Maturitní otázka z roku 1972

1. světová válka

Války a revoluce byly lidem zdrojem nejotřesnějších dojmů a zážitků. Také 1. světová válka inspirovala řadu spisovatelů k dílům, ve kterých zachytili hrůzy války, nelidské utrpení vojáků i civilního obyvatelstva.

V české literatuře

Poválečná československá literatura zobrazovala především mladé lidi, kteří prořili válku v zákopech, a také lidi žijící v zázemí. Ukazuje jejich život v období nesvobody a bídy. Tato literatura je vyjádřením víry v lepší uspořádání společenských vztahů. Nejvýrazněji odsoudil válku známý spisovatel-satirik Jaroslav Hašek. V díle Osudy dobrého vojáka Švejka ukazuje typ českého člověka, který svou hranou hloupostí zlepšuje svou situaci a chrání svůj život. Kriticky se k válce postavil také Fráňa Šrámek. Vydal knihu povídek Žasnoucí voják (Koně - zobrazení situace na osudu člověka a zvířete). Povídkami Večery na slamníku se proslavil Jaromír John. Hrdiny povídek jsou lidé nenávidějící válku. John zachytil jejich stesk po domově, ironicky líčí jejich osudy, často se objevuje i nadsázka. Všechny jeho povídky mají jediný podtext - odsouzení války. O válce píše také Karel Konrád v románu Rozchod. Zpracovává především vlastní zkušenosti a prožitky (v 17 letech odešel na vojnu). Jako představitel mladé generace ukazuje, že se válka dopouští násilí na svobodě mladého člověka. Román zachycuje mladé lidi vržené ze středoškolských lavic přímo do tuhého nelítostného života na vojně za 1. světové války. Autor mistrně použil psychologické zkratky. Zachytil osudy hlavního hrdiny J. Hubáčka a Emanuela Purkyně a zobrazil v nich vztah české inteligence k válce. Román je prostoupen lyrismem, pomocí něhož Konrád živě evokuje dojmy, které byly už dost nevýrazné. O válce pojednává také trilogie Karla Nového Železný kruh (Samota Křešín, Srdce ve víru, Tváří v tvář). V tomto románu se zabývá životem v zázemí, ukazuje vliv války na lidi na českém venkově. Téma války se objevuje i v románu Pole orná a válečná od Vladislava Vančury. Hlavním hrdinou je nenormální člověk, čeledín, který ve válce zabije svého hospodáře a stává se válečným hrdinou. Autor vedle sebe volně položil události, které nejsou vzájemně propojeny jako příčina a následek, navíc se ještě samy skládají z epizod. Román nemá jednotný děj. Zvláště ve 20. letech vyzněl tento román jako obžaloba války. Rozkladné působení války na večejný a soukromý život je zachyceno v trilogii B. Kličky Generace (Jaro generace, Jedovatý růst, Na vinici Páně). Román zachycuje život české podnikatelské rodiny těsně před 1. světovou válkou, v letech válečného běsnění a zčásti i po válce.

Jaroslav Hašek (1883-1923) a jeho Osudy dobrého vojáka Švejka
Hašek se narodil v Praze. Studoval střední školu, ale musel odejít. Vystřídal několik zaměstnání a v roce 1902 ukončil studium na obschodní akademii. Stal se bankovním úředníkem, práce ho však nebavila. Byl dvakrát povolán na frontu, potřetí byl uznán schopným vojenské služby. Na vojně pobyl kratší čas. Roku 1915 přechází k Rusům. Domů se vrací v roce 1920. Svůj román napsal Hašek v Lipnici, kde žil v letech 1921 až 1923. Ne zcela úspěšné pokračování románu sepsal K. Vaněk. Poprvé vyšel román časopisecky v roce 1921 a vydával ho sám Hašek. Už od počátku měl román úspěch. Je to dílo paradoxní - humoristický román o válce.
Hlavní postavou je Švejk - prohnaný člověk vydávající se za idiota. Jeho přetvářku lze velmi těžko poznat. Celým dílem prostupuje ironie války. Hašek zobrazuje válku jako cosi nesmyslného. Používá realistické lterární metody, kromě toho však i fantazii a groteskní nadsázku. Postavy můžeme rozdělit do dvou kategorií: svět vládnoucí (negativní) a svět lidový (postavený proti vládnoucímu). Svět vládnoucí je líčen tak, aby byla zdůrazněna jeho tupost a jednotvárnost. Plukovník Kraus je karikaturou odlidštění a omezenosti. Je to člověk trpící vysvětlovací mánií a touhou šikanovat své podřízené. Dauerling je ztělesněním militaristického ducha. Strážmistr Flanderka je neschopný rakouský četník, zachraňující svou autoritu udavačstvím a podlézáním. Zvláštní místo zaujímá nadporučík Lukáš. Není vysloveně zápornou postavou. Je přísný, ale k vojíkům spravedlivý. Šikovatel Vaněk je vylíčen jako sobec. Kadet Biegler je naivní degenerovaný dědič šlechtického erbu. Je velmi ctižádostivý, chce ve válce vyniknout. Poručík Dub je objevuje, když mizí Biegler. Dub je typem negativním, typem rakouského vlastence, který kolem sebe rozsévá atmosféru strachu.
V postavě Švejka zosobnil Hašek vztah prostých lidí k válce. Sám Švejk není postavou čistě kladnou. Hašek však u něj vyzvedá jeho vztah k válce. Svou domnělou tupostí Švejk rozvrací vojenskou mašinerii. Přihlouplým jednáním nutí ostatní ukázat, jací opravdu jsou. Dílo má mnoho výsměšných rysů, jak po stránce kompoziční, tak po stránce jazykové. Děj románu je neustále přerušován novými a novými příběhy. Důležité místo má jazyk. Protože se jedná o dílo realistické, zůstává takovou i řeč. Jazyk je zde funkční, hašek nesledoval použitím hovorových výrazů popularizaci knihy. Jazyk zapadá do celého ideového obsahu románu. K. Vaněk sice Haška v pokračování románu napodobil, ale s nevelkým úspěchem. Nešel do hloubky.

