovanské národní písně, sbírky lidové poezie všech slovanských národů v originálním znění i v českém překladu. V ohlasech lidové poezie (Ohlas písní ruských (1829) a Ohlas písní českých (1839)) pozvedl napodobení lidové písně na uměleckou úroveň.
Karel Jaromír Erben (1811-1870) pokračoval v činnosti Čelakovského. Snažil se i o rekonstrukci původní podoby památek lidové slovesnosti. Sbíral hlavně české národní písně: Písně národní v Čechách (1842-1845), i s nápěvy, Prostonárodní české písně a říkadla (1864). Slovanské pohádky, v původních nářečích i v českém překladu, chápe jako alegorické obrazy lidového mýtu, usiluje o umělecké vystižení jejich typických rysů, snaží se o zachycení nejdokonalejší původní verze, aby získal dokonalou pohádku s rychlým spádem děje. Vydal i Vybrané báje a pověsti národů jiných větví slovanských (1869), chystal i sbírku českých národních pohádek. Podkladem k jeho básnické knize Kytice (1853) jsou staré lidové báje, v nichž vážně přebírá i pověry a předsudky lidu, ale nevyužívá lidové slovesnosti k vyjádření dobových problémů. Inspirován byl tradičním útvarem balady.
Božena Němcová (1820-1862) začala psát povídky na popud Erbena, ale lidová vyprávění stylisticky upravovala tak, aby zobrazovala typické prostředí s typickými postavami českého lidu. Hlavní myšlenkou byla rovnost všech, vítězství dobra nad zlem. Pohádkám dodávala optimismu, což bylo snahou dobovou - vytvořit literární obraz českého národního života. O to samé se snažil Čelakovský v poezii. Němcová čerpala ze zkušeností nabytých v různých krajích Čech (především Chodsko) i Slovenska. Vydala Národní báchorky a pověsti (1845-1847) a Slovenské pohádky a pověsti (1857-1858), ve kterých se více držela lidového podání a měla pochopení pro slovenštinu. Obrazy z okolí domažlického a Obrazy ze života slovenského jsou národopisnými studiemi lidových obyčejů, slavností, pořekadel, písní, jazyka a názorů.
František Sušil (1804-1868) byl výborným fokloristou, sbíral moravské lidové písně i s nápěvy.
František Bartoš (1837-1906) byl národopisec a filolog. Zabýval se studiem moravských nářečí, zvyků a hlavně lidových písní. Spolu s Leošem Janáčkem sestavil Národní písně moravské (1901).
Josef Holeček (1853-1929) byl sběratelem slovanské lidové slovesnosti, hlavně srbské a bulharské lidové epiky a severských ság.
Slovensko
Po vytvoření spisovného jazyka (1843) se autoři snažili o samostatnou literární tvorbu a za vzor si brali lidovou slovesnost po stránce ideové i výrazové. Oblíbeným útvarem byla balada. Předním sběratelem byl Ľudovít Štúr (1815-1856): O národních písních a pověstech plemen slovanských (1853, česky), který považoval slovanskou lidovou slovesnost za vrchol umění. Za doménu Slovanů považoval básnictví. Janko Kráľ (1822-1876) se zajímal o zbojnickou tradici, písně, pohádky a pověsti. Jeho raná tvorba byla v podstatě ohlasy lidové poezie (např. balada Zakľata panna vo Váhu a divný Janko).
Význam
Důkaz kulturní vyspělosti našeho lidu podává lidový názor na život. V době úpadku uměleckého písemnictví v 17. a 18. století byla lidová slovesnost hlavním reprezentantem umělecké slovesné tvorby. Bedřich Václavek na tento fakt poukázal jako jeden z prvních v Lidové slovesnosti v českém vývoji literárním (1940). Na počátku 19. století ovlivnila lidová slovesnost naši rozvíjející se literaturu (Čelakovský, Erben, Němcová) a z velké části byla jejím zdrojem. Kromě výše jmenovaným navazovali tvůrčím způsobem na lidovou slovesnost i další autoři:
Jan Neruda - užívá tradičního útvaru balady a romance.
Adolf Heyduk - inspiroval se slovenskými lidovými písněmi, zkazkami a obyčeji, např. v Cimbále a huslích (1876). I v jiných lyrických básních vycházel z lidových tradic.
Josef Václav Sládek - v některých sbírkách prostý verš, využívající prostředků lidové slovesnosti. Selské písně a české znělky, tvorba pro děti.
