30.4.05
Balada v české poezii
Maturitní otázka z roku 1972
Balada je nevelký literární útvar lyricko-epického básnictví, líčí velmi stručně děj v rychlém spádu, námětu bývá neskutečně fantastického, sociálního nebo historického rázu, přičemž hlavními rysy dějě obyčejně jsou tragédie, hrůznost, smutek, pochmurnost, silné citové zabarvení a zvláštní důraz na subjektivní duševní stavy.
Balada vždy spěje k rychlému závěru, je vypravována velmi stručně a s mezerami v ději. Tím se právě dosahuje napětí a dramatičnosti.
Ve starší době převládá v baladě tématika zápasu lidí se silami přírody, představovanými nadpřirozenými bytostmi, a boj člověka s vlastními negativními vlastnostmi. V novější době se mění obsah balady v tom smyslu, že jejím jádrem bývá především vztah člověka ke společnosti, sociální zápas, který je v dílech umělců a spisovatelů s marxistickým názorem chápán jako třídní boj, směřující k přeměně společnosti. Objevuje se tak balada sociální.
V lidové slovesnosti se balada vyskytuje již v době pobělohorské, kdy vyjadřovala cítění a myšlení národa a kdy však nebyla zapisována. Šířila se ústně z generace na generaci. Mnohá balada byla zaznamenána až v době obrozenecké a stala se inspiračním zdrojem novočeských básníků a spisovatelů.
F. L. Čelakovský: Toman a lesní panna
Epická báseň, v níž vystihl sílu vášnivé lásky a podmanivost sil přírody. Básník vybírá vesnickému chlapci za nevěstu dceru myslivce. Tím vysvětluje pohrdavé chování (zpanštělé) dívky k prostému nápadníkovi a zároveň je vysvětlena cesta lesem, při níž Toman tragicky zahyne. Duševní náladu a vnitřní napětí Tomanovo vystihuje básník ve stručné zkratce (prudce hned, pak loudavě, ubíral se k doubravě). Přírodní scény jsou výrazné, i když jsou naznačeny úsporně jen několika slovy (půlnoc byla, měsíc zašel, sotva jezdec cestu našel).
K. J. Erben byl po vystudování gymnázia a práv zaměstnán jako archivář v Praze, takže měl přístup k nejstarším památkám. Celý život se věnoval sbírání památek lidové slovesnosti. Je představitelem klasické balady. Vytvářel vždy ucelený obraz života a myšlení dávných Slovanů, jak se jevil v jejich bájích, pohádkách a písních. Význam Erbenův tkví především v jeho práci sběratelské, vydavatelské a vlastní činnosti básnické a spisovatelské.
Kytice je jeho nejkrásnější prací a Erben se právě v ní jeví jako představitel klasické balady. Pro básně a balady vybíral takovou látku, kde nadpřirozené bytosti ztělesňují síly vně i uvnitř člověka, který s nimi zápasí a vyrovnává se, látku, kde se konflikt dotýká základních mravních zákonů. Erben nezobrazuje jen životní postoj našich předků, ale tížily jej i "máchovské otázky", tj. životní neklid, pochyby o smyslu života a světa, nespokojenost se společenskými poměry. Nalezl ale jiné řešení než Mácha. Zamítl Máchův revoluční odboj, vzpouru proti osudu i zákonům společenským i mravním. Nejen provinění proti světovému řádu, ale každé provinění člověka je potrestáno. Erbenovo dílo samo není revoluční, on sám psal spíše konzervativně. Kytice se stala trvalým inspiračním zdrojem pro umělce dalších generací
V básnické tvorbě Jana Nerudy zaujímají balady a romace zvláštní místo. Tématika se od starších balad liší v opuštění námětů strašidelných a nadpřirozených. Neruda si uvědomil, že tato cesta je uzavřena, proto hledal cesty nové, tj. bral baladické motivy přímo ze života. Částečně svou cestu naznačil už v knihách veršů Před fortnou Milosrdných a Dědova mísa, opravdu novou baladu ale stvořil ve sbírce Balady a romance. Inspirovali jej především lidé a děti.
Balada pašiová - Kristův trest za to, že se má z kříže dívat, jak matce puká srdce, jak žádá satan.
Balada dětská - smrt jde pro dítě, ne jako kostlivec, ale jako dítě, které zve ku společným hrám.
Balada horská - naivní víra děcka, že léčivé byliny zahojí rány Kristovy, jak se také stane.
Balady na biblické nebo satiricko-náboženské téma: Balada tříkrálová, Romance štědrovečerní, Balada rajská.
Balady dotýkající se otázek českého národního života: Balada česká, Balada o duši K. H. Borovského, Romance o Karlu IV.