Ve světové literatuře

Jedním z prvních protiválečných děl byl román Oheň (1916) francouzského spisovatele H. Barbusse (1873-1935). Ten odešel jako čtyřicetiletý v roce 1914 dobrovolně na frontu v domnění, že válkapřinese lidstvu osvobození. Román vznikl z přímých autorových zkušeností na severofrancouzské frontě. Vyšel ještě za války a dosáhl obrovského úspěchu. Oheň jen více utvrzoval vědomí nesmyslnosti války. Barbusse, který šel původně do války s nadšením, poznával její hrůzy a nesmyslnosti a nespravedlivé rozdělení povinností a utrpení. Román se setkal u vyšších vrstev společnosti s odporem. Svým jedinečným realismem, láskou k životu a nenávistí k nepřátelům života je však jedním z nejvýraznějších děl světové literatury.

E.M. Remarque (1898-1970) odešel v roce 1916 ze školních lavic na frontu. V autobiografickém díle Na západní frontě klid, jehož hrdinou je Pavel Bäumer, chce ukázal osudy tzv. ztracené generace, která ztratila své dny a ideály na válečném bojišti.

Ve velmi populární novele Petr a Lucie ukazuje R. Rolland kontrast špinavé války a čisté lásky. Osmidílný cyklus Velká válka bílých mužů (Čas je zralý, Mladá žena z roku 1914, Výchova před Verdunem, Přestávka v boji, Spor o seržanta Gríšu, Příměří, Nastolení krále, Led se láme) Arnolda Zweiga obsahuje protiválečné a humoristické prvky.

Velmi výrazně se proti válce postavil vídeňský spisovatel Karel Kraus (1874-1936). Drama Poslední dnové lidstva je obrazem zkázy, ze které těží bohatí a mocní.

2. světová válka

V české literatuře

Ve 30. letech se v Německu dostává k moci fašismus. Tohoto nebezpečí si u nás všímá především Karel Čapek (1880-1938). Varuje v románu Válka s mloky a v dramatech Bílá nemoc a Matka. V poválečném období se někteří spisovatelé vracejí k tématice války. Mezi jiným se zabývají zobrazením židovské tragédie a objevují se i náměty z koncentračních táborů. Příkladem je Krabice živých Norberta Frýda, Osm odtamtud a Oni přijdou E.F. Buriana.

Ve světové literatuře

V Německu nastupuje ve 20. a 30. letech vlna mravního a fyzického násilí. Čelní představitelé kultury a vědy se museli z Německa vystěhovat. Azyl hledali hlavně v USA a ve státech s demokratickým zřízením. Před fašismem utekl také německý spisovatel Lion Feuchtwanger. V románu Vyhnanství zachycuje nelidskost fašismu a zybývá se problematikou německé emigrace. Bertold Brecht napsal protiválečné sociální drama z období třicetileté války Matka Kuráž. Autobiografickým zachycením italské fronty je Sbohem, armádo Ernesta Hemingwaye.

Upozorňuji ty, kteří si nemohou odpustit komentáře typu "tak to je pekne na hovno", "je to šulinový ne???ještě to tam napište česky", "gg whore kurva,pica do holica gg" apod., že bude zveřejněna jejich IP adresa. Na takové poznámky nejsem zvědavá. Není můj problém, že neumíte cizí řeči a/nebo hledat.

Maturitní otázka z roku 1972

Se vznikem kapitalistického řádu se objevuje nová společenská třída - proletariát. Přináší s sebou své specifické problémy, zájmy a vývoj. Literatura, která si od nepaměti všímá aktuálních témat a dobových rysů společnosti, brzy obrátila svou pozornost i na tento nový úsek lidského společenství.

Proletariát uvedl do literatury ve své pozdější tvorbě již J. K. Tyl Pražský flamendr, Paličova dcera, Bankrotář). Jeho zájem se soustředil na venkovský lid a městskou chudinu, která si však své postavení a možnosti ještě zdaleka neuvědomovala. Kutnohorští havíři (1848), první sociální drama v naší literatuře, proto nejsou hrou revoluční, neboť vzbouřenci boují pouze za zlepšení svého postavení.

