7.5.05
Humor a satira v naší literatuře
Maturitní otázka z roku 1972
Satira = útočné, výsměšné umělecké dílo, které sžíravým vtipem kritizuje lidské nebo společenské nedostatky a zlořády; ostrý nelítostný výsměch.
Sarkasmus = kousavý výsměch, sžíravý vtip.
Ironie = skrytý výsměch, posměšné úmyslné použití slov v opačném významu, předstírání nevědomosti nebo neznalosti.
Epigram = krátká, úsečná, zpravidla satirická báseň, satirická průpovídka.
Humor a satira jsou stejně staré jako literatura sama. Nejvíce vznikaly v dobách, kdy se národu dařilo nejhůře. Lid si jimi zpestřoval svůj jednotvárný život. Humorem se dalo bezprostředně kritizovat. V humorných písničkách si poddaný stěžoval na pána a sliboval mu odplatu. Mnoho drobných satir českých i latinských nám zanechali studenti. Ve svých verších napadali šlechtu, duchovenstvo, kritizovali vady společnosti, dovedli se ale vysmát i vlastní bídě a nouzi, oslavit lásku a přátelství. Do blízkosti této tvorby patří skladba Podkoní a žák. V této skladbě jde o hádku panského služebníka a chudého žáka. Oba vychvalují přednosti svého stavu, ale z jejich chvály je zřejmé, že trpí nouzí. Hádka končí rvačkou, jejíž výsledek neznáme. Autor se zde nechce přiklonit k žádné ze zúčastněných stran, vidí stíny spoleřenského řádu, ale považuje je za všc zcela přirozenou a nesnaží se je řešit.
Dále do této skupiny patří Píseň veselé chudiny a některá díla z Hradeckého rukopisu (např. Desatero kázání boží nebo Satiry o řemeslnících a konšelích). V závěru Desatera přirovnává skladatel vykořisťovatele k trubcům, které pracovité včely vyženou z úlu. To je v naší literatuře první revoluční výzva. Satirou byl v této době napadán život šlechty a církve, autoři se snaří těmito díly zlepšit nebo reformovat společnost. Tato reformace rostla z konkrétní situace - z nepořádku v církvi a předevšm z papežského schizmatu.
Vzniká také mnoho zábavných skladeb. Za husitství se literatura stala majetkem nejširších lidových vrstev, má ale převážně náboženský ráz, nejčtenější knihou se stává bible. Za krále Jiřího z Poděbrad se stává lidovým hrdinou Paleček, šašek krále Jiřího. Kolem jeho osoby se soustředilo dvanáct příběhů nazvaných Historie o bratru Janu Palečkovi.
Satira našla své uplatnění i v divadelnictví. Ze 14. století pochází fraška Mastičkář.
Satirická a humorná díla na vyšší úrovni vznikají až po obrození. V době temna vznikají popěvky proti pánům na venkově, jimiž si lid ulevuje v těžké porobě. Mezi satirické spisovatele po obrození patří např. Josef Jaroslav Langer, Jan Pravoslav Koubek, František Jaromír Rubeš a další.
Zábavné veselohry z 19. století tvořil Václav Kliment Klicpera. Kritizoval sobeckost a jiné špatné lidské vlastnosti. Napsal např. Rohovín čtverrohý, Veselohra na mostě, Divotvorný klobouk, Každý něco pro vlast a jiné.
Josef Kajetán Tyl byl režisérem a dramaturgem Stavovského divadla, pro které psal hry ze současného života. Největší oblibu si získala fraška Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka. Zachycuje život pražských lidových řemeslnických vrstev. Dalšími Tylovými veselohrami jsou Lesní panna aneb cesta do Ameriky a Jiříkovo vidění.
Jan Kolár: Nápisové (epigramy)
František Ladislav Čelakovský vydal deset let po Ohlasech písní ruských Ohlasy písní českých. Básník rozdělil básně na rozpravné (epické), elegické, naivní, žertovné a satirické. Satirické a žertovné písně ohlasů míří hlavně na vrchnost a maloměšťáka.