Optimismus sbírky, vtipná ironie, lidovost a prostá myšlenková závažnost dodaly dílu na popularitě.
Z vlasteneckého předvědčení Jaroslava Vrchlického (1853-1912) vznikla jeho básnická sbírka Selské balady, v nichž zachytil pobělohorskou dobu s bezmezným útlakem selského lidu. V lidu vidí Vrchlický pravého zachránce národa. Oslavuje selská povstání a jejich vůdce, celá sbírka je prodchnuta odporem k násilí a sympatií s utlačovanými. V jednotlivých básních ožívají postavy rebelů, ať bezejmenných či historicky doložených, a je vystižena krutost a bezohlednost feudálních pánů.
Petr Bezruč se stal pokračovatelem Nerudových balad a klasikem sociální balady. V sociálních baladách charakterizuje a konkretizuje Slezsko i slezskou problematiku národní a třídní (Maryčka Magdonova, Kantor Halfar).
Jiří Wolker navazuje na tradici Erbenovy balady v knize Těžká hodina.
Balada o nenarozeném dítěti - smutek dvojice, které bída nedovolí radovat se z dítěte.
Balada o snu - přímá výzva k revolučnímu boji.
Balada o očích topičových - poměr jedince ke kolektivu.
Wolkerovy balady představují nejen vrchol jeho díla, ale jsou i důležitým článkem ve vývoji české balady. Člověk v nich stojí proti sociálním silám. Proti silám, které mohou a musí být rozbity jen spojením všech trpících.
Balada je nevelký literární útvar lyricko-epického básnictví, líčí velmi stručně děj v rychlém spádu, námětu bývá neskutečně fantastického, sociálního nebo historického rázu, přičemž hlavními rysy dějě obyčejně jsou tragédie, hrůznost, smutek, pochmurnost, silné citové zabarvení a zvláštní důraz na subjektivní duševní stavy.
Balada vždy spěje k rychlému závěru, je vypravována velmi stručně a s mezerami v ději. Tím se právě dosahuje napětí a dramatičnosti.
Ve starší době převládá v baladě tématika zápasu lidí se silami přírody, představovanými nadpřirozenými bytostmi, a boj člověka s vlastními negativními vlastnostmi. V novější době se mění obsah balady v tom smyslu, že jejím jádrem bývá především vztah člověka ke společnosti, sociální zápas, který je v dílech umělců a spisovatelů s marxistickým názorem chápán jako třídní boj, směřující k přeměně společnosti. Objevuje se tak balada sociální.
V lidové slovesnosti se balada vyskytuje již v době pobělohorské, kdy vyjadřovala cítění a myšlení národa a kdy však nebyla zapisována. Šířila se ústně z generace na generaci. Mnohá balada byla zaznamenána až v době obrozenecké a stala se inspiračním zdrojem novočeských básníků a spisovatelů.
F. L. Čelakovský: Toman a lesní panna
Epická báseň, v níž vystihl sílu vášnivé lásky a podmanivost sil přírody. Básník vybírá vesnickému chlapci za nevěstu dceru myslivce. Tím vysvětluje pohrdavé chování (zpanštělé) dívky k prostému nápadníkovi a zároveň je vysvětlena cesta lesem, při níž Toman tragicky zahyne. Duševní náladu a vnitřní napětí Tomanovo vystihuje básník ve stručné zkratce (prudce hned, pak loudavě, ubíral se k doubravě). Přírodní scény jsou výrazné, i když jsou naznačeny úsporně jen několika slovy (půlnoc byla, měsíc zašel, sotva jezdec cestu našel).
K. J. Erben byl po vystudování gymnázia a práv zaměstnán jako archivář v Praze, takže měl přístup k nejstarším památkám. Celý život se věnoval sbírání památek lidové slovesnosti. Je představitelem klasické balady. Vytvářel vždy ucelený obraz života a myšlení dávných Slovanů, jak se jevil v jejich bájích, pohádkách a písních. Význam Erbenův tkví především v jeho práci sběratelské, vydavatelské a vlastní činnosti básnické a spisovatelské.
