Blocek

Maturitní otázka z roku 1972

Jedním z nejoblíbenějších umění se stala hudba. Většina dávných uměleckých oborů vyžadovala velké technické dovednosti. Potřebujeme dlouholetou praxi, abychom byli schopni vyjádřit to, co vidíme vyvedeno na plátně nebo z mramoru. Naučit se hrát nebo napsat román může trvat i celý život. Je zapotřebí značného cviku ze strany obecenstva, aby dovedlo posoudit, co je v malířství, sochažství a spisovatelství nejkrásnějšího. Ale téměř každý, kdo není úplně bez hudebního sluchu, může sám provozovat a vnímat hudbu.

U všech národů světa, ve všech společenských okruzích všech dob vznikaly události, které vzbuzovaly pozornost. Vyprávělo se o nich, mnohdy se vyprávěním přikrašlovaly, pak žily jako pověsti. Udržovali jelidé, kteří měli nejen dobrou paměť, ale i schopnost vyprávět. Jakmile si společnost vytvořila podmínky k fixování vyprávěných událostí záznamem, vznikala literatura. Přitom se však stále udržovala tradiční vyprávění příběhů, pověstí i fantazijních výmyslů, které vzrušovaly představy vypravěče, jenž přidával ke svému přednesu gesto, naznačující, jak se něco událo. Odtud je již jen krůček ke snaze zpodobovací, v níž dvě i více osob ve střídání vět a pohybů dalo si za úkol předvést událost názorně, později i s hudebním doprovodem. Tak vznikaly základy divadelního projevu vůbec. Divadlo se rozvíjelo od pradávných časů a na rozdíl od literatury mělo širší společenský dosah.

Hudba neprovázela jen řecké tragédie, ale i komedie, v římském impériu se uplatňovala daleko podstatněji v komických a satirických intermezzech a pantomimách, než při jiných jevištních žánrech. Sotva si lze představit něco vážnějšího než křesťanské liturgie, duchovní písně a hry, žalmy a ostatní útvary církevní hudby, a přece i sem se vetřely směšné a nevázané hudební epizody, na posvátné půdě katedrál se odehrávaly bujné Oslí slavnosti a Svátky bláznů.

Tedy vlastně pod vlivem literatury vznikaly písně a modlitby. Nejstarší duchovní píseň u nás je hymnus "Hospodine pomiluj ny", určený lidu, který ho zpíval při slavnostních příležitostech. Starobylý jazyk písně se stopami staroslověnštiny naznačuje, že vznikla patrně už koncem 10. století. Ve starším středověku plnila píseň funkci národní hymny.

Ve 12. století se může slovesná tvorba pochlubit českou duchovní písní "Svatý Václave, vévodo české země" o třech strofách. V 15. století byly přidány dvě sloky s památnými slovy "nedaj zahynúti nám i budúcím". Těmito slovy ukončil Karel Toman báseň "Září" (ve sbírce "Měsíce"), složenou za světové války v době úzkosti, bolesti a víry. V téže době složil na její velebný chorálový nápěv hudební meditaci Josef Suk.

Cyklus pověstí o polomýtickém bretoňském králi Artušovi, jeho nevěrné ženě Guinevře a rytířské družině, ke které patří hrdinové jako je Parceval, Lancelot, Lohengrin aj., se stal látkovým podkladem hudebních dramat Richarda Wagnera.

Vznešená epika i lyrika hrdinských rytířských zpěvů se prolíná s rozmarem tanečních rondelů a balad, trubaduři a truveři nazývali hudbu gaya scienza - veselá věda. Byli to vlastně básníci a přednášeli své skladby, ke kterým skládali doprovod na hudební nástroj.

Za vlády Karla IV. se bohatě rozvíjí duchovní lyrika. Přikladem je vyspělá duchovní píseň "Modlitba Kunhutina". Zdramatizované latinské texty zpívali v kostelech kněží, později i osoby světské. K trubadurské poezii patří i tzv. "svítáníčka". Umělecky nejvyspělejší z naší středosvětské lyriky je "Závišova píseň", jejímž skladatelem je první známý český hudební skladatel Mistr Záviš ze Zap.