Asi o dvacet let později se rodí proletář G. Pflegera-Moravského v románu Z malého města, kde je sledován vztah Čechů a Němců a zároveň jsou čtenářům předkládány v poplatnosti romantickým konvencím a sentimentalitě drastické scény vykořisťování dělníků ve smíchovských kartounkách. Nesnesitelný útlak donutí proletáře k živelné vzpouře a rozbíjení strojů.

Motiv dělnické stávky se objevuje také roku 1870 ve hře F. V. Jeřábka Služebník svého pána.

Realistický pohled na proletáře a jejich problémy skýtají romány Jakuba Arbesa, jehož proletářský původ a zájem o dělnickou tematiku daly vzniknout mnoha romanetům a dvěma románům (Štrajchpudlíci, Mesiáš, oba 1883). Arbesova romaneta se vyznačují autobiografičností, radikálním sociálním názorem a filozofickým determinismem. Nicméně Arbesův proletář zápasí zatím pouze o svou existenci.

Oživení proletáže v literatuře a nové pohledy na dělnickou otázku se dostavily po založení sociálně-demokratické strany (1878). Proletářovo sociální postavení přitahuje pozornost J. Vrchlického (Hymna Lazarova) a J. Nerudy (v roce 1872 píše Trhany, realistickou kresbu prostředí stavby železnice). Rovněž Sv. Čech v Lešetínském kováři ukazuje změny na venkově a sociálně zaměřenou vzpouru hrdiny, v Písních otroka pak bojuje patosem proti bezpráví.

Další rozvoj zaznamenává téma proletáře po osvobození literatury od vlastenecké služebnosti. Utlačovanému a poníženému proletáři jsou vyjadřovány sympatie zejm. K. Hlaváčkem, proletářským dekadentem, který sám vyšel z dělnického prostředí.

Na přelomu století se pod vlivem hospodářské krize rozmáhají dělnické stávky. Proletáři se začínají organizovat do stran a sjednocovat se v programech. Jejich hnutí dostává revoluční charakter. Ani v literatuře nechyběla v těchto letech postava proletáře. Je vyzýván ke vzpouře a odplatě strohou baladickou zkratkou P. Bezruče (Slezské písně, 1909).

I když si K. M. Čapek-Chod všímal především úpadku měšťanstva, v románu Kašpar Lén mstitel se zabýval proletářskou tematikou. Jeho hrdina jedná pudově, z nenávisti, neuvědomuje si však pravé příčiny svého neštěstí.

V obdobé mezi válkami se v literatuře objevuje několik pohledů na proletáře a třídní rozpory. Širokou společenskou kroniku vytvořila A. M. Tilschová v díle Haldy. Její ostravští dělníci jsou sjednoceni v odporu proti útlaku. Metodu socialistického realismu uplatňuje hlavně Olbracht, Majerová, Fučík a Pujmanová.

Proces uvědomování mladých lidí sleduje čtenář na Lence Bilanské v Majerové Nejkrásnějším světě a na Anně Kronské v Olbrachtově Anně proletářce. Jako reakce na mosteckou stávku vzniká román K. Nového Chceme žít a Fučíkovy reportáže ze severních Čech. Vývoj proletářského hnutí na Kladensku je zobrazen v Siréně M. Majerové.

Postava proletáře prostupuje i meziválečnou poezií. Hlavními tvůrci proletářské poezie se stali S. K. Neumann, J. Wolker a J. Hořejší. O mravní stránce revolučního boje přemítá ve svých prvních sbírkách i J. Hora (Pracující den, Srdce a vřava světa) a J. Seifert (Město v slzách, Samá láska).

Uvědomělého proletáře jako hrdinu psychologického románu nacházíme v díle V. Řezáče (Černé světlo), J. Glazarové (Advent, Chudá přadlena) a J. Drdy (Městečko na dlani).

Neoficiální dějiny boje dělnictva vyšly po roce 1945 z pera Ant. Zápotockého. Čtyřdílný cyklus (Rozbřesk, Vstanou noví bojovníci, Bouřlivý rok 1905, Rudá záře nad Kladnem) sleduje rodinu Zápotockých celým obdobím revolučních bojů.

Velkou oporu nalezl proletář rovněž v marxistické kritice. S. K. Neumann, který zdůrazňoval společenskou angažovanost literatury, se staví za dělnictvo stejně Z. Nejedlý, B. Václavek, J. Fučík a A. M. Píša. Všichni marxističtí kritikové vyzdvihovali význam proletáře a dělnického hnutí v dějinách lidstva i literatury.

Po relativně dlouhém období zájmu o proletáře a dělníka ve spojitosti s revolucí nastává odklon od základního tématu socialistického realismu. Získáním práv, výhod a zabezpečení přestali být u nás dělníci proletáři, a proto zaměřila literatura svůj zájem na nová témata.