Satirická tvorba dosáhla vyvrcholení v díle Karla Havlíčka Borovského. Byl to rozený kritik a satirik. Jeho kritická postoj ke skutečnosti se nejdokonaleji projevuje v epigramech. Většina epigramů je z období studií v semináři a z pobytu v Rusku. Havlíček v nich útočí na všechno, co brání pokroku, co otupuje a ohlupuje lid. Epigramy věnoval ironicky Církvi, vlasti, králi, múzám a světu. Zesměšňuje katolickou církev, pranýřuje plané vlastenectví, útočí na zpátečnické představitele vědeckých ústavů, na spisovatele (kupř. na Hanku). Tyrolské elegie, Král Lávra a Křest svatého Vladimíra jsou vrcholy Havlíčkovy tvorby. Tyrolské elegie satiricky líčí autorovo násilné převezení do tyrolského města Brixenu, které mu bylo určeno za vyhnanství. V Brixenu vznikla báseň Král Lávra, která se vysmívá hlouposti a omezenosti korunovaných hlav, které jsou stejně nebezpečné jako zřízení, v němž je všechna moc v rukou jediného člověka. Mohutnou satirou na poměry absolutistického státu a církve je Křest svatého Vladimíra. Dalšími díly jsou Obrazy z Rus, Básně smíšené (příležitostné básně, parodie na známé lidové písně a básně), Kytice (parodie na básně Rukopisu královéhradeckého).
V 80. letech 19. století tvoří Jan Neruda, který je zakladatelem moderního českého fejetonu. Jeho fejetony patří mezi významná satirická díla, napsal jich asi 2200. Byly sebrány ve sbírky Drobné klepy, Studie krátké a kratší, Proti srsti, Žerty hravé i dravé, Kam s ním a jiné.
Dalším autorem píšícím satiru byl Svatopluk Čech. Rád se uchyloval k satiře, ale jeho dobromylsné povaze nevyhovovala řízná satira havlíčkovského typu jako spíše shovívavý humor nebo veselá parodie. S oblibou užíval pohádkové alegorie, jíž se vysmíval některým charakterovým kazům společnosti a odpudivým vlastnostem českého maloměšťáka. V Hanumanovi odsoudil kosmopolitické tendence bohaté buržoazie, ale i staromilství konzervativců. Českého maloměšťáka kritizuje v Broučkiádách (Výlet pana Broučka na Měsíc, Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do 15. století). V Petrklíčích si vzal na mušku boje o rukopisy.
Významnou postavou z počátku 20. století je humorista Jaroslav Hašek. Osudy dobrého vojáka Švejka jsou satirickým obrazem rakouské monarchie. Švejk vznikl ve specifických podmínkách rozkladu habsburské monarchie, ale svoji dobu přežil. Stal se podobným literárním typem jako Don Quichote, Don Juan nebo Hamlet. Česká literární kritika byla z díla rozpačitá, někteří Švejka neuznávali jako literární dílo a vytýkali mu vulgárnost. Nejdříve přijali Haškovo dílo čtenáři. Roku 1921 vystoupil na obranu díla Ivan Olbracht svým článkem v Rudém Právu. Švejk byl přeložen do osmnácti jazyků a je nejrozšířenější českou knihou ve světě.
Dalším satirickým spisovatelem 20. století byl Karel Poláček, velký humorista, který líčí vývoj maloměšťáka. Jeho humor někdy přechází v satiru, někdy až v nemilosrdnou kritiku, protože ví, že maloměšťák ohrožuje národ. Kniha Muži v offsidu je obrazem světa fotbalových fanoušků, oslavou malého člověka. Mezi další významná díla patří Dům na předměstí, Michelup a motocykl, tetralogie Okresní město, Bylo nás pět a Hostinec U kamenného stolu.
Ve zmodernizované pohádce Klapzubova jedenáctka paroduje Eduard Bass opojení československých fanoušků. Se shovívavým humorem se setkáváme v rámcové novele Lidé z maringotek.
Satira a humor se také výrazně projevují na divadle. Divadlem politické satiry se stává Osvobozené divadlo, které přešlo ve 20. letech 20. století od dadaistického a všeobecného humoru k boji proti nezaměstnanosti a fašismu.
Voskovec a Werich: Caesar, Osel a stín.
Zdeněk Jirotka: Saturnin.
Ivan Vyskočil: Kosti.