V době husitství se velmi rychle rozvíjí duchovní píseň a historický zpěv. Husitské revoluční hnutí nadchlo lidové tvůrce k mnoha novým písním, které se staly mimo jiné prostředkem agitace. Většina z nich má sice náboženský obsah, používá ráda biblických obrazů, ale pod náboženským zevnějškem se tají politický a sociální smysl. Většina husitských písní se dochovala ve zpěvníku "Jistebnický kancionál". Sborník obsahuje také píseň "Kdož jsú boží bojovníci", bojovný chorál husitských vojsk. Husitskou písňovou tvorbu obsahuje i nově nalezený "Roudnický kodex".

Jan Blahoslav vydal roku 1561 v Polsku "Kancionál šamotulský", který obsahuje lidové duchovní písně. V souvislosti s prací na pořádání kancionálu vznikl i Blahoslavův teoretický spis "Muzika, to je Knížka zpěvákům zprávy v sobě zavírající" z roku 1558. Jsou to základní pravidla o hudbě a sborovém zpěvu. Lidová píseň byla nejživějším a nejhojnějším útvarem lidové slovesnosti.

Na "Strakonického dudáka" J. K. Tyla složilo scénickou hudbu několik hudebních skladatelů, např. Karel Kovařovic. Švanda dudák je i hlavní postavou úspěšné opery Jaromíra Weinbergra na slova M. Mareše, ovšem s jiným obsahem.

Úvodní balada "Toman a lesní panna" z Čelakovského "Ohlasů písní českých" se stala předlohou symfonické básně V. Nováka. Písně některých epigonů Čelakovského, napodobující národní písně, často s obsahem sentimentálně vlasteneckým, znárodněly. Např. "Bývali Čechové" na slova J. Picka, "U panského dvora" na slova Fr. J. Vacka Kamenického.

Náš první hudební kritik Josef Krasoslav Chmelenský psal také takové písně. Znárodněla kupř. "Nad Berounkou pod Tetínem". Rovněž složil libreto k první české opeře pro skladatele Fr. Škroupa.

Baladik a milostný lyrik Josef J. Kalina proslul hlavně baladou "Kšaft", která byla zpívána po trzích.

Cenná je sbírka (přes 900) "Moravských národních písní s nápěvy" od Františka Sušila, někdejšího pomocníka Čelakovského. Hudebně z ní čerpal Pavel Křížkovský ("Utonulá").

Nadšené písně vlastenecké skládal v revoluční době kolem roku 1848 Karol Kuzmány. Některé z nich znárodněly, např. "Kto za pravdu horí".

Evangelický kněz Samo Tomášik je autorem písně "Hej Slované". Složil ji v Praze roku 1834, když viděl germanizaci a chlad obecenstva na českém divadle.

Skladatelem hymny "Nad Tatrou sa blýská" je Janko Matúška. Na nápěv lidové písně ji poprvé zpívali Štúrovi žáci roku 1844 při odchodu z Bratislavy. Uveřejněna byla anonymně roku 1851.

Tylova "Fidlovačka" je pokus o pražskou frašku. Zde se prvně (1834) ozvala píseň "Kde domov můj" (nápěv Fr. Škroup), která se u lidových vrstev chytila a stala se později hymnou národní, po převratu státní.

Erbenova "Kytice" dala vzniknout hudebním dílům Antonína Dvořáka "Svatební košile", "Holoubek" a dalším. Insprirací pro Bendla se stal "Štědrý večer" a Zdeněk Fibich napsal melodrama "Vodník".

Díla A. S. Puškina byla zpracována jako opery ruskými skladateli. "Evžen Oněgin" a "Piková dáma" P. I. Čajkovským, upravená veršovaná pohádka z dob Vladimírových "Ruslan a Ludmila" M. I. Glinkou, tragédie "Boris Godunov" M. P. Musorgského.