Petr Bezruč - ve Slezských písních ovlivněn lidovou tvorbou Slezska.
Vítězslav Nezval - v poválečné tvorbě prosté verše, opírající se o národní tradici.
Některé literární útvary přešly z lidové slovesnosti do literatury pro mládež (pohádky, říkadla), tradiční útvary jsou často napodobovány (umělé pohádky, populární písně aj.).
Ústní slovesnost - mluvené projevy určené posluchačům a šířené v ústním podání (tradicí). Vznikala už v nejstarších dobách a je v podstatě pramenem literatury. Dlouho byla hlavním představitelem slovesných projevů vůbec. Již v polovině prvního tisíciletí ACN se vyskytovaly magické průpovědi, slovní doprovod obřadů, zaklínadla, zaříkadla, pranostiky, přísloví, písně a říkadla při obřadech (kultovní písně). Charakteristickými znaky jsou ústní tradování, kolektivnost (tvůrcem je jedinec, ale kolektiv si dílo osvojuje) a variabilita (text se často měnívá). Lidová slovesnost je nazývána folklórem. Většinu děl známe jen z dodatečných zápisů sběratelů lidové slovesnosti. Ústní slovesnost vzniká i nyní (dělnické písně, vyprávění ze života, anekdoty), folklór je nejen venkovský, ale i městský, hlavně dělnický.
Folklórní slovesné útvary (žánry):
1. veršované
a) veršovaná lyrika - písně (milostné, ukolébavky, pracovní, vojenské, obřadní, atd.)
b) hádanky (i v próze), říkadla
c) veršovaná epika - bohatýrské (hrdinské) zpěvy, historické zpěvy, balady
2. prozaické
báje - mýty, pověsti (místní, historické / národní, pověrečné povídky)
pohádky (fantastické, novelistické)
vyprávění ze života, anekdota
přísloví, rčení
3. foklórní drama a divadlo
Ústní slovesnost v Evropě:
- řecké hrdinské zpěvy (ovlivnily Homéra)
- ruské byliny (rozsáhlé epické skladby)
- hrdinské zpěvy jihoslovanské, francouzské, severských národů
- u západních Slovanů hlavně balady a lyrické písně
Naše ústní slovesnost:
Především lidové (národní) písně (doloženy již ve 14. století, hlavní rozvoj v 17. až 18. století, v 19. století příchod do měst), pohádky a pověsti.
Historie lidové ústní slovesnosti
Z nejstarších dob, kdy nebyla zapisována, o ní máme jen nepřímé zmínky v legendách, kronikách a pozdější literatuře. Ústní tvorba se vyskytuje už od 5. století, mimo rozsáhlých hrdinských eposů zahrnuje téměř všechny útvary. Pověsti z nejstarších dob literárně zpracovali
- Kosmas v Kosmově kronice (počátek 12. století)
- Dalimilova kronika (14. století) (ke stažení jako pdf zde)
- Václav Hájek z Libočan v Kronice české (1341)
- Alois Jirásek ve Starých pověstech českých (1894)
- Ival Olbracht: Ze starých letopisů (1940)
- Vladislav Vančura v Obrazech z dějin
S rozvojem feudalismu vznikala mimo lidové ústní slovesnosti i ústní slovesnost sloužící feudálům, tradovaná až do 15. století řemeslnými přednašeči - žakéři, žertéři, jokulátory. Jazyková vyspělost, postavená na tradici slovesné kultury našeho národa, ukazuje na to, že zřejmě těžili z lidové slovesnosti. V cizině šířili hrdinské písně troubadouři, truveři, minnessengři a guslaři.
Ústní slovesnost si zachovávala vedoucí úlohu až do 13. století, ale zcela nevymizela ani poté, naopak se v době temna opět rozvíjela. Vládnoucí třída chtěla ovládat lid i ideologicky, chtěla zatlačit tradiční lidovou slovesnost. Proto byly zakazovány lidové zvyky, báje, pověsti a písně. Naproti tomu byla protěžována umělá tvorba, která někdy zlidověla (Hospodine, pomiluj ny a Svatý Václave).
V první polovině 14. století nacházíme stopy lidové poezie - milostné písně už s charakteristickými rysy, které se zachovaly dodnes. Lidové prvky nacházíme i v žákovské lyrice a v žebravých žákovských koledách.