Šimek a Grossmann
Suchý a Šlitr
Satira = útočné, výsměšné umělecké dílo, které sžíravým vtipem kritizuje lidské nebo společenské nedostatky a zlořády; ostrý nelítostný výsměch.
Sarkasmus = kousavý výsměch, sžíravý vtip.
Ironie = skrytý výsměch, posměšné úmyslné použití slov v opačném významu, předstírání nevědomosti nebo neznalosti.
Epigram = krátká, úsečná, zpravidla satirická báseň, satirická průpovídka.
Humor a satira jsou stejně staré jako literatura sama. Nejvíce vznikaly v dobách, kdy se národu dařilo nejhůře. Lid si jimi zpestřoval svůj jednotvárný život. Humorem se dalo bezprostředně kritizovat. V humorných písničkách si poddaný stěžoval na pána a sliboval mu odplatu. Mnoho drobných satir českých i latinských nám zanechali studenti. Ve svých verších napadali šlechtu, duchovenstvo, kritizovali vady společnosti, dovedli se ale vysmát i vlastní bídě a nouzi, oslavit lásku a přátelství. Do blízkosti této tvorby patří skladba Podkoní a žák. V této skladbě jde o hádku panského služebníka a chudého žáka. Oba vychvalují přednosti svého stavu, ale z jejich chvály je zřejmé, že trpí nouzí. Hádka končí rvačkou, jejíž výsledek neznáme. Autor se zde nechce přiklonit k žádné ze zúčastněných stran, vidí stíny spoleřenského řádu, ale považuje je za všc zcela přirozenou a nesnaží se je řešit.
Dále do této skupiny patří Píseň veselé chudiny a některá díla z Hradeckého rukopisu (např. Desatero kázání boží nebo Satiry o řemeslnících a konšelích). V závěru Desatera přirovnává skladatel vykořisťovatele k trubcům, které pracovité včely vyženou z úlu. To je v naší literatuře první revoluční výzva. Satirou byl v této době napadán život šlechty a církve, autoři se snaří těmito díly zlepšit nebo reformovat společnost. Tato reformace rostla z konkrétní situace - z nepořádku v církvi a předevšm z papežského schizmatu.
Vzniká také mnoho zábavných skladeb. Za husitství se literatura stala majetkem nejširších lidových vrstev, má ale převážně náboženský ráz, nejčtenější knihou se stává bible. Za krále Jiřího z Poděbrad se stává lidovým hrdinou Paleček, šašek krále Jiřího. Kolem jeho osoby se soustředilo dvanáct příběhů nazvaných Historie o bratru Janu Palečkovi.
Satira našla své uplatnění i v divadelnictví. Ze 14. století pochází fraška Mastičkář.
Satirická a humorná díla na vyšší úrovni vznikají až po obrození. V době temna vznikají popěvky proti pánům na venkově, jimiž si lid ulevuje v těžké porobě. Mezi satirické spisovatele po obrození patří např. Josef Jaroslav Langer, Jan Pravoslav Koubek, František Jaromír Rubeš a další.
Zábavné veselohry z 19. století tvořil Václav Kliment Klicpera. Kritizoval sobeckost a jiné špatné lidské vlastnosti. Napsal např. Rohovín čtverrohý, Veselohra na mostě, Divotvorný klobouk, Každý něco pro vlast a jiné.
Josef Kajetán Tyl byl režisérem a dramaturgem Stavovského divadla, pro které psal hry ze současného života. Největší oblibu si získala fraška Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka. Zachycuje život pražských lidových řemeslnických vrstev. Dalšími Tylovými veselohrami jsou Lesní panna aneb cesta do Ameriky a Jiříkovo vidění.
Jan Kolár: Nápisové (epigramy)
František Ladislav Čelakovský vydal deset let po Ohlasech písní ruských Ohlasy písní českých. Básník rozdělil básně na rozpravné (epické), elegické, naivní, žertovné a satirické. Satirické a žertovné písně ohlasů míří hlavně na vrchnost a maloměšťáka.