"Tyrolské elegie" K. H. Borovského byly zhudebněny Jaroslavem Křičkou. "Babička" Boženy Němcové byla námětem pro Kovařovicovu operu "Na starém bělidle". Ladislav Vycpálek zhudebnil "Romanci o jaře 1848" Jana Nerudy, další Nerudovy balady a romace zhudebnil Vítězslav Novák. Hálkovy zpěvné básně poskytly text Smetanovi a Dvořákovi. "Cigánské melodie" A. Heyduka zhudebnili Bendl a Dvořák. V Dvořákově zpracování se dostaly do zahraničí, kde byly pokládány za původní cikánské písně.

Báseň "Bouře" Svatopluka Čecha byla zhudebněna V. Novákem. Leoš Janáček zhudebnil "Výlety pana Broučka do měsíce a do XV. století".

Eliška Krásnohorská psala operní libreta, např. zpracovala povídku Karoliny Světlé "Hubička" pro operu Bedřicha Smetany. Napsala i libreto pro jeho "Tajemství" a "Čertovu stěnu". Pro Zd. Fibicha napsala libreto k "Blaníku".

"Skřivánčí písně" J. V. Sládka zhudebňoval Karel Bendl, jiné dětské básně J. B. Foerster a jaroslav Křička. Sládkova lyrika aktualizuje vlivem lidové písně rytmus, proto byly jeho básně často zhudebňovány. Přeložený Longfellowův epos "Píseň o Hiavatě" byl jednou z inspirací Dvoříkovy slavné symfonie "Z Nového světa".

Dramatická pohádka J. Zeyera "Radúz a Mahulena" má scénickou hudbu vytvořenou Josefem Sukem, který složil také hudbu ke zdramatizované legendě "Pod jabloní". Indickou pohádku "Kunálovy oči" zhudebnil O. Ostrčil.

Z antických tragédií Jaroslava Vrchlického je nejcennější "Hippodamie". Zdeněk Fibich z ní vytvořil mohutný melodram.

Antonín Klášterský vydal mnoho sbírek básnických, lyrických i epických. Napsal také libreto pro Novákův "Dědův odkaz".

Hudbu k pohádkové hře Jaroslava Kvapila "Princezna Pampeliška" napsal J. B. Foerster. Některé Kvapilovy básně byly zhudebněny V. Novákem. Kvapil napsal rovněž libreto ke Dvoříkově "Rusalce", v němž symbolicky vyjádřil myšlenku zklamaného ilusionismu o nedostižnosti ideálu a prchavosti lidského štěstí.

Maturitní otázka z roku 1972

Mluvíme-li o satiře, musíme se vrátit do doby 14. století. Tato doba nám zanechala mnoho popěvků, básní a drobných satir českých i latinských. Skladateli těchto literárních útvarů byli většinou žáci. Napadaí v nich šlechtu a duchovenstvo, kritizují vady společnosti, ale dovedou se vysmát i vlastní bídě. Satirou rozumíme útočnou, výsměšnou skladbu, která kritizuje jednotlivce nebo rozličné obory společenské činnosti. Na okraj těchto satirických bísní patří skladba "Podkoní a žák", v níž autor použil formy sporu. Jde o hádku mezi panským sluhou - podkoním, člověkem pyšným, že může sloužit svému pánu, a chudým žákem, který doufá, že se jednou stane knězem. Oba vychvalují přednosti svého povolání, ale je zřejmé, že oba trpí nouzí. Spor končí rvačkou, o jejímž výsledku se autor nezmiňuje. V této satiře je sice vylíčen spor dvou příslušníků vykořisťovaných vrstev, ale z obrazu nevyplývá kritika společnosti. Skladatel vidí vady společenského řádu, ale považuje je za zcela přirozené.

Ve 14. století neobyčejně vzrůstá síla a sebevědomí bohatnoucího měšťanstva, jehož příslušníci už nechtějí být jen čtenáři a posluchači literárních děl, ale pokoušejí se také sami literárně tvořit. Jejich díla si všímají každodenního života více než díla šlechtická a tím jsou také srozumitelnější. Pokrokovým rysem této tvorby je to, že si všímá společenských otázek a kritizuje společenské nešvary.