Kytice je jeho nejkrásnější prací a Erben se právě v ní jeví jako představitel klasické balady. Pro básně a balady vybíral takovou látku, kde nadpřirozené bytosti ztělesňují síly vně i uvnitř člověka, který s nimi zápasí a vyrovnává se, látku, kde se konflikt dotýká základních mravních zákonů. Erben nezobrazuje jen životní postoj našich předků, ale tížily jej i "máchovské otázky", tj. životní neklid, pochyby o smyslu života a světa, nespokojenost se společenskými poměry. Nalezl ale jiné řešení než Mácha. Zamítl Máchův revoluční odboj, vzpouru proti osudu i zákonům společenským i mravním. Nejen provinění proti světovému řádu, ale každé provinění člověka je potrestáno. Erbenovo dílo samo není revoluční, on sám psal spíše konzervativně. Kytice se stala trvalým inspiračním zdrojem pro umělce dalších generací
V básnické tvorbě Jana Nerudy zaujímají balady a romace zvláštní místo. Tématika se od starších balad liší v opuštění námětů strašidelných a nadpřirozených. Neruda si uvědomil, že tato cesta je uzavřena, proto hledal cesty nové, tj. bral baladické motivy přímo ze života. Částečně svou cestu naznačil už v knihách veršů Před fortnou Milosrdných a Dědova mísa, opravdu novou baladu ale stvořil ve sbírce Balady a romance. Inspirovali jej především lidé a děti.
Balada pašiová - Kristův trest za to, že se má z kříže dívat, jak matce puká srdce, jak žádá satan.
Balada dětská - smrt jde pro dítě, ne jako kostlivec, ale jako dítě, které zve ku společným hrám.
Balada horská - naivní víra děcka, že léčivé byliny zahojí rány Kristovy, jak se také stane.
Balady na biblické nebo satiricko-náboženské téma: Balada tříkrálová, Romance štědrovečerní, Balada rajská.
Balady dotýkající se otázek českého národního života: Balada česká, Balada o duši K. H. Borovského, Romance o Karlu IV.
Optimismus sbírky, vtipná ironie, lidovost a prostá myšlenková závažnost dodaly dílu na popularitě.
Z vlasteneckého předvědčení Jaroslava Vrchlického (1853-1912) vznikla jeho básnická sbírka Selské balady, v nichž zachytil pobělohorskou dobu s bezmezným útlakem selského lidu. V lidu vidí Vrchlický pravého zachránce národa. Oslavuje selská povstání a jejich vůdce, celá sbírka je prodchnuta odporem k násilí a sympatií s utlačovanými. V jednotlivých básních ožívají postavy rebelů, ať bezejmenných či historicky doložených, a je vystižena krutost a bezohlednost feudálních pánů.
Petr Bezruč se stal pokračovatelem Nerudových balad a klasikem sociální balady. V sociálních baladách charakterizuje a konkretizuje Slezsko i slezskou problematiku národní a třídní (Maryčka Magdonova, Kantor Halfar).
Jiří Wolker navazuje na tradici Erbenovy balady v knize Těžká hodina.
Balada o nenarozeném dítěti - smutek dvojice, které bída nedovolí radovat se z dítěte.
Balada o snu - přímá výzva k revolučnímu boji.
Balada o očích topičových - poměr jedince ke kolektivu.
Wolkerovy balady představují nejen vrchol jeho díla, ale jsou i důležitým článkem ve vývoji české balady. Člověk v nich stojí proti sociálním silám. Proti silám, které mohou a musí být rozbity jen spojením všech trpících.
25.4.05
Spisovatelky v české literatuře
Maturitní otázka z roku 1972
S první ženou, která se věnovala literární tvorbě, se v celé historii světové literatury setkáváme již na přelomu 5. a 6. století ACN. Je jí řecká básnířka Sapfó. Psala příležitostnou písňovou lyriku. Nejznámnější její básní je Óda na Afroditu, jinak se z celého jejího díla dochovaly jen úryvky.
Od té doby se vyskytují ve světové literatuře ženy spisovatelky stále častěji a nyní je již žena píšící básně nebo prózu jevem zcela běžným, zatímco v minulosti neměly ženy v literatuře patřičné místo.
První velká žena - spisovatelka v historii naší literatury se objevila již v první polovině 19. století - Božena Němcová. Touto dobou počínaje, začínají se spisovatelky aktivně podílet na vývoji české literatury. Prakticky všechny české spisovatelky až do dnešní doby z Němcové alespoň částečně vycházejí. Pracemi Boženy Němcové byly vytvořeny příznivé podmínky pro tvorbu dalších spisovatelek. Jejich díla jsou vesměs naplněna touhou po lepší budoucnosti národa, po šťastnějším člověku a radostnějším životě. Od Němcové přes Světlou, Krásnohorskou, Ter. Novákovou a Růženu Svobodovou až k Marii Majerové a Pujmanové jde tato výrazná řada, v níž jedna žena spisovatelka předává představitelce mladší generace svou víru v člověka a lásku, ale také svůj odpor ke všemu, co životu ubírá na platnosti a kráse. Každá z těchto spisovatelek působila v jiné době, jiných poměrech a protože se také od sebe navzájem odlišovaly, jsou i jejich díla různého tvaru, bojovnosti a zanícení.