Od počátku 90. let 14. století nabývá na důležitosti píseň. Jejím vlivem se lid mohl přímo účastnit literárního života. Tradovala se jako slovesnost ústní, ač často uměle složena, projevovala se v ní lidová tvořivost. Velkého významu nabyla za husitských válek a bojové písně se udržely až do 16. století.
Ke konci 15. století, s růstem vzdělání a vynálezem knihtisku, se písemné projevy staly četnější a důležitější než ústní. Od počátku 17. století se vyvíjela lidová píseň a z tehdejší doby se datují některé písně, jež se udržely až do 19. století.
Od 60. let 17. století do počátku národního obrození (doba temna)
Jezuité se snažili založit novou literární tradici v protireformačním duchu. Většina české nekatolické inteligence odešla do exilu, zmenšila se tedy čtenářská základna a bylo třeba přiblížit českou slovesnou tvorbu lidu pomocí nejprostších útvarů. Počátkem 18. století nabyla lidová slovesnost stěžejního postavení. Jezuité se snažili ovlivnit lid svou literaturou, ale ten si ji v mnohém přeměňoval podle svých představ v tzv. skladby pololidové (tradiční téma viděné z hlediska lidu). Skladby pronikaly do lidového prostředí (např. hra o sv. Dorotě) a šířily se v ústním podání. Jarmareční / kramářské písně, převážně dlouhé epické písně, plnily funkci dnešního tisku.
Lidová ústní slovesnost se v době temna stala hlavním představitelem celonárodní slovesné tvořivosti. V ní byly vytvořeny největší literární hodnoty své doby. Ukazovala vysokou vyspělost lidu i jeho umělecké cítění. Vznikala na venkově i ve městech, rozhodující roli však hrála na venkově, kde se stala pramenem literatury národního obrození. S její pomocí se lid též bránil rekatolizaci (zbojnické písně, pověsti, evangelické písně).
Největší význam měly písně. Sociální písně (zapsané v 19. století Erbenem, Sušilem, Bartošem) zobrazují těžký život nevolníků, některé vybízejí k odporu. V baladách se objevují motivy z každodenního života, náboženská látka často ztrácí svůj mystický charakter (Putování Krista Pána se sv. Petrem po zemi). Pověsti poskytují nadějné vyhlídky do budoucna v proroctvích, útěchu ve slavné minulosti a vypravování o událostech nedávno minulých (některé pověsti byly zneužívány protireformací). Lyrika se vyskytuje ve velkém množství, hlavně písňová (s milostnými a sociálními motivy), např. Selské otčenáše (veršované skladby vycházející z Otčenáše s konkrétními prosbami k Bohu), ale i další útvary. Drama se vyskytuje především pololidové, lidem tradované a upravované, ve formě lidové hry se zpěvy (ovlivněná operami na zámcích šlechty, jezuitskými dramaty a duchovními hrami). Od poloviny 17. století se rozšiřuje divadlo loutkové se zprvu mezinárodními tématy (Faust, Don Juan), později i s původními. Představitelem Matěj Kopecký, který působil na počátku obrození.
Národní obrození
Úsilí o obrození národa se projevovalo i ve snaze o vzkříšení jazyka a literatury, zájem se obrátil k lidové slovesnosti, která byla po celou dobu temna hlavním představitelem české kultury. Vznikají ohlasy, umělecká díla (především básně), která jsou vytvořena na základě důkladné znalosti národa, tématiky, výrazových prostředků a techniky, v duchu lidové tvorby. Obrozenečtí autoři pořizují sbírky slovesnosti, rozvíjejí její myšlenky a navazují na ně. Vlivem romantismu jsou sbírány a adaptovány pohádky.
Václav Hanka (1791-1861) byl prvním autorem Ohlasů, sběratelem slovanské slovesnosti. Sám vytvořil některé písně, které později znárodněly. Spolu s Josefem Lindou byl označován za autora Rukopisů.
František Ladislav Čelakovský (1799-1852) sbíral a studoval české (hlavně z jižních Čech) a slovanské (ruské a jihoslovanské) národní písně a přísloví. V letech 1822 až 1827 sestavil Slovanské národní písně, sbírky lidové poezie všech slovanských národů v originálním znění i v českém překladu. V ohlasech lidové poezie (Ohlas písní ruských (1829) a Ohlas písní českých (1839)) pozvedl napodobení lidové písně na uměleckou úroveň.