Nejvýznamnějším dílem této měšťanské kultury jsou některé ze skladeb tzv. "Hradeckého rukopisu", v němž se dochovaly skladby všímající si měšťanského života. Nejznámější jsou "Desatero kázanie božie" a "Satiry o řemeslnících a konšelích". Ve skladbě "Desatero kázanie božie" autor probírá jednotlivá přikázání a uvádí příklady z denního života, jak se proti jednotlivým přikázáním hřeší. Zejména sedmé přikázání (nepokradeš) je mu příležitostí, aby ukázal, jak nepoctivě se nabývá majetku a jak šlechta a duchovenstvo odírají chudinu. V závěru je přirovnává k trubcům, které pracovité včely vyženou z úlu, což je v naší literatuře první revoluční výzva.

V "Satiře o řemeslnících a konšelích" jsou obsaženy krátké, výstižné obrázky ze života soudobého života měšťanů, hlavně řemeslníků. Autor v nich odsuzuje nepoctivost a nesvědomitost příslušníků některých povolání (pekařů, řezníků, kovářů, lazebníků atd.) a úplatnost konšelů.

Prohlubující se společenské rozpory vyvolávají stále ostřejší kritiku i snahu o nápravu. Satira sehrála v tomto boji důležitou úlohu. V satirické tvorbě měl významný podíl i František Ladislav Čelakovský. Jeho epigramy a satiry byly důležitou složkou obrozeneckého boje v první třetině 19. století. K jeho nejznámějším epigramům patří sbírka "Kvítí" s náměty se srovnáním ze světa rostlin. Jeho nejznámějšími satirami jsou "Odbytí", "Vrchní z Kozlova", "Pražská", "Veselá jízda" atd. Ze všech plyne lidový odpor k pánům. Satirická činnost Čelakovského měla vliv i na Karla Havlíčka Borovského.

Od poloviny 40. let 19. století vzrůstá politická aktivita spisovatelů. Politické aktivitě napomáhá zvláště rozvoj novinářství. Satira a epigram se stávají nejvhodnější formou boje proti zpátečnictví. Tvůrcem našeho politického novinářství a největším českým satirikem byl Karel Havlíček Borovský. Narodil se roku 1821 v Borové u Přibyslavi, studoval gymnasium v Německém Brodě, později v Praze, kde vstoupil do semináře. Původně se chtěl stát knězem, protože v tomto povolání viděl největší možnost výchovného působení na lid. Kasárenský způsob života a protičeský postoj ředitele semináře způsobil, že v Havlíčkovi vznikl odpor k církvi a nakonec byl ze semináře vyloučen. Na Šafaříkovo doporučení odešel do Ruska jako vychovatel. Tam poznává soudobé poměry, nevolný lid a carskou samovládu. Po nedorozumění se zaměstnavatelem se vrací do vlasti, kde se na doporučení Františka Palackého stává redaktorem Pražských novin a jejich přílohy Česká Včela. Svou novinářskou obratností vytvořil z těchto novin orgán českého veřejného mínění. Po uvolnění tisku po pádu Metternicha zakládá velký český deník Národní noviny. Svoboda však byla krátká. Když rakouská vláda rozpustila sněm a vyhlásila oktrojovanou ústavu, podrobil ji Havlíček v novinách ostré kritice. Když se jeho útoky na vládu opakovaly, byl odsouzen do vězení. Odstěhoval se do Kutné Hory a začal vydávat časopis Slovan, avšak i tam byl sledován a jeho Slovan často zabavován. Nakonec Havlíček sám list zastavil. V prosinci roku 1851 byl policejně odvezen do Tirol do vyhnanství.