Satirická tvorba dosáhla vyvrcholení v díle Karla Havlíčka Borovského. Byl to rozený kritik a satirik. Jeho kritická postoj ke skutečnosti se nejdokonaleji projevuje v epigramech. Většina epigramů je z období studií v semináři a z pobytu v Rusku. Havlíček v nich útočí na všechno, co brání pokroku, co otupuje a ohlupuje lid. Epigramy věnoval ironicky Církvi, vlasti, králi, múzám a světu. Zesměšňuje katolickou církev, pranýřuje plané vlastenectví, útočí na zpátečnické představitele vědeckých ústavů, na spisovatele (kupř. na Hanku). Tyrolské elegie, Král Lávra a Křest svatého Vladimíra jsou vrcholy Havlíčkovy tvorby. Tyrolské elegie satiricky líčí autorovo násilné převezení do tyrolského města Brixenu, které mu bylo určeno za vyhnanství. V Brixenu vznikla báseň Král Lávra, která se vysmívá hlouposti a omezenosti korunovaných hlav, které jsou stejně nebezpečné jako zřízení, v němž je všechna moc v rukou jediného člověka. Mohutnou satirou na poměry absolutistického státu a církve je Křest svatého Vladimíra. Dalšími díly jsou Obrazy z Rus, Básně smíšené (příležitostné básně, parodie na známé lidové písně a básně), Kytice (parodie na básně Rukopisu královéhradeckého).
V 80. letech 19. století tvoří Jan Neruda, který je zakladatelem moderního českého fejetonu. Jeho fejetony patří mezi významná satirická díla, napsal jich asi 2200. Byly sebrány ve sbírky Drobné klepy, Studie krátké a kratší, Proti srsti, Žerty hravé i dravé, Kam s ním a jiné.
Dalším autorem píšícím satiru byl Svatopluk Čech. Rád se uchyloval k satiře, ale jeho dobromylsné povaze nevyhovovala řízná satira havlíčkovského typu jako spíše shovívavý humor nebo veselá parodie. S oblibou užíval pohádkové alegorie, jíž se vysmíval některým charakterovým kazům společnosti a odpudivým vlastnostem českého maloměšťáka. V Hanumanovi odsoudil kosmopolitické tendence bohaté buržoazie, ale i staromilství konzervativců. Českého maloměšťáka kritizuje v Broučkiádách (Výlet pana Broučka na Měsíc, Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do 15. století). V Petrklíčích si vzal na mušku boje o rukopisy.
Významnou postavou z počátku 20. století je humorista Jaroslav Hašek. Osudy dobrého vojáka Švejka jsou satirickým obrazem rakouské monarchie. Švejk vznikl ve specifických podmínkách rozkladu habsburské monarchie, ale svoji dobu přežil. Stal se podobným literárním typem jako Don Quichote, Don Juan nebo Hamlet. Česká literární kritika byla z díla rozpačitá, někteří Švejka neuznávali jako literární dílo a vytýkali mu vulgárnost. Nejdříve přijali Haškovo dílo čtenáři. Roku 1921 vystoupil na obranu díla Ivan Olbracht svým článkem v Rudém Právu. Švejk byl přeložen do osmnácti jazyků a je nejrozšířenější českou knihou ve světě.
Dalším satirickým spisovatelem 20. století byl Karel Poláček, velký humorista, který líčí vývoj maloměšťáka. Jeho humor někdy přechází v satiru, někdy až v nemilosrdnou kritiku, protože ví, že maloměšťák ohrožuje národ. Kniha Muži v offsidu je obrazem světa fotbalových fanoušků, oslavou malého člověka. Mezi další významná díla patří Dům na předměstí, Michelup a motocykl, tetralogie Okresní město, Bylo nás pět a Hostinec U kamenného stolu.
Ve zmodernizované pohádce Klapzubova jedenáctka paroduje Eduard Bass opojení československých fanoušků. Se shovívavým humorem se setkáváme v rámcové novele Lidé z maringotek.
Satira a humor se také výrazně projevují na divadle. Divadlem politické satiry se stává Osvobozené divadlo, které přešlo ve 20. letech 20. století od dadaistického a všeobecného humoru k boji proti nezaměstnanosti a fašismu.
Voskovec a Werich: Caesar, Osel a stín.
Zdeněk Jirotka: Saturnin.
Ivan Vyskočil: Kosti.
Šimek a Grossmann
Suchý a Šlitr