Karel Jaromír Erben (1811-1870) pokračoval v činnosti Čelakovského. Snažil se i o rekonstrukci původní podoby památek lidové slovesnosti. Sbíral hlavně české národní písně: Písně národní v Čechách (1842-1845), i s nápěvy, Prostonárodní české písně a říkadla (1864). Slovanské pohádky, v původních nářečích i v českém překladu, chápe jako alegorické obrazy lidového mýtu, usiluje o umělecké vystižení jejich typických rysů, snaží se o zachycení nejdokonalejší původní verze, aby získal dokonalou pohádku s rychlým spádem děje. Vydal i Vybrané báje a pověsti národů jiných větví slovanských (1869), chystal i sbírku českých národních pohádek. Podkladem k jeho básnické knize Kytice (1853) jsou staré lidové báje, v nichž vážně přebírá i pověry a předsudky lidu, ale nevyužívá lidové slovesnosti k vyjádření dobových problémů. Inspirován byl tradičním útvarem balady.
Božena Němcová (1820-1862) začala psát povídky na popud Erbena, ale lidová vyprávění stylisticky upravovala tak, aby zobrazovala typické prostředí s typickými postavami českého lidu. Hlavní myšlenkou byla rovnost všech, vítězství dobra nad zlem. Pohádkám dodávala optimismu, což bylo snahou dobovou - vytvořit literární obraz českého národního života. O to samé se snažil Čelakovský v poezii. Němcová čerpala ze zkušeností nabytých v různých krajích Čech (především Chodsko) i Slovenska. Vydala Národní báchorky a pověsti (1845-1847) a Slovenské pohádky a pověsti (1857-1858), ve kterých se více držela lidového podání a měla pochopení pro slovenštinu. Obrazy z okolí domažlického a Obrazy ze života slovenského jsou národopisnými studiemi lidových obyčejů, slavností, pořekadel, písní, jazyka a názorů.
František Sušil (1804-1868) byl výborným fokloristou, sbíral moravské lidové písně i s nápěvy.
František Bartoš (1837-1906) byl národopisec a filolog. Zabýval se studiem moravských nářečí, zvyků a hlavně lidových písní. Spolu s Leošem Janáčkem sestavil Národní písně moravské (1901).
Josef Holeček (1853-1929) byl sběratelem slovanské lidové slovesnosti, hlavně srbské a bulharské lidové epiky a severských ság.
Slovensko
Po vytvoření spisovného jazyka (1843) se autoři snažili o samostatnou literární tvorbu a za vzor si brali lidovou slovesnost po stránce ideové i výrazové. Oblíbeným útvarem byla balada. Předním sběratelem byl Ľudovít Štúr (1815-1856): O národních písních a pověstech plemen slovanských (1853, česky), který považoval slovanskou lidovou slovesnost za vrchol umění. Za doménu Slovanů považoval básnictví. Janko Kráľ (1822-1876) se zajímal o zbojnickou tradici, písně, pohádky a pověsti. Jeho raná tvorba byla v podstatě ohlasy lidové poezie (např. balada Zakľata panna vo Váhu a divný Janko).
Význam
Důkaz kulturní vyspělosti našeho lidu podává lidový názor na život. V době úpadku uměleckého písemnictví v 17. a 18. století byla lidová slovesnost hlavním reprezentantem umělecké slovesné tvorby. Bedřich Václavek na tento fakt poukázal jako jeden z prvních v Lidové slovesnosti v českém vývoji literárním (1940). Na počátku 19. století ovlivnila lidová slovesnost naši rozvíjející se literaturu (Čelakovský, Erben, Němcová) a z velké části byla jejím zdrojem. Kromě výše jmenovaným navazovali tvůrčím způsobem na lidovou slovesnost i další autoři:
Jan Neruda - užívá tradičního útvaru balady a romance.
Adolf Heyduk - inspiroval se slovenskými lidovými písněmi, zkazkami a obyčeji, např. v Cimbále a huslích (1876). I v jiných lyrických básních vycházel z lidových tradic.
Josef Václav Sládek - v některých sbírkách prostý verš, využívající prostředků lidové slovesnosti. Selské písně a české znělky, tvorba pro děti.
Petr Bezruč - ve Slezských písních ovlivněn lidovou tvorbou Slezska.
Vítězslav Nezval - v poválečné tvorbě prosté verše, opírající se o národní tradici.
Některé literární útvary přešly z lidové slovesnosti do literatury pro mládež (pohádky, říkadla), tradiční útvary jsou často napodobovány (umělé pohádky, populární písně aj.).