Havlíček byl jako politik liberál. Tato politická skupina, ke které se hlásila česká buržoazie, žádala, aby byla v Rakousku vyhlášena konstituce, tj., aby se Rakousko proměnilo ve stát rovnoprávných národů. Havlíček s Palackým věřili, že rakouská vláda tyto požadavky uskuteční, a proto buržoazie v rozhodném okamžiku vystoupila proti revolučním demokratům, kteří stáli v čele červnové revoluce. Havlíček po rozehnání sněmu poznal svůj omyl. Zatímco buržoazie zradila svůj národ a spokojila se s hmotnými zisky, Havlíček se sám pustil do boje s nastupující reakcí. V tomto boji jako novinář a satirik získal podporu lidu a stal se vzorem statečnosti a charakternosti.

Havlíček jako první pochopil význam novin, soudil, že nemají čtenáře pouze informovat, ale hlavně vychovávat. Jeho činnost je spojena s Pražskými novinami, Národními novinami a Slovanem, z nichž nejblíže k lidu měl Slovan. Mimořádný ohlas měly jeho Kutnohorské epištoly, v nichž odhalil protinárodní politiku církve v přítomnosti i minulosti.

Havlíček se v novinách neomezuje jen na politické záležitosti. Zaměřoval se i na umění a literaturu. Zdůraznil, že umění i literatura mají vychovávat v pokrokovém duchu. Odmítl Tylovu povídku Poslední Čech jako sentimentální vlastenectví. Havlíček jako kritik a satirik se projevil nejdokonaleji ve svých epigramech (epigram je krátká, vtipná, někdy i dvouveršová satiricky útočná báseň), v nichž útočí proti všemu, co brání pokroku, a věnuje je církvi, králi, vlasti a múzám. Mezi jeho neznámější epigramy patří "Modlitba byrokratů" (v hlavě slámu, v srdci kámen, dejž nám Bóže, staň se ámen), "Originálnost" (není nad původnost, každý po ní touží, lidi chodí přes most, to já půjdu louží), "Z historie literatury české" (českých knížek, hubitelé lití: plesnivina, moli, jezoviti).

Vrcholu literárního mistrovství dosáhl ve třech satirách, které napsal v brixenském vyhnanství. Jsou to "Tyrolské elegie", "Král Lávra" a "Křest sv. Vladimíra". "Tyrolské elegie" jsou satirickým vylíčením jeho násilného převozu do Brixenu. S neobyčejnou prudkostí a vtipem v nich útočí na všechno politické zpátečnictví doby, ač sám přemáhá osobní smutek a žal. Projevuje se jako statečný vlastenec, který vědomě zasvětil svůj život službě národu a pokroku. Svému uměleckému mistrovství se učil na lidové písni. V Brixenu studoval Erbenovu sbírku "Národní písně". Jeho cílem nebyla ohlasová poezie, "Tyrolské elegie" jsou formou lidové, vysoce politicky bojovné, nemilosrdné kritiky vídeňského absolutismu.

"Král Lávra" je přepracování irské lidové pověsti o králi, který se stydí za své dlouhé oslí uši. Smysl básně je politický. Jsou v ní narážky na tupost a omezenost panovnického absolutismu. "Křest sv. Vladimíra" je ideovým vrcholem Havlíčkovy básnické tvorby. Látku pro tuto báseň sbíral za svého pobytu v Rusku. Na základě historické látky rozvíjí útok na hlavní nepřátele lidu - panovnický absolutismus a církevní moc, jejichž cílem je udržovat své poddané v nevědomosti, aby je mohli snáze vykořisťovat.

Havlíček se vrátil z Brixenu s podlomeným zdravím v roce 1855 a v roce 1856 zemřel na souchotiny. Pro svůj statečný zápas za práva národa byl milován jako málokterý spisovatel. Dodnes je živý jeho boj proti všemu zpátečnickému. Jako satirik a básník byl vzorem pro další generace českých spisovatelů a básníků (Neruda, Čech, Hašek, Voskovec a Werich, Čapek). V současné satiře Dikobraz, Roháč, ze spisovatelů Dietl, Prachař, Lacina.

Svým požadavkem tendenčního umění vytkl Havlíček české literatuře cíl: bojovat za svobodu a spravedlnost.