Myšlenky revoluce z roku 1848 naplňují dílo Boženy Němcové (1820-1862), naší největší spisovatelky, bojovnice za sociální spravedlnost a osvobození ženy z pout společenských předsudků, neboť žena zaujímala ve společnosti podřadné místo, vyšší vzdělání jí bylo nedostupné a byla odkázána pouze do domácnosti a k výchově dětí. Celé dílo Boženy Němcové je úzce spjato s jejím těžkým životem.
Základní prací je rozsáhlá povídka Babička (1855), kterou Němcová napsala v době, kdy ji podle vlastních slov "omrzelo na světě žít". Žila odloučena od muže, zemřel jí syn Hynek a doléhal na ni nejtíživější bachovský policejní útlak. Tehdy se Němcová ponořila do vzpomínek na své mládí, prožité v ratibořském údolí. Postava babičky není individuální typ, ale tvoří celkový obraz venskovských žen.
Povídkové práce tvoří nejdůležitější část rozsáhlého díla Němcové. Nejznámější z vesnických povídek je V zámku a podzámčí, kde se autorka zabývá skutečnými problémy obyvatel vesnice. Povídku končí záměrně nepravděpodobně a snaží se tak ukázat, jak by lidé měli ve skutečnosti vypadat. V povídce Pohorská vesnice je idealismus ještě silnější. I v ostatních povídkách - Divá Bára, Karla, Rozárka, Baruška, Dobrý člověk, Chýže pod horami, Pan učitel - vytváří Němcová obraz českého života na základě poznání českého lidu a jeho práce.
Ve druhé části svého díla čerpá spisovatelka ze svých cest po Čechách a fakta spojuje v cestopisná díla - Obrázky z okolí domažlického, Obrazy ze života slovenského. Významná je i korespondence Němcové, jednak se synem Hynkem, jednak s přáteli. Dodnes živé a oblíbené jsou Němcové pohádky, ve kterých je vyhledáván i výchovný aspekt. Méně početnou skupinu tvoří básně, z nichž nejvýznamnější je Ženám českým. Za svého života byla Němcová uznávána pouze svými přáteli. Skutečného ocenění se jí dostalo až ve druhé polovině 19. století.
Venkovská tématika je také obsahem určité části díla Karoliny Světlé (1830-1899). Objevuje se zejm. v tzv. ještědských románech a povídkách (Vesnický román, Kříž u potoka, Frantina, Kantůrčice, Hubička, Nemodlenec). Dějištěm těchto próz bývá okolí Ještědu, rodný kraj manžela Karoliny Světlé (Mužáka). Světlá si tolik nevšímá socialních poměrů venkova, klade důraz na otázky mravní. Vytváří takové typy ženských hrdinek, jejichž někdy až tragicky obětavé osudy jsou básnířčinými vlastními dialogy se životem.
Celé dílo Karoliny Světlé vzniká v podstatě z tragického životního pocitu. Její výjimečné postavy mají působit jako vzory. Dílo naplňuje myšlenka ženské emancipace, kterou se zabývala již Božena Němcová. Velký vliv měla na Světlou spisovatelka G. Sandová. Tak tomu je např. v románu Černý Petříček z pražského prostředí, kam je také zasazen román Zvonečková královna. Dílo Karoliny Světlé znamená další vývojový stupeň v myšlenkovém a uměleckém rozvoji naší prózy, zejm. snahou o dokonalejší románovou kompozici.
Eliška Krásnohorská (1847-1926) se ve svých knihách věnuje slovanským zemím, např. v básni K slovanskému jihu. Dále čerpá náměty z Čech - Ze Šumavy, Z máje žití. Známější jsou její libreta Hubička, Čertova stěna a Tajemství.
Na rozdíl od předchozích realistů, líčících život naší vesnice Tereza Nováková (1853-1912) nepocházela z venkova, ale z Prahy. Její první práce líčí maloměstské prostředí a osudy žen. V jejich problémech se často odrážejí autorčiny problémy a znechucení maloměšťáckým prostředím. Až v 90. letech se Nováková zaměřila na ztvárnění typů vesnických mužů a žen, nejprve v povídkách, sebraných později do knihy Úlomky žuly. Vrchol jejího uměleckého díla tvoří románové práce z let 1895-1909: Jan Jílek se silnou náboženskou tématikou, Jiří Šmatlán, Na Líbrově gruntě, Děti čistého živého a Drašar. Všechny postavy těchto většinou monografických románů povětšinou skutečně existovaly. Jsou to věsměs ušlechtilí lidé, bojující podle svých možností za společenský pokrok.
V 90. letech 19. století proniká do Čech naturalismus. I když se v našich zemích neuchytil v takové míře jako jiné literární směry, setkáváme se s několika jeho představiteli, mezi nimi i ženami - B. Benešovou a A. M. Tilschovou.
Božena Benešová (1873-1936) v osudch mladých hrdinek řeší vlastní etický postoj ke světu a k životu (Kruté mládí, Tiché dívky, Oblouznění). Zápas o ideály mladých lidí končí většinou tragicky, vzpoura proti zlu ztroskotává. V románu Člověk, ovlivněném Dostojevským, si Benešová klade otázku po smyslu života a umělěcké tvorby jako otázku mravní. Úlohu inteligence v protirakouském odboji zdůrazňuje ve válečné románové trilogii Údery, Podzemní plamen a Tragická duha.
Anna Marie Tilschová (1873-1957) je nazývána kronikářkou bohatého měšťanstva a inteligence. První významnější je román Fany, příběh měšťanské dívky. V dalších románech Stará rodina a Synové se už hrdinové snaží prorazit kruh svého měšťanského prostředí. Ve všech těchto dílech použila Tilschová formy románové monografie. K široké společenské kronice přistoupila až v románu Haldy z prostředí ostravských dolů. Tilschová zobrazuje také osudy umělců: Antonína Slavíčka ve Vykoupení, rodiny Mánesů v Orlím hnízdě, prostředí lékařů a univerzitních profesorů v Alma mater.
S tvorbou Tilschové a Benešové lze srovnávat dílo Růženy Svobodové (1868-1920). Literární dílo spisovatelky ovlivnil její manžel, básník, romanopisec a dramatik F. X. Svoboda a později její přítel F. X. Šalda. Nejlepším a dosud nejčtenějším dílem jsou povídky Černí myslivci, ve kterých se, podobně jako v pracech s dětskou tématikou, oprošťuje od vší vyumělkovanosti a konvenčnosti, které provázejí některá její díla. Realistickému zobrazení osudu žen a emancipačním snahám se Svobodová věnuje v počátečních románech Na písčité půdě a Ztroskotáno.
Mezi autory realistických děl patří i Gabriela Preissová (1869-1946). Její dílo vyvrcholilo dramaty ze slovácké vesnice - Gazdina roba a Její pastorkyňa.
Helena Malířová (1877-1940) se řadí ke generaci z počátku 20. století. Ve svých povídkách se zabývá osudem ženy v kapitalistickém světě, osudy dělníků a dělnického hnutí. Její velmi subjektivní romány připomínají způsob tvorby G. Sandové, tématikou se jí později blíží Marie Majerová. Malířová působila i jako sociálně demokratická a komunistická novinářka. Patří mezi zakládající členy KSČ, roku 1925 se spolu s dalšími autory s KSČ rozešla a za své názory byla později vězněna. Z románů jsou nejznámnější Popel, Požehnání, Vítězství a Srdce nemá stání. Psala také pohádky pro děti (Kouzelný plášť, Zlatý závoj, Blažené údolí), v nichž se snaží probudit třídní pohled na svět.
Tvorba Marie Majerové (1882-1967) byla přímo spjata s revolučním politickým zápasem. Již literární počátky byly ovlivněny jejím vztahem k proletářskému světu. Vrcholným románem počátečního období tvorby je Nejkrásnější svět. Ztvárněním revolučního dění je Přehrada, kde se projevuje významný přechod autorky k socialistickému realismu. Dílo Marie Majerové vrcholí ve 30. letech 20. století. Parta na křižovatce je jakousi předehrou k největšímu a nejvýznamnějšímu dílu Majerové, Siréně. Na tento román navazuje Havířská balada. V těchto dílech autorka vyčerpala své třídní uvědomění a později se věnovala menší povídkové tvorbě - Divoký západ, Dívky tepané ze stříbra, pohádková kniha Čarovný svět. Vedle povídek a románů se Majerová soustavně věnovala i činnosti novinářské. Vydala řadu knih zachycujících v reportážní podobě zkušenosti z cest, psala příběhy pro mládež a překládala, především z francouzštiny (V. Hugo).
Poslední dvě význačné spisovatelky v našem století jsou Marie Pujmanová a Jarmila Glazarová.
Marie Pujmanová (1893-1958), jedna z našich nejvzdělanějších spisovatelek, působila po celý život jako publicistka a spisovatelka. Ve 30. letech se sblížila s dělnickou třídou a ztotožnila se s jejím bojem. Její prvotina Pod křídly, ovlivněná dílem R. Svobodové, vznikla za 2. světové války. Román Lidé na křižovatce, na kterém pracovala pět let, je jednou z našich prvních zdařilých prací socialistického realismu. Autorka v něm prostřednictvím osudů dvou rodin (Gamzů a Urbanů) konfrontuje dvě společenské vrstvy - inteligenci a proletariát. Pokračováním románu je Hra s ohněm, poslední částí trilogie pak Život proti smrti. Pujmanová obohatila českou prózu o nové typy a prostředí. Je významnou představitelkou nekonvenční větve socialistického realismu (na rozdíl od Majerové, která ve své striktní tvorbě často opomíjí formální stránku).
Jarmila Glazarová (nar. 1901) vstoupila do české literatury v polovině 30. let knihou Roky v kruhu, která je jakýmsi soukromým deníkem, do sentimentality zabíhající zpovědí ženy. Románem Vlčí jáma se zapsala mezi přední autorky 20. století. Advent je tragický příběh se silnou sociální tématikou. Dílo Glazarové uzavírají črty ze života beskydských žen Chudá přadlena a po válce napsaný román Leningrad, retrospektivně zachycující důležité události ve vývoji města. Roku 1969 odmítla Jarmila Glazarová vstoupit do nového Svazu čs. spisovatelů a v současné době již netvoří. Její dílo je považováno za pokrokové, zpřítomňuje ideály života založeného na mravní čistotě a lásce.
Vyjmenovanými spisovatelkami však nejsou vyčerpány veškeré ženské zjevy naší literatury. I v současné době se rodí nové spisovatelky, básnířky, které, ač třeba dosud nedosáhly formátu našich nejvýznamnějších, snaží se navázat na bohatou angažovanou tvorbu českých spisovatelek. Jsou to např. Miroslava Tomanová, Alena Vrbová, Alena Vostrá Jarmila Loukotková, Helena Šmahelová, Věra Linhartová a další.
S první ženou, která se věnovala literární tvorbě, se v celé historii světové literatury setkáváme již na přelomu 5. a 6. století ACN. Je jí řecká básnířka Sapfó. Psala příležitostnou písňovou lyriku. Nejznámnější její básní je Óda na Afroditu, jinak se z celého jejího díla dochovaly jen úryvky.
Od té doby se vyskytují ve světové literatuře ženy spisovatelky stále častěji a nyní je již žena píšící básně nebo prózu jevem zcela běžným, zatímco v minulosti neměly ženy v literatuře patřičné místo.
První velká žena - spisovatelka v historii naší literatury se objevila již v první polovině 19. století - Božena Němcová. Touto dobou počínaje, začínají se spisovatelky aktivně podílet na vývoji české literatury. Prakticky všechny české spisovatelky až do dnešní doby z Němcové alespoň částečně vycházejí. Pracemi Boženy Němcové byly vytvořeny příznivé podmínky pro tvorbu dalších spisovatelek. Jejich díla jsou vesměs naplněna touhou po lepší budoucnosti národa, po šťastnějším člověku a radostnějším životě. Od Němcové přes Světlou, Krásnohorskou, Ter. Novákovou a Růženu Svobodovou až k Marii Majerové a Pujmanové jde tato výrazná řada, v níž jedna žena spisovatelka předává představitelce mladší generace svou víru v člověka a lásku, ale také svůj odpor ke všemu, co životu ubírá na platnosti a kráse. Každá z těchto spisovatelek působila v jiné době, jiných poměrech a protože se také od sebe navzájem odlišovaly, jsou i jejich díla různého tvaru, bojovnosti a zanícení.
Myšlenky revoluce z roku 1848 naplňují dílo Boženy Němcové (1820-1862), naší největší spisovatelky, bojovnice za sociální spravedlnost a osvobození ženy z pout společenských předsudků, neboť žena zaujímala ve společnosti podřadné místo, vyšší vzdělání jí bylo nedostupné a byla odkázána pouze do domácnosti a k výchově dětí. Celé dílo Boženy Němcové je úzce spjato s jejím těžkým životem.
Základní prací je rozsáhlá povídka Babička (1855), kterou Němcová napsala v době, kdy ji podle vlastních slov "omrzelo na světě žít". Žila odloučena od muže, zemřel jí syn Hynek a doléhal na ni nejtíživější bachovský policejní útlak. Tehdy se Němcová ponořila do vzpomínek na své mládí, prožité v ratibořském údolí. Postava babičky není individuální typ, ale tvoří celkový obraz venskovských žen.
Povídkové práce tvoří nejdůležitější část rozsáhlého díla Němcové. Nejznámější z vesnických povídek je V zámku a podzámčí, kde se autorka zabývá skutečnými problémy obyvatel vesnice. Povídku končí záměrně nepravděpodobně a snaží se tak ukázat, jak by lidé měli ve skutečnosti vypadat. V povídce Pohorská vesnice je idealismus ještě silnější. I v ostatních povídkách - Divá Bára, Karla, Rozárka, Baruška, Dobrý člověk, Chýže pod horami, Pan učitel - vytváří Němcová obraz českého života na základě poznání českého lidu a jeho práce.
Ve druhé části svého díla čerpá spisovatelka ze svých cest po Čechách a fakta spojuje v cestopisná díla - Obrázky z okolí domažlického, Obrazy ze života slovenského. Významná je i korespondence Němcové, jednak se synem Hynkem, jednak s přáteli. Dodnes živé a oblíbené jsou Němcové pohádky, ve kterých je vyhledáván i výchovný aspekt. Méně početnou skupinu tvoří básně, z nichž nejvýznamnější je Ženám českým. Za svého života byla Němcová uznávána pouze svými přáteli. Skutečného ocenění se jí dostalo až ve druhé polovině 19. století.
Venkovská tématika je také obsahem určité části díla Karoliny Světlé (1830-1899). Objevuje se zejm. v tzv. ještědských románech a povídkách (Vesnický román, Kříž u potoka, Frantina, Kantůrčice, Hubička, Nemodlenec). Dějištěm těchto próz bývá okolí Ještědu, rodný kraj manžela Karoliny Světlé (Mužáka). Světlá si tolik nevšímá socialních poměrů venkova, klade důraz na otázky mravní. Vytváří takové typy ženských hrdinek, jejichž někdy až tragicky obětavé osudy jsou básnířčinými vlastními dialogy se životem.
Celé dílo Karoliny Světlé vzniká v podstatě z tragického životního pocitu. Její výjimečné postavy mají působit jako vzory. Dílo naplňuje myšlenka ženské emancipace, kterou se zabývala již Božena Němcová. Velký vliv měla na Světlou spisovatelka G. Sandová. Tak tomu je např. v románu Černý Petříček z pražského prostředí, kam je také zasazen román Zvonečková královna. Dílo Karoliny Světlé znamená další vývojový stupeň v myšlenkovém a uměleckém rozvoji naší prózy, zejm. snahou o dokonalejší románovou kompozici.
Eliška Krásnohorská (1847-1926) se ve svých knihách věnuje slovanským zemím, např. v básni K slovanskému jihu. Dále čerpá náměty z Čech - Ze Šumavy, Z máje žití. Známější jsou její libreta Hubička, Čertova stěna a Tajemství.
Na rozdíl od předchozích realistů, líčících život naší vesnice Tereza Nováková (1853-1912) nepocházela z venkova, ale z Prahy. Její první práce líčí maloměstské prostředí a osudy žen. V jejich problémech se často odrážejí autorčiny problémy a znechucení maloměšťáckým prostředím. Až v 90. letech se Nováková zaměřila na ztvárnění typů vesnických mužů a žen, nejprve v povídkách, sebraných později do knihy Úlomky žuly. Vrchol jejího uměleckého díla tvoří románové práce z let 1895-1909: Jan Jílek se silnou náboženskou tématikou, Jiří Šmatlán, Na Líbrově gruntě, Děti čistého živého a Drašar. Všechny postavy těchto většinou monografických románů povětšinou skutečně existovaly. Jsou to věsměs ušlechtilí lidé, bojující podle svých možností za společenský pokrok.
V 90. letech 19. století proniká do Čech naturalismus. I když se v našich zemích neuchytil v takové míře jako jiné literární směry, setkáváme se s několika jeho představiteli, mezi nimi i ženami - B. Benešovou a A. M. Tilschovou.
Božena Benešová (1873-1936) v osudch mladých hrdinek řeší vlastní etický postoj ke světu a k životu (Kruté mládí, Tiché dívky, Oblouznění). Zápas o ideály mladých lidí končí většinou tragicky, vzpoura proti zlu ztroskotává. V románu Člověk, ovlivněném Dostojevským, si Benešová klade otázku po smyslu života a umělěcké tvorby jako otázku mravní. Úlohu inteligence v protirakouském odboji zdůrazňuje ve válečné románové trilogii Údery, Podzemní plamen a Tragická duha.
Anna Marie Tilschová (1873-1957) je nazývána kronikářkou bohatého měšťanstva a inteligence. První významnější je román Fany, příběh měšťanské dívky. V dalších románech Stará rodina a Synové se už hrdinové snaží prorazit kruh svého měšťanského prostředí. Ve všech těchto dílech použila Tilschová formy románové monografie. K široké společenské kronice přistoupila až v románu Haldy z prostředí ostravských dolů. Tilschová zobrazuje také osudy umělců: Antonína Slavíčka ve Vykoupení, rodiny Mánesů v Orlím hnízdě, prostředí lékařů a univerzitních profesorů v Alma mater.
S tvorbou Tilschové a Benešové lze srovnávat dílo Růženy Svobodové (1868-1920). Literární dílo spisovatelky ovlivnil její manžel, básník, romanopisec a dramatik F. X. Svoboda a později její přítel F. X. Šalda. Nejlepším a dosud nejčtenějším dílem jsou povídky Černí myslivci, ve kterých se, podobně jako v pracech s dětskou tématikou, oprošťuje od vší vyumělkovanosti a konvenčnosti, které provázejí některá její díla. Realistickému zobrazení osudu žen a emancipačním snahám se Svobodová věnuje v počátečních románech Na písčité půdě a Ztroskotáno.
Mezi autory realistických děl patří i Gabriela Preissová (1869-1946). Její dílo vyvrcholilo dramaty ze slovácké vesnice - Gazdina roba a Její pastorkyňa.
Helena Malířová (1877-1940) se řadí ke generaci z počátku 20. století. Ve svých povídkách se zabývá osudem ženy v kapitalistickém světě, osudy dělníků a dělnického hnutí. Její velmi subjektivní romány připomínají způsob tvorby G. Sandové, tématikou se jí později blíží Marie Majerová. Malířová působila i jako sociálně demokratická a komunistická novinářka. Patří mezi zakládající členy KSČ, roku 1925 se spolu s dalšími autory s KSČ rozešla a za své názory byla později vězněna. Z románů jsou nejznámnější Popel, Požehnání, Vítězství a Srdce nemá stání. Psala také pohádky pro děti (Kouzelný plášť, Zlatý závoj, Blažené údolí), v nichž se snaží probudit třídní pohled na svět.
Tvorba Marie Majerové (1882-1967) byla přímo spjata s revolučním politickým zápasem. Již literární počátky byly ovlivněny jejím vztahem k proletářskému světu. Vrcholným románem počátečního období tvorby je Nejkrásnější svět. Ztvárněním revolučního dění je Přehrada, kde se projevuje významný přechod autorky k socialistickému realismu. Dílo Marie Majerové vrcholí ve 30. letech 20. století. Parta na křižovatce je jakousi předehrou k největšímu a nejvýznamnějšímu dílu Majerové, Siréně. Na tento román navazuje Havířská balada. V těchto dílech autorka vyčerpala své třídní uvědomění a později se věnovala menší povídkové tvorbě - Divoký západ, Dívky tepané ze stříbra, pohádková kniha Čarovný svět. Vedle povídek a románů se Majerová soustavně věnovala i činnosti novinářské. Vydala řadu knih zachycujících v reportážní podobě zkušenosti z cest, psala příběhy pro mládež a překládala, především z francouzštiny (V. Hugo).
Poslední dvě význačné spisovatelky v našem století jsou Marie Pujmanová a Jarmila Glazarová.
Marie Pujmanová (1893-1958), jedna z našich nejvzdělanějších spisovatelek, působila po celý život jako publicistka a spisovatelka. Ve 30. letech se sblížila s dělnickou třídou a ztotožnila se s jejím bojem. Její prvotina Pod křídly, ovlivněná dílem R. Svobodové, vznikla za 2. světové války. Román Lidé na křižovatce, na kterém pracovala pět let, je jednou z našich prvních zdařilých prací socialistického realismu. Autorka v něm prostřednictvím osudů dvou rodin (Gamzů a Urbanů) konfrontuje dvě společenské vrstvy - inteligenci a proletariát. Pokračováním románu je Hra s ohněm, poslední částí trilogie pak Život proti smrti. Pujmanová obohatila českou prózu o nové typy a prostředí. Je významnou představitelkou nekonvenční větve socialistického realismu (na rozdíl od Majerové, která ve své striktní tvorbě často opomíjí formální stránku).
Jarmila Glazarová (nar. 1901) vstoupila do české literatury v polovině 30. let knihou Roky v kruhu, která je jakýmsi soukromým deníkem, do sentimentality zabíhající zpovědí ženy. Románem Vlčí jáma se zapsala mezi přední autorky 20. století. Advent je tragický příběh se silnou sociální tématikou. Dílo Glazarové uzavírají črty ze života beskydských žen Chudá přadlena a po válce napsaný román Leningrad, retrospektivně zachycující důležité události ve vývoji města. Roku 1969 odmítla Jarmila Glazarová vstoupit do nového Svazu čs. spisovatelů a v současné době již netvoří. Její dílo je považováno za pokrokové, zpřítomňuje ideály života založeného na mravní čistotě a lásce.
Vyjmenovanými spisovatelkami však nejsou vyčerpány veškeré ženské zjevy naší literatury. I v současné době se rodí nové spisovatelky, básnířky, které, ač třeba dosud nedosáhly formátu našich nejvýznamnějších, snaží se navázat na bohatou angažovanou tvorbu českých spisovatelek. Jsou to např. Miroslava Tomanová, Alena Vrbová, Alena Vostrá Jarmila Loukotková, Helena Šmahelová, Věra Linhartová a další.
